poslal Nepřihlášený Vzrůstající obliba dokumentárních filmů nedávno dovolila natočit téměř současně dva celovečerní s ryze náboženskou tématikou. Narozdíl od osobního příběhu mariánské vizionářky (Ivetka a hora) je druhý z těchto fi lmů (Ježíš je normální!) zaměřen spíše na náboženské společenství.
Mladá režisérka Tereza Nvotová má sice také výraznou osobní zkušenost, a dokonce je možné její dílo chápat jako snahu o pochopení této zkušenosti a vyrovnání se s ní, ale ve filmu dává přednost tomu, aby bylo zobrazeno hnutí víry. Sama zůstává spíše v pozadí jako zvědavá, tázající se a udivená mladá žena, která dává mnoho prostoru výpovědím jiných a ponechává je bez komentáře.
O hnutí víry zde jen připomeňme, že je nadšeneckým výhonkem probuzeneckého křesťanství. Pro tuto odnož je typické přesvědčení, že správná a upřímná víra věřícímu nevyhnutelně způsobí zdraví, úspěch a dokonalou prosperitu (více o hnutí víry v časopise Dingir 2/2008, www.dingir.cz).
Film má dvě linie.
Jednou je sjezd bývalých spolužáků dnes již zaniklé bratislavské základní Školy budoucnosti, jejímž zřizovatelem byla Cirkev bratská. (Vůči praktikám školy se církev brzy postavila a transformovala ji na Základnú školu Narnia.) Kromě výuky v angličtině se Škola budoucnosti vyznačovala masivní evangelizací dětí ve stylu hnutí víry. Tato spontánní misie si (jak je ostatně pro hnutí víry typické) nekladla podle výpovědí spolužáků žádné hranice vzhledem k pravdivosti evangelizačních tvrzení ani k věku dětí. Ostatně učitel a misionář, který ve filmu se svými bývalými žáky hovoří, není ani po letech žádné kritické reflexe své činnosti schopen.
Tereza Nvotová samozřejmě neměla filmový materiál z této školy. Velmi vhodně ale zvolila jedno ze společenství, které hnutí víry reprezentuje dnes a na němž jsou jeho teologie i bohoslužebná a misijní praxe dobře patrné.
Druhou linií filmu je tedy dokumentární zachycení pražského společenství s názvem Triumfální centrum víry. Aniž by Nvotová cokoli hodnotila, sami příslušníci společenství odhalují zoufalé zploštění křesťanské tradice, jehož se hnutí víry dopouští a jež vcelku nevyhnutelně vede k rozporuplnému duchovnímu vývoji těch, kdo byli - podobně jako žáci Školy budoucnosti - výchově v prostředí hnutí víry podrobeni.
Film má jistě své nedostatky, ale jeho sledování a následný rozhovor o něm by měly být povinné minimálně pro členy církevních staršovstev a pro církevní sdružení mládeže. Poskytuje skvělou šanci pro reflexi křesťanského života a možnost postoupit na duchovní cestě křesťana i církevního společenství o kousek dál.
Zdeněk Vojtíšek
Zdroj: časopis Brána 2009/3
