poslal Nepřihlášený Když Kosovo vyhlásilo nezávislost, prohlásila naše vláda, že Kosovo
uzná, až ho uznají ostatní státy EU. Splnila svůj slib. Proti hlasovali
pouze všichni lidovečtí ministři a dva ministři za ODS (Aleš Řebíček a
Petr Nečas). Nechápu ovšem, proč tento krok vydávat za „aktivní
politiku na západním Balkáně a úsilí o jeho dlouhodobou stabilizaci a
demokratický rozvoj v oblasti“. To jsou sice pěkné fráze, ale k realitě
mají daleko. Nadto není příliš charakterní náš alibismus („uděláme to,
co udělá většina“) vydávat za „aktivní politiku“.
Naskýtala se nám příležitost pokusit se přispět k řešení této velmi
těžké otázky. Naše diplomacie kupříkladu mohla promýšlet podmínky, za
jakých okolností nové státy uznávat či neuznávat. Uznání Kosova je de
facto uznání vojenského, propagandistického a demografického vítězství
Albánců, respektive Kosovské osvobozenecké armády nad Srby. Mám však
obavy, že je to i vítězství nad evropským právním cítěním.
Za největší problém nepovažuji samo uznání samostatnosti Kosova. K
tomu při současném vývoji zřejmě skutečně muselo dříve či později
dojít. Dějiny mnohokrát prokázaly, že pokud nějaký národ opravdu touží
po samostatnosti, nakonec jí dosáhne. Dosáhl jí svého času i maličký
Kypr, který se vzepřel tehdejší světové velmoci – Británii. Podobně jí
nedávno dosáhl maličký východní Timor, který se postavil proti
dvousetmilionové Indonésii. V obou případech tyto země za svou
nezávislost zaplatily obrovskou oběť – ztratily několik procent svého
obyvatelstva; tito lidé padli za oběť okupantům.
Problém vidím v tom, jaký stát jsme to uznali. Není to tak dávno, co
Albánci zničili řadu srbských historických památek. Srbové se v Kosovu
skutečně nemohou cítit bezpečně, a to jsou ještě dobré důvody domnívat
se, že skutečný rozsah násilí, jež Albánci páchají na Srbech, je z
propagandistických důvodů zamlčován či zamlžován.
K „demokratickému rozvoji v oblasti“ rozhodně nepřispějeme podporou
nedemokratického přištinského režimu. Pamatujme na to, že demokracie
není pouhá vláda většiny. Ta se podobá spíše ochlokracii, vládě davu. K
demokracii patří i ochrana menšin, a kosovská vláda nejen že
neprokázala, že umí menšiny ochránit, ale prokázala, že je ochránit
neumí či nehodlá. Útok na český autobus v Kosovu v den českého uznání
je ironickou odpovědí na alibistický krok naší vlády.
Uznání Kosova je dalším projevem slabosti evropské civilizace. Ani
velké evropské státy (Británie, Německo, Francie apod.) nejsou již
schopny zajistit vymahatelnost práva na svých islámských menšinách –
proto v těchto zemích dochází k tzv. „vraždám ze cti“ (vraždám
vlastních dcer, které se nesmířily s tím, že byly otcem provdány za
muže, kterého nechtěly), proto dochází na kuchyňských stolech k
zohavování malých holčiček při tzv. ženské obřízce, proto se lidé, ať
už původem muslimové či nemuslimové, kteří na tyto skutečnosti
poukazují, musejí ve vlastní zemi skrývat, neboť jsou v ohrožení
života.
Nyní jsme tedy – z neschopnosti vymyslet něco lepšího – uznali
režim, který na jedné straně není schopen přežít bez masivní evropské
pomoci, ale na druhé straně nebude ve své vlastní zemi prosazovat
evropské hodnoty.
Co se tedy mělo udělat?
Měl pokračovat protektorát nad Kosovem. Měl se tak naplno nazvat.
Měl pokračovat třeba celou generaci, během níž by Evropa Kosovany učila
demokracii. Učila by je respektu k menšinám, ať už náboženským nebo
etnickým. Bylo by to časově náročné a stálo by to spoustu peněz.
Myslíte však, že zvolené řešení bude levnější? Kdepak! Je alibistické, pokrytecké, a draze za ně zaplatíme.
22. května 2008Dan Drápalhttp://dan.drapal.org/
