Tvorba: Neříkej, že jsme si snad něco dlužni
Vloženo Sobota, 20. říjen 2001 @ 19:40:00 CEST Vložil: Stepan |
Neříkej,
že jsme
si snad něco dlužni,
když se
potkáme
(po
kolikáté už?)
v
houstnoucím šeru.
Ani
náhodou
není
advent.
Čekám...
Čekáš...
Čekáme...
Časujem
spolu čas,
který
se už nikdy nevrátí.
Kdo bude
další?
říkáme
si,
když
vidíme
kolik
bezejmenných
za tu
krátkou chvilinku
projde
kolem.
Neříkej,
že je
to náhoda,
když
člověk dostane tvář,
světlo
v očích i v srdci
a
nakonec i
JMÉNO.
Šero
kolem houstne víc a víc.
Je
přeci advent.
Světlo
přijde kdoví kdy.
Prý
najednou a znenadání.
Neříkej,
že
všechno,
co bylo,
se vejde
do pouhých
dvou
vět:
"Jak
se máš?"
a
"Ále,
jde to."
Pamatuješ?
Lásku
jsme brali,
naději
dávali,
pohlazením
posilovali víru.
Ne,
nikdy se
nerozdáme
až do
samého dna.
Vždycky
si necháváme
něco
pro příště.
Vždycky
nám zůstává
něco.
A není
to jen proto,
že jsme
se kdysi naučili
potají
myslet na sebe,
aby nám
něco zbylo.
Pojď,
dřív
než bude tma
rozfoukáme
to malé světýlko
co nám
v srdci skomírá.
Je
přeci advent.
Koukni,
Bůh je
s námi.
A On
chce,
aby
svítilo.
Jen
neříkej ne.
Uvidíš,
že
určitě jednou potkáš
zas
někoho beze jména.
A pak se
stane zázrak.
Dostane
tvář,
světlo
se mu rozhoří
v
očích i v srdci
a
nakonec mu dáš i
JMÉNO.
© 1998,
Štěpán Křivánek
Všechna práva na poesii vyhrazena.
Písemné publikování poesie jen se souhlasem autora.
|