poslal Frantisek100 Stalo se to před
léty, kdy nebylo zvykem na veřejnosti hovořit o Bohu. Tenkrát jsem byla ještě mladá,
bibli jsem nerozuměla tolik jako dnes. Neznala jsem zpaměti verše, kterými je
možno trpícího člověka" pohladit po duši?
Je noc. Oddělení spí
a já tiše vzcházím na pokoj, kde s těžkým infarktem namáhavě dýchá moje pacientka. Je mi jí líto.
Snad nikdy předtím a ani potom jsem se nesetkala s pacientem, který by vážil víc než 200 kg. Ona je tou výjimkou.
Uvědomuje si, jak je pro nás obtížné třeba jen ustlat pod ní lůžko. Přicházím k
ní. Nespí. " Potřebujte něco?" ptám se. "Chci člověka!"
vyhrkne ze sebe. V ten okamžik se moje ruka dotýká její. Sedám si k ní a jemně ji hladím..
Pak několikrát odbíhám za jinou prací, ale vždy znovu a
znovu se vracím k ní. Služba mi brzy skončí… Opět se k ní vracím. Jako by
cítila, že budu muset odejít, přerušovaně šeptá?" Já tu chci
člověka!"
Skláním se k ní, dodávám si odvahu a rozechvěným hlasem jí
říkám: "Člověk přijde a zase odejde. Věřte v Boha, proste ho o pomoc a určitě
vám pomůže. I mně v životě hodně pomohl.." Naše oči se setkávají. Chvilku
se nechápavě dívá a pak - snad se mi to jenom zdá? Mám pocit, že její tvář s vyjasňuje,
že se usmívá. Ještě jednou ji pohladím po vlasech a odcházím..
Vracím se domů pěšky. Je ještě tma. Miluji tyto návraty domů
ve tmě a tichu. Jsou to chvíle, kdy si
cestou hovořívám s Bohem, nikdo mne přitom nevidí a neslyší, jen On. A já ho teď
prosím, aby té moji pacientce pomohl, aby k ní byl milosrdný. Aby se netrápila
Další den nastupuji do služby a při čtení
"Hlášení" zjišťují, že zde chybí její jméno. Cedulka na tašce s jejím
ručníkem mi jasně napovídá, že moje pacientka zemřela několik hodin po mém odchodu..
Vracím se ve vzpomínkách o den zpátky. Znovu vzpomínám, na její
poslední probdělou noc. Kdysi bývala učitelkou. Určitě mnohokrát musel dětem vyprávět,
že Bůh není. Možná, že tomu i sama uvěřila. K čemu jí byl tento životní názor?
A pak zase vidím ty její veliké modré oči, jak bolestně a přitom šťastně se usmály,
když slyšely těch mých pár slov na rozloučenou..
Někdo má to štěstí,
že pozná a uvěří ve svého Stvořitele již v mládí. Někdo má k tomu příležitost
až v posledních hodinách života. Asi jako ona. Vždyť Pán Ježíš nám o vstupu do
Božího království vyprávěl krásné podobenství.:
Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned
ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár za den a
poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí
nečinně na trhu a řekl jim: " Jděte i vy na mou vinici a já vám dám, co
bude spravedlivé" oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny a
učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak
tam stojí, a řekl jim:" Co tu stojíte celý den tak nečinně? Odpovědí mu: " Nikdo nás nenajal"
On jim řekne:"Jděte i vy na mou vinici." Když byl večer, řekl pán
vinice svému správci. "Zavolej dělníky a vyplat jim mzdu, a to od
posledních k prvním" Tak přišli ti , kteří pracovali od pěti odpoledne a
každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc., ale oni
dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři:"Tihle poslední
děleli jedinou hodnu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu
dne a horko." On však odpověděl
jednomu z nich:"Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil si se mnou denár za den?
Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako Tobě, nemohu si
se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý? Tak
budou poslední první a první poslední."
Ano- v Božím království nebude rozdílu mezi těmi, kdo
uvěřili jako děti či mladí lidé a mezi jinými, kteří uvěřili na sklonku
života., Bůh dobře ví, kdy a jakou příležitost měl každý z nás k tomu, aby
uvěřil. Pán Ježíš nám všem nabízí stejnou odměnu- věčný život.
Moje myšlenky se vrací zase zpátky. Utrpení skončilo,
pacientka už žádnou bolest nevnímá. Mlčky, aniž si to uvědomuje, čeká..
Až jednou v "poslední den" Pán Ježíš znovu podle
svého slibu přijde na tuto zem a vezme
si své věrné k sobě, pak určitě poznám, zda těch mých pár slov na rozloučenou
mělo smysl….