Dobrá, dobrá  smrt
 (o eutanázii)    Propast představ se před námi otevírá,
začneme-li přemýšlet o tom,
jaká možnost na nás čeká ve smrti vlastní. O umírání cizím však nemusíme hloubat 
– je skutečností, každodenní,
stačí se podívat všude tam, kde se děje. Nemocnice jsou dějištěm konfliktů, 
urputných válek, jež se odehrávají TEĎ, každou minutu
– a vždy je někdo zasažen. Tuto nutnost cítím pokaždé, když jdu kolem 
(většinou pouze v duchu, stačí si totiž vzpomenout
na ten dech, vanoucí oněmi ústavy
– snad mimo porodnic, ačkoliv tam většinou také). Vyvrženi z rodinného kruhu, uzavřeni do vězení vlastní mysli,
v dialogu s lékařem,
odkázáni na povinnost informovat o svých pocitech
v nohou nebo v žaludku,
trpící se spoluvězni bolestí,
která tu vlastní stupňuje,
ale zároveň ji staví na úroveň normálnosti. Bolest je tady všední, a nedá-li se unést, vyzkouší se jiný prostředek. Utišující, tlumící.
Někdy tak tišená a utlumená, 
že za hradby vězení nepronikne. Bolest umírání. Jdeme kolem hradeb a jsme úplně jinde.

V jiném světě.
Ve světě zdravých návštěvníků, kupujících dárky a květiny; 
a pokud tam není někdo skutečně blízký, jsme hodně daleko. Jak vlastně být přitom?
Snad modlitbou, myšlenkou objetím.
Láskou jistě mohu. Já.   Co však může ona – bytost spjatá s bolestí, s obětí, s pokáním,
ale i se zoufalstvím, prokletím, pocitem zavržení? Může říci Ano, dokonce i Ne, ale to je jediná svoboda, kterou si uchová. Ve volbě Ano má možnost úplné, řekli bychom totální realizace;
ve volbě Ne ji však čeká peklo, které nechce,
jelikož odmítá smysl své existence. Odmítá si zasloužit bolest.
Nevidí její smysl, neboť ten shledává v radosti, ve zdraví, v životě.
A jediné, co chce, je mít možnost uskutečnit svou volbu.
Sama za sebe, svá, lidská, příliš lidská bytost. Co je podstatnější: její svoboda, nebo naše soudy o ní? Soud „většiny“ o ní? Máme právo – my okolostojící – odsuzovat k bolesti? Má snad člověk právo odsuzovat člověka k nesvobodě?  

E b r a