poslal Nepřihlášený V rámci grantu Grantové agentury akademie věd A801830801 „Josef
Lukl Hromádka (1889–1969) a český protestantismus v letech 1945–1989" začala
letos na Evangelické teologické fakultě UK práce na biografii tohoto významného
českého teologa. Již název grantu však vypovídá, že biografie bude zasazena do
širokého kontextu českých protestantských církevních dějin druhé poloviny 20.
století. Jejich součástí jsou samozřejmě i menší svobodné církve, o něž se zatím
vědecké historické bádání příliš nezajímalo. Tento článek chce být vlaštovkou,
jež snad přinese více zájmu o tuto neprávem opomíjenou oblast naší minulosti.
S únorovým převratem v roce 1948 se definitivně hroutí již tak v
době začínající studené války pokulhávající představa Československa jako mostu
mezi Východem a Západem.
Československo pod vedením Komunistické strany Československa
(KSČ) se s definitivní platností ocitlo v táboře socialistických zemí, kde byla
bezvýhradně uplatňována zahraniční politika Sovětského svazu. Převrat strany
hlásící se k extrémním formám marxistické ideologie představoval ve svých
důsledcích sám o sobě velký zásah do náboženského života tehdejšího
Československa. O to více se v pozornosti KSČ a státních institucí bdících nad
náboženským životem v zemi ocitly církve, jež měly své historické vazby na
politický „Západ". Mezi nimi hrála svou roli i Bratrská jednota Chelčického (BJCH). [Tehdejší název dnešní Bratrské jednoty baptistů]
Vztahy státu k této církvi se od roku 1948 postupně zhoršovaly,
až nakonec v letech 1952–53 stála Bratrská jednota Chelčického na pokraji
ilegality.
První kontakty s režimem
Úvahy o možné likvidaci či omezení malých svobodných církví se
objevují v církevní politice KSČ poměrně brzy. Již v červenci 1948 byla
otázka jejich omezení konzultována se zástupci nekatolických církví:
„Na podnět dr. Huba bylo jednáno o poměru evangelických
církví, zejména českobratrské církve, slovenské luteránské a slovenské
reformované k drobným sektám a denominacím. Zástupci všech těchto církví
jednomyslně prohlásili, že s těmito denominacemi nepěstují žádné styky, mnoho
jejich činností jim překáží a že na nich nemají žádného zájmu. Otázka drobných
denominací je z politického hlediska důležitá proto, poněvadž se tu jedná o
sekty, které jsou úzce organizačně spjaty se zahraničními americkými
církvemi na př. adventisté, baptisté, mormoni atd., což vyžaduje politické
ostražitosti."1
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století však byla
prioritou církevní politiky KSČ římskokatolická církev, a tak v tomto směru
žádné celorepublikově významné kroky podniknuty nebyly. Praktickým dopadem
těchto raných úvah bylo nakonec „pouze" zabavení majetku a zákaz Armády spásy a
Církve posledních svatých Ježíše Krista na jaře 1950.2 Řada
dalších svobodných církví se v tomto období naopak dočkala státního uznání –
mezi nimi BJCH, Církev adventistů sedmého dne (CASD) či Jednota českobratrská
(dnešní Církev bratrská) – což s sebou neslo mimo jiné i konec finanční
nezávislosti svobodných církví. Tento krok, navenek prezentovaný jako
zrovnoprávnění všech církví působících v Československu, měl dokončit postupné
zavádění dohledu státu nad církvemi a náboženskými společnostmi v
Československu.
V právní rovině se tento dohled opíral o tzv. církevní zákony z
října 1949. V období mezi lety 1949 až 1951 nacházíme v materiálech Státního
úřadu pro věci církevní (SÚC) první hodnocení baptistické církve. Vrcholní
představitelé baptistů (především předseda Jan Říčan) jsou zde vesměs hodnoceni
jako reakční a k novému režimu nepřátelští.3 Nelze se tomu
příliš divit, neboť většina svobodných církví se v roce 1950 dočkala uzavření
svých bohosloveckých seminářů.
Zakázán byl tedy i seminář BJCH v Praze– Podolí. Z tohoto důvodu
lze podobná hodnocení nalézt i u dalších svobodných církví. Předseda baptistické
církve Říčan také nejvíce protestoval, když bylo počátkem roku 1951
církvím oznámeno, že napříště nebude na církevní úrovni povolena jakákoliv práce
s mládeží, mimo vyučování náboženství na školách.4 V
letech 1951–1952 je na svobodné církve vyvíjen velký tlak. Do některých z nich
je dosazeno nové vedení, o kterém úředníci SÚC předpokládají, že bude vůči
novému režimu vstřícnější.5 Když se nepodaří obměnit vedení,
dosazují státní úředníci vyhlédnuté kandidáty alespoň do vysokých kolektivních
církevních orgánů.6 Dochází také k tzv. systematizacím, tedy
podstatnému snížení počtu kazatelů a sborů svobodných církví.7
Zostření situace
Ani tento tlak však nepovažovali úředníci SÚC za dostatečný, a
tak v roce 1952 dochází k oživení původních úvah na likvidaci svobodných církví.
Jako pokusný králík pro tento postup byla vybrána CASD, jejíž celosvětové
nejvyšší vedení – Generální konference CASD – nejenže sídlí ve Washingtonu, USA,
církev se navíc v očích státních úředníků provokativně nápadně odlišovala svým
svěcením soboty a odmítáním práce a posílání dětí do školy v tento den. Stojí
také za zmínku, že oba úředníci státních orgánů – František Hub v roce 1948 a
Vladimír Ekart v roce 1952, kteří se o zákaz svobodných církví zasazovali, –
byli bývalí duchovní Církve československé (husitské), kteří vstoupili do služeb
státu, respektive KSČ.8 Tlak na CASD, aby se vzdala svých
zásad, se minul účinkem, a tak SÚC předložil Politickému sekretariátu Ústředního
výboru KSČ materiál s názvem „postup proti církvi adventistů", který byl dne 20.
srpna 1952 schválen.9 Na základě tohoto rozhodnutí byla CASD
od 1. října 1952 zakázána a její majetek byl státem zabaven.
Pouhých pět dní nato, 25. srpna 1952, vypracoval SÚC další
dokument, který navrhoval použití stejných postupů jako proti CASD také proti
dalším malým denominacím – Bratrské jednotě Chelčického a Evangelické církvi
metodistické.10 Dokument byl podrobněji dopracován a začátkem
října 1952 přibyla k seznamu společností určených k likvidaci ještě Náboženská
společnost Československých unitářů.11 Na rozdíl od materiálu
navrhujícího zákaz adventistů neuvádí dokument žádné důvody k tomuto postupu.
Návrh je založen pouze na rozhodnutí Politického sekretariátu ÚV
KSČ z 20. srpna, kde se nařizuje sledovat činnost dalších náboženských
sekt. Materiál je vlastně jen dvoustránková zpráva, která stručně charakterizuje
zmíněné církve a navrhuje použít vůči nim stejný postup jako proti adventistům.
To potvrzuje, že SÚC vnímal úspěch s CASD jako potvrzení své
politiky likvidace malých církví a chystal se ji dotáhnout do konce.
O tomto plánu byla neprodleně informována StB, stalo se tak již
v září 1952.12 Původní návrh počítal se zákazem „církví
amerického původu" od 1. listopadu 1952. Po prvních konzultacích se však proti
tomuto plánovanému postupu nepochybně objevily námitky, a tak Zdeněk Fierlinger,
ministr pověřený řízením SÚC, konzultuje v listopadu postup s předsedou vlády a
ministrem zahraničí. V korespondenci se obává většího rozruchu při případném
zákazu baptistů a metodistů a navrhuje konzultaci se SSSR.13
Ministerstvo vnitra radí v lednu 1953 neohlížet se v této problematice na
zahraničně politický aspekt chystaného zákazu, ale než k němu bude přistoupeno,
navrhuje vyzkoušet jiné alternativy.14 O dalším osudu tohoto
návrhu archivy nic nevypovídají. V roce 1953 však v československé politice
dochází k rozsáhlým korekcím dosavadního politického kurzu. Ještě v prosinci
prezentoval Klement Gottwald svým spolustraníkům návrh dalšího zpřísnění
přístupu k církvím, mimo jiné se chystal zákaz biřmování či jakékoliv pastorace
v rodinách. Tento návrh dále rozpracoval i SÚC.15 Po smrti J.
V. Stalina a K. Gottwalda však nejhorší období stalinské éry končí.
Českoslovenští vládní a straničtí představitelé začínají na veřejnosti opatrně
mluvit o demokratizaci a socialistické zákonnosti. Právě v církevní politice je
pak vliv těchto prohlášení nejvíce patrný, když je v září 1953 do čela SÚC
jmenován liberální komunista, bývalý aktivní sociální demokrat, JUDr.
Jaroslav Havelka. V této atmosféře pak původní návrh na likvidaci církví
definitivně upadá v zapomnění.
Procesy s baptisty
Perzekuce baptistů si však našla jinou cestu.
V roce 1952 započalo rozsáhlé zatýkání baptistických
duchovních, které bylo o rok později zakončeno dvěma soudními procesy.
Soudní či administrativní perzekuce dolehla na všechny stávající
kazatele, a tak se vlastně BJCH stala po této stránce nejvíce pronásledovanou
legálně fungující církví v Československu.
Autorovi článku se v archivech nepodařilo najít dokument, který
by objasňoval to nejdůležitější: proč a za jakých okolností procesy začaly? Tato
stránka věci tedy zůstává neobjasněná, s jistotou lze pouze konstatovat, že
zatýkání baptistických kazatelů v roce 1952 bylo součástí v předchozí kapitole
zmíněného stupňujícího se tlaku na svobodné církve. Zda tyto procesy nějak
souvisely s jejich chystaným zákazem, je sporné. Zdeněk Fierlinger dal souhlas k
zatčení Jana Říčana 2. června 1952, tedy před tím, než byl odsouhlasen
zákaz CASD a než vznikl návrh na zákaz dalších menších církví a unitářů. Také je
patrné, že tato iniciativa nepřišla ze SÚC.
Na druhou stranu lze namítnout, že pokud postup proti
adventistům byl pokusem, který měl později nalézt širší uplatnění – a to se zdá
být jisté – nepochybně si SÚC mohl touto cestou připravovat silný argument pro
prosazení zákazu baptistické církve. Zatýkání bylo sice také iniciováno orgány
ministerstva vnitra, mohla mu však předcházet určitá koordinace s SÚC, ač ji v
pramenech nenalezneme. Do čela církve byl záhy po zatýkání postaven jako
zmocněnec baptistický laik Václav Tomeš.
Jisté tedy prozatím zůstává, že Státní bezpečnost (StB) zatčením
předsedy Říčana zahájila akci „Kazatel", která vyústila v červnu 1953 v
odsouzení předsedy Jana Říčana (18 let), ředitele bývalého baptistického
semináře Jindřicha Procházky (12 let), sekretáře církve Cyrila Burgeta (7 let) a
kazatele Michala Kešiara (5 let).16 Tento proces se velmi podstatně
liší od druhého procesu s baptistickými kazateli, ale i od obdobných procesů s
darbisty (Křesťanské sbory) a adventisty, a to nejen výší trestů, ale především
vedením vyšetřování. Vzhledem k tomu, že bylo vzneseno obvinění ze špionáže,
vyšetřování v procesu se „skupinou Procházka Jindřich a společníci" vedli zřejmě
zaměstnanci StB a ne běžní vyšetřovatelé. Vyšetřovací protokoly svědčí o
použití psychického či fyzického násilí, čímž se spis řadí spíše k politickým
procesům let padesátých, než že by připomínal obdobné procesy s kazateli a laiky
malých denominací. V protokolu podepsaném Jindřichem Procházkou se dozvídáme:
„Od svého mládí jsem se pohyboval a vyrůstal v měšťácké
společnosti, která ve mně vychovala nepřítele dělnické třídy. V roce 1908
stal jsem se vyznavačem náboženského baptistického učení a později při studiu v
Americe a Anglii dostal se do vlivu představitelů americké baptistické
církve. Po celou dobu trvání předmnichovské republiky pracoval jsem ve
funkci ředitele baptistického semináře v Československu pod vedením amerických
baptistických předáků proti revolučnímu hnutí dělnictva a stál jsem v řadách
nepřátel Sovětského svazu...
...Bell17 řekl všem přítomným, že zprávy,
které jsou odesílány do Ameriky, přebírá Ústředí světového svazu baptistů a dává
je americké vládě. Dále kazatele informoval, že na základě těchto informací
provádějí americké vládní kruhy hospodářskou blokádu Československa a řídí ji ve
státech, které jsou jim po této stránce podřízeny. Řekl nám, že baptistická
církev v Československé republice je ve skutečnosti vysunutou pozicí americké
vlády, zvláště pro případ, kdyby došlo k válečnému konfliktu se Sovětským
svazem. Kazatelé k celému vyjádření Bella neměli připomínek a s jeho požadavky
souhlasili...
... Otázka: To tedy znamená, že jako věrný sluha amerických
kapitalistů jste byl ochoten za dolary prodat svoji vlast i čest.
Odpověď: Ano. Doznávám.
Otázka: Co společného měla baptistická církev a její
náboženské vyznání s vaší protistátní činností?
Odpověď: Náboženským vyznáním jsme kryli protistátní činnost,
která měla zničit lidově demokratické zřízení v Československu a celá církev
sloužila válečným štváčům a pracovala proti zachování světového míru."18
V podobném duchu se nesou také výpovědi ostatních vyšetřovaných,
které nahrazují nouzi důkazního materiálu, již vyšetřovací spis vykazuje. Ani po
vynucených přiznáních nenechali úředníci orgánů ministerstva vnitra nic náhodě a
pečlivě byl zinscenován také samotný soudní proces. Přípravný materiál pro
veřejný proces ukazuje, co bylo jeho účelem:
„Soudním přelíčením jest sledováno ukázati široké veřejnosti,
k jakým účelům zřídili si američtí imperialisté Bratrskou jednotu baptistů
již v roce 1919, kdy se do naše státu šířilo pod vlivem Velké říjnové revoluce v
Sovětském svazu revoluční hnutí proti kapitalistickým vykořisťovatelům. Proces
ukáže také, jak si američtí imperialisté zachovali baptistickou církev jako
svoji residenturu až do roku 1945, kdy svými dolary opět plně oživili její
činnost proti nově utvořenému lidově-demokratickému československému
státu. Pracujícím Pardubického kraje i v celostátním měřítku přinese přelíčení
ukázku toho, jakým způsobem američtí imperialisté budují z náboženských
církví a sekt v našem státě nepřátelská protistátní centra a tvoří si z nich
opěrné pozice pro své válečné cíle."19
Proces se konal 26.–27. června 1953 v Chrudimi a senát
pardubického krajského soudu uznal všechny obviněné vinnými z trestného činu
vyzvědačství. Proces byl sledován a komentován v duchu výše uvedených citací
také denním tiskem.20 Díky pozdějším amnestiím byly
všechny tresty zkráceny a žádný nebyl odpykán v plné míře.
Tento proces nebyl jediným soudním řízením s baptistickými
kazateli. Několik dní po uzavření výše popsané kauzy, dne 17. července, byl
Krajským soudem v Pardubicích vynesen rozsudek nad devíti kazateli ve
vyšetřování případu proti „Marešovi Vladislavu a společníkům". 21
V něm padly tresty odnětí svobody od jednoho roku (A. Strapoň) do čtyř let (V.
Mareš). Tresty již nebyly vzneseny na základě špionáže, ale na základě trestného
činu „sdružování proti republice".22
Dozvuky procesů
Procesy samotné, ač samozřejmě vycházejí z koncepce církevní politiky KSČ,
nemohly než ji zpětně ovlivnit. S uzavřením především prvního ze zmíněných
procesů se opět vynořují úvahy o postihu celé církve jako odvetě za její
špionážní činnost. Dne 4. července 1953 SÚC opět oživuje návrh na likvidaci
církve. Členové měli přestoupit do jiných církví.23 Tento návrh se
však dočkal ještě menší podpory než obdobný dokument z roku 1952. V dopise Úřadu
předsednictva vlády z 29. července 1953, tedy krátce po uzavření druhého z
procesů, se dozvídáme, že se jeví dvě varianty budoucnosti BJCH. Jednou je již
zmíněný zákaz a tou druhou je „zbývající kazatele zbavit funkce,
zařadit je do výroby a na jejich místa dosadit nové kazatele pověřené Státním
úřadem pro věci církevní."24
Z. Fierlinger i ministr národní bezpečnosti K. Bacílek navrhují
tuto druhou, mírnější variantu. K této variantě se o den dříve přiklonil také
ministr zahraničí Z. David.25 V úvahách nad budoucností
baptistické církve sehrála svou roli také reflexe efektivnosti zákazu
adventistů: „Řešení, aby celá církev byla úředně rozpuštěna, její kazatelé
zbaveni státního souhlasu a majetek církve, aby propadl ve prospěch státu,
nemůžeme doporučit po neblahé zkušenosti s církví adventistů, která v
podzemí žije dále a dokonce ještě sílí."26 Mírnější
varianta získala posvěcení stranických orgánů a 26. srpna 1953 ji svým usnesením
potvrdila československá vláda.27 Byla zřízena
provizorní ústřední rada, do jejíhož čela byl postaven dosavadní zmocněnec pro
vedení církve Václav Tomeš, který byl následně v prosinci zvolen předsedou
církve.
Na prosincové konferenci byla také odsouzena „vlastizradná
činnost" bývalého vedení církve.28 Poměrně zajímavou
roli sehrál v době po uzavření procesu také teolog Josef Lukl Hromádka. Od roku
1949 u něj sledujeme vzestup nekritického pohlížení na nový režim. Postup
stranických představitelů hájil v zahraničí také v případě politických procesů,
jak tomu bylo v procesu se skupinou v čele s Rudolfem Slánským.29
Zdá se tedy, že do značné míry podlehl všudypřítomné mediální propagandě a
uvěřil vynuceným výpovědím a skutečnostem v nich obsaženým. Něco podobného však
již pro něj nebylo možné v případě Jindřicha Procházky, jeho dlouhodobého
přítele z pobytu v USA a zároveň kolegy z Komenského bohoslovecké fakulty. Již
zpočátku reaguje na zprávy o jeho odsouzení a údajné špionáži s podivením a
rozpaky.30 Koncem roku 1954 se také J. L. Hromádka začíná
angažovat ve věci podmínečného propuštění J. Procházky. Již v květnu 1954 byl
Procházkovi rozhodnutím prezidenta republiky snížen trest z 12 na pouhých 5 let
vězení.
Vzhledem k tomu, že se do trestu počítá i doba vazby
(zatčení proběhlo 3. 6. 1952), přiblížila se Procházkovi začátkem prosince roku
1954 polovina trestu a bylo tak možno požádat o podmínečné propuštění. J. L.
Hromádka svým dopisem z 13. 11. 1954 poprosil o intervenci za Procházku
Jaroslava Havelku,31 předsedu SÚC, který jeho žádost
podpořil a v prosinci požádal o Procházkovo propuštění generálního prokurátora
V. Aleše a náměstka předsedy vlády a člena ÚV KSČ V. Kopeckého.32
K žádosti se přidalo také vedení věznice Mírov, a tak byla po delším
jednání žádost dne 8. srpna 1955 předložena Politickému byru ÚV KSČ, které
ji schválilo a postoupilo k vyřízení.33
Autor žádá pamětníky popisovaných událostí, kteří by byli
ochotni doplnit výše uvedené řádky svými poznatky, a to především ohledně role
J. L. Hromádky v době perzekuce baptistů, aby jej kontaktovali na e-mailu:
jirka.piskula@centrum.cz či
na adrese redakce.
Jiří Piškula
Poznámky.
1. Národní archiv (NA), Státní úřad pro věci církevní (SÚC), karton 2,
signatura 49, Komise pro církevní a náboženské otázky při ÚAV NF, zápis ze
schůze 16. 7. 1948.
2. NA, SÚC, karton 29, inv. č. 96, zápisy ze 17. 2. 1950, 7. a 9. 3. 1950.
3. NA, SÚC, karton 30, zprávy z 17. 10. 1950 a 16. 12. 1950. V druhé zprávě
je konstatováno, že největší problémy mezi protestanty působí adventisté a
baptisté.
4. NA, Ústřední akční výbor Národní fronty, karton 37, záznam z porady
zástupců nekatolických církví a zástupců ČSM 2. 2. 1951.
5. NA, SÚC, karton 24, inv. č. 94.
6. NA, SÚC, karton 26, Zápis z 25. porady 2. 7. 1952, dokument T 368/52-S z
3. 7. 1952 „Návrh na změny v malých denominacích".
7. NA, SÚC, karton 23, zápis z 6. porady u náměstků 22. 11. 1950, bod 3.
8. Jejich tvrdost vůči ostatním nekatolickým církvím, kterou zaznamenala i
StB, byla zřejmě jednou z příčin, proč oba úředníci v letech 1952–53 úřad
opustili. Viz Archiv bezpečnostních složek (ABS), H-153 – objektový svazek
„Státní úřad církevní", str. 35.
9. NA, Ústřední výbor KSČ (ÚV KSČ), Politický sekretariát, sv. 36, arch. j.
110/3.
10. Správní archiv Ministerstva kultury ČR, 49d Adventisté, 0/1969.
11. Archiv ministerstva zahraničních věcí (AMZV), GS – A, kabinet 1945–1954,
krabice 80.
12. ABS, A2/1 – 388, zn. KM-3098 K/52 z 30. 9. 1952.
13. AMZV, GS – A, kabinet 1945–1954, krabice 80, č. j. 48/PT--/52 z 25. 11.
1952.
14. Tamtéž, dopis z 9. 1. 1953.
15. NA, SÚC, karton 2, sig. 45, materiál pro 7. poradu kolegia 12. 2. 1953 –
„výhledový plán práce SÚC na rok 1953 na podkladě 10 bodů s. K. Gottwalda".
16. ABS, Č. j. A-B/4-V-847/601-53.
17. Dr. Edwin A. Bell z American Baptist Foreign Mission Society.
18. Č. j. A-B/4-V-847/601-53. Dokumentační materiál na oznámenou skupinu
PROCHÁZKA Jindřich a společníci, podsvazek.
19. ABS, A 2 1-1635, dokument č. j. B/4-V- 847/601-53 z 9. 4. 1953 s názvem
„Akce Bratrská jednota baptistů" – souhlas k veřejnému přelíčení", str. 5.
20. Např. Svobodné slovo a Rudé právo z 30. 6. 1953.
21. ABS, Č. j B/4-V-852/601,53, arch. č. V 1020. „Skupinový spis
státněbezpečnostního vyšetřování proti Marešovi Vladislavu a společníkům".
22. Viz Sbírka zákonů republiky Československé, ročník 1950, vydáno 18. 6.
Trestní zákon ze dne 12. 7. 1950, str. 225.
23. NA, SÚC, karton 4, sig. 54, č. j. T 718/53 – S.
24. Tamtéž, č. j. 613/53-PT.
25. Tamtéž, č. 11.062/53 – I/1.
26. AMZV, GS – A, kabinet 1945–1954, krabice 80, č. j. T 718/53 – S: Návrh na
opatření proti baptistické církvi (Bratrské jednotě Chelčického), str. 2.
27. NA, SÚC, karton 14, 39. porada, materiál II. odboru 204/53-S.
28. NA, SÚC, karton 32, 1953, Z 12.
29. NA, SÚC, karton 32, 1952, Z 14.
30. NA, SÚC, karton 32, 1953, Z 8. Podle všeho se nedochovaly v žádné formě
vzpomínky J. Procházky, což znemožňuje plně vyhodnotit, zda či nakolik jeho
proces ovlivnil vývoj vztahu J. L. Hromádky k totalitnímu režimu. Šok z uvěznění
blízkého kolegy však byl s velkou pravděpodobností událostí, jež byla jednou z
příčin jeho pozdější korekce nahlížení na komunistický režim.
31. Žádost s nejvyšší pravděpodobností Hromádka konzultoval s manželkou
Procházky Marií, která obdobnou žádost poslala 17. 11. 1954 na krajskou
prokuraturu v Olomouci. Viz NA, ÚV KSČ, politické byro 1954–1962, sv. 55 arch. j.
71/18.
32. NA, SÚC, karton 140.
33. NA, ÚV KSČ, politické byro 1954–1962, sv. 55 arch. j. 71/18. „Zamýšlený
postup ve věci podmíněného propuštění odsouzeného Jindřicha Procházky".
zrcadlový otisk článku z časopisu
Evangelický týdeník - Kostnické jiskry příloha čísla 36-7/2008 článku
Jiřího Piškuly "Na pokraji propasti - Bratrská jednota Chelčického v
letech 1952-1953" pro případ, kdyby za čas již nebyl k dispozici.
