Přátelský ( tedy mezi přáteli) rozhovor ( monolog ,ne nutně dialog) se satanem vede každý člověk, Ježíše nevyjímaje.

Jen ten kdo ' poznal ' satana přítelem ( nebo někým ku pomoci) s ním nebojuje,jej nezabíjí,nelikviduje...a nepomlouvá ;)

A sedmá i osmá kapitola listu Říma, odhaluje nepřítele "Božím vysvobozením", tedy Bohem daného přítele,či nepřítele ( to záleží dost na příjemci zprávy).

  Ty jsi přátelský k Satanovi? Bavíš se s ním přátelsky, jako Eva? 

  Nebo někdo ve tvém okolí v ŘKC je přátelský k Satanovi a ty jsi to slyšel, vyprávěl ti to? Nebo jsi to četl v nějaké ŘKC literatuře? Kde jsi ten "přátelský rozhovor se Satanem" sehnal?

  Vždyť i Martino tu napsal: 'každý kdo vede takový "přátelský" dialog se Satanem je Satanista a jeho dobrovolný sluha nikoliv křesťan.' Souhlasíš alespoň s ním?

  Stando, tu větu "Žádný z nás ve chvíli hříchu není ve stavu nepřátelství se satanem" jsem nepsal já, citoval jsem jí ze tvého příspěvku. 

  K čemu děláš tyto tanečky, kdy přehazuješ váš stav a vaše postoje na druhé, to nevím - asi se chceš vyhnout odpovědi na jednoduché otázky? Jinak si to nedokážu vysvětlit proč tyto tvé projekce.

  Navíc ani není jasné, kdo všechno z "vás" má takové postoje, jak ty o "vás" popisuješ - zatím tě v tom tvém "nás" podpořil jen Zeryk.

  Já jsem samozřejmě schopen ti odpovědět na to, co žiju, a už jsem ti odpovídal vedle k tématu, když ses ptal. I v tom se určitě moje postoje od tvých liší. 

  Rozhodně Boha neodsouvám na vedlejší kolej, nezapomínám na něj a nepovídám si přátelsky se Satanem. Ani Bůh ke mne není nepřátelský, zato mám nepřátelství k Satanovi. Se Satanem si někdy povídám, ale přátelské povídání to není a citovat tu radši nebudu. Za rámeček si to povídání Satan určitě nedá ;-)

  Dám ti konkrétní příklady, aby to nebylo jen teoretické.

  Asi největší hřích, který jsem kdy v životě měl, byla deprese. Neznám horší hřích, než tu hroznou temnotu a útlak, beznaděj, nechuť žít, nechuť cokoliv dělat, pak zase hroznou prázdnotu a nic. Do toho rozklad těla, lenost, izolace od společnosti.

  Když jsem žil bez Boha, v té veliké sektě, tak se nám naši učitelé snažili namluvit, že temnota je dar od našeho "boha", že "temnou noc" prožívali všelijací světci v historii. (A to fakt žili, ty příklady jsme měli na talíři a později jsme se dozvěděli o dalších) Snažil jsem si tedy v tom zmatení herezemi vsugerovat, že ta temnota a beznaděj je dar od toho boha, co jí přináší. To mi ale nikdy moc nešlo - přiznám se, že jsem se snažil hodně, ale vždycky jsem tak v koutku tušil, že ten bůh, co dává lidem temnotu, nebude zrovna jejich kamarád. 

  Ale s tím bohem temnoty jsem se nikdy nesetkal, nikdy se mi nezjevil, nebavil se se mnou. Já s ním ano, ale moc systematicky přátelské to nebylo, spíše dost ambivalentní, schizofrenní.

  Když jsem se potkal s evangeliem a jeho mocí, tak první co bylo bylo právě vysvobození z těch herezí. Nebylo okamžité, ale postupné, tak, jak jsem začal číst křesťanské učení a postupně mu začínal věřit. 

  Na jednom místě v tom učení taky apoštol píše [obohu.cz]: "A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji zvěstujeme: Bůh je světlo a není v něm žádná tma.  Řekneme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme v temnotě, lžeme a nečiníme pravdu." Z toho i dalších věcí jsem porozuměl, že ten bůh, co dává lidem temnotu jako dar, nebude asi tak úplně kamarád a postoj k němu začal být jednoznačnější. A z jiných svědectví jsem zase porozuměl, že ten Bůh, co v něm žádná temnota není, že by mohl být kamarád a přítel.

  Když jsem se později stal křesťanem, tak už jsem jasně věděl, že temnota je nepřítel a že Bůh je přítel. A co více: Věděl jsem, že mne Bůh v tom hříchu nenechá. Už jsem ti tu psal, že Bohu jsem odevzdal život právě kvůli hříchu, kvůli tomu, že jsem život zkazil a byl na konci a že jsem ho Bohu odevzdal právě proto, aby mi s hříchem pomohl. Asi to jsou opačné postoje, než žijete "vy", když jsi tolik oponoval, ale snad bys to trošku pochopit mohl.

  Když jsem tedy žil s Bohem a vrátil se hřích, už jsem velmi dobře rozuměl, že hřích je nepřítel a Bůh je přítel. A měl naději, že s Bohem se situace vyřeší, ať už byla temnota sebevětší. Ve chvíli hříchu jsem určitě nebyl přítel Satana a nezapomínal na Boha. A to mi zůstalo až dodnes, i když už je deprese dávno pryč.

  Je to pro tebe trošku srozumitelné? Možná ti to bude cizí, když žiješ opak.

  Dával jsem ti tu i jiné příklady k tématu.

  Když jsi tu propagoval tvou "svobodu" volit dobro a zlo a vysvětloval jsem ti, že hřích není svoboda, dával jsem ti příklad s tím, jak jsem kradl na poli hrách. To bylo klasické zmatení hříchem, kdy hřích člověka oklame až tak, že si člověk myslí, že hřích hříchem není. 

  Ale v tu chvíli jsem už byl Božím přítelem a žil jsem s Bohem - právě díky tomu, právě v tu chvíli hříchu ke mne Bůh mluvil, vychovával mne a toho hříchu mne jednou pro vždy zbavil. A rozhodně by mne v tu chvíli nenapadlo se přátelsky bavit se Satanem nebo cokoliv podobného - to bych leda tak musel být v "pomatení mysli herezemi", co o tom tak často a zasvěceně píšeš.

  Když jsi tu psal o "pokání", po kterém člověk dál hřeší, dával jsem ti příklad další příklad hříchu, to jak jsme stříleli na zvířata. To bylo podobné: Ve chvíli hříchu byl Bůh se mnou, vychovával mne, učil mne, zbavil mne toho hříchu. ANi by mne v tu chvíli nenapadlo bavit se se Satanem, natož přátelsky.

  Zpět tedy k tématu.

  Tobě tedy ve tvém nitru tichounce našeptává satan? A ty se s ním přátelsky bavíš, povídáš si s ním? Diskutuješ při tom se Satanem o Bohu, ale bez Boha a ještě přátelsky?

  To samozřejmě bez problémů jsem, tak jako každý jiný křesťan. Na té otázce není nic složitéh, proto jsem taky na ní odpověděl na první dobrou. A nedává mi moc smysl, proč se už měsíc odpovědi na ty jednoduché otázky vyhýbáš. 

  Jsi na ty jednoduché otázky schopen odpovědět ty?

  Toník