|
Právě je 276 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116544950 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Hledání: Obetovat zivot pre Krista
Vloženo Pátek, 01. srpen 2008 @ 09:11:37 CEST Vložil: Stepan |
poslal Nepřihlášený V tychto dnoch slavime pamiatku sv. Ignaca z Loyoly.
Bol to neohrozeny bojovnik za katolicku vieru, tak isto, ako cela rehola
jezuitov, ktoru zalozil. Jezuiti boli vzdy ochotni vzdat sa kvoli Kristovi a jeho
cirkvi aj zivota. Prinasam kratke zivotopisy aspon dvoch hrdinskych jezuitskych
reholnikov , aj ked toto spolocenstvo ich
ma nepomerne viac, a to i v 2O. ci 21. stor., Sv. Melichar Grodecký
(1584–1619) mucenik
Rodina Grodeckých (Grodziecki) pochádzala z poľského mesta Grodziec a dala
Cirkvi viacerých významných mužov. Melicharov strýko Ján bol olomouckým
biskupom a zakladateľom jezuitského kolégia v Brne. Biskupov mladší brat Ján
bol brnenským prepoštom. Iný Melicharov príbuzný, P. Stanislaw Grodziecki, bol
istý čas rektorom krakovského kolégia Spoločnosti Ježišovej. Melicharovým ujcom
(matkiným bratom) bol sv. Ján Sarkander, umučený v Olomouci 17. 3. 1620.
Melichar
sa narodil r. 1584 v Tešíne (Cieszyn) na poľsko-moravskom pohraničí. Detstvo
prežil v rodnom meste, kde získal aj základné vzdelanie. Stredoškolské štúdiá
si vykonal (pravdep. od roku 1595) na jezuitskom kolégiu vo Vied-ni. Tam sa
rozhodol vstúpiť do jezuitskej rehole. Bol prijatý. Noviciát začal 22. mája
1603 v Brne.
Po
dvoch rokoch noviciátu a po zložení prvých rehoľných sľubov vyučoval v nižších
triedach brnenského kolégia. V r. 1607–1608 študoval rétoriku a vyučoval
gramatiku v Jindřichovom Hradci. V r. 1609–1610 dokončil štúdium filozofie v
Prahe. S titulom magister vyučoval v rokoch 1610–1612 gramatiku na kolégiu v
Kladsku. Ďalších šesť rokov strávil v Prahe. Tam absolvoval dvojročný
mravouč-no-pastoračný kurz teológie (auditor casuum). Predstavení chceli
pravdepodobne využiť Melicharove mimoriadne pastoračné schopnosti v praktickej
duchovnej službe, a preto ho (po vyštudovaní filozofie) nezaťažovali celým
štvorročným teo-logickým štúdiom. Keďže Melichar vynikal aj v hudbe, počas
štúdií i po nich bol dirigentom speváckeho súboru (a azda aj orchestra) v
pražskom kolégiu. V r. 1614 bol vysvätený za kňaza. Ako kňaz bol riaditeľom
domova pre chudobných študentov a duchovným správcom na pražskom predmestí
Kopanina, kde malo kolégium hospodárstvo. V r. 1618 bol tiež pomocným ekonómom
v kolégiu.
Plodnú apoštolskú prácu prerušila 30-ročná vojna, ktorá sa začala
defenestrá-ciou cisárskeho miestodržiteľa v Prahe v máji 1618. Vlády sa ujali
protestanti, kto-rí vypovedali jezuitov z Čiech. Tak musel opustiť Čechy do 8.
júna aj páter Melichar Grodecký. Keďže provinčný katalóg na rok 1619 ho
neuvádza v nijakej komunite, možno predpokladať, že v čase vyhotovenia katalógu
(30. novembra 1618) bol ešte na cestách a nemal určené pôsobisko.
Niektoré pramene uvádzajú, že páter Grodecký prišiel v decembri 1618 do Košíc,
kam ho predstavení určili za spoločníka P. Štefana Pongráca. Nie je to
vylúčené, ale spoľahlivý dátum, ktorý je doložený dostupnými písomnými
dokladmi, je 16. jún 1619, keď páter Melichar Grodecký spolu s piatimi
spoločníkmi skladal v kolégiu v Humennom posledné rehoľné sľuby. Zmienky o
charaktere sľubov nie sú v literatúre jednotné. Niektoré publikácie hovoria o
slávnostných sľuboch rehoľných profesov. Avšak záznam v dokumentoch rehole a
zachovaná vlastnoručne napísaná a podpísaná formula sľubov zreteľne svedčia o
tom, že to boli tri konečné (posledné) jednoduché (nie slávnostné) sľuby tzv.
duchovných koadjútorov. Keďže pred poslednými sľubmi sa vyžadovala vážnejšia
duchovná príprava, do ktorej patrili duchovné cvičenia, najneskorší možný dátum
jeho príchodu do Humenného je začiatok júna 1619.
Páter Grodecký však prišiel
pravdepodobne na východné Slovensko oveľa skôr, aby v košickej misii vystriedal
pátra Leonarda Priesola, ktorý bol uvedený v katalógu z
30. novembra 1618 ako spoločník pátra Štefana Pongráca. P. Grodecký mal byť
predovšetkým kaplánom cisárskych vojakov, ktorí pochádzali z rozlič-ných krajín
strednej Európy a mohli sa s kňazom dohovoriť svojou rodnou rečou (poľsky, nemecky,
česky). Krátko po zložení posledných sľubov páter Grodecký odišiel na svoje
pôsobisko do Košíc. Umožnil tak pátrovi Pongrácovi, aby si v júli vykonal v
humenskom kolégiu svoje duchovné cvičenia.
V tom
čase už sedmohradský vojvoda Gabriel Betlen (Bethlen) pripravoval povstanie
proti cisárovi Ferdinandovi II. Chcel využiť ťažkosti, do ktorých sa dostal
panovník po vzbure protestantských českých stavov. Počiatkom augusta prijal ich
posolstvo, ktorým ho vyzývali, aby čím skôr podnikol výpravu proti cisárskemu
hlavnému mestu Viedni od východu. České vojská chystali úder od západu. Betlen
to sľúbil. Keďže vystupoval ako obranca protestantských práv, mo-hol sa
spoliehať aj na pomoc protestantských šľachticov severného Uhorska, kto-ré
nebolo obsadené Turkami. Začiatkom septembra predvoj jeho armády pod vedením
Juraja Rákociho (Rákóczi) pritiahol ku Košiciam. V Košiciach bola síce cisárska
vojenská posádka pod velením cisárskeho kapitána Ondreja Dóciho (Dóczy), ale
meštianstvo, ktoré bolo vo veľkej väčšine protestantské, sympatizovalo s
Betlenom. Prispel k tomu výbojný kalvínsky kazateľ Alvinci (Alvinczi) a
Betlenovi agitátori, ktorí vytvárali v meste proticisársku a protikatolícku
náladu. Páter Grodecký sa tak dostal do proticirkevných nepokojov, akým sa rok
predtým vyhol núteným odchodom z Čiech.
Medzitým sa vrátil do Košíc páter Štefan Pongrác. K obidvom sa pripojil
ostrihomský kanonik chorvátskeho pôvodu Marek Križin, ktorý bol správcom bývalého
benediktínskeho opátstva v Krásnej nad Hornádom pri Košiciach. Kňazi bývali v
tzv. Kráľovskom dome, ktorý im dal k dispozícii cisársky miestodržiteľ. Tam
bola aj kaplnka v ktorej sa konali bohoslužby pre katolíckych veriacich. Proti
vôli cisárskeho veliteľa košický magistrát (pravdepodobne 4. septembra) otvoril
Rákocimu brány mesta. Ten dal v putách odviesť miestodržiteľa Ondreja Dóciho.
Kňazi ostali uväznení v Kráľovskom dome. Tam boli tri dni bez potravy a vody.
Iba v piatok im ako na výsmech hodili kus mäsa do miestnosti, v ktorej boli
zatvorení. Kňazi sa mäsa nedotkli.
Páter
Pongrác ako vedúci misie žiadal, aby súdne vyšetrili ich prípad a aby im
umožnili vykonávať kňazskú službu pre katolíckych veriacich. Odpoveďou bola
návšteva Rákociho zmocnenca, ktorý navádzal kňazov na zrieknutie sa katolíckej
viery. Keď kňazi osvedčovali svoju vernosť katolíckej cirkvi, zmocnenec s
vyhrážkami odišiel. Onedlho prišla skupina hajdúchov, ktorí obrali kňazov o
všetko, čo malo akú-takú cenu, vyrabovali kaplnku a zničili jej zariadenie.
Kňazi sa navzájom vyspovedali a modlitbou sa pripravovali na smrť.
Vyvrcholenie prišlo v noci zo 6. na 7. septembra. Do miestnosti, kde boli
zatvorení kňazi, sa vrútila skupina ozbrojencov s kyjakmi, horiacimi fakľami,
po-vrazmi a inými nástrojmi mučenia. Z kňazov postŕhali šaty a rozličným
týraním sa ich usilovali prinútiť k zrieknutiu sa katolíckej viery. Keď sa im
to nepodarilo, všetkých troch pozabíjali a hodili ich do odpadovej žumpy za
budovou. Ako po-sledného zabili pátra Grodeckého, ktorý predtým musel sledovať
masakrovanie svojich druhov. Nakoniec mu odťali hlavu a hodili ho do stoky, kde
už boli jeho dvaja spoločníci. Ako sa neskôr ukázalo, páter Pongrác pri páde do
kalovej jamy nebol celkom mŕtvy a žil ešte niekoľko hodín.
Kruté
mučenie vyvolalo v Košiciach pobúrenie. Preto sa mestskí páni usi-lo-vali
dištancovať od tohto činu a v noci dali pochovať kňazov na neznámom mieste. Až
v marci 1620 sa podarilo palatínovej manželke Kataríne Forgáčovej (Forgách)
dostať telesné pozostatky mučeníkov. Po prechodnom uložení v Niž-nej Šebastovej
a Hertníku boli v r. 1635 prevezené do Trnavy, kde sa ich veľká časť uchováva v
uršulínskom kostole sv. Anny a v jezuitskom kostole Najsvätejšej Trojice.
Menšie časti boli po blahorečení mučeníkov rozdelené do Ríma a na miesta ich
pôvodu, prípadne pôsobenia.
Vyhlásenie pátra Melichara Grodeckého a jeho spoločníkov v mučeníckej smrti za
blahoslavených sa uskutočnilo 15. januára 1905 v Ríme. Košické biskup-stvo
zastupoval na tejto slávnosti svätiaci biskup Dr. Augustín Fischer-Colbrie.
Veľké oslavy na počesť svojho rodáka Melichara Grodeckého usporiadali v poľskom
Tešíne. Tamojší farár Mons. Sikora dal vo farskom kostole sv. Magdalény
vybudovať kaplnku zasvätenú bl. Melicharovi. Na slávnostnej posviacke 15.
októbra 1905 sa zúčastnili viacerí cirkevní hodnostári, vyše sto kňazov a
množstvo veriacich z Poľska, Moravy, Čiech, Slovenska a Maďarska.
Bl.
Melichara Grodeckého a jeho spoločníkov vyhlásil za svätých pápež Ján Pa-vol II.
2. júla 1995 v Košiciach. Všetci traja sú známi pod menom Košickí mu-čeníci.
Slovenská provincia Spoločnosti Ježišovej ich uctieva ako svojich patró-nov.
Ich sviatok sa slávi 7. septembra.
Sv. Edmund Campion (1540–1581)
mučeník
Sv. Edmund Campion patrí medzi výrazné osobnosti, ktoré zaujali pozornosť
svojich súčasníkov i nasledujúcich generácií.
Narodil sa v Londýne 25.
januára 1540. Pochádzal z katolíckej rodiny, ktorá však za vlády kráľovnej
Alžbety odpadla od Cirkvi a pridala sa k nanútenému štátnemu náboženstvu.
Edmund sa v skorej mladosti veľmi nezaujímal o náboženské rozpory, ktoré
vznikli vyhlásením štátnej anglikánskej cirkvi. Bol živý a pritom veľmi nadaný.
S chuťou sa pustil do štúdia a získal v ňom úspechy. Už od detských rokov
vynikol aj ako rečník. V r. 1553, teda ako trinásťročný, vítal slávnostnou
rečou v Londýne kráľovnú Máriu Katolícku a neskôr v Oxforde jej nástupkyňu
kráľovnú Alžbetu.
Na
oxfordskom kolégiu sv. Jána Edmund získal v r. 1564 akademický titul „Master of
Arts", čo približne zodpovedá stredoeurópskemu doktorátu filozofie. Mal
otvorenú sľubnú akademickú kariéru. Ale jeho úspechy mali aj tienistú stránku:
stále viac ho nútili zapájať sa do štátnej anglikánskej cirkvi. V r. 1564
zložil prísahu, ktorou uznal kráľovnú za hlavu anglikánskej cirkvi a dal sa
vysvätiť za anglikánskeho diakona.
Avšak
štúdium cirkevných otcov ho presvedčilo, že kresťanská pravda je v katolíckej
cirkvi. Edmund prekonal ťažký vnútorný zápas, v ktorom sa rozhodol vrátiť sa do
cirkvi svojich predkov. 1. augusta 1569 odišiel z Oxfordu do Dublinu v Írsku,
kde začal otvorene vystupovať ako katolík. Ale keďže ho stále viac sledovali
štátni špehúni, odcestoval do Douai v severnom Francúzsku, kde bol seminár pre
Angličanov, ktorí nemohli študovať katolícku teológiu vo svojej krajine. V
Douai sa Edmund oficiálne zmieril s katolíckou cirkvou a prijal subdiakonskú
vysviacku.
Po
dvoch rokoch štúdia odišiel Edmund r. 1573 do Ríma, kde požiadal o prijatie do
jezuitskej rehole. Predstavení mu vyhoveli a poslali ho do rakúskej provincie,
ktorá mala viaceré domy v Čechách a na Morave. Edmund začal noviciát v Prahe a
dokončil ho v Brne. Potom šiel znovu do Prahy, kde pracoval medzi študentskou
mládežou. On založil prvú Mariánsku kongregáciu pre pražských študentov.
Napísal po latinsky viaceré divadelné hry, ktoré sa predvádzali pri
slávnostných akadémiách. R. 1578 bol vysvätený za kňaza. Istý čas ešte pôsobil
v Prahe ako vyhľadávaný kazateľ a spovedník. Pritom však myslel na ťažké
náboženské pomery vo svojej rodnej krajine a žiadal predstavených, aby mu ta
dovolili odísť a tam pôsobiť.
Začiatkom roku 1580 prišlo vytúžené dovolenie. Edmund Campion odišiel ešte s
ďalším spoločníkom Róbertom Personsom do Ríma a odtiaľ 18. apríla odcestovali
do Anglicka. Cestou sa dozvedeli, že špehovia už ohlásili ich cestu do Anglicka
a v prístavoch na nich čakajú ozbrojené stráže. Kňazi vystupovali v prestrojení
a hneď po vystúpení na breh sa rozišli. Napriek všetkej obozretnosti Edmunda
zachytili stráže, ale keď zistili, že si ho pomýlili s inou osobou, prepustili
ho. Našťastie neobjavili jeho pravú totožnosť. Konečne 26. júna sa mu podarilo dostať
sa k priateľom do Londýna.
Na
sviatok sv. Petra a Pavla mal Edmund pre katolíckych priateľov kázeň na tému
„Ty si Peter", v ktorej presvedčivo dokazoval prvenstvo apoštola Petra a jeho
nástupcov – rímskych pápežov. Kázeň vyvolala takú ozvenu, že sa o nej dozvedela
aj kráľovná a špehúni dostali rozkaz za každú cenu chytiť tohto obrancu
katolíckej cirkvi. Edmund musel utiecť z Londýna a často meniť úkryty, aby
unikol prenasledovateľom. No napriek nebezpečenstvu všade, kde sa pohyboval,
vyvíjal účinný apoštolát. Členom kráľovninej rady adresoval písomné vyhlásenie,
v ktorom im pripomínal, že zástupy mladých apoštolov sa za nich modlia a sú
pripravené podstúpiť akékoľvek mučenie i smrť za ich obrátenie k pravej viere.
To isté vyhlásil osobitne o členoch jezuitskej rehole. Sám sa ponúkol na tri
verejné dišputy s lordami, s univerzitnými profesormi a s odborníkmi
občianskeho i cirkevného práva.
Úrady
odpovedali na Campionovo vyhlásenie zostreným prenasledovaním katolíkov.
Bojovný jezuita sa však nedal zastrašiť. Ráno 29. júna 1581 návštevníci
oxfordského kostola Panny Márie našli na laviciach 400 exemplárov brožúrky,
ktorá bola vytlačená dva dni predtým. Knižočka mala nadpis: „Desať dôvodov,
ktorými Campion hodil predstaviteľom anglikánskej cirkvi rukavicu na súboj vo
veci viery" a bola majstrovskou obhajobou katolíckej cirkvi.
O dva
týždne neskôr sa našiel zradca, odpadnutý katolík George Eliot, ktorý oznámil
polícii, kde bude Edmund Campion slúžiť svätú omšu. Ozbrojenci ho prekvapili
pri bohoslužbe v prítomnosti asi šesťdesiatich veriacich. Víťazoslávne ho
odviedli do londýnskeho Toweru.
Edmunda držali niekoľko mesiacov vo väzení. Viackrát ho vyšetrovali, raz
dokonca v prítomnosti kráľovnej. No ani sľubmi ani mučením ho nemohli prinútiť k
tomu, aby sa zriekol katolíckej viery. Konečne 16. novembra ho odsúdili na smrť
obesením a ešte za živa vyrezaním vnútorností a napokon rozštvrtením kňazovho
tela. Popravili ho 1. decembra 1581 spolu s ďalšími dvoma kňazmi: Ralphom
Shervinom a Alexandrom Briantom.
Edmunda Campiona a jeho spoločníkov vyhlásil za blahoslavených pápež Lev XIII.
v r. 1886. Za svätého ho vyhlásil spolu s ďalšími 39 anglickými a waleskými
mučeníkmi pápež Pavol VI. 25. októbra 1970. Pri tejto príležitosti zdôraznil,
že naše časy potrebujú príklad tých, ktorí vydali najvyššie svedectvo lásky ku
Kristovi a k jeho Cirkvi.
|
Podobná témata
|
|
Ignácovo sebetýrání ... (Skóre: 1) Vložil: Gojim (gojim@zoznam.sk) v Pátek, 01. srpen 2008 @ 09:31:33 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Ignácovo sebetýrání
Ignác se uchýli tedy do dominikánského kláštera. Tam trávil čas v modlitbách, lamentacích, dlouhých půstech, bičování se a v provozování všech možných forem sebetýrání. Nikdy nevynechal účast na zpovědích, i když jeho vyznání v Montserratu trvalo celé tři dny. Taková obsáhlá zpověď by stačila i svědomitějšímu hříšníkovi. To všechno jasně odhaluje, v jakém duševním a nervovém rozpoložení byl tento muž.
Nedaleko si pak našel opuštěnou jeskyni, kde se v osamění věnoval dlouhému rozjímání, ” takže u vytržení mysli spatřil mnohá tajemství nejsvětější Trojice, stvoření světa a vtělení se Syna Božího. Není divu, že neustálým rozjímáním a trýzněním těla byla jeho ohnivá a přepjatá obrazotvornost rozdrážděna ještě více, až konečně dostoupila do onoho stupně zimniční rozčilenosti, kdy chorý mozek již nepoznává pravou skutečnost věcí kolem sebe, ale potápí se jen v přeludech a v přízracích. A tak i Ignác Loyola míval ustavičná zjevení a vidění - tu viděl otevřené nebe, tu zas peklo, tu ho najednou obklopovali čerti, kteří jej trýznili a sváděli ho v pokušení. Ale nejčastěji ho navštěvovala Panna Maria s Ježíškem, rozmlouvajíc s ním a těšíc ho. Že měl Ignác všechny tyto příznaky za skutečná zjevení, není nic divného, když si uvědomíme, jak byl jeho duch horečnatě rozechvěn a jeho tělo silně zesláblé a nemocné. V této době Ignác sepsal svá Duchovní cvičení (Exercitia spiritualia) do spisu Exercitatorium spirituale, který vydal opat benediktinského kláštera v Manresse, don Garcia Cisaro ...” (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, Praha, 1896, str.11-12)
Tato Duchovní cvičení jsou plodem jeho vlastních vidění a slyšení a dalších duchovních prožitků plných asketismu, modliteb, týrání, pokání a bojů se svými hříchy. Nakonec se této posedlosti hříchem zbavil tím, že ji označil výhradně za satanův trik, a plně se oddal nejrůznějším a častým viděním, která jeho horečnou mysl strašila stále intenzivněji. Historik J.A.Wylie k této etapě Ignácova života od roku 1522 píše následující:
”Před svým odchodem z komnaty, kde Ignác prožíval své bolesti, se srdcem vojáka, kterému však bylo vyrváno a místo něho bylo dosazeno srdce mnicha, přísahal, že bude otrokem bez svého rozumu, obhájcem a rytířem Marie. Ona byla paní jeho duše a po vzoru oddaných rytířů jí okamžitě opravil hrobku v Montserrat. Rozpažil ruce před jejím obrazem a takto ji sledoval celou noc. Na důkaz své věrnosti se rozhodl, že nebude jíst a oblékat si nic jiného, než to, co jedl a oblékal si podle jeho představ Kristus. Odložil tedy svůj meč, štít a rytířský šat a oblékl si černé šaty žebravého mnicha. Duller říká: »Zabalen do špinavých cárů, s železným řetězem a provazem kolem pasu zařezávajícím se do jeho nahého těla, byl cele pokryt špínou. Nečesal si vlasy a nestříhal si nehty«, chodil odpočívat na tmavou horu v sousedství Manressy, kde byla pochmurná jeskyně, ve které si načas zřídil svůj příbytek. Tam se oddal všemu sebetrýznění a umrtvování své svobodné vůle po vzoru poustevníků, o jejichž svatost usiloval. Zápasil se zlým duchem, hovořil s hlasy, které slyšel jenom on sám, a postil se tak dlouho, až ve své slabosti nakonec upadal do mdlob.
pokracovanie:
Ignácovo sebetýrání
|
Re: Ignácovo sebetýrání ... (Skóre: 1) Vložil: Gregorios777 v Pátek, 01. srpen 2008 @ 12:18:03 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) |
///»Zabalen do špinavých cárů, s železným řetězem a provazem kolem pasu
zařezávajícím se do jeho nahého těla, byl cele pokryt špínou. Nečesal
si vlasy a nestříhal si nehty«, chodil odpočívat na tmavou horu v
sousedství Manressy, kde byla pochmurná jeskyně, ve které si načas
zřídil svůj příbytek. Tam se oddal všemu sebetrýznění a umrtvování své
svobodné vůle po vzoru poustevníků, o jejichž svatost usiloval. Zápasil
se zlým duchem, hovořil s hlasy, které slyšel jenom on sám, a postil se
tak dlouho, až ve své slabosti nakonec upadal do mdlob.///
Zajímavé - popis zcela odpovídá dnešním bezdomovcům - to budou tedy asi ti nejsvatější lidé na světě.
///byl cele pokryt špínou.///
Inu, jak na duchu, tak na těle....
|
]
Re: Ignácovo sebetýrání ... (Skóre: 1) Vložil: Cizinec (velitel@nato.cz) v Pátek, 01. srpen 2008 @ 14:35:43 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ | Myslím, že podobné příběhy lidí jsou právě vzorem pro takové výsledky, které jsem popsal v článku Ohavnost, ve kterém jsem uvedl mimo jiné příběh Anneliese Michel, která prožívala podobné věci v zápasech s démony na základě různých zjevení Marie. Ignác není jediný katolický svatý, který se "chová jako posedlý" a přitom je dáván katolíkům za příklad a vzor právě tím, že je prohlášen za svatého.
|
]
Re: Re: Ignácovo sebetýrání ... (Skóre: 1) Vložil: Gojim (gojim@zoznam.sk) v Pátek, 01. srpen 2008 @ 14:40:03 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | „Římští katolíci mají povinnost zabíjet kacíře“. Toto právo bylo vyhlášeno, resp. zveřejněno Svatým Tomášem (Aquinským) v jeho díle „Summa Theologica II-II, Q.11 A.3, 4 jako jeden z darů a neměnného práva církve Římské. Ve výše uvedeném materiálu se přímo píše: „….. oni (kacíři) si zaslouží nejen odtržení o církve procesem exkomunikace, ale také by měli být odděleni od světa smrtí…… existuje mnohem více důvodů, aby kacíři pokud jsou odsouzeni za kacířství, nebyli pouze exkomunikování, ale dokonce odsouzení k smrti….. po první a druhé výzvě, …… pakliže on (kacíř) je přesto tvrdohlavý. Církev, tím, že jej exkomunikuje a oddělí od církve, předloží jej světskému soudu, který jej odsoudí k smrti“.
Pokracovanie:
|
]
|
|
navrh na zlatou slzu (Skóre: 1) Vložil: Eleazar v Pátek, 01. srpen 2008 @ 16:52:23 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Nominuju clanek na Zlatou Slzu zato, za to, ze predhaduje obetovani zivota za rimsko-katolickou cirkev namisto obetovani zivota za Krista.
Mily bratre ze Slovenska: publikovat na ceskem serveru sympatie k jezuitskemu radu v souvislosti s 30-letou valkou a henet protestentsky odboj proti Habsburkum je neuveritelne chucpe, ze se ani nedivim, ze si se neuracil podepsat
Nijak s protestantismem ani s protestntama nesympatizuju - pro stouraly
eleazar |
Re: navrh na zlatou slzu (Skóre: 1) Vložil: Pastýř v Pátek, 01. srpen 2008 @ 17:03:25 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Eleazare, Eleazare, varuji Tě!
Už nečti Grano salis! Nejen, že se u Tebe vytrácí sympatizace s jistým hnutím, dokonce už jsi změnil názor na Kurzy Alfa a teď ještě se vyhraňuješ proti prapagaci jezuitů. Okamžitě jdi na tyto stránky http://www.katechismus.cz/ a detoxikuj se! :-)
|
]
|
|
Re: Obetovat zivot pre Krista (Skóre: 1) Vložil: jirka_ v Sobota, 02. srpen 2008 @ 01:03:18 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Podívejte se na článek a diskuzi pod ním. To není jing a jang, to je černá a bílá (nebo bílá a černá, snad ještě líp, červená a modrá, chcete-li), to jsou dvě stejně militantní, válčící strany proti sobě. Tady snad už ani nejde o Ignáce z Loyoly, tady jde o to, natřít to těm hnusným, zlým a ošklivým červeným ve jménu krásné, úžasné a láskyplné modré. Anebo se pletu, ale tomu dojmu se prostě ubránit nemůžu - přiznám se, že ten článek na mě působí až jako provokace. Provokace, která splnila svůj účel dokonale, totiž přilila další olej do ohně, křivdu vystřídala křivda a spirála odvety se může začít vesele roztáčet dál.
|
|
|
|
|