Toníku,

jsem rád, že si nenecháváš od Oka nic "natlačit".

Myslel jsem si ale, že pokud uvedu rozumové důvody, budeš se jimi zabývat. Že zdravý rozum ignorovat nebudeš.

..."  A zeptej se ho, kdy a jak se stalo, že má ty Boží zákony ve svém srdci, kdy a jak a čím se zbavil hříchu, kdy, jak a čím oblékl Krista. Řekne ti to, vydá ti o tom svědectví. "...

Pokud člověk nemá věci v hlavě správně srovnané, předvede mi takto jen svoji verzi vnímání světa a víry, nic objektivního. Jen své utkvělé představy, kterých se křečovitě drží. Svědectví takového člověka je bezcenné, protože není ze skutečného světa. Existuje jenom v hlavě toho člověka.

Pořád spoléháš na zážitky lidí sobě podobných, stavíš na svědectví, co oni prý "zažili".

Já vycházím raději přímo z Božího slova (a z učení církve), než z pochybného svědectví lidí.

V něm lze zjistit, že ve křtu Bůh odpouští křtěnci všechny jeho hříchy. (Opravdu to tam je, stačí jen dobrá vůle to tam pro sebe objevit. Objevit a přijmout.).

V Písmu je podobenství o Kristovu uzdravení deseti malomocných. Z nich jen jeden se vrátil, aby vzdal Bohu díky a aby chválil Boha. A to ani nebyl z vyvoleného národa, ale byl to cizinec - Samaritán.

Když Bůh uzdraví člověka z malomocenství hříchu (očistí od hříchů ve křtu), je svědectví takového člověka irelevantní. K uzdravení došlo na základě Božího zásahu pouhou milostí, absolutně bez jakékoli zásluhy nemocného.

A jako v případě uzdravení oněch deseti vidíme, že ostatních devět se vrátilo k životu v tomto světě a na Boha si ani nevzpomnělo (ani na základní lidskou slušnost Kristu poděkovat) - podobně ty argumentuješ, že mnoho pokřtěných (ty říkáš, že jenom politých v kostele) žijí dneska jako lidé tohoto světa a že to je tedy důkaz, že ten křest nebyl vlastně žádným křtem - protože oni dneska opět malomocní hříchem jsou. Zatěžuješ se úplně zbytečně hříchem proti Bohu tvrdíc, že Bůh ty lidi ve křtu vlastně neuzdravil, že jim hříchy neodpustil - že se ve křtu nestali Bohem přijatými jeho dětmi. Jsi v rozporu s křesťanskou vírou o jistotě Božího příslibu, že skrze křest s ním člověk vstupuje do Nové smlouvy.

Ty poukazuješ na skutečné životy takto kdysi Bohem uzdravených, že jejich podoba žití neodpovídá životu Božích dětí. Usuzuješ z toho mylně, že se nikdy Božími dětmi nestaly. 

Ale když Bůh pouhou milostí, svým vyvolením, uzdraví člověka z malomocenství, nikde mu přitom neslibuje doživotní pevné zdraví, nikde mu nedává záruku, že už do smrti neonemocní!

Ty stavíš podstatu svojí argumentace právě na představě, že v současnosti nemocný člověk nemohl přece kdysi v minulosti být Bohem uzdraven (jeho hříšný život je důkaz, že to uzdravení nebylo)  a hledáš mezi lidmi ty "zdravé", od kterých očekáváš svědectví pravdy o jejich zázračném uzdravení Bohem. A že všichni ostatní nezdraví Bohem uzdraveni být nemohli, že je to jenom jejich mylná představa. Protože jejich současný stav není stavem člověka uzdraveného Bohem.

Pomíjíš, že s tímto rizikem dalšího onemocnění hříchem žijeme my všichni neustále až do smrti těla - v tom tkví tajemství obrovského Božího daru lidem - svoboda jejich volby po celý jejich pozemský život.  Svoboda, kterou ty ve svém "svatém zaujetí" odmítáš vidět a mé rozumové argumenty nazýváš "snahou tě do čehosi natlačit".

Snahu jsem jistě měl - přivést tě zpátky ze tvého náboženského světa fantazie do tohoto skutečného, reálného světa křesťanské víry, kde lidská svoboda volby mezi dobrem a zlem má své trvalé a pevné místo.