Za to, co jsi prožil se ti určitě nebudu smát. Věřím ti, co o sobě píšeš a vím, že to byl moc bolavý život, je to nadálku cítit ze tvých příspěvků. 

  Víš že já jsem měl hodné a zdravé rodiče, sice jsem neměl to, co druzí a chodil v tesilkách tam, kde druzí měli džíny a nechápal ostatní kluky, co střídali holky jednu za druhou tak jako ty. I já někdy ve dvacítce málem skončil život a neměl k tomu daleko, jen na té psychiatrii jsem nebyl. A vím, že můj přítel Jiří ve stejném stavu jako já život opravdu skončil.

  Hřích je vždycky strašný, devastující, ať už má jakoukoliv podobu.

  K té církvi: Vícekrát jsem tu psal, že patřím do církve, která se jmenuje Nová Naděje. Církev je to "nezávislá", nebo taky nedenominační, nejsme součástí denominace Nová naděje ani jiné denominace. Církvím nerozumíme tak, že jsme "jediná pravá církev", ale že na světě je mnoho a mnoho církví, které patří Bohu a jsou pravé, my jsme jen jedna z mnoha z nich. Některé z církví jsou součástí různých denominací či uskupení, jiné ne.

  Kdyby tě zajímalo co jsme zač, tak jsme lidi a ti lidi mají život. Zkus si přečíst příběh Marka a Mirka z nedaleké vesnice. Marek je s námi ještě stále v církvi, jeden z nejstarších věřících. Mirek je pak stále v Americe. Můžeš si přečíst příběh Marušky, která se stará o Petra (příběh Petra je jediný pravdivý jen do půlky, Petr se dodnes neobrátil, ostatní příběhy co jsem psal jsou pravdivé, jen pozměněné reálie). Můžeš si přečíst příběh Marcela, který patří spolu se svým strýcem do naší církve, člověka, který pochází z rodiny horníka alkoholika. Snad sem pošlu i jeho pokračování. 

  Můžeš si přečíst pár příběhů z našeho běžného života, psal jsem je v článku "Věčný život". "Boží moc ke spasení každému, kdo věří" nebo. "Jak se to dělá, aby člověk uvěřil?". Psal jsem tu pár příběhů ze svého života: To, jak mi Bůh dal život a vyšel jsem na tu Cestu, Jak jsem kupoval dům, Jak nám zemřela sousedka, Jak jsem se snažil být spravedlivý,...

  Jsou příběhy, které napsat nesmím: Příběhy Martina, který je slepý. Příběh Miluše, která leží čtyři roky v komatu a jejích rodičů, kteří se o ní starají. Příběh cizinky, jejíž život patří Pánu nejdéle a i díky které tu cizinec občas něco napíše o Ježíši a jeho díle a mnoho dalších životů.

  Můžeš si ale přečíst i příběhy lidí, které nám Bůh posílá do cesty, ale nestali se křesťany. Třeba příběh paní, která je nevěřící, ale dvakrát po sobě jí málem umřel syn. Modlila se k Bohu a Bůh jí slyšel a jejího syna uzdravil. Dodnes je nevěřící, ale zajímá se, jak to vlastně s Bohem je. Nebo příběh Marvina, který pořád ještě sedí v začouzeném domě v Bídově, jen mu ten dům už nepatří.