"To, že jste Pattreho sám neokřikl a naopak jste se jeho jednání pokoušel omlouvat, považuji za to, že jste reagoval na smršť nepěkných výrazů staršího litvínovského sboru CB pro jakobin s velkými sympatiemi."/tk/

 Ne, nelíbilo se mi to. 

  "Pane Kroupa, chcete-li diskutovat k tématu, pak mi nepředhazujte fotky, které jsem sem neposlal ani urážky, kterých jsem se nedopustil."/tk/

  Ok. Dobře. Vy jste neposlal fotky a neřekl ani ty větší urážky. V určité fázi tomu ale bylo jinak. Ale ok. Minulost.

 
    Pocit hříšnosti a "návrat do spravedlnosti" hned po pokání

  Já jsem asi "nábožný" člověk, u mne po hříchu a pokání nenastává vždy hned fáze návratu do "prožívané spravedlnosti", takže zcela nesouhlasím s tím, co říká autor a už vůbec ne s tím, jak to interpretujete. 

   Poznání vlastní hříšnosti je právě cesta k Bohu, nikolik k odpadnutí.      
                                       (Vy to interpretuje až tak dalece,jako že odpadnutí, to jsem tam nevyčetl) 

   Máme podobný názor.

   Domnívám se, že tato věc je třeba brát se zřetelem na dva extrémy.

  1) Nechopnost odpustit sám sobě i po té, co mi odpustil Bůh

  Jsou lidé, kteří furt trpí nějakým někdy dokonce nejasným pocitem viny. Myslím, že cesta není jim říct, že žádnou vinu jistě nemají, ale jestliže jdou k Bohu, on jim ukáže, v čem je hřích a pak po pokání je nakloněn odpouštět. Lidé učiní pokání, ale furt žijí v pocitrech viny, které je paralizují ve vztahu k Bohu i k lidem.

  Zde je potřeba říct, že Bůh nám vskutku hříchy odpouští! A důraz na uvolnění se z toho, co jsme udělali, je dobrý.

  2) Správně vnímáte, že kde by se v tom  odpuštění instantním nějak moc odprostili od pokory (která je vlastně postojem skrytým a očekávaným  za pokáním) a od bázně, pak jejich důraz na "smělost" může být zcestný.

 Může vést k tomu, co popisujete. (ten vliv na autoritu považuji za konstrukci příliš velkou, nebo jsem to nepochopil)

  Bůh nám odejme vinu, a smíří nás se sebou, někdy může dokonce po pokání uplně otevřít proudy a zaplnit nás přítomností, že se cítíme naplnění Bohem, někdy ale nás vychovává, a ne vždy po hříchu automaticky "naskočí" stejná míra pomazání, stejná míra nastavení v Bohu.

  A někdy pokání není na jednu větu, Pane zhřešil jsem, ale prostě třeba i na půst a "žíněné roucho". A to trvá. Pokání může trvat dny a hodiny. (ale třeba fakt i jednu se*****u) Může to být postoj hledání Boha a čistění svého života v nějaké oblasti. Jaká milost, když k tomu dává Bůh světlo!

  Takže člověk, který pouze slovně vyzná hřích, a řekne, odpusť. tak zdaleka nemusí přijmout odpuštění automaticky a instantně. Ten se "pocitu viny" nemusí zbavit, protože se nepokořil a nemyslel to třeba upřimně. A i když to učiní upřímně, někdy ho pokání vrhne do postoje, který trvá déle, objeví se vděčnost, pokora, vážnost.

 Bagatelizace hříchu a automatizace odpuštění je stejně jedovatá jako náboženská pokání a umělé setrvávání v pocitech hříšnosti a neočištění.

 Takže s vámi zčásti souhlasím, ale neviděl bych vámi citované učení jako něco zásadního v charismatických církvích tak, že by nějak silně převažovala do jednoho či druhého zmíněného extrému.

      Pozitivní vyznávání

   Vyznávat všechno o všem dle svých představ může být mlácení prázdné slámy bez užitku a s "množstvím prázdných slov", stejně tak ale mluvení negativní (nedokážu, nemůžu, nechci, neuzdraví, nedá mi atd.) , může být negativním mluvením, které ukazuje na nedobré postoje či nedůvěru k Bohu.

 Takže vyznávat v souladu s Boží vůlí je biblické učení a mluvit či jednat jinak je "nevěrnost, či nedůvěra" či jen "pochybnosti". Proto "pozitivní vyznávání" se stává nebiblickým teprve tam, kde se automatizuje na zaručenou metodu zisku čekoholiv, co člověka napadne(i bez ujištění, že je to v souladu s Boží vůlí).

  O pozitivním vyznávání jsme už ale kdysi mluvili a znovu, můžete před tím varovat jako před extrémem, ale ..v tom Vás akorát podpořím. Nesouvisí to s paušálním odsudkem charismatického hnutí. Respektive výskyt tohoto učení v extrémní podobě mezi "charismatiky" máte tak zmapovaný, abyste řekl, ..jsou to mimo-církve ?

  Pletete se.

Kupříkladu Dan Drápal jednoznačně učí proti tomuto "principu".

Pokoj Vám