Bohu děkuji neustále, mnohokrát za den. Za každou maličkost, ve které se mi připomene.

V čem je má radost být s Pánem?

Ve smysluplném životě, který neplyne marně, ale k užitku sobě i druhých, ve výsadě být aktivním spolupracovníkem Boha na přetváření světa, na udržování krásného přirozeného životního prostředí a budování vztahů mezi lidmi..

Nic jiného mi nedává smysl, konzumní hedonistický život je plochý, bez naděje.

..."Ty se rád namáháš, abys sám sebe zdokonalil?"...

Jak kdy - případ od případu. Většinou se mi nechce, jako tomu synovi v Kristovu podobenství, kterého otec posílal pracovat na pole. Nakonec, když překonám prvotní nechuť, tak jsem ale rád a odměnou je mi vnitřní radost.

Nejlépe se to vysvětluje na příkladu z našeho světa: 

občas jezdíme s manželkou do bazénu plavat. Většinou se mi nechce, člověk má tendenci zůstat raději v pohodlném křesle a sledovat třeba nějaký film.

Musím se tedy překonat, vyvinout úsilí a zvednout ten líný zadek. Při plavání jsou také pocity rozporuplné; na jedné straně někdy radost z pohybu, na straně druhé dřina, námaha. Zkus třeba hodinu plavat co to dá! Je pravdou, že mezi tím si uděláme přestávku tak na dvacet minut i do parní sauny - ale ani tam není nadvakrát dobře, snášet to vedro a potit se! A znovu plavat.

Ale když odcházím z bazénu, cítím se lehce - roky jako by zmizely a mládí se vrátilo. Ten pocit miluji! Přímo se vznáším, plný energie a chuti do života.

Vědecky je dokázáno, že když člověk cvičí, když vyvíjí tělesnou námahu, uvolňuje se v těle adrenalin a endorfiny, vyvolávající příjemné pocity - ale nejenom to - prospívá to hlavně lidskému zdraví.

V duchovním životě je tomu pak podobně; ovocem sebezapření, překonání sebe sama je nakonec radost ze života s Pánem, štěstí a jistota, že nežiji svůj život nadarmo. Že všechno to, co dělám, má smysl, který mě daleko přesahuje. A z toho plyne pak má nefalšovaná radost a spokojenost.