Grano Salis - Ježíš je borec!

Vcházím do byznyscentra v Praze-Holešovicích a crčí ze mě voda. Venku konečně slábne prudký a horký, téměř asijský déšť. Sednu si do poslední řady v zasedací místnosti, a i tady si připadám jako v jiném světě. Na pódiu právě probíhá neobyčejná podívaná. Přicházejí tři pěkné, asi dvacetileté holky. Jedna vezme do ruky kytaru, druhá si stoupá k elektrickému pianu, ta třetí nemá nic – asi si vystačí jen s hlasem. Začnou zpívat chytlavé písničky. Tu energické, tu nostalgické, ale všechny s jediným tématem: Jak je Bůh skvělý a jak mu jsou vděčné.

S podobným zaujetím sdílí hudbu i hrstka jejich vrstevníků v sále. Všichni stojí, zvedají ruce, čímž vyjadřují úctu Bohu. Někteří zpívají, mají zavřené oči a s blaženými výrazy se svíjejí. Nejvíc asi muziku prožívá blonďatý výtvarník Honza u okna hned na kraji sálu. Chvílemi je až v transu. Když dozní třetí song, mikrofonu se ujme výborný řečník, osmadvacetiletý Martin Kozohorský. Nasadí úsměv a až do konce mu z tváře nezmizí. Čte úryvky z bible a pak je komentuje. Jednoduše, lidově, podobně ležérním stylem jako moderátor komerčního rádia.

Zjednodušeně se dá jeho řeč shrnout takto: když budete věřit v Boha, bude se vám dařit vše, na co sáhnete. „Když jsme chtěli auto nebo bydlení, Bůh se o to postaral,“ hlásá z pódia Martin. A při jeho dalších slovech by měl zbystřit ministr Julínek. „Stávají se zázraky. Lidem budou dorůstat orgány přímo před televizními kamerami, už dnes se léčí z rakoviny, vstávají z vozíčků,“ pokračuje. Jeden vozíčkář tady zrovna sedí, a bohužel nevypadá na to, že by se měl hned tak uzdravit.

Od členů církve ale uslyšíte příběhy o blahodárných účincích víry často. Chvílemi se zdá, jako by tu ani nešlo o náboženství, ale o propagaci reklamního produktu. „Já si zkrátka užívám dobrého Boha a je mi strašně dobře. Bůh má dobrý věci a totálně tě miluje,“ říká Martin, a cukrkandlovým hlasem k tomu dodává: „Sláva Ježíši, haleluja.“ Po dvou hodinách písniček a kázání zazní sborové „amen“ a jde se domů.

Na nezaujaté pozorovatele to působí bizarně, nicméně když jsem sledoval účastníky a jejich reakce, věřím, že je setkání osvěžilo jako předtím déšť vyprahlé město. Podobné shromáždění se tu pro mladé členy Triumfálního centra víry (TCV), převážně studenty středních a vysokých škol, koná každou středu. „Většinou jich dorazí kolem deseti,“ říká Martin, který setkání připravuje s manželkou Jájou. V neděli se na stejném místě scházejí dospělí.

Triumf nad ďáblem

Žádná církev nebo hnutí nežije ve vzduchoprázdnu. Vždy má své místo v náboženském spektru a jejich hlavní představitelé zase vlastní náboženskou minulost. Triumfální centrum víry není výjimka. Religionisté je řadí ke Hnutí víry, které vzniklo v 70. letech 20. století v USA. Zjednodušeně řečeno – kombinuje křesťanství a teologii prosperity, podle které o úspěchu, bohatství a zdraví rozhoduje intenzita vaší víry v Boha. Do České republiky začaly první skupiny Hnutí víry pronikat po roce 1989. Dnes patří mezi nejvýraznější Slovo života, R. O. F. C. nebo právě TCV. Označení „triumfální“ členové odvozují z pasáže bible, kde Ježíš triumfoval nad ďáblem.

TCV už od počátku vede poměrně nenápadný muž, který ale na lidi dokáže velmi účinně zapůsobit. Za dva měsíce mu bude čtyřicet let. Bydlí v domku na okraji vesnice nedaleko Dobříše a jmenuje se Miloš Kozohorský. Martinův starší bratr byl až do svých dvaceti let ateista a po maturitě na gymnáziu měl v plánu jít studovat dřevařství do Zvolena. Místo toho ale nakonec odešel do Prahy. Frustrovala jej apatie v socialistickém Československu poloviny 80. let a pohyboval se v undergroundu. „Velice intenzivně jsem četl a seznámil se s věřícími. Prvního března 1988 jsem pozval Boha do svého života, a v ten den se všechno změnilo,“ říká Miloš Kozohorský.

Shromáždil kolem sebe skupinku věřících a v roce 1990 založil v Dobříši Křesťanské společenství víry. Tato církev sice dodnes existuje, ale už bez svého zakladatele. Kozohorský totiž o sedm let později odjel s rodinou do amerického státu Oklahoma na biblickou školu Rhema. Po návratu do Čech se rozhodl založit novou církev, a tak v říjnu 1999 vzniklo v Praze Triumfální centrum víry. „Nebereme se jako výlučná skupina. Respektujeme i ostatní církve a základem je pro nás bible,“ vysvětluje Kozohorský a skutečně na ni při svém povídání mnohokrát odkazuje.

Církev posléze expandovala i do Brna, Olomouce a nedávno do Ostravy. Dnes tak má čtyři pobočky v ČR a jednu na Ukrajině. Provoz církve pochopitelně něco stojí, a tak na každém shromáždění koluje nádoba, do níž lidé házejí peníze. Přispívají dobrovolně a, jak říká Kozohorský, skutečně dávají. Zřejmě vůbec ne málo. Vybrané peníze totiž jdou nejen na organizaci akcí, ale i na pronájem prostor (církev zatím nevlastní žádnou budovu) a plat pěti zaměstnanců. Například oba bratři Kozohorští pracují pro církev na plný úvazek. Kateřina Heroldová z Příbramska je zase placená za výrobu a distribuci knih, kazet a cédéček s písněmi (buď je složila ona sama, nebo její kolegové z hudebního týmu Hlas probuzení) a kázáními, které církev vydává. Podle Kozohorského se jich prodaly desetitisíce.

V současnosti má TCV zhruba dvě stě padesát členů. V Praze a v Brně kolem stovky, v Olomouci přibližně patnáct a několik v Ostravě. „Je to široké věkové spektrum, ale převažují lidé kolem dvaceti třiceti let,“ říká Kozohorský. Církev funguje jako občanské sdružení, i když v budoucnu plánuje získat registraci od státu.

Street víra

Dva dny po sešlosti v pražských Holešovicích se asi patnáct členů TCV schází u Anděla na zalidněném prostranství před vstupem do metra. Postaví na dlažbu stojan s mikrofonem, dva začnou zpívat a ostatní si rozdělí štos propagačních letáčků a zastavují kolemjdoucí. Pouliční kázání je jejich strategie, jak získat nové členy. „Jsme přesvědčeni, že by to mělo být běžnou praxí každé církve. Jsou země, kde je to naprosto přirozené. U nás se to zatím vnímá jako neobvyklé,“ říká Miloš Kozohorský. Někteří lidé se zastaví a nechají si vyprávět o Ježíši, ale převahu mají pozdvižená obočí a pobavené úsměvy. „Někdo to myslí vážně, někdo ironicky tleská, někdo hází flašky a jiný přijde a dá vám pěstí,“ popisuje škálu reakcí Martin Kozohorský. Občas také dochází k incidentům s bezdomovci a opilci, kteří se tu poflakují.

Členové církve si však za čtyři roky, kdy tu týden co týden diskutují s lidmi, už vypěstovali slušnou trpělivost. Z nadávek si nic moc nedělají, vždyť mluvit o Ježíši s nevěřícími považují za své poslání. „Čím víc lidí uvěří, tím to bude lepší pro tento národ, protože se doví nezkreslenou realitu,“ tvrdí dvaadvacetiletá Martinova žena Jája. Padesátiletou Rozárku z Mníšku pod Brdy právě provokuje parta přidrzlých dětí ulice, které potahují z cigaret a předhánějí se ve sprosťárnách. Přesto je nechá být a odpovídá jim i na nejapné otázky. „Kdybych nepoznala Boha, byla bych zlá, zatrpklá a zakomplexovaná. Takhle jsem šťastná,“ říká se zasněným úsměvem drobná Rozárka. Členové TCV kázali na různých místech po Praze, ale nakonec se „usadili“ tady, u Anděla. Lidé, co tu bydlí nebo pracují, už berou jejich pravidelnou páteční podvečerní přítomnost jako kolorit.

Šťastný život

Velmi rezervovaní k TCV a skupinám podobného ražení jsou religionisté. „Psychologizujících a manažerských prvků, které jsou zneužívány k manipulaci členů, je tam tolik, že i přes užívání náboženské terminologie bych je řadil na hranici křesťanství,“ říká Jaroslav Hynek z olomouckého Centra pro prevenci v oblasti náboženských sekt. Podle něj členství v TCV skrývá řadu případných rizik. Například černobílý pohled na svět nebo psychickou závislost na skupině či vedoucím. Jejich projevy nepovažuje za kázání. „Promluvy vedoucích jsou pro mě spíše laciným pouťovým vyvoláváním hesel, která mají za cíl emotivně vybudit posluchače ke koupi produktu, v tomto případě jednoduchého návodu na šťastný život,“ tvrdí odborník.

Musí se uznat, že promyšlené to mají dobře. Například bez líbivé hudby by proklamace o víře zdaleka nefungovaly tak účinně. Hovorová mluva s módními výrazy zase představuje protiváhu proti upjatým a ne tak přímočarým kázáním tradičních církví. Osloví řadu lidí, pro které je „klasická“ věrouka příliš složitá a nejednoznačná. „Snažíme se přizpůsobit jazyk současnému člověku. Má to samozřejmě své hranice a uznávám, že někdy jsme je možná překročili, ale jsme ochotni to uznat,“ říká Miloš Kozohorský. Podle něj Češi zatím nejsou na podobné prožívání víry zvyklí. Věří, že si TCV časem projde stejným vývojem jako jiné, kdysi nepochopené církve a stane se respektovanou součástí náboženské rodiny. Momentálně k tomu má dost daleko.

Totálně si užívají

Krátce či obšírněji jsem mluvil s asi patnácti členy TCV. Všichni působí jako milí, vstřícní a neagresivní lidé. Zakládají si na tom, jak jsou spokojení. Například sedmatřicetiletý Jiří Zána, pomocný pastor z Brna. Pět let chodil do evangelického sboru, ale nebylo to úplně ono. V roce 2001 se raději rozloučil s farářem a církev opustil. „Dověděl jsem se, že jeden člověk v Praze je hladový po Bohu a káže úplně ostré boží slovo,“ říká Jiří Zána. Nepřekvapí, že mluví o Miloši Kozohorském. „Byla to totální bomba,“ vzpomíná Zána, který pracuje jako hrázný na přehradě. Jeho olomoucký kolega Roman Kohl se zase bez většího uspokojení věnoval meditacím. Na TCV narazil jako ateista. „Bydlel jsem v Brně, procházel se po městě a oslovilo mě, že Ježíš žije, uzdravuje a mění lidské životy,“ říká Kohl, který je sám právě v Kristových letech. Dorazil na shromáždění a zjistil, že mu vyhovuje. „Přišel jsem k Ježíši a okamžitě začal fungovat,“ tvrdí vedoucí v kovošrotu. Oba vnímají vstup do TCV jako zřetelný předěl, od kterého se jim začalo všechno dařit.

U členů TCV lze vypozorovat i další shodné rysy. Někteří trochu pohrdají bezbožným způsobem života. Vyjadřují se podobně. Používají stejná slova. Zdaleka nejfrekventovanějším je „totálně“, ale těsně v závěsu najdeme výraz „užívají“ – nejčastěji Boha a svou víru, o které nemají pochybnosti. Pomáhá jim přežít v nepřehledné džungli. Prostředníkem je církev, tedy pastoři, kamarádi, jasné odpovědi na všechny otázky.

„Pro řadu lidí je to vítaný únik z reálného světa, který nedokážou zvládat. Zbavuje je do značné míry odpovědnosti a nesení důsledků svých rozhodnutí, protože je přebírá komunita. Členství proto vnímají jako velké ulehčení svého života,“ říká Jaroslav Hynek. Když člen přece jen začne pochybovat, leckdy se celá fasáda rázem zbortí a pak je to mnohem horší, než před vstupem do církve. Podle Hynka může Triumfální centrum víry pomoci určitému typu lidí v akutní krizi, ale jen málokomu tato duchovní cesta vystačí na celý život.

Jiří Jiřička

MFPlus (rubrika: Reportáž)

http://www.mfplus.cz/

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace