Tento rok bude dokončen Český studijní překlad Písma.

Vzpomínám si na schůzku, pořádanou Křesťanskou misijní společností v Modrém pavilonu v Krči kdysi počátkem 90. let, kde plány na tento překlad nabraly konkrétních obrysů. V úzkém kroužku přátel se ale o novém překladu Písma uvažovalo již v polovině osmdesátých let.

Tehdy jsem byl nespokojen s Ekumenickým překladem, který vycházel nejprve v jednotlivých komentovaných dílech Starého zákona a posléze se v roce 1977 objevil v jednom svazku. Více méně okamžitě zatlačil do pozadí Bibli kralickou, i když řada milovníků Písma, která na ni byla zvyklá, ji i nadále používala.

Tehdy jsem se domníval, že Ekumenický překlad je pro evangelikálního křesťana v podstatě nepoužitelný. Soudil jsem, že čím dříve bude nahrazen, tím lépe.

Musím říci, že v průběhu let jsem svůj přístup velmi změnil a nyní hodnotím Ekumenický překlad mnohem méně kriticky.

To, co mi na Ekumenickém překladu vadilo tehdy, mi vadí i dnes. Dnes si ovšem uvědomuji, že mé námitky se týkají více předporozumění překladatelů než díla samotného. Pokusím se to vysvětlit.

Snad nejvíce mi vadí úvody k jednotlivým biblickým knihám, tedy něco, co vlastně ani není součástí překládaného textu. Jako ilustraci uvedu jeden odstavec z úvodu k 1. listu Petrovu:

Někteří biblisté docházejí na základě jazykového a historického rozboru 1. Petrovy k závěrům, které se nekryjí s tradičním názorem na autorství a dobu vzniku. Domnívají se, že list byl napsán později pod jménem apoštola Petra. Tak se měla zdůraznit závažnost listu. V antice byl takový postup běžný a čtenáři v tom neviděli nic závadného.

Nevím, kdo psal tyto řádky. Nedomnívám se, že chtěl čtenáře vědomě klamat. Mezi liberálními biblisty je tento názor všeobecně rozšířený. Žel, málokdy se najde někdo, kdo by si chtěl ověřit základní premisu, že „v antice byl takový postup běžný“. Nebyl. Připsání dopisu někomu jinému by bylo považováno za stejný podvod jako dnes. Tím spíše mezi křesťany! Ti by v tom jistě něco závadného viděli.

Tento názor se zřejmě rozšířil, protože u některých jiných literárních druhů skutečně docházelo k tomu, že určitý spis byl připsán někomu jinému. Nikdo ale nikdy nedoložil, že se tak dálo i u dopisů.

Tyto úvody k biblickým knihám tedy považuji za zavádějící.

Další námitka se již netýká úvodů, ale ještě se netýká samotného textu. Týká se stručných vysvětlujících poznámek pod čarou. Má námitka je podobná jako u úvodů. Jako příklad uvádím poznámku k Jozue 6,4:

Jde o popis slavnostního procesí. Městské hradby ‚se zhroutí‘ bez boje zásahem Hospodinovým.

Zatímco Jozue 6 popisuje historickou událost (jakkoli ta může být líčena stylizovaně), poznámka vyvolává v čtenáři dojem, že o dějiny nejde – a že odborníkům je to zcela jasné.

Pro poctivost je ovšem nutno dodat, že těchto zavádějících poznámek není mnoho. Nicméně jejich účinek se nepochybně sčítá s účinkem úvodů.

Třetí námitka se týká již samotného textu. Jelikož jsem sám vystudoval evangelickou teologickou fakultu, znám intelektuální prostředí, v jakém ekumenický překlad vznikal. Překladatelé vesměs neměli žádnou osobní zkušenost s charismatiky či letničními, případně s dary Ducha svatého. Měli ovšem o charismatických zkušenostech své představy. Proto jim přišlo přirozené v Novém zákoně překládat „řeč ve vytržení“, kde věrný překlad zní „druhy jazyků“ (tak shodně ČSP a NBK).

Snad ještě problematičtější je téměř důsledné překládání „život“, kde je v řeckém originále „duše“. „Duši“ vůbec Ekumenický překlad moc rád nemá. Kde může, tam ji vynechá. Jako příklad uvedu opět jen jedno místo – Lukáše 12, (Podobenství o boháči a stodolách), kde boháč říká:

ČSP: A řeknu své duši: Duše, máš hodně zásob na mnoho let; odpočívej, jez, pij, raduj se.'

ČEP: a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.'

Chápu, že „mluvit ke své duši“ připadá leckomu z dnešních lidí velice zvláštní. Nicméně o hovorech se svou duší je řeč jak ve Starém, tak v Novém zákoně, a to nejednou. I když se v moderní době o duši příliš nemluví, „duše“ je veledůležitý biblický pojem. Pokud ho vypustíme nebo překládáme jiným slovem, připravujeme se o důležitou část biblického poselství.

Ještě hůře než duše dopadla v Novém zákoně krev – další důležitý biblický pojem. Tam, kde je v řeckém originále krev, překládá Ekumenický překlad často „oběť“, nebo používá nějakého jiného opisu. Chápu snahu nezneklidnit moderního čtenáře. Domnívám se, že překlad si může vytknout cíl učinit biblický text hladkým a srozumitelným. Pokud ale zamlží klíčové pojmy, jejichž biblický význam potřebujeme odhalit, abychom poselství Písma správně rozuměli, může být sice čtivý, leč je zavádějící. Jakkoli chápu, že Písmo má i svou lidskou stránku, a jakkoli vím, že překlad není pouze „překlopením“ (konvertováním) jednoho (řeckého či hebrejského) slova v druhé (v tomto případě české), domnívám se, že určité klíčové pojmy prostě nemůžeme takto vypouštět, aniž riskujeme velmi závažné zkreslení biblického textu. V něčem se zkrátka musíme my přizpůsobovat biblickému textu, nikoli naopak.

Jiným takovým „přizpůsobením“ biblického textu, které je dle mého názoru již za hranicí přijatelnosti, je nahrazení označení „svatí“ za „bratří“. Ponechávám stranou, že postmoderní liberálové by mohli ekumenické překladatele nařknout ze sexismu mnohem snáze než kralické. Opět jde o to, že ekumeničtí překladatelé se slova „svatý“ zalekli. Patrně se domnívali, že je zatíženo mnoha nedorozuměními. Tato obava jistě není bezpředmětná; považuji ale za adekvátnější reakci snažit se dopátrat, co je obsahem biblické svatosti, než nepříjemné slovo nahradit jiným.

Nicméně musím uvést polehčující okolnost. Ve velké většině případů je alespoň pod čarou uvedeno, jaké slovo by mělo být v textu správně použito.

Podobných námitek by bylo možno vznést více. Ponechávám stranou Starý zákon, kde byli překladatelé poplatni určité teologii, jež je vedla k vymýšlení zcela nových slov (např. „božiště“). Všechny uvedené jevy jsou dány předporozuměním překladatelů, tedy, řekl bych, jejich ideologickou orientací.

Zatím jsem Ekumenický překlad kritizoval, ačkoli jsem v úvodu naznačil, že v průběhu vlastní práce na Českém studijním překladu jsem svůj vztah k němu přehodnotil.

Pokud jde o mne samotného, překládal jsem pouze Žalmy. Pracoval jsem na korekturách Numeri, 1. a 2. Paralipomenon, Kazatele, Ezechiele, Kazatele a Ozeáše. Musím říci, že když jsem se dlouho s nějakým místem trápil a nakonec ho nějak přeložil, a následně se podíval do Ekumenického překladu, zjistil jsem mnohokrát, že dané místo je přeloženo velmi dobře. Někdy lépe, než se to podařilo mně. Jsou místa, která se mi jevila jako přeložena téměř geniálně. A domnívám se, že na to může přijít snad jen ten, kdo se sám s překladem poctivě trápil.

Jelikož jsem si brzy po zveřejnění Ekumenického překladu všiml, co udělal např. s uvedenými pojmy „duše“ a „krev“ apod., domníval jsem se, že za to může zvolená „metoda dynamického ekvivalentu“. V této věci jsem názor zcela přehodnotil. Asi mi k tomu pomohlo i to, že kromě překladu Písma jsem se živil překladem křesťanských knih od různých autorů.

Mnoho lidí se domnívá, že slova mají nějaké fixní významy a že překlad spočívá v konverzi jednoho slova v druhé. Poněkud kuriózním (a především velmi legračním) příkladem je dílo pana Podmolika, plné anglicismů, protože autor překladu češtinu jednak moc nezná, jednak jí nedůvěřuje. Jde ovšem o zcela extrémní příklad. Problém je v tom, že totéž slovo může v různém kontextu nabývat různých odstínů. Pokud to nerespektujeme a snažíme se o „konkordantnost“, tedy o to, aby totéž slovo originálu bylo přeloženo pokud možno stejným ekvivalentem v jazyku překladu, můžeme někdy smysl textu spíše zamlžit než tlumočit. Rovněž je třeba dbát i celkového charakteru spisu. Kupříkladu Žalmy jsou mnohdy silně emotivní. Ano, lze je přeložit „konkordantně“, ovšem za cenu setření jejich emotivnosti. Před dvaceti lety mě vůbec nenapadlo, že ráz spisu by mohl být alespoň do určité míry součástí jeho poselství; to mi došlo až u práce na překladu Žalmů.

Český studijní překlad rozhodně napravuje hlavní nedostatky Ekumenického překladu. Skutečně umožňuje studovat jednotlivé biblické pojmy a bude cennou pomocí každému, kdo se chce do hloubky zabývat biblickým textem a třeba se naučí i základy řečtiny či hebrejštiny, nicméně nejde tak daleko, aby biblické jazyky zvládl do té míry, že by mohl číst Písmo v originále. Nemá ale smysl zastírat, že za konkordantnost platí dosti vysokou cenu, zejména pokud jde o krásu jazyka a rozlišení jednotlivých literárních stylů.

Při nálezech Ústavního soudu je rozhodující, ke komu se přikloní většina soudců. V některých zemích (zejména v USA) bývá zvykem publikovat i názor menšiny, byť nemá žádnou právní platnost. Dovolím si něco takového učinit i ve vztahu k Českému studijnímu překladu, kde bude mé jméno i u Žalmů figurovat pouze s označením „odborný poradce“, nikoli „překladatel“. Dotknu se jediného slova, o němž ovšem probíhala polemika v Životě víry již nedlouho po vydání Nové smlouvy. Jedná se o polemiku, již bychom mohli nazvat „Služebník“ nebo „otrok“?

Přiznám se, že překládat „otrok“ považuji za zavádějící. Ano, domnívám se, že rozumím intenci překladatelů. Chtějí vyjádřit, že člověk se ve vztahu k Bohu vzdává vlastní vůle, respektive že svou vůli plně podřizuje vůli svého Pána. Otrok je někdo, kdo nepatří sám sobě, a apoštol nám píše, že nepatříme sami sobě (1Ko 6,19 ČEP). Překladatelé ČSP jsou tedy vedeni určitým předporozuměním, jaký je (nebo by měl být) vztah křesťana k Bohu. V této věci s nimi souhlasím.

Zkusme se ale teď na věc podívat jinak. Problémy se slovem otrok jsou jak v češtině, tak v hebrejštině. Co se dnešnímu člověku vybaví při slově otrok? Domnívám se, že tvrdá otročina. Dále snad americké bavlníkové plantáže osmnáctého a devatenáctého století. Možná stavitelé pyramid z historických filmů.

Otroctví nepochybně mělo tyto polohy. Nicméně ve starověku existovali i otroci, kteří byli váženými vychovateli nebo umělci. Otroci někdy podnikali, byli zkušenými řemeslníky. Neměli ovšem volební právo a řadu jiných občanských práv, kterým se těšila zhruba desetina privilegovaného obyvatelstva, pokud uvažujeme o řecké antice či Římské říši.

S hebrejským slovem ebed je ovšem ještě větší potíž. Označovali se tak skuteční otroci, ale označovali se tak i vysocí hodnostáři u dvora. Málokdo dnes ví, že v češtině běžně používané slovo ministr vlastně znamená sluha. Kdybychom dnes překládali nějaký text a použili v něm obrat „sluhové Topolánkovy vlády“, ač bychom měli na mysli ministry, bylo by to přinejmenším kuriózní. Obávám se ale, že by to bylo i zavádějící. Když třeba říká Chazael Elíšovi (2 Kr 8,13): „Jak by mohl tvůj otrok, pouhý pes, udělat něco tak velkého?“, pak jsou tam slova „tvůj otrok“ jen zdvořilostním obratem. Význam toho, co Chazael říká, bychom do češtiny opravdu mnohem lépe přeložili výrazem „služebník“ než výrazem „otrok“. Takových míst je celá řada.

Ano, můžeme vyznávat, že chceme cele patřit Hospodinu a cele se poddávat jeho vůli. Domnívám se ale, že tak můžeme činit i za použití slova „služebník“, které nevyvolává ony zavádějící konotace, jež vzbuzuje slovo „otrok“. To už vůbec nemluvím o příslušném slovesném tvaru. Před výrazem „otročili Hospodinu“ naštěstí couvl i ČSP.

Práce na překladu pomalu končí a já mám nepříjemný pocit, že právě začínám chápat, co překlad Písma vlastně znamená. Je však možné, že podobné pocity měli i překladatelé Bible kralické nebo oné problematické „ekuménky“. Bůh nám buď milostiv!