poslal Nepřihlášený Autoři slovníků překládají
slovo promiskuita jako: volné tělesné obcování s osobami druhého
pohlaví. Není to ale definice zcela přesná. Nemusí se přece vždycky
jednat o osoby druhého pohlaví. Známe přece i promiskuitu homosexuální.
Dalším problémem je, co můžeme nazývat volným obcováním.
Zřejmě
je tím míněn počet sexuálních dobrodružství. Jednoho celoživotního
partnera má jistě málokdo. Ale od jakého počtu těchto partnerů začíná
být člověk promiskuitní?
Mladí lidé se na to ptali na besedě
jednoho sexuologa. Odpověděl šalomounsky: „Promiskuitní je ten, kdo měl
více partnerek než já.“ Ale odpovědi na otázku, kolik jich tedy měl, se
diplomaticky vyhnul.
>Za jednu z nejslavnějších promiskuitních
legend je dodnes považován slavný Giacomo Casanova (1725-1798). Pokud
však nahlédneme do jeho díla, zjistíme, že to s jeho milovnictvím
nebylo nic moc.Za 40 let svých sexuálních avantýr měl 116
milenek, což znamená ani ne tři nové partnerky ročně. Obávám se, že
nejeden český proutník by tohoto pověstného donchuána zahanbil.
Celoživotní věrnost je velice vzácná. Člověk
se svým sexuálním záletnictvím neliší příliš od většiny ostatních
zvířat. Celoživotní věrnost je totiž velice vzácná. V přírodě existuje
jen velice výjimečně. Ze 4000 druhů savců vytváří trvalé páry asi tři
procenta živočichů. Tedy pouze několik desítek. Člověk mezi ně
samozřejmě nepatří.
Americký etnograf George Murdock zmapoval na
celém světě celkem 1231 lidských společenství. A to jak kulturně, tak i
antropologicky. Monogamii, tedy životní model, kdy jeden muž žije s
jednou ženou, prosazuje pouze 186 společenství (15 procent).
Příležitostné víceženství povoluje 453 z nich (37 procent). A trvalou
polygamiii, tedy manželství s více ženami, jich uplatňuje 588 (48
procent). Jen v nepatrném zlomku procenta, ve čtyřech lidských
společnostech, existují případy, kdy jedna žena má někdy dva nebo více
manželů. Muži jsou možná nevěrnější. Ve společnostech
jako je naše jsme monogamii sice uzákonili, ale máme možnost se rozvést
a žít v následných manželství.
Kromě toho existuje také manželská
nevěra, které se u nás dopouští 64 procent ženatých mužů a 42 procent
vdaných žen. Statistici většinou kroutí hlavou nad tímto
rozdílem mezi oběma pohlavími. Matematicky je totiž obtížně
vysvětlitelný. Počet nevěrníků a nevěrnic by měl být přece přibližně
stejný.
Tuto disproporci však můžeme snadno vysvětlit přetrvávajícím
modelem takzvané dvojí morálky. Přes všechny emancipační snahy
bývá nevěrný muž považovaný téměř za hrdinu. Mužskou nevěru u nás
dokonce tolerují i v nejvyšších patrech naší politiky. Naopak nevěrná
žena nese jakýsi punc prostopášnosti. Veřejné mínění považuje její
chování přinejmenším za nepatřičné. Muži si proto ve
statistických průzkumech trochu přidávají a ženy zase ubírají. Takže je
docela možné, že těch věrných a nevěrných bude u nás tak padesát na
padesát.
