Tady se děje něco podivného, ale ne mezi Elizeem a Eliášem, ale v textu. Duch, duše, přirozenost se tu zaměňuje.
Jestli člověk má něco (někoho), díky čemuž stahuje svaly, srdce samo bije, on dýchá atd., je to život v něm. Tady se nazývá ´´duch´´.
Ale je také duch jako vítr v člověku a Duch svatý.
To, co máme společného se zvířaty, nazýval Aristoteles entelechie (doslova ´přirozenost´).
I zvířata pijí vodu a běhají.
Ale v jiných textech a u jiných přispěvatelů zde i na jiných serverech i v knihách se slovo duch používá jinak, a je to zcela správně. V tom pojetí má slovo duch vyšší tendenci, než hýbat tělem.
Zmatek začal, když jeden koncil navrhl nepoužívat u člověka pojem duch, ale jen duše a tělo. Dříve se říkaly tři složky : tělo, duše a duch.
Marie řekla Luk 1, 46 : Velebí moje duše Pána a zaplesal můj duch v Bohu, v mém Spasiteli.
Podle tohoto článku by u Marie zaplesalo jen to, co jí pomáhá chodit a dýchat, nic více.
Ale to, co námi hýbe se může bez ztráty smyslu nazývat ´životní síla´, o kterou přijdeme po smrti. Dříve se to bralo, že duch je část Boha a je nezničitelný. Potom se to po koncilu přeneslo na duši, že je věčná.
A to, co bylo mezi Eliášem a Elizeem, to nebyl duch jako to, co nám pomáhá chodit, ale něco vyššího. Byla to moc. Když udeřil pláštěm o vodu, přešel. To by nedokázalo to, co nám pomáhá dýchat.
To, co bylo mezi nimi byl jako dar, ale také k tomu přispěl život proroka. Bylo to podobné, jako bylo obdarování od Boha pro Mojžíše. Také to převyšovalo lidské síly.
| 
