poslal vassil Pravidlo 1.
Přední lavice zeje zpravidla prázdnotou.
Největší
počet věřících sedává vždy v zadních lavicích kostela, evidentně proto,
aby na ně nemohlo být vztaženo Ježíšovo varovné slovo o farizejích z Mt
23,3: „…mají rádi přední místa v synagogách.“ Další se zřejmě shlédli v
jediné postavě celníka - klaďáka z evangelií (viz Lk 18,9-14).
Hermeticky ucpávají prostor kolem hlavního vchodu a na výzvy
celebranta, že vepředu je místa dost, zásadně nereagují. Zvláště
vyhledávaná místa jsou pak za sloupy, v postranních kaplích a na kůru
za varhanami, zřejmě v duchu hesla z desatera mladého strážce hranic:
„Vidět, ale nebýt viděn!“
Výjimka z pravidla č.1.:
První lavice nezeje prázdnotou, jelikož v ní trůní:
* místní vzorová rodinka s dětmi
* kostelnice se zvonečkem
*
potenciální světice farnosti: většinou se předmodlívá přede mší svatou,
po ní i při ní, neváhá pronášet s knězem i slova proměňování. Další
poznávací atributy: galerie svatých obrázků rozložená okolo Kancionálu,
zpestřená roztodivnými devocionáliemi všeho druhu.
Pravidlo 2.:
Zbylé
lavice jsou obsazovány dle následujícího pořádku: V každé z nich se
zpočátku usadí pouze jeden člověk a to tak, aby byl pokud možno co
nejvíce vzdálen od ostatních věřících. Výhody z toho vyplývají nejméně
tři:
* při pozdravení pokoje není nutno podávat nikomu ruku
* bratři a sestry v Kristu nemohou člověka rušit v individuálním zažívání mše svaté
* ve vymírajících farnostech působí opticky kostel jako zcela zaplněný.
Pravidlo 3.:
Na
okraji lavice sedí obvykle osoba zvaná „špuntovka“, takže střed lavice
zůstává volný. Při zdvořilém požádání o průchod dotyčná rozhodně
nevystoupí z lavice a už vůbec ji nepřimějete, aby si poposedla blíže
ke středu; zásadně se nechá všemi oblézat a náročný sportovní výkon
svých bližních doprovází významným pozdvihováním obočí ke klenbě
kostela, pohoršeným vzdycháním a mumláním, které může zdánlivě
připomínat glosolálii.
Pravidlo 4.:
Na vyšívané polštářky
zvané „pod*****lníčky“ zásadně nesedat, neboť v sobě ukrývají „časovanou
minu“: Po příchodu paní X.Y., která již na tomto místě sedává cca 80
let, budete muset s ostudou „vyletět“, jelikož každý slušný člověk
přece ví, že to je JEJÍ místo.
Výjimky z pravidla č. 4:
Vyletět
ovšem můžete klidně i z místa bez pod*****lníčku, v podstatě odkudkoli,
i z míst, která nejsou nikterak označena. Platí zde Murphyho zákon
prázdných kostelů: Pravděpodobnost, že jste někomu zasedli jeho místo,
je nepřímo úměrná průměrnému počtu návštěvníků daného kostela. Jinými
slovy, tato pravděpodobnost je tím větší, čím méně lidí chodí v daném
kostele na bohoslužby.
Praktická doporučení pro náhodné návštěvníky:
Do
cizích kostelů raději nechoďte. A když už není zbytí, zdržujte se
raději po celou dobu bohoslužeb vzadu za lavicemi; nějaká místní
babička se může klidně objevit až po svatém přijímání. Jenom dávejte
dobrý pozor, abyste nepřekáželi v jedné z následujících kritických zón:
* u kropenky se svěcenou vodou
* u kasičky na potřeby kostela a na Charitu
* u stolku s časopisem Světlo, KT a jinou osvětovou literaturou
* u stolku s obětními dary
*
u sochy Matky Boží sedmibolestné, u P. Marie Lurdské, u Božského Srdce
Páně, u svatého Josefa, Antoníčka, Terezičky, Tadeáška, případně u
dalších lokálních přímluvných favoritů.
(U nástěnek s duchovními texty nebo s rozpisem aktivit farnosti stát můžete, většinou je nikdo nečte.)
Pravidlo 5.
Lavice jsou většinou konstruovány tak, aby v nich nešlo pohodlně ani sedět, ani klečet. Má to dva skryté důvody:
* věřící si tak odpykává něco z časných trestů za své hříchy
* při delších homiliích nelze usebraně podřimovat.
Vysvětlující komentář církevního historika:
Tradice
praví, že kostelní lavice byly vynalezeny a povinně zavedeny do kostelů
již za dob prvotní církve, a to jako bezpečnostní opatření kvůli
snížení úrazovosti při bohoslužbách. Stalo se tak poté, kdy při
vyčerpávajícím kázání apoštola Pavla v Troadě jistý mladík usnul a
vypadl z okna, takže ho svatý Pavel musel křísit z mrtvých. Ze strany
vedení církve vzešla tehdy obava, že průměrný pan farář by si možná tak
dobře neporadil, a tak byly zkonstruovány a plošně zavedeny první
zoufale neanatomické kostelní lavice (zhruba takové, jaké je známe
dnes).
Pravděpodobnější varianta pozdějšího data přičítá vznik
podoby dnešních lavic době vrcholného rozmachu španělské inkvizice v
16. století: Při emotivně náročných plamenných barokních kázáních a při
nádherných mnohahodinových pompézních církevních bohoslužbách v latině
dokázaly pouze ostré výčnělky lavic udržet prosté věřící v bdělém stavu
a ve stále vzrůstajícím eschatologickém napětí.
ZÁVĚR: Reforma v uspořádání sakrálních interiérů
Z výše uvedených zákonitostí lze vyvodit pro církev třetího tisíciletí některá zásadní opatření:
* přední lavice zrušit a posílit jimi zadní voje
* střední části lavic vypustit úplně
* ideálním bohoslužebným prostorem budoucnosti by mohla být tudíž KLOUBOVÁ TRAMVAJ!!!
Autor
příspěvku předkládá k uvážení, zda by nebylo vhodné projednat tento
návrh v plenárních sněmovních kroužcích ve všech diecézích Čech a
Moravy. (Charismatická společenství by jej zatím mohla alespoň rok
promodlovat, aby to nebyla jen „člověčina“).
nalezeno na internetu
