..."byly doby, kdy ten tvůj starý člověk byl mrtvý v hříchu už od Adama a teď ponovu ti ten starý člověk zemřel mocí Boha"...

Proto jsem ti zmínil onu bajku. Nepochopil jsi.

Člověk byl Bohem stvořen k létání jako orel. 

Se hříchem však přišel strach a člověk (vyhnanec z ráje)  žije na dvorku jako slepice. Má bojácné srdce slepice, má sklon žít v blahobytu a v pohodlí na dvorku....  Člověk dědí po Adamovi srdce slepice ...

Právě o tomto srdci - o jeho výměně Bohem, hovoří Ezechiel:

(Ez 36,25-28)

Jeden statkář našel v lese zraněné orlí mládě. Odnesl ho domů, vyléčil jej a dal na dvůr mezi slepice. Mladý orel s nimi jedl a převzal jejich chování. Jednou šel kolem dřevorubec a zeptal se statkáře: „Proč je orel, král veškerého ptactva, zavřený na dvoře se slepicemi?“ Statkář odpověděl: „Našel jsem ho v lese zraněného. Naučil jsem ho chovat se stejně jako slepice a jíst s nimi. Létat se nenaučil. Osvojil si způsoby, jaké mají slepice, a proto už není orel.“ Dřevorubec odvětil: „Je od tebe moc hezké, že ses ho ujal a vyléčil ho. Přežil díky tvé pomoci a na dvoře našel společnost a blízkost slepic. A přesto má srdce orla a určitě je schopen se naučit létat. Co kdybychom to vyzkoušeli?“ „Nerozumím ti. Kdyby chtěl létat, tak už by to udělal. Já mu v tom nebráním.“ „Máš pravdu. V létání mu nebráníš. Ale sám jsi řekl, že jsi ho naučil chovat se jako slepice, a proto nelétá. Je to však orel, tak co kdybychom ho zkrátka létat naučili?!“ „Proč na tom tak trváš? Vždyť se chová jako slepice, už to není orel. Co se dá dělat?! Některé věci se prostě změnit nedají.“ „Je pravda, že se v posledních měsících chová jako slepice. Ale zdá se mi, že se příliš soustředíš na jeho obtíže s létáním. Proč bychom se teď nezaměřili na to, že má orlí srdce a možnost naučit se létat?“ „Trochu o tom pochybuji. Jaký je rozdíl, jestliže místo obtíží budeme uvažovat o možnostech?“ „To je dobrá otázka. Když se budeme zabývat jen obtížemi, tak se nejspíš spokojíme s jeho současným chováním. Pokud se ale zaměříme na to, že je možné, aby vzlétl, dáme mu tím šanci a vyzkoušíme, zda se možnosti zakládají na pravdě.“ „Zní to zajímavě.“ „Vyzkoušíme to?“ „Ano.“ Druhý den vzal spokojený dřevorubec orlíka něžně do rukou, odnesl jej na nedaleký kopec a řekl mu: „Tvoje místo je na nebi, ne na zemi. Roztáhni křídla a leť! Dokážeš to.“ Ale orel se nedal přesvědčit. Byl zmatený, a jakmile dole uviděl slepice, doskákal za nimi na dvůr. Myslel si, že ztratil schopnost vzlétnout a dostal strach. Dřevorubec se však nenechal odradit. Druhého dne odnesl orla na střechu statku a povzbuzoval ho: „Jsi orel. Roztáhni křídla a leť! Dokážeš to.“ Orel znovu pocítil, že má strach. Sám ze sebe a ze svého okolí. Nikdy neviděl dvůr z takové výšky. Zachvěl se, podíval se na dřevorubce a odskákal zpátky na dvůr.  Následujícího rána vzal opět dřevorubec orla na střechu statku a naléhal: „Jsi orel, tak roztáhni křídla a leť!“ Orel se mu podíval zpříma do očí. Na muže jeho pohled zapůsobil. Nahlas mu jemně řekl:„Nepřekvapuje mě, že máš strach. To je normální. Ale uvidíš, že se to vyplatí zkusit. Překonáš ohromné vzdálenosti, spřátelíš se s větrem a poznáš srdce ostatních orlů. A také jsi už zjistil, když jsi skákal po dvoře, jak silná jsou tvá křídla.“ Orel se rozhlédl. Nejprve se zadíval dolů na dvůr a potom vzhlédl k nebi. Pak ho muž zvedl vzhůru a něžně pohladil. Orlík pomalu roztáhl křídla a s vítězným výkřikem se vznesl k nebi. Svých možností nakonec využil.