Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Marcela.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 3, článků celkem: 16652, komentáře < 7 dní: 228, komentářů celkem: 429563, adminů: 60, uživatelů: 5252  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 517 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
116488098
přístupů od 17. 10. 2001

Hledání: Ježíš a člověk.
Vloženo Pondělí, 14. červenec 2008 @ 22:10:00 CEST Vložil: Olda

Zamyšlení poslal nematemne

Jak to, že Ježíš byl schopen vykonat svou pozemskou pouť bez jediného hříchu a jak to, že toho člověk schopen není?

Neznamená to, že Ježíš měl v něčem výhodu, která vzhledem k nám sráží hodnotu Jeho činu?

   Neznamená to také, že pokud by měl člověk toto zvýhodnění, že by byl schopen projít svůj život bez jediného hříchu?

 A pokud toto zvýhodnění nemám, je mou vinou, že hřeším?

A pokud to není mou vinou, proč potom nějaký soud?


"Ježíš a člověk." | Přihlásit/Vytvořit účet | 129 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Ježíš a člověk. (Skóre: 1)
Vložil: lydia7 v Pondělí, 14. červenec 2008 @ 23:38:23 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ako to, Nematemne, že nie si schopný vykonať svoju pozemskú púť bez jediného hriechu? Nie je to tým, že nemáš Krista, že si nespočinul v Ňom samotnom vierou prinášajúcou pokoj a umlčiavajúcou roztržky a pochybnosti rodiace otázky? Ako to, že Pán Ježiš toho bol schopný sám v sebe? Nie je to tým, že je svätý, dokonalý, pravý a jediný Boh, ktorý sa stal telom, v ktorom prebývala všetka plnosť božstva telesne? Nie je Jeho čin spásy na kríži o to hodnotnejší? Práve tým, že On dokonalý, svätý, sa ponížil a prišiel na zem v tele ako človek, ktorý bol diablom pokúšaný? Ako môže pred diablom obstáť človek hriešnik, keď samej jeho prirodzenosti tak lákavo znejú hadie sľuby? NIJAKO!!! Kto jediný obstál??? A nebol by si, keby si mal tú „výhodu“, keby si mal Kristovho Ducha v svojom duchu, schopný prejsť svoj život bez jediného hriechu? Ukrytý v Kristu, ukrižovaný sám v sebe, žijúci v duchu a nie v tele? A pokiaľ tú „výhodu“ nemáš, prečo sa čuduješ, že Ti hrozí súd za hriech, ktorý páchacš? Prečo odmietaš Božie Slovo, ktoré hovorí, že si otrokom hriechu automaticky len preto, že si sa narodil v tele ako každý jeden človek s výnimkou Božieho Syna v hriechu??? Prečo odmietaš skutočnosť, že Boh nenávidí HRIECH? Prečo odmietaš Božie Slovo, svedčiace že Tvoj vlastný hriech bol pribitý pred 2000 rokmi na Golgotskom kríži, aby si mohol získať „výhodu“, ktorú tak hlúpo závidiac odmietaš a pritom nepriamo obviňuješ Boha, že bez nej si znevýhodnený??? Kto je väčším bláznom na GS momentálne, Nematemne? Božie Slovo, ktoré spochybňuješ, ktoré rozkladáš na atómy a uniká Ti celok, alebo Tvoja zatemnená ľudská myseľ? Si nevinný. Si čistý a spravodlivý... ak prijmeš svoje očistenie vierou v Krista ukrižovaného za Tvoju spupnosť, pretvárku, úlisnosť a nenávisť voči Pánu Ježišovi, ak uveríš v Jeho vzkriesenie, ak Ho prijmeš. NIJAKO INAK. A mlč už! Logika ľudského rozumu je tak úbohá – hoci sa predvádza ako to najdokonalejšie na svete. Božie myšlienky sú však vysoko nad ňou, tak vysoko, že mnohí, keď zistia, že nevládzu tak vysoko vyskočiť, začnú ich vyvracať alebo aspoň prekrúcať. ALE POZOR NEMATEMNE! Zašiel si priďaleko! Ponor sa do listu Kolosanom, blúdiaci, a nájdi odpočinutie, ktoré tak zúfalo potrebuješ. Vynor sa zo seba, z bahna páchnuceho hadím semenom a hľaď tam, kde Tvoj fyzický zrak NIKDY nedosiahne – hľaď duchom a čiň pokánie. Kto Ti nahovoril, že Biblia nie je Božie Slovo? Kto má väčšiu autoritu vyjadriť sa k autorstvu Písma, ak nie Boh sám, ktorý ho vdýchol nám na poúčanie, usvedčovanie, nápravu a výchovu v spravodlivosti? KTO SI TY, NEMATEMNE? Len hlina a prach, ktorá sa nadúva. Ako ja v tele, ako každý človek, ktorý odmieta Krista Ježiša a život živý skrze Neho v Ňom. AMEN.





Re: Ježíš a člověk. (Skóre: 1)
Vložil: nula v Úterý, 15. červenec 2008 @ 07:51:09 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
--Jak to, že Ježíš byl schopen vykonat svou pozemskou pouť bez jediného hříchu a jak to, že toho člověk schopen není?

to už se rozohnila Lydie níže,prostě byl Bůh a hotovo ,ty jako obyčejný člověk nemáš šanci

--Neznamená to, že Ježíš měl v něčem výhodu, která vzhledem k nám sráží hodnotu Jeho činu?--

Tak uvažovali příznivci ranného křesťanského směru  doketismu podle něhož měl Ježíš Kristus údajně jenom zdánlivé tělo, protože nikdy nepřestal být zcela a pouze Bohem. Tato teorie znehodnocovala Kristovo člověčenství, utrpení a smrt a považovala je za vnější zdání,proto byla později označena za heretickou.

--Neznamená to také, že pokud by měl člověk toto zvýhodnění, že by byl schopen projít svůj život bez jediného hříchu?--

Samozřejmě,že byl ale to by církve zkrachovali a náboženství by ztratilo svůj smysl

-- A pokud toto zvýhodnění nemám, je mou vinou, že hřeším?--
 
v židovském chápání se trestá  už za viny předků .Není divu že se Lydii takové otázky nelíbí jí stačí,že je hříšnice a nemá cenu do toho moc rýpat na čem to stojí neb by se celá ta myšlenková konstrukce mohla zhorutit,důležité je očisťovat se z oněch hříchu skrze jejího Ježíše.   

--A pokud to není mou vinou, proč potom nějaký soud?--

proto aby se někteří lidé mohli cítit lépe-někoho musí odsoudit a pošpinit ,aby se sami mohli cítit jako ti lepší a vyvolení,je to i velký byznys





Re: Ježíš a člověk. (Skóre: 1)
Vložil: vassil v Úterý, 15. červenec 2008 @ 08:18:32 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Jo, Ježíš měl a má "výhodu", je to Boží syn a Bůh zároveň. Nejenom že dokázal odolat (narozdíl od nás) svodům ďáblovým, Bůh dokázal mnohem více než člověk, dokázal stvořit Zem, zvířata, člověka,... pokud to chceš brát tak, tak ano, měl výhodu :-) Ale on tu Ježíš nebyl proto aby ukázal jaký je pašák, že on nehřeší, že je lepší než my, naopak on nám chtěl ukázat že pokud budebe žít s Bohem (pokud to budeme dobrovolně chtít), Bůh nám pomůže "odehnat" ďábla, a nenechat se ovlivňovat, být sám sebou a nehřešit. Samozřejmě, pokud bysme byli Bozi, nehřešili bychom :-) Ježíšův čin byl oběť za nás, za naši hříšnost, jeho oběť bylo ponížení a utrpení na kříži kterým nemusel prožít, ale prošel, nevím co by mohlo srážet tento čin... Dalo by se polemizovat o tom, co je hříšnost, jestli to není jenom obyčejná "hloupost", řekl bych že my lidé jsme hloupí, když se podívám na prvotní hřích, na své hříchy, koho by to napadlo že se tak naivně necháme obalamutit :-) Je naší vinou že hřešíme, nemusíme, máme možnost nehřešit, žel jí nevyužíváme... V naší malosti (i když jsme zároveň velicí, jaký paradox, jakové bláznovství :-) to nedokážeme vždycky, a Bůh to ví, proto nám naše hříchy odpouští, ale pokud to odpuštění nepřijímáme, pokud chceme raději nést zodpovědnost za naše činy, dobrá, proto je tu "nějaký ten soud". Ale jaký soud to je, to můžeme jenom hádat...



Re: Ježíš a člověk. (Skóre: 1)
Vložil: eman v Úterý, 15. červenec 2008 @ 12:26:40 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Já Ti můžu napsat, jak tomu osobně věřím:
 Bible mluví o Ježíši jako o druhém Adamovi - a říká, že jako skrze Adama vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, tak skrze Ježíše přišlo vykoupení. Všimni si, že na začátku nebyl hřích ani smrt. Když se dneska narodí malé dítě, ono už je zlé. Mám malinkého synka - zrovna dneska má rok - a stává se nám teď, že loudí naše jídlo a když mu nedáme, tak se vztekne. Já ho to neučil, to on už uměl. Zlobit, neposlouchat, vzdorovat, vztekat se, to on už umí, to já ho učit nemusím. Abychom si rozuměli, když bych řekl, že dítě je dobré, znamenalo by to (podle Božích měřítek), že v něm není chybičky - i když je malinké - tj., že v něm nejsou tyhle charakterové vady. Ony už tam jsou od malička, i když dokud jsou miminka malá, nic nedokážou a tak i jejich charakterové vady vypadají malé.Všimla sis jedné věci? Víš, kdo tu měl jó výhodu?Adam! Ten mizera Adam! On byl na začátku stvořený a Bůh o tom řekl: "To je dobré." Dokonalé. Bez chybičky. Žádný sklon ke zlému. Žádné zrádné srdce uvnitř, co tě ponouká ke kdečemu špatnému (to moje to tedy dělá).Byla jeho vina, že zhřešil? Já si myslím, že jo. Možná, že kdyby tam do ráje nebyl býval zavítal Satan, Adam si ještě v klidu užíval všech radostí Edenu. Jenže Satan mohl jen pokoušet a nakonec to byl Adam, kdo řekl: "Ale jo, tak já to udělám." Čili Satan pokoušel, ale Adam to byl, kdo udělal něco zlého.Adamovu výhodu my už nemáme. Rodíme se na Zemi s prohnilým srdcem, které nás vede ke zlému. Od malička nás pobízí: "Vztekni se, vždyť není po tvojemu." "Dívej se, copak si zaslouží tuhle hračku?" "Nebylo by hezké vidět, jak bude mít tvářičku zarytou v písečku?" Je naše vina, že hřešíme? Zaloužíme za to? Víš, když použijeme stejnou logiku jako v případě Adama, pak musíme nutně říct, že ano. Naše srdce nás pokouší, vybízí ke zlému, ale my na to říkáme: "Ale jo, jdem na to," a naše ruce tu věc vykonají.Čili když chce člověk žít bezchybně, je to jako chůze v minovém poli - člověk by si musel neustále dávat pozor na své srdce, aby ho neobelhalo a nesvedlo k něčemu zlému (krom dalších pokušení), pořád být na pozoru a neudělat jediný krok vedle, když všechno hovoří proti nám. A Bůh svědčí, že to je na všechny lidi moc - že to nezvládnou.Má pravdu, mimochodem, podívej se kolem sebe.Máš tedy ke hříchu sklon, který je vrozený (může za něj Adam), ale hřešíš ty, ty jsi to, kdo tomu sklonu nasloucháš a přiznejme si to, mnohdy se mu ani nesnažíš brátit. Vinu tedy máš a soud je zasloužený. Boží spravedlnost je osobní, takže svoje dostaneš ty a svoje dostane Adam - nejde to schovávat se jeden za druhého.Proto ale také dostali lidé ještě šanci a padlí andělé ne. Nevím, jestli bych byl schopen žít dokonale s Adamovou výhodou - on to každopádně nedokázal - ale tahle otázka není na pořadu dne. Naše situace je jiná a lev Aslan z Letopisů Narnie říkával jednu krásnou větu: "Nikdo neví, co by se bylo stalo."Já osobně věřím, že Ježíš, jako druhý Adam, měl také Adamovu výhodu - neměl to, čemu říkáme "hříšná lidská přirozenost", ten sklon k hříchu uvnitř, kvůli kterému nejsme schopní nehřešit. Sráží to hodnotu Jeho činu? Proč by mělo? Pokoušený byl stejně - a Bible říká, že stejně jako každý z nás - podstata pokušení je ve vybízení k hříchu, a toho si užil dost a dost. A logika topícího se v bahně, který říká: "Tak pojď sem za mnou, vyzkoušet si, jaké to je, to nemá žádnou cenu, když mě budeš zachraňovat z břehu, pche, to dokáže každý," je poněkud pomýlená. Pán Bůh totiž ani po nás nechce, abychom s tím naším srdcem a sklonem ke hříchu žili bezhříšný život - On moooc dobře ví, že to prostě nejde - chce, abychom si nechali pomoct a věřili ve Spasitele, který nás přišel vysvobodit, nechce po nás, abychom se z bažiny vytáhli sami, proč by tedy měl chtít po Spasiteli, aby se do té samé bažiny spustil a ukázal nám, jak se z ní dostat ven? K čemu to je? Vždyť stačí, že nás vytáhne z břehu a Jeho čin to ani zdaleka nesnižuje.Měj se krásně, Lukáš Makovička



eman (Skóre: 1)
Vložil: nula v Úterý, 15. červenec 2008 @ 13:51:02 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
 
--Když se dneska narodí malé dítě, ono už je zlé. Mám malinkého synka - zrovna dneska má rok - a stává se nám teď, že loudí naše jídlo a když mu nedáme, tak se vztekne. Já ho to neučil, to on už uměl. Zlobit, neposlouchat, vzdorovat, vztekat se, to on už umí, to já ho učit nemusím.--

Ano,děti jsou takové jak trochu povyrostou,ale za zlo bych to rozhodně neoznačil,pomáhá jim to v učení,ve schopnosti adaptace  .Podobně se chová např. papoušek žako,běžně se urazí nebo vzteká,že by snad prapapoušek Adam snědl zakazaný oříšek? Posuzování dobro-zlo je vždy subjektivní a tyto pojmy existují jen v lidském myšlení.  


Ty úvahy o Adamovi mi příjdou jaksi úsměvné jednak tam  nic není psané o Satanovi- had byl polní zvíře Hospodinův výtvor viz. Gn 3:1 ,takže to co píšeš jsoupozdější církevní výmysly a dále člověk se ochutnáním stomu poznání jen naučil rozlišovat dobré i zlé (po tom kde kdo volá)  Z hlediska víry starých Židů tvůrcem dobra i zla byl  Hospodin,takže i to zlo tu bylo dávno před člověkem.   



Re: Ježíš a člověk. (Skóre: 1)
Vložil: skalaa v Úterý, 15. červenec 2008 @ 17:21:04 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
MOžno ,že ti to pomôže
http://www.uloz.to/580162/jezis-s.mp3



Re: Ježíš a člověk. (Skóre: 1)
Vložil: Joste v Úterý, 15. červenec 2008 @ 19:16:53 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Chci ti říci, že je dobře, že se ptáš. Že hledáš. Byly to podobné otázky, které mě přivedly ke Kristu. Počítej s tím, že Ježíš ti bude, pokud ho budeš hledat (poznávat), dávat i odpovědi na otázky, které jsi nekladl. Také je velmi pravděpodobné, že s každou odpovědí se ti třeba vynoří otázky jiné. Dost lidí se tě bude snažit poučit, poučit jiné je snažší než poučit sebe. Přeji ti nejen nalezení odpovědí, ale i hezký čas při hledání odpovědí i Pána.
Doplním jen určitou životní zkušenost. Ze začátku života s Pánem člověk hledá odpovědi s určitým strachem (jak to dopadne), aby si upevnil základy svého života s Pánem. Když už pak základy jsou docela pevné, hledání odpovědí nabývá trochu sportovnějšího, pohodovějšího charakteru. Už to tak nechvátá. Na místě přednějším má pak člověk samotného Pána, službu, rodinu, církev ...



Re: Ježíš a člověk. (Skóre: 1)
Vložil: vnd v Úterý, 15. červenec 2008 @ 23:35:55 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Nedíváš se na celou věc příliš pohledem: teď hřeším a PAK bude soud? Neříkám, že je to špatně, ale jen se mi zdá, že to není vše.

Už jsme na to trochu naráželi dřív: kdo nevěří, již je odsouzen (Jan 3: něco). Připoměl bych i zmiňovanou paralelu mezi Ježíšem a Mojžíšovým hadem a zároveň paralelu s Genesis (v obojím had (ne Mojžíšův ale ten co uštkne) hraje negativní úlohu - člověk se dostane do problematického stavu)

V Genesis je důsledkem Adamova přestoupení zákazu pravděpodobně 'poškození Adama uvnitř', což se projeví tím, že se Adam potřebuje skrýt před Bohem. (v tom  'poškození' vidím právě tu paralelu s hadím uštknutím). Připoměl bych zde i ex 33:20: Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu. Tedy to skrytí by mohlo být logické. Setkání s Bohem Adama opravdu ohrožuje. Ale oním 'poškozením' by mohlo být ono odloučení od Boha, to že je pro něj nemožné spatřit Jeho tvář. Jestliže byl člověk stvořen k Božímu obrazu, aby jej svým jednáním zobrazoval, tak nemůže-li se k Bohu dostatečně přiblížit, nemůže naplnit svůj účel, svůj smysl a je (již) odsouzen k chybné cestě a zmaru. To můžeme vidět již třeba na Kainovi. (Proto souhlasím s výrokem, že nikoliv ze skutků, ale z víry jsme ospravedlnění - protože skutky bez víry jsou odsouzeny k omylům [co není z víry je hřích]).

Nicméně to, že je lidská situace špatná - viz. Kain - nebo ne až tak - viz. Job je Boží hledisko. Naše hledisko jsou události a 'fakta'. A tak dochází k tomu, že se to co Bůh ví o člověku vyjeví - jak u Kaina tak u Joba. (Proto souhlasím s tím, že bez skutků je víra mrtvá.)

Takže člověk již je odsouzen (možná je to něco trošičku podobného jako v případě Kaina a Joba - Bůh znal jejich stav.) Je ale možné, že to neviditelné odsouzení se teprve stane zjevným. Problém pravděpodobně je ten, že člověk se nemůže z tohoto stavu dostat sám a je otázkou, zda mu může pomoci Bůh jinak, než tak jak to udělal (skrze oběť Ježíše). Takže tvé hříchy jsou možná (celou dobu spekuluji !!!) jen důsledkem a jsi k nim a jejich následkům odsouzen.

Jak to bylo s Ježíšem nevím. Ale je tu náznak (Ř 5), že Ježíše lze srovnávat s Adamem. Takže možná jeho výhoda je takový 'nepoškozený' stav v jakém byl původně Adam (vzpomeň na pokušení na poušti).

Celý to ber jako pokus o pohled z určité strany - určitě to není dostatečné a je to až příliš jednostrané. Jen jsem chtěl trochu nabourat představu, která na mě dýchá z těch otázek (zvlášť z poslední dvojice).

'Jak to, že Ježíš byl schopen vykonat svou pozemskou pouť bez jediného hříchu a jak to, že toho člověk schopen není? ' - to jsem se snažil naznačit ve srovnání s Adamem. Ježíš zdůrazňuje svůj vztah s Otcem (nečiním svoji vůli ale vůli toho, který mě poslal).

'Neznamená to, že Ježíš měl v něčem výhodu, která vzhledem - nám sráží hodnotu Jeho činu?' - nesráží - bez této 'výhody' by byl ve stejné pasti jako my a možná by nemohl být záchrancem.

'Neznamená to také, že pokud by měl člověk toto zvýhodnění, že by byl schopen projít svůj život bez jediného hříchu?' možná ho měl, ale jak je vidět z příběhu Adama, být schopen projít bez hříchu ještě neznamená projít bez hříchu!

'A pokud toto zvýhodnění nemám, je mou vinou, že hřeším? A pokud to není mou vinou, proč potom nějaký soud?' - je na místě řešit vinu? Není tady podstatný stav (již odsouzen)?





oko (Skóre: 1)
Vložil: nula v Středa, 16. červenec 2008 @ 09:09:17 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
--Tak toto není tak jednoduché. Bůh dopouští zlo na člověka z různých důvodů. Ale on není tvůrcem zla.--
 
Řekl bych přání je otcem myšlenky a neodpovídá to ani biblickému chápání:  

Izaiáš 45,7
Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci."


Navíc pokud chápeme Boha jako prvotní příčinu všeho pak dopouštění zla a tvoření zla vyjde úplně nastejno 




Re: Ježíš a člověk. (Skóre: 1)
Vložil: nula v Středa, 16. červenec 2008 @ 09:19:00 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
--Pro zlo se rozhodla stvoření se svobodnou vůlí.--

jedno dobro ani zlo není nikde univerzálně definované,dále svobodná vůle neexistuje 
Lidé se už rodí s různými dispozicemi  



lydian7 (Skóre: 1)
Vložil: nula v Středa, 16. červenec 2008 @ 10:50:32 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
--Verím, že Biblia je Božie Slovo a ktokoľvek ju odmieta ako ľudské dielo, odmieta Boha samotného.....--

Tohle mi jaksi připomíná styl uvažování pána s knírkem,kam to vedlo všichni snad víme

Věčná příroda mstí neúprosně překročení svých přikázání. Věřím dnes, že jednám v duchu všemohoucího Stvořitele: Tím, že se bráním Židovi, bojuji za dílo Pána.To, za co musíme bojovat, je zajištění existence a rozmnožení naší rasy a našeho národa, za výživu jeho dětí a udržení čistoty krve, svobodu a nezávislost naší vlasti, ke kterému náš národ dozrál, k naplnění poslání, které mu bylo přiděleno od stvořiele univerza.Nastolovat podobný vývoj však neznamená nic jiného, než zhřešení proti vůli věčného stvořitele. A jako hřích bude tento čin také odměněn. Odváží-li se kdo vložit ruku na nejvyšší podobenství Pána, dopouští se zločinu na dobrotivém stvořiteli tohoto zázraku a napomáhá vyhnání z ráje.Nemělo by být možné stejné zřeknutí se toho samého, když na místo přikázání vstoupí napomenutí, že je třeba skoncovat s dědičným hříchem pokračujícího znečišťování rasy a všemohoucímu stvořiteli dát takovou bytost, jakou sám stvořil? Obě, ano, obě naše křesťanské víry přihlížejí naprosto lhostejně tomuto znesvěcování a ničení těchto ušlechtilých a jedinečných lidských bytostí, které byly na této zemi stvořeny díky božímu milosrdenství.

Každý kdo je jen trochu národně zaměřený, by měl mít onu povinnost, každý za svou vlastní víru, aby se neustále nehovořilo o milosti Boží pouze z vnějšku, nýbrž aby se vůle Boží opravdu naplňovala a aby nebylo dopouštěno znesvěcování díla Božího. Neboť vůle Boží dala jedenkráte lidem jejich podobu, povahu a jejich schopnosti. Ten, kdo ničí jeho dílo, vypovídá válku božímu stvoření a boží vůli.A tato akce je jedinou, která před Bohem a naším německým potomstvem ospravedlňuje nasazení vlastní krve. Před Bohem do té míry, kterou jsme byli na této zemi stvořeni s údělem věčného boje za chléb náš vezdejší, jako bytosti, kterým není dáno nic zadarmo, a které své pozici vládců země vděčí své genialitě a odvaze, se kterou si tyto věci dokážou vybojovat a ochránit.

(Hitler. Mein kampf)


Ono podle mého kdyby Bůh měl být závislý na přijetí či odmítnutí jedné knihy (ne každý taky umí např. t číst či se k němu dostane)  byl by na tom věru zle  


--....Nesvedčí nám Duch Svätý o Ňom aj skrze knihy Nového Zákona? Ktokoľvek tieto knihy spochybňuje, potáca sa ako Ty a Nula....--

To potácení vidíš jen ty a tobě podobní . Sám jen tvrdím že žádný Bůh tuto knihu za své slovo neprohlásil ale byla postupně sestavena skupinou lidí,kteří ji prohlásily za Boží slovo podobně jako např. Korán a jiné knihy a teď tomu někdo věří a jiný zas ne. 




Re: Ježíš a člověk. (Skóre: 1)
Vložil: oko v Středa, 16. červenec 2008 @ 13:37:05 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ano, právě proto s tím Bůh nemá nic společného. Ani nedopouští, ani nenedopouští - prostě to neovlivňuje, nechává všem svobodnou vůli. Kdyby to dopouštěl = nezamezil tomu a mohl by, nebyl by Bůh, ale loutkař. To z něho dělá akorát náboženství. Bůh je sice svrchovaný, ale na svobodnou vůli nikomu "nesáhne".   Ireno, nejeduj se na náboženství, ono má pravdu. To ty vyvozuješ nesprávné závěry.  Bůh skutečně zlo dopouští, ale kvůli tomu ještě není loutkař. Uvede sice člověka do určité životní situace, ale to, jak se člověk v takové situaci zachová, neovlivňuje.   Zlo se ve světě objektivně děje. Protože bez Boží vůle nám nespadne ani vlas z hlavy, není možné jiné vysvětlení, než že ho Bůh dopustí.  Dopustil zlo i na Joba, přečti si začátek.   (Job 1, 12) Hospodin na to satanovi odvětil: "Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj." A satan od Hospodina odešel.   Nulo Navíc pokud chápeme Boha jako prvotní příčinu všeho pak dopouštění zla a tvoření zla vyjde úplně nastejno ...   Při povrchním pohledu to může vypadat nastejno, ale není tomu tak. Bůh má všechno dění pod kontrolou. On dopouští zlo, protože respektuje osobní svobodu tvůrce zla, ale může zahrnout do svého plánu to, aby se důsledky zla pro nás obrátily v dobro. Proto se křesťan nemusí ničeho bát – vždycky je v rukou milujícího Boha.   Lidé se sice rodí s různými dispozicemi, pořád jsou to ale oni, kdo se musí nakonec rozhodnout. V souladu s Božími zákony, nebo proti nim.



Re: Ježíš a člověk. (Skóre: 1)
Vložil: Krispus (ryba@iol.cz) v Pondělí, 21. červenec 2008 @ 20:04:51 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
1)  "duchem překonal tělo" resp. Duchem sv., který byl v Něm, v Synu člověka,  dokázal udržet svatost, kterou měl danou od narození,  protože byl počat z Boha 

2) Neměl výhodu, byl pokoušen tělesností, Satanem a okolnostmi jako my. Na rozdíl od nás nezhřešil ani jednou a mohl zemřít za nás, hříšné a tím přinést "oběť smíření" k naší spáse

3) Ježíš neměl žádné zvýhodnění. To, že byl počat z Boha ( Ducha sv.) nemůžeme brát jako zvýhodnění, protože tím se nestal žádným supermanem, jakýmsi "universálním vojákem" . Nástrahy hříchu překonával silou Duch sv. který v něm byl jako je i v nás, v těch, kdo jsou znovuzrozeni 

4) Je naší vinou, že hřešíme. To nemá s Synem člověka nic společného. Každý před Bohem "kopeme za sebe" 

5) Je to Tvou vinou, protože i jeden malinkatý hříšek znamená, že se "řetěz na kterém jsi zavěšen" přetrhne a letíš do propasti ...... Jediná záchrana je právě ve víře v ristovu oběť, skrze kterou a kterého ( Krista) jsme ospravedlňováni a očišťování pokud hříchy vyznáváme atd.    



Re: Dvě přirozenosti Ježiše Krista (Skóre: 1)
Vložil: skalaa v Pondělí, 21. červenec 2008 @ 20:59:48 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Dvě přirozenosti Ježíše Krista
Jan vyslovil velkou pravdu, když napsal: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (J 1,14) Vtělení Boha Syna je tajemstvím. Písmo nazývá Boží přebývání v těle „tajemstvím zbožnosti“ (1 Tm 3,16). Stvořitel světů, v němž byla plnost božství, se stal bezbranným dítětem v jesličkách. Měl mnohem větší moc, než kterýkoli z andělů, byl rovný Otci v důstojnosti a slávě, a přesto se snížil a vzal na sebe podobu člověka!

Člověk může sotva pochopit toto svaté tajemství. Může jen prosit Ducha (65) svatého o osvícení. Ve snaze porozumět inkarnaci, je dobré pamatovat na to, že „skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné však patří navěky nám a našim synům“ (Dt 29,29).

Ježíš Kristus je pravý Bůh. Co dokazuje, že Ježíš je Bůh? Jak Ježíš chápal sám sebe? Poznali lidé jeho božství?

1. Jeho božské vlastnosti. Kristus má božské vlastnosti. Je všemohoucí. Řekl, že mu Otec dal „veškerou moc na nebi i na zemi“ (Mt 28,18; J 17,2).

Je vševědoucí. Pavel napsal, že „v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání“ (Ko 2,3).

Ježíš potvrdil svou všudypřítomnost ujištěním: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20) A dalším výrokem: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20)

Ačkoli Kristus jako Bůh je všudypřítomný, vtělený Kristus se této vlastnosti dobrovolně vzdal. Rozhodl se, že bude všudypřítomný skrze službu Ducha svatého (J 14,16-18).

Epištola Židům potvrzuje jeho neměnnost slovy: „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“ (Žd 13,8)

Jeho nezávislá existence se potvrdila v jeho slovech, že má život sám v sobě (J 5,26). Jan dosvědčuje: „V něm byl život a život byl světlo lidí.“ (J 1,4) Kristovo prohlášení „Já jsem vzkříšení a život“ (J 11,25) potvrdilo, že v něm je „život původní, nevypůjčený, neodvozený“6.

Svatost je součástí jeho přirozenosti. Anděl při zvěstování Marii řekl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ (L 1,35) Při pohledu na Ježíše démoni zvolali: „Co je ti do nás? ... Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“ (Mk 1,24)

Kristus je láska: „Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život.“ (1 J 3,16)

Je věčný. Izaiáš ho nazval „Otcem věčnosti“ (Iz 9,6). Micheáš o něm hovoří jako o tom, „jehož původ je od pradávna, ode dnů věčných“ (Mi 5,2). Pavel o časovém aspektu jeho existence říká: „On předchází všechno.“ (Ko 1,17) I Jan potvrzuje: „To (slovo) bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“ (J 1,2.3)7

2. Jeho božská moc a práva. Boží činy jsou připisovány Ježíši. Je ztotožněn se Stvořitelem (J 1,3; Ko 1,16) a s Udržovatelem: „Všechno v něm spočívá.“ (Ko 1,17; Žd 1,3) On je svým slovem schopen vzkřísit mrtvé (J 5,28.29) a na konci času bude soudit svět (Mt 25,31.32). Kristus také odpouštěl hříchy (Mt 9,6; Mk 2,5-7). (66)

3. Jeho božská jména. Ježíšova jména zjevují jeho božskou přirozenost. Immanuel znamená „Bůh s námi“ (Mt 1,23). Věřící i démoni ho nazývali Synem Božím (Mk 1,1; Mt 8,29; srov. Mk 5,7). Svaté starozákonní Boží jméno „Jahve“ se vztahuje na Ježíše. Matouš použil slova Izaiáše 40,3 „Připravte cestu Hospodinovu“ k popsání přípravného díla před Kristovým působením (Mt 3,3). A Jan ztotožňuje Ježíše s Pánem zástupů, sedícím na trůnu (Iz 6,1.3; J 12,41).

4. Jeho božství. Jan popisuje Ježíše jako Boží Slovo, které „se stalo tělem“ (J 1,1.14). Tomáš vyznává víru ve vzkříšeného Krista slovy: „Můj Pán a můj Bůh“ (J 20,28). Pavel ukazuje na Krista jako na toho, „který je nade všecky, Bůh požehnaný na věky“ (Ř 9,5; Kral.). Epištola Židům ho oslovuje jako Boha a Pána stvoření (Žd 1,8.10).8

5. Jeho osobní svědectví. Ježíš sám prohlašoval, že je roven Bohu. Představoval se jako „JÁ JSEM“ (J 8,58), tj. Bůh Starého zákona. Nazýval Boha „můj Otec“ místo „náš Otec“ (J 20,17). A jeho výrok „já a Otec jsme jedno“ (J 10,30) potvrzuje, že byl „jedné podstaty“ s Otcem a „má tytéž vlastnosti“.9

6. Jeho rovnost s Bohem. Jeho rovnost Bohu Otci se předpokládá v křestní formuli (Mt 28,19), plném apoštolském požehnání (2 K 13,13), v jeho radách na rozloučenou (J 14. a 16. kap.) a v Pavlově výkladu duchovních darů (1 K 12,4-6). Písmo Ježíše popisuje jako „odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty“ (Žd 1,3). Když ho požádali, aby jim ukázal Boha Otce, Ježíš odpověděl: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ (J 14,9)

7. Uctíván jako Bůh. Lidé se mu klaněli (Mt 28,17). „Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!“ (Žd 1,6) Pavel napsal, že Bůh Krista povýšil, „aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno...a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán“ (Fp 2,10.11). Některá požehnání připisují Kristu „slávu na věky věků“ (2 Tm 4,18; Žd 13,21; viz také 2 Pt 3,18).

8. Nutnost jeho božské přirozenosti. Kristus smířil lidstvo s Bohem. Lidé potřebovali dokonalé zjevení Božího charakteru, aby mohli s Bohem rozvíjet svůj osobní vztah. Kristus tuto potřebu naplnil tím, že ukázal Boží slávu (J 1,14). „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.“ (J 1,18; srov. 17,6) Ježíš to potvrzuje slovy: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ (J 14,9)

V úplné závislosti na Otci (J 5,30) Kristus používal božskou moc, aby lidem zjevil Boží lásku. V Boží síle ukazoval, že byl jako milující Spasitel (67) poslán Otcem, aby uzdravoval, obnovoval a odpouštěl hříchy (L 6,19; J 2,11; 5,1-15.36; 11,41-45; 14,11; 8,3-11). Nikdy však nevykonal zázrak proto, aby se zbavil osobních těžkostí a utrpení, které v podobných situacích prožívají i jiní lidé.

Ježíš Kristus tvořil „jednotu v přirozenosti, v povaze, v úmyslu“ s Bohem Otcem.10 Je skutečný Bůh.

Ježíš Kristus je pravý člověk. Bible svědčí o tom, že kromě božské přirozenosti má Kristus i lidskou přirozenost. Přijetí tohoto učení je velmi důležité. „Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není.“ (1 J 4,2.3)

1. Narodil se jako člověk. „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (J 1,14) „Tělo“ zde znamená „lidskou přirozenost“, tedy nižší přirozenost než je nebeská. Pavel to říká velice jasně: „Bůh poslal svého Syna, narozeného z ženy.“ (Ga 4,4; srov. Gn 3,15) Kristus se stal „jedním z lidí“ a „v podobě člověka se ponížil“ (Fp 2,7.8). Toto zjevení Boha v lidské přirozenosti je „tajemstvím zbožnosti“ (1 Tm 3,16).

Kristův rodokmen o něm mluví jako o „synu Davidovu“ a „synu Abrahamovu“ (Mt 1,1). Podle své lidské přirozenosti „tělem pocházel z rodu Davidova“ (Ř 1,3; 9,5) a byl „syn Mariin“ (Mk 6,3). Ačkoli se narodil z ženy jako každé jiné dítě, bylo v jeho narození něco odlišného, jedinečného. Marie byla panna a toto dítě bylo počato z Ducha svatého (Mt 1,20-23; L 1,31-37). Skrze svou matku se mohl odvolávat na své pravé lidství.

2. Vyrůstal jako člověk. Ježíš byl podřízen zákonům lidského rozvoje. „Dítě rostlo v síle a moudrosti“, „Ježíš prospíval na duchu i na těle“ (L 2,40.52). Ve věku dvanácti let si začal uvědomovat své božské poslání (L 2,46-49). V dětství byl podřízen svým rodičům (L 2,51).

Cesta ke kříži byla cesta stálého růstu skrze utrpení, které hrálo v jeho vývoji důležitou roli. „Naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy.“ (Žd 5,8.9; 2,10.18) Přestože procházel určitým vývojem, nezhřešil.

3. Byl nazýván člověkem. Jan Křtitel a apoštol Petr o něm mluví jako o „člověku“ (J 1,30; Sk 2,22). Pavel se zmiňuje o milosti „darované v jediném člověku, Ježíši Kristu“ (Ř 5,15). On je ten „člověk“, který přinesl „zmrtvýchvstání“ (1 K 15,21); „jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš“ (1 Tm 2,5). Když mluví k nepřátelům, (68) zmiňuje se o sobě jako o člověku: „A nyní hledáte mne zabíti, člověka toho, kterýž jsem pravdu mluvil vám, kterouž jsem slyšel od Boha.“ (J 8,40; Kral.)

Ježíš o sobě rád hovořil jako o Synu člověka (celkem 77 krát, např. Mt 8,20; 26,2). Titul „Syn Boží“ zaměřuje pozornost na jeho postavení v Trojici. Jméno „Syn člověka“ zdůrazňuje jeho ztotožnění se s lidstvem prostřednictvím vtělení.

4. Jeho lidské vlastnosti. Bůh učinil člověka „málo menšího andělů“ (Ž 8,6; Kral.). Podobně Písmo Ježíše představuje jako „postaveného níže než andělé“ (Žd 2,9). Jeho lidská přirozenost byla stvořena a neměla nadlidské schopnosti.

Kristus měl být skutečným člověkem; to bylo součástí jeho poslání. To předpokládalo, že měl základní vlastnosti lidské přirozenosti. Byl „tělo a krev“ (Žd 2,14). „Ve všech věcech“ byl Kristus učiněn „jako“ jeho bratři (Žd 2,17). Jeho lidská přirozenost měla tutéž duševní a fyzickou vnímavost jakou mají ostatní lidé; pociťoval tedy hlad, žízeň, únavu i úzkost (Mt 4,2; J 19,28; 4,6; srov. Mt 26,21; 8,24).

Ve své službě druhým projevoval soucit, spravedlivý hněv i zármutek (Mt 9,36; Mk 3,5). Někdy ho trápily starosti, byl smutný a dokonce i plakal (Mt 26,38; J 12,27; 11,33.35; L 19,41). Modlil se s hlasitým voláním a slzami, jednou dokonce při modlitbě jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve (Žd 5,7; L 22,44). Jeho modlitební život vyjadřoval úplnou závislost na Bohu (Mt 26,39-44; Mk 1,35; 6,46; L 5,16; 6,12).

Ježíš zakusil smrt (J 19,30.34). Byl vzkříšen, ne však jako duch, nýbrž i s tělem (L 24,36-43).

5. Rozsah jeho ztotožnění se s lidskou přirozeností. Bible říká, že Kristus je druhý Adam. Žil „v podobnosti těla hříchu“ (PBK Ř 8,3) nebo „v těle, jako má hříšný člověk“ (ČEP Ř 8,3). Do jaké míry se ztotožnil s padlým lidstvem? Je velice důležité správně pochopit výraz „podobnost hříšného těla“ nebo „hříšný člověk“. Nepřesné názory na tuto věc přinesly v dějinách křesťanské církve jen nejednotu a boje.

a) Byl v podobě hříšného těla.“ Vyvýšený had na poušti, o kterém jsme již dříve mluvili, nám pomáhá pochopit Kristovu lidskou přirozenost. Jako byla bronzová socha jedovatých hadů vyzdvižena proto, aby byli lidé uzdraveni, tak i Syn, učiněný „v podobnosti hříšného těla“, měl být Spasitelem světa.

Před vtělením byl Ježíš „způsobem bytí roven Bohu“, to znamená, že měl od počátku božskou přirozenost (J 1,1; Fp 2,6.7). Když na sebe vzal „způsob služebníka“, odložil (69) božské vlastnosti. Stal se služebníkem svého Otce (Iz 42,1), aby vykonával Otcovu vůli (J 6,38; Mt 26,39.42). Přioděl své božství lidstvím, byl učiněn „v podobu hříšného těla“ či „hříšné lidské přirozenosti“ nebo „padlé lidské přirozenosti“ (srov. Ř 8,3).11 Tím se však vůbec neříká, že Ježíš Kristus byl hříšný nebo měl účast na hříšných činech nebo myšlenkách. Ačkoli byl v těle podobném hříšnému tělu, byl bezhříšný a jeho bezhříšnost je mimo jakoukoli pochybnost.

b) Byl druhý Adam. Bible činí paralelu mezi Adamem a Kristem. Nazývá Adama „prvním člověkem“ a Krista „posledním Adamem“ nebo „druhým člověkem“ (1 K 15,45.47). Ale Adam měl na rozdíl od Krista určitou výhodu. Předtím, než zhřešil, žil v ráji. Byl dokonalým člověkem a byl plný tělesné i duševní síly.

Ježíš byl v jiné situaci. Když na sebe vzal lidskou přirozenost, bylo lidstvo narušeno čtyřmi tisíci lety hříchu na naší planetě. Aby mohl zachránit ty, kteří se nacházeli v nejhlubším úpadku, vzal Kristus na sebe lidskou přirozenost, která ve srovnání s Adamovou nepadlou přirozeností měla menší fyzickou i duševní sílu. To učinil, a přitom nezhřešil.12

Když na sebe Kristus vzal lidskou přirozenost, která v sobě nesla důsledky hříchu, byl poddán stejné chatrnosti a slabosti, kterou prožívají ostatní lidé. Jeho lidská přirozenost „podléhala slabosti“ (ČEP) neboť on „sám byl obklíčen nemocí“ (Žd 5,2; Kral.; Mt 8,17; Iz 53,4). Ježíš si tuto svoji slabost uvědomoval. „Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí.“ (Žd 5,7) Tím se ztotožnil s potřebami a chatrností, která je lidství tak blízká.

Tak „Kristovo lidství nebylo adamovským lidstvím, to znamená lidstvím Adama před pádem, ani padlým lidstvím, ve všech ohledech podobné Adamovu lidství po pádu. Nebylo to lidství nepadlého Adama, protože na sobě neslo chatrnost padlého lidstva. Nebylo to však padlé lidství, protože nikdy nekleslo do mravní nečistoty. Nejpřesněji řečeno to bylo naše lidství, oproštěné od hříchu.“13

c) Jeho pokušení. Jak na Krista působila pokušení? Bylo to pro něj snadné nebo těžké jim odolávat? Způsob, jak prožíval pokušení, dokazuje, že byl opravdu člověkem.

ca) Na sobě zakusil všechna pokušení jako my.“ Skutečnost, že Kristus „na sobě zakusil všechna pokušení jako my“ (Žd 4,15), ukazuje, že měl lidskou přirozenost. Pokušení a (70) možnost zhřešit byly pro Krista realitou. Kdyby nemohl zhřešit, nemohli bychom ho považovat ani za člověka ani za náš příklad. Kristus však přijal lidskou přirozenost se všemi jejími sklony, včetně možnosti podlehnout pokušení.

Jak mohl „na sobě zakusit všechna pokušení jako my“?

Výrazy „ve všem“ nebo „všechna pokušení“ – nechtějí říci, že se setkal se stejnými pokušeními, s jakými se setkáváme my dnes. Nikdy nebyl v pokušení sledovat nějaký nemravný televizní program nebo v pokušení nedodržet předepsanou rychlost při jízdě automobilem.

Základní věcí, která je společná všem pokušením, je otázka, zda jsme ochotni se podřídit Boží vůli. Ježíš i v pokušeních zůstal vždy Bohu věrný. Ačkoli byl člověkem, úspěšně odolával nejprudším pokušením tím, že byl trvale závislý na Boží síle.

Kristovo vítězství nad pokušením mu umožnilo lépe chápat lidskou slabost. I my dosáhneme vítězství nad pokušením tím, že budeme na Bohu trvale závislí. „Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet.“ (1 K 10,13)

Musíme však nakonec uznat, že „je to tajemství nevysvětlené smrtelníkům, že Kristus mohl být pokoušen ve všem jako my, a přesto zůstal bez hříchu“.14

cb) Sám prošel zkouškou utrpení.“ Kristus trpěl, když byl vystaven pokušení (Žd 2,18). Byl učiněn dokonalým skrze utrpení (Žd 2,10). Protože musel sám čelit síle pokušení, můžeme mít jistotu, že ví, jak pomoci každému, kdo se nachází v pokušení. Stejně jako lidé i on zakusil pokušení, kterým je vystavena lidská přirozenost.

Jak trpěl Kristus v pokušení? Ačkoli měl „podobu hříšného těla“, jeho duchovní schopnosti byly bez nejmenší poskvrny hříchu. Proto byla jeho svatá přirozenost nesmírně citlivá. Každý dotyk zla mu působil bolest. A tak, protože trpěl úměrně své dokonalé svatosti, přinášelo pokušení Ježíši více utrpení než komukoli jinému.15

Kolik Kristus vytrpěl? Jeho zkušenost na poušti, v Getsemane a na Golgotě ukazuje, že odolával pokušení až do prolití své krve (srov. Žd 12,4).

Kristus trpěl více nejen úměrně své svatosti, ale čelil také silnějším pokušením, než jaká prožíváme my. B. F. Wescott poznamenává: „K soucitu s hříšníkem v jeho zkoušce není třeba zkušenost s hříchem, stačí jen zkušenost s pokušením k hříchu. Moc pokušení může v jeho plné intenzitě poznat pouze (71) bezhříšný. Ten, kdo selhává, ustupuje ještě před posledním náporem.“16 To potvrzuje F. F. Bruce: „[Kristus] vítězně obstál v každé formě zkoušky, kterou by člověk mohl snést, aniž to oslabilo jeho víru v Boha nebo snížilo jeho ochotu Boha poslouchat. Taková vytrvalost zahrnuje větší než obyčejné lidské utrpení, ne menší.“17

Kristus také prožíval nepředstavitelně silné pokušení, které člověk nikdy nepoznal – pokušení použít svou božskou moc ve svůj vlastní prospěch. E. G. Whiteová říká: „V nebesích měl poctu nebeských zástupů a poznal absolutní moc. Zůstat na úrovni člověka bylo pro něj právě tak těžké, jako je pro lidi obtížné povznést se nad nízkou úroveň své zkažené podstaty a stát se účastníky božské přirozenosti.“18

d) Mohl Kristus zhřešit? Křesťané se rozcházejí v názoru, zda mohl Kristus zhřešit. Souhlasíme s tím, co řekl Philip Schaff: „Kdyby [Kristus] byl vybaven hned od počátku absolutní neschopností nebo nemožností zhřešit, nebyl by pravým člověkem ani naším vzorem k následování; jeho svatost by pak nebyla jeho vlastním aktem a zásluhou, ale náhodným darem zvnějšku, a jeho pokušení by byla jenom předstíraná.“19 Karl Ullmann dodává: „Zpráva o pokušeních, ať už ji vykládáme jakkoliv, by pak neměla žádný význam a výrok v epištole Židům – 'na sobě zakusil všechna pokušení jako my' – by přestal mít smysl.“20

6. Bezhříšnost Kristovy lidské přirozenosti. Je samozřejmé, že Ježíšova božská přirozenost byla bezhříšná. Ale jak tomu bylo s jeho lidskou přirozeností?

Bible ukazuje Ježíšovo lidství jako bezhříšné. Jeho narození bylo nadpřirozené – byl počat z Ducha svatého (Mt 1,20). Jako novorozeně byl označen za „svaté dítě“ (L 1,35). Vzal na sebe přirozenost člověka v jeho padlém stavu a nesl následky hříchu, ne jeho hříšnost. Ve všem kromě hříchu se s lidmi ztotožnil.

Ježíš „na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu“ a byl „svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků“ (Žd 4,15; 7,26). Pavel píše, že „nepoznal hřích“ (2 K 5,21). Petr svědčí, že „hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest“ (1 Pt 2,22) a přirovnal Ježíše k „beránkovi bez vady a bez poskvrny“ (1 Pt 1,19; Žd 9,24). Jan řekl: „V něm žádný hřích není. ...on je spravedlivý.“ (1 J 3,5-7)

Ježíš Kristus na sebe vzal naši přirozenost se všemi jejími slabostmi, ale bez dědičné degenerace, zkaženosti a skutečného hříchu. Své protivníky vyzval: „Kdo z vás mě (72) usvědčí z hříchu?“ (J 8,46) A když stál před nejtvrdší zkouškou, prohlásil: „Jde kníže tohoto světa, ale nemá nic na mě.“ (J 14,30; Kral.) Ježíš netíhl ke zlému a neměl hříšné sklony nebo vášně. Lavina pokušení neotřásla jeho oddaností k Bohu.

Ježíš nikdy nevyznával svůj hřích ani nepřinesl za sebe oběť. Nemodlil se „Otče, odpusť mi“, ale „Otče, odpusť jim“ (L 23,34). Ježíš trvale udržoval svou závislost na Otci tím, že se stále snažil konat Otcovu vůli, a ne svou (J 5,30).

Na rozdíl od padlého lidstva je „Ježíšova duchovní přirozenost“ čistá a svatá, „prosta každého zkažení hříchem“.21 Bylo by chybné se domnívat, že jeho lidství je stejné jako naše. Kristus je druhý Adam, jedinečný Syn Boží. Neměli bychom ho považovat za „člověka se sklony k hříchu“. Ačkoli byl ve své lidské přirozenosti pokoušen ve všem, v čem jsou pokoušeni lidé, nikdy neselhal, nikdy nezhřešil. Nikdy v něm nebyla náklonnost ke zlému.22

Ježíš je vskutku nejvyšším a nejsvětějším příkladem lidství. Je bezhříšný a všechno, co činil, bylo dokonalé. Byl vskutku dokonalým příkladem bezhříšného člověka.

7. Proč se Kristus musel stát člověkem. Bible uvádí různé důvody, proč Kristus musel mít lidskou přirozenost.

a) Aby byl veleknězem pro lidský rod. Jako Mesiáš měl Ježíš zaujmout postavení velekněze neboli prostředníka mezi Bohem a člověkem (Žd 4,14-16). Tato funkce vyžadovala lidskou přirozenost. Kristus vyhověl všem podmínkám: aa) „Má mít soucit s těmi, kdo chybují a bloudí, protože sám také podléhá slabosti.“ (Žd 5,2) ab) „Proto musil být ve všem jako jeho bratři, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným.“ (Žd 2,17) ac) „Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.“ (Žd 2,18) ad) „Na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“ (Žd 4,15)

b) Aby zachránil i toho nejhříšnějšího člověka. Aby se setkal s lidmi tam, kde jsou, a zachránil ty, kteří ztratili všechnu naději, ponížil se na úroveň služebníka (Fp 2,7).

c) Aby obětoval svůj život za hříchy světa. Kristova božská přirozenost nemůže zemřít. Aby Kristus mohl zemřít, musel mít lidskou přirozenost. Stal se člověkem a obdržel mzdu hříchu – smrt (Ř 6,23; 1 K 15,3). Jako člověk zakusil smrt za všechny (Žd 2,9).

d) Aby byl naším příkladem. Aby dal příklad, jak mají lidé žít, musel Kristus jako člověk žít bezhříšným životem. Jako druhý Adam vyvrátil (73) mýtus, že lidé nemohou zachovávat Boží zákon a zvítězit nad hříchem. Dokázal, že člověk může být věrný Boží vůli. Kde první Adam selhal, tam druhý Adam dosáhl vítězství nad hříchem a satanem. Stal se tak naším Spasitelem a naším dokonalým příkladem. V jeho síle může být jeho vítězství i naším vítězstvím (J 16,33).

Pohledem na něj „jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě“ (2 K 3,18). „S pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle... myslete na to, co všechno on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu.“ (Žd 12,2.3) „Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích.“ (1 Pt 2,21; viz také J 13,15)

Spojení dvou přirozeností
Ježíš Kristus má dvě přirozenosti – božskou a lidskou. On je Boho-člověk. Pamatujme však, že vtělení je akt, kdy věčný Syn Boží vzal na sebe lidskou přirozenost; není to člověk Ježíš, který dosáhl božství. Jde o pohyb od Boha k člověku, nikoli od člověka k Bohu.

V Ježíši se tyto dvě přirozenosti spojily v jedné osobě. Všimněme si následujícího biblického svědectví.

V Kristu se spojují obě přirozenosti. V Kristu není přítomna pluralita trojjediného Boha. Bible popisuje Ježíše jako jednu osobu, ne dvě. Různé texty se zmiňují o božské i lidské přirozenosti, ale mluví pouze o jedné osobě. Pavel popsal Ježíše Krista jako Božího Syna (božská přirozenost), který se narodil z ženy (lidská přirozenost; Ga 4,4). Takto byl Ježíš „způsobem bytí roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl“ (božská podstata), „nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí“ (lidská podstata; Fp 2,6.7).

Kristovu dvojí přirozenost netvoří abstraktní božská moc nebo vliv, který je spojen s jeho lidstvím. Jan řekl: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (J 1,14) Pavel napsal: „Poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk.“ (Ř 8,3) Bůh „byl zjeven v těle“ (1 Tm 3,16; 1 J 4,2).

Jednota dvou přirozeností. Bible někdy popisuje Syna Božího z hlediska jeho lidské přirozenosti. Bůh vykoupil svou církev svou vlastní krví (Sk 20,28; srov. Ko 1,13.14). Na jiných místech Písmo charakterizuje Syna člověka z pohledu jeho božské (74) přirozenosti (srov. J 3,13; 6,62; Ř 9,5).

Když Kristus přišel na svět, bylo pro něj připraveno „tělo“ (Žd 10,5). Když na sebe vzal lidství, jeho božství obléklo lidství. Nestalo se tak na základě přeměny lidské přirozenosti na božskou nebo božské na lidskou. Nevzdal se své přirozenosti, ale vzal na sebe lidství. Tak se spojilo božství s lidstvím.

Při vtělení Kristus nepřestal být Bohem ani nebyla jeho božská přirozenost zredukována na lidskou přirozenost. Každá přirozenost si zachovala své postavení. Pavel říká: „V něm je přece vtělena všechna plnost božství.“ (Ko 2,9) Při ukřižování zemřela jeho lidská přirozenost, ne jeho božství, neboť to nebylo možné.

Nutnost spojení dvou přirozeností. Pochopení vzájemného vztahu dvou Kristových přirozeností poskytuje důležitý pohled na Kristovo poslání a na naše spasení.

1. Aby smířil lidstvo s Bohem. Jen božsko-lidský Spasitel mohl přinést spasení. Při vtělení na sebe Kristus vzal lidství, aby na věřící mohla být přenesena jeho božská přirozenost. Pro zásluhy krve Boho-člověka mohou mít věřící účast na božské přirozenosti (2 Pt 1,4).

Žebřík v Jákobově snu symbolizuje Krista, který se s námi setkává tam, kde se nacházíme. Vzal na sebe lidskou přirozenost a zvítězil, abychom i my přijetím jeho přirozenosti mohli zvítězit. Jeho božská ruka se dotýká Božího trůnu, zatímco jeho lidství drží nás a spojuje tak lidi s Bohem a zemi s nebesy.

Spojení božské a lidské přirozenosti činí Kristovu smírčí oběť účinnou. Život bezhříšné lidské bytosti ani život anděla nemohl shladit hříchy lidstva. Vykoupit lidstvo mohl jen božsko-lidský Stvořitel. 2. Aby zahalil božství lidstvím. Kristus zahalil své božství lidskou přirozeností, odložil svou nebeskou slávu a majestát, aby hříšníci mohli žít v jeho přítomnosti a nebyli zničeni. Ačkoli byl stále Bohem, neprojevoval se jako Bůh (Fp 2,6-8).

3. Aby žil vítězně. Samotné Kristovo lidství by nikdy nemohlo odolat mocným svodům satana. Byl schopen přemoci hřích, protože „v něm je přece vtělena všechna plnost božství“ (Ko 2,9). Spoléhal plně na svého Otce (J 5,19.30; 8,28) a jeho „božská moc spojená s lidstvím dosáhla pro člověka nekonečného vítězství“23.

Kristova zkušenost vítězného života není jeho výlučnou předností. Nepoužíval žádnou sílu, kterou by nemohlo použít i lidstvo. I my se můžeme „dát prostoupit vší plností Boží“ (Ef 3,19). Skrze Kristovu (75) božskou moc můžeme mít přístup ke všemu, „čeho je třeba k zbožnému životu“.

Klíčem k této zkušenosti víry jsou „vzácná a převeliká zaslíbení“, skrze která se můžeme stát „účastnými božské přirozenosti a uniknout zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha“ (2 Pt 1,3.4). Ježíš nabízí tutéž moc, se kterou zvítězil, takže všichni mohou věrně poslouchat a vítězně žít.

Kristus nás povzbuzuje zaslíbením o vítězství: „Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn.“ (Zj 3,21)




Stránka vygenerována za: 1.21 sekundy