Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Žádná shoda v nauce o ospravedlnění - stanovisko k evangelicko - římskokatolické ekumeně

(Tato studie byla přípravným dokumentem k rezoluci, jež byla přijata spolkovou pracovní skupinou Konfesijního hnutí "Žádné jiné evangelim" dne 10.4.2000 v Kassel - Wilhelmshöhe.)

sestavil Martin Hamel

Dne 31. října 1999 (v den památky reformace!) podepsali v Augsburgu zástupci Světového luterského svazu (SLS) a římskokatolické církve tzv. "Společné prohlášení k nauce o ospravedlnění" (dále SPNO), včetně dodatkových dokumentů ("Společné oficiální stanovisko" a "Annex"). Některými byla tato událost oslavována jako velký ekumenický pokrok. V protikladu s tímto hodnocením jsou kromě jiného naléhavá varování a protesty významných teologů proti podpisu SPNO. (např. "Stanovisko vysokoškolských učitelů teologie k SPNO v dokumentaci č. 45/99, kterou podepsalo 239 německých evangelických teologů).

Rovněž členové jednacího výboru a výše uvedené spolkové pracovní skupiny Konfesijního hnutí s názvem "Kein anderes Evangelium" (Žádné jiné evangelium), která se setkala dne 10.4.2000 v Kassel - Wilhelmshöhe (SRN), konstatují v rezoluci:

"Společné prohlášení k nauce o ospravedlnění, včetně doplňkových dokumentů a jejich podpis dne 31. října 1999 v Augsburgu evangelickými církevními představiteli jsou zradou reformace, vydáním v šanc biblického reformačního učení o ospravedlnění, které je centrem evangelia, článkem, na kterém stojí a padá církev "

(V.E.Löscher).

V situaci, kdy učení a praxe římskokatolické církve přetrvává nadále v nezměněné podobě, je celá záležitost tak jasná a zřetelná, že by evangelický křes�an neměl vlastně SPNO a dalším dokumentům věnovat jakoukoliv další pozornost.

O přetrvávajících hlubokých a neslučitelných protikladech mezi biblickým reformačním poselstvím a oficiálním učením a praxí římskokatolické církve jsou však evangeličtí křesťané nadále špatně informováni, ba po desetiletí systematicky dezinformováni propagátory římskokatolické-evangelické ekumeny. Chceme proto ještě jednou poukázat na důležité fakty.

Tyto skutečnosti byly již podrobněji rozpracovány v knize prof. Hellmutha Freye "Jesus allein oder Jesus und ...?" (Jenom Ježíš nebo Ježíš a ....?), nově vydanou Konfesijním hnutím v roce 1997, jakož i v následujících článcích Informačního dopisu Konfesijního hnutí: "Fortbestehende Grundzüge römisch-katholischer Lehre und Praxis" (Přetrvávající základní rysy římskokatolického učení a praxe) č. 191 (1998), "Abschied von der Reformation?" (Rozloučení s reformací?) č. 195 (1999); "Ablaß 2000" (Odpustky 2000) č. 196 (1999), "Am Ende Maria" (Na konci Marie) č. 199 a č. 200 (2000,), a konečně i v tiskopisu vydaném na počátku října 1999 (před podpisem SPNO) "Einig in Sachen Rechtfertigung? - Eine Stellungname der Arbeitsgemeinschaft: Bekennende Gemeinde" (Jednotní ve věcech nauky o ospravedlnění? - Stanovisko pracovní skupiny: vyznavačský sbor).

Pochybný souhlas

V průběhu několikaleté práce vypracovali teologové římskokatolické církve a Světového luterského svazu (dále SLS) nejprve návrh prohlášení (v roce 1995) a později v roce 1997 "Společné prohlášení k nauce o ospravedlnění" (dále SPNO). V něm konstatují, že mezi jejich církvemi existuje dnes dalekosáhlá shoda v tom, jak je člověk ospravedlněn před Bohem. Na to navazuje dodatečné tvrzení, že vzájemná odsouzení učení, která byla vyslovena v 16. století, se už dnes netýkají druhé strany. V roce 1997 bylo SPNO rozesláno do celého světa všem synodům evangelických církví a všem zemským církvím k prostudování a k přijetí rozhodnutí.

Na konci tohoto procesu se hovořilo o celkové shodě, ačkoliv při bližším pohledu nebyla tato údajná "shoda" vůbec jednoznačná a jednohlasná. Vyskytla se řada odmítavých stanovisek. Ze 124 členských církví SLS přišlo pouze 79 "pozitivních" ohlasů (mnoho z nich ale s jasnými omezeními a výhradami). Hlasující synodálové očekávali a doufali, že jejich námitky budou v dalším procesu zohledněny a ovlivní tak podstatné obsahové korektury SPNO. Rovněž začátkem roku 1998 v samotném Německu vyslovilo své námitky vůči SPNO 160 profesorů teologie. Nicméně 16. června 1998 Světový luterský svaz SPNO odsouhlasil. Přišlo velké zklamání, když 25. června 1998 (v památný den Augsburské konfese v roce 1530) Řím vyslovil své "ano i ne" s poukazem na přetrvávající neshody (!).

Další jednání SLS (bez krytí usneseními evangelických synodů) s Římem (Papežskou radou pro jednotu křesťanů) vedla k dodatečným úpravám, s nimiž mohl Řím souhlasit. 27. května 1999 pak Vatikán sdělil SLS svou připravenost k oficiálnímu potvrzení souhlasu ve věci SPNO. Bylo to možné díky dvěma dodatečným prohlášením, která byla od listopadu 1998 potají projednávána mezi Vatikánem a SLS a která byla výslovně schválena tzv. učitelským úřadem Římu a zveřejněna 11. června 1999. Nutno však pamatovat, že nebyla projednána s evangelickými synody.

Shoda v základních otázkách pravdy?

Ve "Společném oficiálním stanovisku - Shoda v základních otázkách pravdy" se říká:

"Na základě dohod dosažených v SPNO Světový luterský svaz (SLS) a římskokatolická církev prohlašují společně toto: "Pojetí učení o ospravedlnění, jak bylo vyloženo v tomto prohlášení (tedy v SPNO - pozn. překladatele) ukazuje, že mezi luterány a katolíky existuje shoda v základních otázkách pravdy (SPNO článek 40)".

Na základě této shody SLS a katolická církev společně prohlašují:

"Na učení luterských církví, které je předloženo v tomto prohlášení (tedy v SPNO - pozn. překladatele) se nevztahují odsouzení Tridentského koncilu. Zavržení ze strany luterských vyznavačských spisů se nevztahuje na učení římskokatolické církve vyložené v tomto prohlášení (SPNO článek 41)".

V přiloženém stanovisku (je označeno jako Annex - Dodatek) je pak dále dosažená shoda vysvětlována.

Je zde vysvětleno, že "dřívější vzájemná odsouzení učení se nevztahují na to učení partnera dialogu, které je uvedeno v SPNO."

Která učení o ospravedlnění jsou vykládána jako závazná?

Všimněme si postupu, který je zde použit: "Shoda v základních otázkách pravdy" - je potvrzena s odkazem na učení o ospravedlnění v té podobě, v jaké je toto učení chápáno a vykládáno v SPNO.

Na toto učení o ospravedlnění podle SPNO se nevztahují dřívější oboustranná odsouzení.

Je však toto nové učení o ospravedlnění podle SPNO stejné jako učení v luterských vyznavačských spisech o vyznání? (Odpověď je: Ne!).

A je současně stejné jako to učení z doby Tridentského koncilu (1545-1563), který byl zaměřený proti reformaci a který dosud v římskokatolické církvi platí? (Odpověď: To spíše).

Objasní do budoucna SPNO závěry Tridentského koncilu? (Odpověď: Asi sotva.)

Anebo Tridentský koncil SPNO? (Odpověď: Tak je tomu.)

Stalo se SPNO náhubkem pro luterské vyznavačské spisy?
Anebo je SPNO pouze natolik relevantní, jak dalece s nimi souhlasí?
Avšak má vůbec s nimi souhlasit?

V Dodatku ("Annex") je "Shoda v základních otázkách pravdy učení o ospravedlnění", která byla dosažená v SPNO, podtržena a ještě jednou zdůrazněna tak, že "dřívější vzájemná odsouzení se nevztahují na katolické a luterské učení o ospravedlnění, jakje popsáno ve Společném prohlášení.

Zde opět čteme "Na katolické a luterské učení o ospravedlnění, jak je vylíčeno v SPNO, se nevztahují dřívější odsouzení". Ať je tomu tak.

Otázkou však zůstává, zda je luterské učení o ospravedlnění v SPNO výstižně a zcela dostatečně představeno? Zcela v souladu s luterskými vyznavačskými spisy nebo vůbec s Lutherem?

Další otázkou je, zda také římskokatolické učení o ospravedlnění je v SPNO výstižně a zcela úplně představeno? A to v plné shodě s oficiálně platným učením a praxí římskokatolické církve ve vztahu k ospravedlnění? (Odpověď na všechny čtyři otázky: Ne!).

Pouze Kristus, pouze víra, pouze milost?

V tématu "ospravedlnění" jde o otázku (a biblickou odpověď na ni), jak my hříšní, ztracení a odsouzení lidé můžeme být zachráněni a můžeme obstát před svatým trojjediným Bohem. Biblické reformační svědectví o ospravedlnění vyznává: pouze Kristus, pouze víra, pouze milost. Bůh nás ospravedlňuje tím, že nám bezbožným - pouhou milostí - přičítá, přisuzuje a věnuje zvláštní Kristovu spravedlnost. "Uplatnění" a výkon práva vůči pachateli, tuto realizaci Božího zákona vzal za nás vinné na sebe sám Nevinný, aby nám vydobyl osvobozující rozsudek. Pro Ježíše Krista a jeho zástupnou smírčí oběť jsme my hříšníci ospravedlněni před Bohem. Ospravedlnění je osvobozujícím rozsudkem. Dostává se nám pouhou vírou v evangelium.

V SPNO a v Dodatku se sice vyskytují pojmy "pouhou vírou" (sola fide) a "pouhou milostí" (sola gratia), ale tento reformační způsob vyjadřování je ihned otupen odkazem na Tomáše Aquinského, který zastával zcela odlišné a reformátory odmítané učení o milosti.

A jak může papež nabízet dále odpustky (nově to byly odpustky pro rok 2000), jestliže opravdu platí "pouhou vírou"?

Římskokatolické učení o ospravedlnění odkazuje člověka - a to přes všechna ujištění o milosti - na jeho vlastní zbožné spolupůsobení (podle domnělého příkladu a za stále vymodlené pomoci a přímluvy Marie a svatých).

Podle biblického reformačního pojetí "víra" je důvěrou v Ježíše Krista, darovanou od Boha dle zaslíbení evangelia. Je důvěrou v Beránka Božího, v jeho zástupnou smírčí oběť, která je zcela postačující na odpuštění mých hříchů. Hříšníkovi, který Kristu důvěřuje a v něj věří, připočítává Bůh Kristovu spravedlnost a daruje mu odpuštění, život a spasení.

Naproti tomu "víra" v pojetí římskokatolické církve je jednou ze ctností (kromě dalších), s jejichž pomocí může věřící konat zbožné skutky a zásluhy. K tomu má k dispozici neustále přitékající "milost" (v římskokatolickém pojetí) z bohatství církve (ale také další "milosti"). Tato "milost" je k tomu, aby člověk skrze odpustky, neustálou mešní oběť (jak za živé tak i za zemřelé v očistci) a skrze ostatní pomocné prostředky na konci dosáhl, je-li to možné, spasení.

Naproti tomu dle biblického reformačního chápání je "milost" nezaslouženým ospravedlněním hříšného, ztraceného člověka skrze Boha a to pro Ježíše Krista a pro jeho zástupnou smírčí oběť. Toto ospravedlnění je platně přijato na základě slyšení evangelia skrze darovanou víru. Pojmy "ospravedlnění", "milost", "víra" se tedy vyskytují jak v reformačním tak v římskokatolickém učení, ale mají zcela odlišné obsahy!

Kardinál vysvětluje: Tridentský koncil jako skutečné měřítko

V původně ještě odmítavé odpovědi Říma ze dne 25.6.1998 byl - zcela ve stylu protireformačního Tridentského koncilu - mimo jiné potvrzen názor, že "život věčný je jak milostí, tak i odměnou, kterou uděluje Bůh za dobré skutky a zásluhy". Tedy Boží milosrdenství činí člověka způsobilým "spolupůsobit v jeho odpovědi na Boží dar v rámci této milosti ". Lze tedy právem hovořit o spolupůsobení ("cooperatio").

Je tedy zřejmé, že na základě těchto výroků může Řím v plném rozsahu a nepřetržitě pokračovat ve svém tradičním nebiblickém učení a praxi ve vztahu ke spasení. A to také římskokatolická církev činí.

Jakým způsobem je nutno doopravdy posuzovat v květnu 1999 ohlášený souhlas Říma se SPNO, ukazuje prohlášení kardinála Ratzingera, které učinil v jednom interview pro italský katolický časopis "30 giorni" v červnu 1999, tedy ještě před podpisem SPNO. Zde potvrzuje, že učení o ospravedlnění podle Tridentského koncilu je jediné závazné. Ratzinger, spoluautor "Společného oficiálního stanoviska" a vysvětlujícího Dodatku poukazuje na to, "že se naprosto nejedná o souhlas v učení o ospravedlnění, nýbrž o souhlas v základních otázkách pravdy učení o ospravedlnění".

Vedle toho však zůstávají neřešené problémy. Je to např. luteránům příslušná formulace "simul iustus et peccator" (zároveň spravedlivý i hříšník), jejíž platnost Ratzinger připouští pouze jako "osobní zkušenost" Luthera (a ne jako závazné učení). Tento výrok chápe tedy jako relativní a pak ve stylu Tridentského koncilu jej shazuje ze stolu: "Pro Luthera, pronásledovaného strachem z věčného zatracení, bylo důležité vědět, že byl Bohem milován a ospravedlněn, i když byl hříšník. Pro něj platí toto současné tvrzení: být opravdovým hříšníkem a být zcela ospravedlněn. Toto je výrazem jeho osobní zkušenosti, která pak byla prohlubována teologickými úvahami. Oproti tomu je důležité zdůraznit, že pro katolickou církev neexistuje žádný dualismus: jestliže není někdo spravedlivý, není také ospravedlněn. Ospravedlnění, to znamená milost, která je mu ve svátostech poskytována, činí z hříšníka nové stvoření, jak říká Pavel. Žádostivost, tzn. sklon k hříchu, podnět, který k hříchu vede, zůstává, jak říká Tridentský koncil, ale ten jako takový hříchem není."

Člověk "není hříšníkem v pravém smyslu, jestliže nespáchá osobní hřích".

Na dotaz, jak se dívá na exkomunikace (prokletí, zavržení) Tridentského koncilu ohledně dědičného hříchu a ospravedlnění, odpovídá Ratzinger s odkazem na komuniké Římské rady pro jednotu ze dne 22.6.1999:
 
"Dokument praví, že exkomunikace Tridentského koncilu v této oblasti (včetně učení o ospravedlnění) se netýkají učení, jak je dnes představováno. Současně však zůstává platným pravdivý výrok exkomunikací: kdo odporuje učení Tridentského koncilu, odporuje učení a víře církve.

Tridentský koncil má tedy zůstat měřítkem všech učení, také luterského. A to zahrnuje také, že v Tridentu několikrát vysloveno prokletí ("Anathema sit" = "buď proklet") vůči reformačnímu učení a jeho vyznavačům není staženo zpět, existuje v plném rozsahu dále.

Vydání všanc reformace a evangelia

V průběhu sestavování a podpisu SPNO (včetně Společného oficiálního stanoviska, stejně jako Dodatku, jakožto integrované součástí SPNO) vydali v šanc tzv. "luterští" teologové biblické reformační učení ve prospěch protibiblického římsko - tridentského učení a jeho praxe v oblasti ospravedlnění.

Přetrvávající základní rysy římskokatolického učení a praxe

Musíme si uvědomit, že nauku o ospravedlnění není možno posuzovat jako izolovaný bod učení, jelikož se prolíná celým křesťanským učením. Na základě jedné kapitoly zvané "Ospravedlnění" není možné posoudit, zda je určité učení biblické či protibiblické. Avšak stane se to zřejmé při posuzování mnoha jiných míst křesťanského učení a praxe, kde učení o ospravedlnění zdánlivě vůbec není v popředí.

Jestliže je nyní možné, aby římskokatolická církev - a to s jakýmkoli svědomím - souhlasila s kompromisní formulací SPNO (aby tím k sobě blíž připoutala podroušené "odloučené bratry"), pokračuje zároveň bez rozpaků v učení a praxi o ospravedlnění, které zcela stojí proti biblickému a reformačnímu poselství a učení o ospravedlnění a protiřečí mu. Dokonce i spouštěcí bod reformačního vypořádání - záležitost odpustků - přetrvává bez základních změn, jak se to nedávno opět zcela jasně ukázalo. Pro jubilejní rok 2000 vyhlásil papež v bule zvláštní "úplný jubilejní odpustek", který je pak blíže upraven v patřičném dekretu (srovnej velmi poučný příspěvek "Ablaß 2000" (Odpustky 2000) v Informačním dopise č.196 z října 1999). Také v ostatních bodech učení (učení o milostech, o pokání, papeži, Marii, svatých, mešní oběti atd.), které nelze oddělit od otázky ospravedlnění, zastává Řím stará nebiblická stanoviska, proti kterým se musí biblická reformační teologie a zvěstování stále stejně a zcela zřetelně ohradit.

S dogmaty o neomylnosti papeže a o bezhříšnosti a nanebevstoupení Marie (1854, 1950 a 1870) se tyto problémy staly snad ještě větší než na počátku 16. století. Také výroky Tridentského koncilu jsou čerstvě citovány jako stále platné v "Katechismu katolické církve" (1992), který byl vydán papežem. K tomu odkaz na článek v Informačním dopise číslo 191 z prosince 1998 "Fortbestehende Grundzüge römisch - katholischer Lehre und Praxis" (Přetrvávající základní rysy učení a praxe římskokatolické církve) s odkazem na literaturu.

Rovněž Druhý vatikánský koncil (1962 - 1965) nepřinesl v důležitých bodech pozitivní změny, jež mu jsou často připisovány. To podrobně ukázal prof. Hellmuth Frey v knize "Jesus allein oder Jesus und ....?" (Jen Ježíš nebo Ježíš a ....?), která byla vydána Konfesijním hnutím v roce 1997 (Johannis - Druckerei, ISBN 3-88002-630-0).

Ve víru svodu posledních časů

Řím svým souhlasem se SPNO neztratil mnoho, pokud vůbec něco. Oproti tomu evangelická církev ztrácí to, co je rozhodující, a tím vše.

Podpis "římsko-luterského" Společného prohlášení k nauce o ospravedlnění (včetně dodatkových dokumentů) je pro ni zradou reformace.

Přitom několik měsíců před ohlášeným podpisem se objevila naléhavá varování a protesty významných teologů proti takovému kroku (např. Prof. Jörg Baur, Prof. Karl Hermann Kandler, Prof. Thomas Kaufmann, Sup. Ernst Volk, srovnej rovněž Dokumentaci č. 43/99 s hlasy evangelických vysokoškolských učitelů a č. 45/99 s 239 německými evangelickými teology, 4 církevními právními odborníky, kteří podepsali Stanovisko vysokoškolských učitelů teologie k Oficiálnímu stanovisku vůči SPNO).

Zdá se však, že jejich hlas nebyl nadšenci pro "Augsburg 1999" slyšen. SPNO tak ruší zadními vrátky platnost reformačního vyznání bez nutnosti jeho vyškrtnutí z preambulí ústav zemských církví. Je třeba se obávat, že křes�ané, sbory a teologové, kteří jsou věrni Bibli a svému vyznání, budou v budoucnosti disciplinárně konfrontováni se SPNO (včetně Společného oficiálního stanoviska a Dodatku).

V každém případě je již nyní patrný fatální účinek klamu a svodu celé této události na špatně a falešně informované evangelické křesťany. Většina z nich vůbec neví, co je v sázce ve věci jejich spasení, a jsou stále více hnáni do ekumenického víru. "Augsburg 1999" velmi potěšil papeže a v den podpisu SPNO v Augsburgu svěřil v modlitbě další průběh ekumenického vývoje (jako téměř vše) do péče Panně Marii. (Permanentní zbožňování Marie je podstatný znak římské papežské církve, srovnej Informační dopis, duben 2000).

V hodině podpisu zrádného "Společného prohlášení k nauce o ospravedlnění" 31. října 1999 prohlásil papež při modlitbě "Anděl Páně" (každodenní modlitba k Panně Marii) v Římě:

"Svěřujeme ekumenickou cestu mateřské přímluvě svaté Panně. Ona je vyvýšeným vzorem spravedlnosti, která přichází skrze víru. Ona, která právě teď před dvěma tisíci lety přivedla na svět Slovo, které se stalo tělem, ať nás všechny věřící k Němu vede, k pravému Světlu, které každého člověka osvěcuje." (Srovnej Jan 1,9). (L. Oss. Rom, 5.11.1999, str. 1).

"Všichni věřící" - Po této linii shromažďuje papež kolem sebe, jak švédské a finské luterské arcibiskupy (13.11.1999), aby v návaznosti na ekumenickou bohoslužbu posvětil novou, přes 5 metrů vysokou mramorovou sochu svaté Brigity (povýšenou na "spolupatronku Evropy"), jež byla umístěna ve výklenku vnější zdi baziliky sv. Petra (L.O.R., dne 19.11.1999).

Dále pak (18.1.2000) mezi jinými i prezidenta Světového luterského svazu, německého luterského biskupa Krauseho, aby s ním a s jinými otevřel "Svatou bránu" kostela svatého Pavla a společně jí prošli. Tato událost souvisela se "Svatým rokem 2000" a kromě jiného i s vyhlášeným jubilejním odpustkem.

"Všichni věřící" - Tentýž papež zcela vědomě uchovává při životě "ducha z Assisi" a zopakoval tak při mezináboženském setkání na náměstí sv. Petra 28.10.1999 rouhající ohavnost modlitby za mír v kruhu různých náboženství, kterou předtím uspořádal v Assisi v říjnu 1986 (L.O.R., 12.11.1999). Při své cestě do Egypta na Sinai koncem února 2000 nevynechal návštěvu velkého šejka Al-Azharu, Mohammeda Sayeda Fantawi, vrchního představitele egyptských muslimů a vyjádřil shromážděným muslimům vícekrát "velkou vděčnost" (L.O.R., 3.3.2000).

Vůči reprezentantům nekřesťanských vyznání se vyjádřil papež 7.11.1999 v Indii "že jsme po celém světě bratry a sestrami", s naléhavou prosbou, "aby zachovávali to, co je nejhodnotnější ve velkém náboženském dědictví lidstva" (L.O.R., 26.11.1999, str. 12).

A pak 12.3.2000 prezentoval kejklířský klam "Vyznání viny" církve (L.O.R., 17.3.2000, str. 6), které se při bližším pohledu vůbec nekonalo. Prosba o odpuštění vin snad nebyla vztažena na římskokatolickou církev jako takovou, na její papeže, biskupy, koncily, nýbrž (vyhýbavě na jednotlivce), na "křesťany", kteří se provinili. O konkrétních pochybeních římskokatolické církve - obzvláště snad o protireformaci (!) nebo o protibiblických chybných učeních a praktikách římskokatolické církve týkajících se ospravedlnění, odpustků, papežského úřadu, Marie, svatých, nekřesťanských náboženství atd. nebyla v mediálně působivém fiktivním vyznání řeč.

Nicméně budou následovat další římsko - evangelická "Společná prohlášení" k jiným, vskutku kontroverzním bodům učení (např. k papežskému úřadu) a evangelickým křesťanům (a tím i všem ostatním lidem) bude v mlze zdánlivé jednoty zastřen jasný biblický pohled na evangelium, v němž jedině je spása.

"Signatáři "Společného prohlášení" si museli být vědomi toho, že svým podpisem uznávají rozhodnutí velkého protireformačního Tridentského koncilu a že tím vydávají napospas celou reformaci. Luterští otcové by se mýlili ve svém vyznání o ospravedlnění hříšníka pro zásluhy Ježíše Krista skrze víru. Pronásledování, potupy, prokletí, které museli jako kacíři snášet, by byly pravoplatné. Signatáři SPNO však dali v sázku především osvobozující jistotu evangelia. Co ještě zůstává, může vypadat nábožensky přitažlivé, ale evangelium se vytrácí." (Citát z knihy Sup. Ernsta Volka, "Verlust der biblischen Wahrheit" ["Ztráta biblické pravdy"], říjen 1999).

Prof. Kandler v srpnu 1999 prohlásil: "Jestliže se luteráni chystají podepsat tyto zveřejněné dokumenty, musí vědět, co činí. Nemají k tomu žádný oficiální mandát. V důležitých bodech popírají jasnou biblickou zvěst luterských spisů vyznání a tím i evangelium. Církevní politika zde opět zvítězila. Byl zde dosažen kompromis. V otázkách křesťanského učení, v otázkách pravdy nemohou a nesmí být žádné kompromisy. Naší předkové to věděli i když šlo o život. A my?"

Nouzový Augsburský interim

V Augsburgu ostatně nebyl podepsán poprvé takový církevní politický dokument. V květnu 1548 byl vítězným císařem na "obrněném říšském sněmu" evangelíkům vnucen "Augsburský interim".

"Interimem" byl nazván proto, že představoval "meziřešení" až k předpokládanému konečnému opětovnému začlenění luteránů do římské církve. Dogmaticky a po stránce učení se Interim neodlišoval od "Společného prohlášení". Oba dokumenty vykládají Kristovo evangelium jako "nový zákon", kterým se člověk za svého spolupůsobení s milostí zdokonaluje.

Tenkrát byli luteráni nuceni Interim podepsat. Dnes to činí ne ve stavu nouze, ale z okouzlení "fascinující myšlenkou" jednoho provždy sjednoceného křesťanstva "ve smířené rozmanitosti". Jasné evangelium o ospravedlnění hříšníka pro zásluhy Ježíše Krista pouze skrze víru, pouze z milosti zůstává přitom stranou. (Srovnej Sup. E. Volk, str. 16).

SPNO jakož i dodatkové dokumenty nejsou závazné. Závazné podklady evangelických zemských církví a měřítka jejich zvěsti a učení jsou samotná Bible a reformační vyznání. Toho se držíme a jsme evangelickou církví.

Nedoporučujeme tedy výstup z církve reformace a protestujeme proti falešné církvi, která se v ní chce rozšířit.

Celý tento vývoj je pro nás samotné vážným varováním, abychom Bohu opět děkovali za to, že nechal v reformaci nově zasvitnout biblickou zvěst evangelia o ospravedlnění hříšníka z milosti, pro zásluhy Ježíše Krista a skrze víru. Vzhledem k časům posledního pokušení je naléhavě potřebné, abychom toto svědectví znovu slyšeli, zvěstovali, a důkladně poznávali (Lutherovy katechizmy, vyznavačské spisy, reformační písně) a tyto znalosti v naší církvi (teologové a dorůstající generace) šířili a zvěstovali bez překrucování, zkracování či módní povrchnosti.

"Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak. Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!" (Gal. 1,6-8).

"Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždy� se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.´" (Řím. 1,16-17).

Toto stanovisko bylo projednáno a schváleno na sejití Rady KS-SCH dne 30.12.2000