Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

K čemu dialog mezi náboženstvími?


Dialog mezi náboženstvími není přesvědčováním o mé pravdě, ale má být snahou o porozumění. Když začátkem sedmdesátých let minulého století začaly první nesmělé pokusy s dialogem mezi křesťany a muslimy, kanadský religionista Wilfred Cantwell Smith analyzoval otázku, která pro mnoho věřících na obou stranách stále znamená nebezpečí. Pro muslima je Korán svatou knihou přímo od Boha, pro křesťana je slovem lidským. Položit si otázku, zda to může být jinak, bylo po staletí zakázáno. Muslimům i křesťanům hrozila exkomunikace. A tak muslimové tuto otázku zodpovídali kladně a křesťané stejně samozřejmě říkali ne: ale nejen oni, i později sekularizovaní západní religionisté, kteří vnímali Korán vždy jako slovo Mohamedovo. Obě odpovědi, s nimiž kupodivu přicházeli inteligentní , kritičtí a zcela poctiví lidé spočívají ve své podstatě na nekritickém, dogmatickém před-porozumění („pre-conviction“). Opačné pojetí se jevilo buď jako projev nevíry (podle muslimů: křesťanská negativní odpověď) anebo pověry (podle křesťanů: muslimský souhlas). Kdo tedy považuje Korán již předem za slovo Boží, bude se v tom při čtení neustále utvrzovat a naopak. Muslimové tvrdí, že v Koránu žádné rozpory nejsou. Přestože v Koránu spolu hovoří biblické postavy, které si svým obdobím života byly vzdálené tisíce let a žily na různých, mezi sebou velmi vzdálených místech, takže se nikdy nemohly setkat. Jeden příklad za všechny: (Súra 40: 36-37) Faraón pak pravil: „Hámáne, postav pro mne věž, snad dosáhnu provazů, provazů nebeských, a vystoupím až k božstvu Mojžíšovu....(Súra 28: 38) I řekl Faraón: „Velmoži, nevím o tom, že byste měli nějaké božstvo kromě mne. Hámáne, dej pro mne vypálit z hlíny cihly a postav mi věž, možná že vystoupím až k božstvu Mojžíšovu, neboť věru jej za lháře pokládám.“
(Genesis 11,3)
Tu si řekli vespolek: "Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme." Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny.
(Genesis 11,4)
Nato řekli: "Nuže, vybudujme si město a věž jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi." V tomto já vidím zcela jasnou inspiraci Bible z příběhu o věži babylonské. I se jménem Haman se tak mohl Mohamed setkat jedině při rozhovorech s Židy, či křesťany. Bible se o žádném jiném Hamanovi, natož o služebníku faraona, nezmiňuje. Mohamed o něm přesto mluví naprosto samozřejmě, jako o někom, o kom předpokládá, že je všeobecně známý, podobně jako mluví o Mojžíšovi, či faraónovi. Jen ho z neznalosti přiřadil jako služebníka faraonova a ne služebníka krále Achašvéróše. (Ester 3,1)
Po těch událostech povýšil král Achašveróš Hamana, syna Hamedatova, Agagovce, a povznesl jej. Postavil jeho křeslo nad křesla všech velmožů, které měl při sobě. Nesrovnalostí je tu hned několik: 1. Je známou skutečností, že v Egyptě se stavěly pyramidy (kamenné, ne cihlové)! Farao by tudíž neřekl: Postav pro mě věž, ale postav pro mě pyramidu. Stavba věže v Egyptě není nijak historicky doložena. Izraelité sice za dnů Mojžíšových vyráběli pro egypťany prokazatelně cihly z hlíny a slámy – tedy cihly nevypalované, ale takové se na vysokou stavbu nedají použít. (Exodus 5,18)
„Hned jděte dělat! Sláma vám dodávána nebude, ale dodávku cihel odvedete."
Přesto se farao zmiňuje v Koránu o technologii vypalování cihel, což odporuje podání biblickému i historickému. 2. V Babyloně, kde Haman žil, se sice stavěly věže z vypálených cihel (zikkuraty), jenže je to na jiném světadíle a od Egypta trochu z ruky. 3. Odhaduje se, že Mojžíš a farao žili asi 2500 let před Kristem, zatímco Haman asi o 2000 let později, mezi léty 586 až 538 před Kristem. Mohamed, při svém nízkém vzdělání, tyto skutečnosti nedokázal rozlišit. (Jenže muslim se takovýmto pohledem na Korán nepodívá.) Před-porozumění bývá hlavním úskalím dialogu mezi náboženstvími obecně. Většina z nás hájí své postoje právě podle tohoto principu. Ale jde o to si uvědomit, že smyslem dialogu o náboženství není získávání „dušiček“, ale přiblížení svého pohledu na svět ostatním. Umět se podělit. Marně budu protestantovi dokazovat své přesvědčení o existenci očistce, či významu zpovědi, marně mně bude on snižovat význam Ježíšovy matky, nebo předhazovat nevěrohodnost ŘKC. Ať chce, či nechce, v jeho názorech prosvítá učení Luthera, Kalvína, či jiného předchůdce, ke kterému inklinuje. Předloha jeho názorů na svět je tímto už vlastně předem dána, podobně jako ta moje. Přes všechny rozdíly nás pochopení toho druhého stejně sbližuje. Je proto zbytečné ho nazývat bloudícím, nebo jeho názory přirovnávat k rakovinovým nádorům. Je to kontraproduktivní, zraňuje a odcizuje nás to. Na nás tedy zůstává jen vyjádřit své vlastní postoje a dokázat je obhájit hlavně před sebou samými. Tímto právě dokážeme růst a přibližovat se tak k pravdě. Jen Bůh dokáže změnu, dokáže se dotknout lidského srdce. Soudy nechme tedy na něm.