Grano Salis - Církev bratrská – emocionálně zdravá církev?

poslal Nepřihlášený

Autoři (SCAZZERO, P. a BIRD, W.: Emocionálně zdravá církev. Návrat domů, Praha 2006) si kladou otázku, kterou si mnoho let kladu i já. Jak je možné, že i tam, kde je pevná osobní víra v Krista, prožití moci Ducha svatého a také dobrý biblický základ učení, je možné vidět tolik lidských problémů? Objevují se narušená manželství, rozbité rodiny, tyranizující otcové, slabošské matky, pyšné a arogantní děti či těžko snesitelní spolupracovníci.

Autoři vidí problém v nevyvážené spiritualitě. „Je smutnou skutečností, že mnoho lidí v našich sborech ustrnulo na takovém stupni duchovní nevyzrálosti, na který se současné modely učednictví vůbec nezaměřují.“ Ano, zaměřujeme se na výklad, sytíme hlavu, podtrhujeme teologii slova, ale opomíjíme emocionální stránku lidské osobnosti. Omluvou není ani to, že existují církve, které dávají přehnaný důraz na emoce a rozum považují za nadbytečné zařízení lidské bytosti. Kolikrát se v církevních dějinách stalo, že studená a přísně vybalancovaná ortodoxie nechala lidi prázdné a zmatené.

V poslední době i v Církvi bratrské sílí touha po duchovních cvičeních, víkendech duchovní obnovy i aplikování vyznávání hříchů a zpovědi. Ukazuje se, že Boží slovo samozřejmě prochází myslí, ale aplikováno musí být i v oblasti emocionální. Bůh stvořil člověka nejenom s tělem a duchovní stránkou. Je zde i rozměr duševní. Lidská emocionalita není od zlého, ale je součástí stvořené lidské bytosti. Není těžké zjistit, že naše tradiční protestantská bohoslužba je příliš zaměřená na duchovní pravdy, které převážně sytí rozum. Přesto se ještě dnes někteří v Církvi bratrské diví, proč mnozí lidé v našich sborech hledají otevřenost neformálních domácích skupinek, budování vztahů a společné prožívání posvátna a tajemství víry. K emocionálnímu zdraví patří také otevřené prožívání radosti i bolesti.

Je jasné, že duše, duch a tělo tvoří jednotu a že každá dimenze lidské bytosti má být zasažena evangeliem. Podtrhuji, že v evangeliu hraje důležitou roli Kristova inkarnace. Pán Ježíš se skutečně vtělil do lidského rozměru. Prožíval zde své emoce – zármutek, pláč, hněv, prožitek zrady a opuštění, ale také radost a rezonanci se svými bližními. Inkarnace – vtělení, je jeden z největších a nejsilnějších konceptů Božího slova. Pán Ježíš se takto dokonale přiblížil lidem a stal se jedním z nich. Jak se my dovedeme přiblížit jeden druhému? Jak dovedeme druhým pozorně naslouchat? Jak dovedeme dát najevo svůj nesouhlas? Jak dovedeme být zranitelní, velkorysí a štědří? Jak dovedeme být milosrdní, tak jako je milosrdný náš nebeský Otec?

Henri Nouwen říká, že zármutek představuje cestu k milosrdenství. „Není možné stát se milosrdným bez toho, že bychom prolili mnoho slz… Abych se stal podobným svému Otci, jehož hlavním povahovým rysem je milosrdenství, musel jsem prolít nekonečné množství slz, a tím své srdce uschopnit k hlubokému odpuštění a k přijetí kohokoli, bez ohledu na to, jaká byla jeho minulost.“ 7 Myslím, že se ještě musíme učit větší otevřenosti a ochotě vydat Bohu také svou emocionalitu a nechat ji rozvinout. Jen emocionálně zdravá církev bude vychovávat emocionálně zdravé lidi, kteří dovedou být zranitelní, schopní naslouchat, vstupující do otevřeného dialogu, připravení k oběti a navazující i budující zdravé vztahy.

Z předsednické zprávy Pavla Černého pro konferenci Církve bratrské, Brno 10.-12.5.2007

Celý text předsednické zprávy: http://cb.cz/main/file/download/252/předsednická_zpráva_2007.pdf

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace