Eli,

možná se trochu neorientuju a nevím, na co zde navazuješ. V čem dnes vidím problém, nejsou lidé. Ti byli, jsou a budou špatní. Na charakter moc nesázím, člověk neodolatelně lne ke zlému a i ten sebelepší charakter má zkaženou přirozenost, která se ve vhodném prostředí projeví. Vidím to u sebe. Chci být však konstruktivista, ne negativista. Často jsem dostával otázky, co bych tedy změnil, když věci kritizuji. Napíši Ti tedy v krátkosti krátký reformní program do prostředí, o kterém často píšeš a i přes svou docela nepříjemnou  kousavost se v něm – byť podle mne jednostranně – orientuješ. Vypíšu to heslovitě. Nazvi to třeba sedm Pastýřových artikul k obnově autokratických společenství:

1) Služebnosti: Sbor a církev  musí mít právo svobodně a bez nátlaku rozeznat povolání svých služebníků, a ti musí být proto řádně zvoleni a vykazatelní svému společenství. Sbor musí mít rovněž možnost beztrestně, třeba tajným hlasováním, své představené této důvěry zbavit.

2) Autorita a dělba moci: Každý člověk nese zodpovědnost sám za sebe a každá autorita je omezena hranicemi svého působení. Jen Bůh je autoritou absolutní. Nikdo tedy nesmí po druhých vyžadovat poslušnost v oblastech, které nepřísluší do jeho kompetence. Autorita v církvi musí být tudíž rozdělena mezi více osob, přičemž není jeden, který by měl právo rozhodovat za všechny - proti jejich vůli.

3) Svoboda víry a svědomí: Autority nesmí panovat nad vírou a tedy i svědomím lidí  a nesmí vyžadovat poslušnost proti víře a svědomí jednotlivce. Musí ale dbát na dodržování obecně přijatého učení, které církev rozsuzuje jako nezbytné, na principu „padni komu padni“, a které musí být jasně deklarováno. V nepodstatných věcech pak musí být ponechána svoboda.

4) Učení církve: Učení církve a její řády musí být přijaty za souladu celé církve a nesmí být staveny na základě zjevení jednotlivců. Zjevovatelské duchovní dary nenahrazují Písmo a nejsou dány k formulaci učení jako doplněk k Písmu. Autority ani členové církve pak nesmí svévolně a bez souhlasu církve opustit principy a pravidla, která se rozhodli dodržovat a jsou povinni se jimi řídit. Neexistuje autorita na zákonem. I Bůh se dobrovolně omezil svým slovem.

5) Duchovní dary: Duchovní dary udílí Duch svatý jak sám chce a komu chce a nepotřebuje k tomu souhlas člověka. Neexistují duchovní dary, které jsou exkluzivně rezervovány jen pro určité lidi a zjevení není toliko rezervováno vedoucím. Tyto dary musí být používány v souladu s vírou a musí být rozsuzovány církví. Každý má právo prorokovat a každý má právo proroctví rozsuzovat.

6)  Kázeň: Ve sporech se nesmí nikomu stranit, což znamená, že kázeň v církvi musí být konána, avšak s možností obhajoby dotyčného, musí být vykonána na základě souhlasu sborového společenství formou hlasování a odvolat ze služby může jen ten orgán, který služebnost rozeznal a dal ji důvěru, což jest místní shromáždění. Postavit se z principu za autoritu popírá princip příkazu „nikomu nestranit“.

7)  Dávání: Dávání v církvi má být hojné a štědré. Nesmí být vynucováno strachem a nátlakem. Církev by neměla být existenčně závislá na společnosti. Členové sboru jsou povinni postarat se o ty, kdo jim slouží a zajistit jim důstojné živobytí. Míru odměny je schopen posoudit dávající - jen někteří jsou hodni dvojí odměny.

Podotýkám, že jsem to psal trochu „ad hoc“, i když to mám promyšlené, neformuloval jsem to zcela precizně a nerad bych to zde proto zatím uviděl ve formě článku.