Ráda bych Vám přiblížila poslední dva měsíce, které byli pro mě opravdu hektické.
Někteří z Vás ví, že jsem se ,po dvou letech odmlky od studia, hlásila na školu a to na obor pedagogicko-sociální a teologický. Příprava opravdu byla krušná, jelikož (ačkoliv jsem právě v těchto věcech strašný flegmatik) jsem ji prožívala opravdu svědomitě.
Od začátku všeho jsem se Boha ptala zdali je to vůbec právě to, čím bych mu měla ve zbytku celého života sloužit. Jestli, právě toto povolání, naplní i můj profesionální život. Odezva žádná. Ne, že bych přímo očekávala nějaký přímý hlas z hůry nebo dopis ve schránce s přesnýma instrukcemi a podpis „Tvůj Bůh“..Ale znáte to, prostě vždy nějak pak pocítíte zdali je to, či ono správně. Tak sem tak polemizovala až do chvíle, kdy mi kamarádka řekla, že je velice divné, že jsem neplatila žádný poplatek za přihlášku. Vesele jsem se smála a tvrdila, že to opravdu nechtěli. Ona však nedala a prohlížely jsme si stránky té školy. Jaké zděšení pro mne bylo, když jsem našla odkaz, že s přihláškou se musí poslat poplatek 300,--. Krve by se ve mně nedořezalo, jelikož bylo už pět dní od uplynutí uzávěrky přihlášek. Tak sem letěla k nejbližšímu telefonu a modlila se, aby se s tím dalo něco dělat. V práci mi už všichni přáli upřímnou soustrast, že je to marný. Ale pletli se. Ve studijním oddělení mi řekli, že to není problém a že to mám zaplatit teď a papírek vzít s sebou na přijímačky. Tak jsem si oddechla a děkovala Bohu, že to tak skvěle dopadlo. A říkala si, že by ono znamení? Další šok byl ten, když jsem o dva dny později zjistila, že častým stěhováním jsem někde ztratila maturitní vysvědčení, ale v přihlášce rozhodně nebylo. To na mě šli už mrákoty a říkala sem si, že tohle rozhodně není ten pravý vstup do studií. Takže sem opět letěla k telefonu a opět si říkala, že jsem koza nevymáchaná a že bych potřebovala jednu lísknout, abych se vzpamatovala. Na studijním mi opět sdělili, že je vše v pořádku a že jej mám přivést s sebou na přijímačky. Takže vše bylo jasné. Jsem stvořena pro tuto práci :o)) Jak málo stačí člověku k radosti.
Týdny ubíhaly a já denně studovala jako běs. Od rána do večera jsem ležela v knihách a pomalu začínala zjišťovat, že opravdu na tom starém známém rčení „Čím víc víš, tím víc víš, že nic nevíš“ :o)) opravdu něco je. Nejsem hysterka, ale začínala jsem pomalu, ale jistě, propadat panice, jelikož vím jaké problémy jsem měla v období mé maturity (viz má zkažená černá minulost :o)) Už jsem se viděla, jak mě pohřbívají a všichni pláčou nad tím, jakáže tragédie se stala :o))(musím říci, že ta bílá, co jsem na sobě měla v té krásné rakvi mi fakt slušela:o)) Prostě jsem nechtěla promarnit další příležitost. Den D nastával a já zjistila, že k rýmě a k nervovému zhroucení jsem ještě dostala vředy :o) No prostě perfektní vstup do studií :o)
Další šok byl i ten, když mi z Plzně málem ujel vlak, jelikož stal na jiné světové straně (nádraží) než obvykle, takže vlak už pomalu jel a já dobíhala a říkala si, jestli tohle mám za potřebí. A měla :o)) Zkoušky byly tak lehké, až mě to štvalo, jelikož je podle mě udělal každý.
Nejde tolik ani o ty zkoušky, ale o to, že jsem se v průběhu celého tohoto dění učila věřit Bohu. Víte, u mě je to s vírou opravdu těžké. Vím, že Bůh je a že mne miluje. Nepopírám jeho existenci, ale stále jako kdybych na sebe přijímala tu roli odvržence a zvykala si na fakt, že nejsem hodna jeho lásky. Ještě nevím, jestli budu mezi těmi, kdo dostanou možnost tam studovat. Nicméně díky tomu, co jsem prožila v posledních dnech, hlavně s Bohem, vím, že i když kulhám v příkopě a dávám si bahenní lázeň na celé tělo a hlavně duši, je stále se mnou, ať se mi to líbí nebo ne.
Všechno má nějaký smysl a myslím si, že opravdu by člověk neměl před některými věcmi zdrhat a stavit se k nim zády. Vždyť jde o náš život :o))
Jo, a jinak jsem zjistila, že mám minimálně astma.:o))) Třída ve které sem dělala ty zkoušky byly v desátém patře a výtah nikde. Řekla bych, že to je nejlepší odvykací procedura pro kuřáky :o))