Bůh nestvořil duši nesmrtelnou, ale lidskou bytost, která byla duší živou, jejíž život byl podmíněn ovocem stromu života, tedy spojení s živým Bohem.

 

"Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili." (Římanům 5,12).

Smrt je hořkým následkem hříchu, nepřítelem života darovaného bohem, nikdy není branou k novému životu; neboť tím by se stala smrt odměnou za hřích!

V zahradě Eden měli Adam a Eva všechny možnosti k plnému rozvinutí  svých schopností. Pouze jim bylo zapovězeno jíst ovoce z určitého stromu:

      "A Hospodin Bůh člověku přikázal: Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však  nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti." (1.Mojžíšova 2,16.17).

Strom představoval zkoušku poslušnosti. Člověk měl dobrovolně prokázat, že uznává autoritu svého Stvořitele a dodržuje jeho zákon. Jestliže pro případ neposlušnosti bylo pohroženo smrtí, byl tím člověk zároveň varován, že ztratí sebe i vše, co mu bylo svěřeno. Z toho, že mu bylo uložena, aby zahradu nejen obdělával, ale i "chránil" (1.Mojžíšova 2,15) lze vyvodit, že Adam byl poučen o vzpouře padlého anděla satana.

      Velmi brzo vedl satan zakuklen a s velkou lstí svůj první útok proti člověku - a zvítězil. O první lži podává Bible zprávu:

      "Had ženu ujišťoval: Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." (1. Mojžíšova 3,4.5).

      Člověk následoval hlasu pokušitele a znevážil Boží přikázání. Tím se zařadil do satanské vzpoury proti svatému a spravedlivému Bohu. Zavržením božského nařízení člověk povznesl sama sebe k autoritě a podřídil své JÁ ne Bohu, ale proti svému Stvořiteli. To mělo být i nadále vnitřním postojem člověka.  Až do dnešních dnů lze každý hřích a zlo odvodit z jednoho kořene - z hrabivosti a povznesení svého vlastního JÁ.

      Na toto drzé sebe povyšování, ve kterém je vlastní jádro hříchu, dal Stvořitel odpovídající odpověď. Já člověka musí strpět to, co nechce: bude poníženo do prachu a musí pominout, člověk musí zemřít.

      Tak se smrt celého stvoření stala prokletím a nikoliv požehnáním. Smrt je koncem života, a žádným novým začátkem. Snad může znít osvíceně, když lidé říkají, že smrt má také svou dobrou stránku; neboť bohatí a pyšní musejí právě tak zemřít jako chudí, a tak nemohou stromy růst do nebe. Kdyby však svět nebyl upadl do hříchu, nebyli by žádní drzí boháči, ani chudí, ani pyšní.

      Satan tvrdil: "Nikoli, nezemřete smrtí." Tato lež zůstala živá v pohanství, a ještě dnes žije v učení o nesmrtelnosti duše. Jestliže JÁ, osobnost člověka, žije jako duchovní bytost dál, pak člověk přece umírá! Pak smrt není smrtí: Co potom znamená, že slupka, tělo pomine, ale jádro - duše, nepoškozená žije dál?

 

      Dokonce tehdy, když člověk ještě žil v zahradě Eden, ještě než upadl do hříchu, měl nepomíjitelný život jen podmínečně - dokud směl jíst ze stromu života. My jsme však ráj ztratili. Kde můžeme brát útěchu? Nemáme-li na sobě nic nesmrtelného, je pak smrtí skutečně  vše skončené?

      Bylo by tomu tak, kdyby nebyl přišel Ježíš Kristus, protože "odplata za hřích je smrt, Božím darem však je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu." Boží Syn přišel na Zem, aby lidi zachránil z moci satana a smrti (Židům 2,14.15). Zdá se to protismyslné, že prostřednictvím své smrti nám Ježíš otevřel cestu k věčnému životu. Pouze obětí svého života mohl odstranit příčinu smrti: náš hřích. Hřích by nás byl odloučil navždy od Boha, Pána života. Kristus jako nevinný vzal trest za naše hříchy na sebe na kříži.

              

      "Já vím, že Vykupitel  můj žije a jako poslední se postaví nad prachem a kdyby mi i kůži sedřeli, vždy v těle svém uzřím Boha". (Job 19,25.26)

Základem naší naděje na věčný život je Ježíš Kristus, který řekl: "Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě." (Jan 5,26)

Ježíš to nejen tvrdil, ale také dokázal. Uzdravil mnoho nemocných a to nejen takové, kterým by bylo možné pomoci psychoterapeuticky. Slepě narození viděli, chromí mohli opět chodit. Nejúčinněji dokázal, že vlastní božskou životodárnou sílu, když probudil mrtvé - mladou dívku, která právě zemřela; mladého muže, kterého nesli na hřbitov a muže, který již ležel čtyři dny v hrobě. Jeho vlastní vzkříšení třetího dne po své smrti na kříži zapečetilo vítězství nad mocí smrti.  

Náš Pán žije! Tak zní jásot křesťanů všech staletí. V této jistotě překonávali zoufalství i strach ze smrti.

 

 

Jak Pavel rozuměl výroku "být doma u Pána" vysvětluje v 2. Korintským 5,1-8 místo, které je často chybně vykládáno (dle kral.překl.):

      "víme zajisté, že byl-li by tohoto naše zemského přebývání stánek zbořen, stavení od Boha máme, příbytek ne rukou udělaný, věčný v nebesích. Pročež i v tomto vzdycháme, v příbytek svůj, který je s nebe oblečeni žádajíce. Jestliže však oblečeni a ne nazí nalezeni budeme. Nebo kteří jsme v tomto stánku, lkáme jsouce obtíženi, poněvadž bychom nechtěli svlečeni býti, ale přioděni, aby pohlcena byla smrtelnost od života. Ten pak, kdo nás tak k tomu způsobil, Bůh je, který také dal nám závdavek Ducha. Proto doufanlivé mysli vždycky jsouce, a vědouce, že dokud pohostinu jsme v tomto těle, vzdáleni jsme od Pána; Nebo skrze víru chodíme ne skrze vidění; Doufanlivé pak mysli jsme, a oblibujeme raději vyjít z těla a přijít ku  Pánu.

     

Zvláště poslední věta je často používána zastánci učení o nesmrtelnosti duše. Je zastáván názor, že apoštol si přál, aby jeho nesmrtelná duše opustila tělo, a mohla tak hned odejít ke Kristu do nebe.

 

Při přesnějším zkoumání souvislostí nemůžeme s takovým výkladem souhlasit.

 

      Sled myšlenek ke kterému patří první verše 2.Korintským 5.kap. začíná již ve 4. kap.7. verši.  V 14. verši 4. kap.. se Pavel zmiňuje o naději, že po vzkříšení se jednou sejde s věřícími z Korintu před Bohem.  Líčí, kolik utrpení musel vytrpět pro víru a jak namáhavě toto zatížení nese. Pak píše o své velké touze. Srovnává své pozemské tělo s domem, stanem. Je-li smrtí tento dům polámán, pak je si apoštol jist, že pro něj je připraven nebeský dům, který bude božského stvoření a věčné přirozenosti. Tento dům nebo  "oblečení"  s nebe, jak Pavel píše ve svém obrazném líčení, je nové oslavené tělo, které Kristus daruje svým věrným ve vzkříšení nebo proměně v den návratu.

Srovnej 1. Korintským 15,44-53; Filipenským 3,20.21.

V nynějším těle je "vzdálen od Pána" (2.Korintským 5,6) , v těle nového stvoření však bude "u svého Pána" (v.8). Z tohoto důvodu by rád "vyšel ze svého těla" (v.8) a byl oblečen nebeskou podstatou (v.4).     

 

Pavel rozlišuje v textu tři stavy:

                Pozemský život: Zemský stánek (v.1), smrtelnost (v.4), přebývat v těle (v.6).

                Stav smrti         : Být nahý (v.3), být vysvlečen (v.4).

              Život s Bohem  : Stavba od Boha (v.1), příbytek ne rukou udělaný (v.1), příbytek s nebe (v.2), být oblečen (v.2 a 4), být mimo tělo (v.8)

     

Apoštol nepíše jen o těle, nýbrž o našem celém životě. Smrt jako zboření našeho stánku je rozložení celého života. Být vysvlečen není podoba nějakého dalšího trvání života, neboť teprve převlečením nebeským tělem je smrtelnost pohlcená životem (v.4).

Podle rozšířené představy je smrt pouze okamžikem přechodu, oddělením duše od těla. Umírání je prakticky začátkem nového stavu a koncem smrti, neboť smrtí dosahuje duše vyšší úrovně.

Podle chápání Bible je však umírání začátkem stavu smrti, spánkem od uzavření očí až k probuzení při vzkříšení. 

 

Jestliže by tento přechodný stav ve kterém nemá ani pozemské, ani nebeské tělo  znamenalo pro Pavla nějakou nehmotnou blaženost v blízkosti Boží, nebyl by si tak rozhodně přál jej obejít (v.2-4). 

Kdyby apoštol smrtí hned přišel k svému Pánu, jak se mnozí domnívají, proč tolik toužil, aby nebyl "vysvlečen", nebyl nalezen "nahý"?

 On věděl, že v tomto životě je vzdálen od Pána, ale to by byl i v případě smrti, i když tuto vzdálenost by vědomě nepociťoval. Jeho velkou touhou bylo být proměněn jako Enoch a Eliáš, aby byl nové, nebeské stvoření a mohl tak být u Pána. On se však uskromnil: Doufanlivé pak mysli jsme. (v.8)

 

Jak potom  máme rozumět verši u Lukáše 23,43 ? Rozpor je ihned odstraněn, jestliže v odpovědi, kterou Ježíš dal tomuto muži na jeho prosbu posuneme čárku:  "Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji." Ježíš zřejmě chtěl říci: "Dnes, kdy visím opuštěn a znevážen na kříži, ujišťuji tě, ty budeš se mnou v ráji! A to tehdy, až  Kristus jako král nebeské říše přijde a mrtví budou vzkříšeni. Lze tímto způsobem zasáhnout do textu a měnit smysl tím,že posuneme čárku ve větě?  Ano, to smíme učinit, jestliže to odpovídá smyslu. Interpunkce totiž nepatří k původnímu textu Bible. Ta byla zavedena až v 15. Století učeným tiskařem Manutiusem v Benátkách.  Apoštolové neznali ani dvojtečku, ani čárku, ani otazník. Podle původního textu se slov "dnes" může vztahovat stejně jako k druhé části věty i k první části věty. Oboje je možné. Překladatel se musí řídit celkovým svědectvím Písma svatého, aby jeho překlad nebyl v rozporu s jinými výroky Bible.

Některé náboženské skupiny, které se odvolávají na Bibli, výslovně učí, a biblickými texty to dokazují, že duše člověka nepřetrvá tělesnou smrt. Jedni věří, že člověk je jeden nerozdělitelný celek, potom logicky, umírá celý člověk. Další, na příklad, již zmíněný text: Ježíš mu odpověděl:"Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji."  chápou následovně: Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji." přesunutím pouhé čárky je logicky změněn celý smysl Ježíšova oznámení. Ježíš lotrovi prý neoznamuje "dnes budeš se mnou v ráji", ale dnes ti pravím, že jednou budeš se mnou v ráji. Jistě původní text neměl interpunkci. Prostuduj si verše Mk 14 : 30, L 19 : 5 a L 19 . 9. Ve všech Ježíš vyslovuje slovo "dnes". Pokaždé říká, že se dnes něco stane. Ani jednou neříká, že " dnes něco říká ".

Všichni lidé mají přece ve svém vědomí touhu žít a existovat na věky. Rozhodně se liší od zvířat, která o své smrti nepřemýšlí. Historie vládců a majetných je provázena honosnými hrobkami, pyramidami, balzámováním a dnes zmrazováním těla k teplotě absolutní nuly. Sám Bůh dal lidstvu touhu po po věčnosti a věřícím lidem vložil do srdce sám Sebe, aby toužili po věčnosti, kterou budou trávit se svým Stvořitelem. (Kazatel  3:11.).

Křesťan touží po Kristu celým srdcem, ale tělesnou smrt nehledá, protože Bůh odměřil každému svému vyslanci dobré noviny (evangelia) pozemský čas, jak uznal sám za vhodné. Křesťan ví, že smrt je v úplném protikladu Boží povahy, stejně jako svatost a hřích, proto plně spoléhá na Boží podporu v čase své smrti. V čase umírání věřící člověk nebude sám, protože jej nic nemůže oddělit od Boží lásky, jež je projevena v jeho Pánu ježíši Kristu. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a Tvá hůl mě potěšují. Žalmy 23 : 4. Prokletí smrti bylo zlomeno Ježíšem kristem na kříži. Křesťané se věčného oddělení od boha nemusejí obávat. Kde je smrti tvé vítězství? Kde je smrti tvá zbraň? Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu,který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! 1K 15:55-57.
Mrak smrti je pro křesťana prostředkem, jenž jej přenese k cíli a smyslu jeho bytí, ke kterému byl stvořen. Smysl a cíl křesťanovy existence je přebývat ve Stvořitelově a Spasitelově přítomnosti, hledět na Boží slávu, oslavovat boha a věčně růst ve všem, co pro něj Bůh připravil. A život věčný je v tom, když poznají Tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Jan 17:3. Smrt těch, kdo jsou uschováni v Ježíši Kristu, je Bohu drahá, tedy cenná, vzácná a milá. To je povzbuzující! Zde nabývá smrt úplně jiný rozměr, než na jaký jsme ze světa zvyklí. Drahá jest před očima Hospodinovýma smrt svatých jeho. Žalmy 116:15 (KR).Smrt svatého v Kristu je přepravní akce. Cesta spasené duše k Bohu není žádná osamělá pouť tmou. I umřel ten chudák, a andělé ho přenesli k Abrahamovi, zemřel i ten boháč, a byl pohřben. Lukáš 16:22.
Bůh žárlivě touží po své nevěstě, které se dal poznat, touží po těch, kteří skrze Ducha řekli své "ano", kteří se ztotožnili s Kristovou obětí na kříži, a podle svého "ano" jsou věrnou nevěstou,která nesmylní s jinými bohy. Či myslíte, že nadarmo je psáno, Bůh žárlivě touží po duchu, kterého do nás vložil? Jakubův 4:5.
V okamžiku, kdy Boží dítě zemře, (tím byl i ukřižovaný lotr,kterývse na Ježíše před smrtí obrátil), jeho duše odchází k Bohu. Každý křesťan, který tělesně zemře, má přislíbený nový příbytek. V domě mého Otce je mnoho příbytků, kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. Jan 14:2.
Domů odchází každý, kdo věří, že Ježíš Kristus vzal na sebe náš hřích a na kříži nás před Bohem zastoupil v potrestání. V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u pána. 2.Korintským 5:8.Ač to zní jako protimluv, smrt je pro křesťany zisk! Život je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Filipským 1:21. Smrt věřícího znamená, že jeho vědomá duše je anděly přenesena před Boží trůn. Bůh nám však připravil nové tělo, takové jako měl Ježíš Kristus, když ve vzkřísení vstal z mrtvých. A nejen to, i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. Římanům 8:23.
Boží děti dostanou nové tělo v den Pána Ježíše Krista, tj. v Den Páně. Tehdy se Kristus vrátí podruhé. Nejprve duše zemřelých křesťanů ve vzkříšení budou oděny do nového těla, potom žijícím křesťanům Bůh v okamžiku svleče staré a obleče nové tělo.
1.Tesalonickým 4:15 - 18.
Hledat pro Boží slávu a chybovat, neznamená prohrát! Fera. Pán s tebou.