Kristus nepodlehl smrti, dokud nedokončil dílo, které přišel vykonat. Posledním dechem zvolal: „Dokonáno jest.“ (J 19,30) Boj byl úspěšně dobojován. Kristus zvítězil svou pravicí, svou svatou paží (viz Ž 98,1). Jako vítěz vztyčil svůj prapor na věčných výšinách. Andělé měli nevýslovnou radost. Celé nebe jásalo nad Spasitelovým vítězstvím. Satan byl poražen a uvědomil si, že přišel o své panství.

Pro anděly a nepadlé světy mělo zvolání: „Dokonáno jest“ hluboký význam. I pro nás to dodnes znamená, že velké dílo vykoupení bylo dokončeno. Spolu s nebeskými bytostmi můžeme mít podíl na plodech Kristova vítězství.

Až do Kristovy smrti nebyla ani andělům a nepadlým světům plně odhalena satanova povaha. Největší nepřítel se tak přetvařoval, že jeho skutečné úmysly nepochopily ani svaté bytosti. Nerozuměly podstatě jeho vzpoury.

Bytost obdivuhodné síly a slávy se postavila proti Bohu. Pán o Luciferovi říká: „Byl jsi věrným obrazem pravzoru, plný moudrosti a dokonale krásný.“ (Ez 28,12) Satan byl strážným cherubem. Přebýval ve světle Boží přítomnosti. Byl nejvyšší ze všech stvořených bytostí a jako první zjevoval vesmíru Boží záměry. Když zhřešil, podváděl ještě zákeřněji a odhalení jeho skutečné povahy bylo vzhledem k postavení, jaké předtím u Otce zastával, ještě těžší.

Bůh mohl satana a jeho stoupence snadno zničit. Ale neudělal to. Nechtěl vzpouru potlačit násilím. Násilné donucovací prostředky jsou totiž nástrojem satanovy moci. Boží zásady jsou úplně jiné. Boží vláda vychází z dobroty, milosrdenství a lásky. Těmito prostředky Bůh uplatňuje svoji moc. Boží vláda je spravedlivá, jejím základem je pravda a láska.

Bůh si přál, aby věčným základem všeho byla důvěra.Nebeská rada rozhodla poskytnout satanovi čas, aby se ukázalo, k čemu povedou zásady, na nichž je založena jeho vláda. Satan totiž tvrdil, že jeho způsoby jsou lepší než Boží. Dostal tedy pro své působení stanovený čas, aby celý vesmír poznal, co jeho vláda přinese.

Satan svedl lidi k hříchu a Bůh začal uskutečňovat plán spasení. Čtyři tisíce let usiloval Kristus o povznesení člověka, zatímco satan se snažil lidi ponížit  a zničit. To vše se odehrávalo před zraky celého vesmíru.

Když Ježíš přišel na svět, satan proti němu obrátil všechny své síly. Od chvíle, kdy se Boží Syn narodil v Betlémě jako dítě, usiloval mu satan o život. Všemi možnými způsoby se snažil narušit jeho dokonalý vývoj v dětství, jeho čistotu v mládí a potom i jeho svatou službu a neposkvrněnou oběť.

Byl však poražen. Nepodařilo se mu svést Ježíše k hříchu. Nemohl ho zmalomyslnět ani odvést od díla, které přišel na zem vykonat. Od pokušení na poušti až po Golgotu dorážela na Ježíše bouře satanova hněvu. Čím zuřivěji na něho útočila, tím pevněji se Syn držel svého Otce a dál neochvějně kráčel cestou oběti. Všechny satanovy snahy Krista přemoci a zničit vedly jen k tomu, že ještě více vynikala Ježíšova čistá povaha.

Celé nebe a nepadlé světy byly svědky tohoto velikého sporu. Se zájmem a napětím sledovaly závěr boje. Viděly Spasitele, jak vstupuje do Getsemane sklíčený hrůzou hluboké temnoty. Slyšely jeho bolestné volání: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich.“ (Mt 26,39) Když od něho odstoupila Otcova přítomnost, zmocnila se ho bolest, která všechny útrapy posledního boje se smrtí převyšovala. Na tváři se mu objevil krvavý pot a po kapkách stékal na zem. Třikrát prosil o vysvobození. Nebe se již nemohlo na utrpení Božího Syna déle dívat a seslalo mu posla, který jej měl povzbudit.

Nebešťané viděli, jak byl Boží Syn zrazen a vydán do rukou vražedného zástupu, jak jej s výsměchem zuřivě hnali od jednoho soudu k druhému. Slyšeli, jak se pronásledovatelé Oběti posmívají pro nízký původ. Byli svědky toho, jak jej jeden z jeho nejmilejších učedníků s přísahou a kletbami zapřel. Sledovali satanovo horečné úsilí a viděli, jak obrovský vliv má na lidské srdce. Byl to hrozný pohled. Před jejich očima o půlnoci zajali Spasitele v Getsemane, vláčeli ho sem a tam – z paláce do soudní síně, dvakrát před kněze, dvakrát před veleradu, dvakrát před Piláta a jednou před Heroda. Vysmívali se mu, bičovali ho, odsoudili jej, na záda mu naložili těžký kříž a za hlasitého pláče jeruzalémských dcer a posměchu davu jej vedli na místo ukřižování.

Nebe se zármutkem a ohromením hledělo na ukřižovaného Krista. Z rozdrásaných spánků mu tekla krev a na čele měl krvavý pot. Z přibitých rukou a nohou stékala na kámen pod křížem jedna kapka krve za druhou. Rány od hřebů se váhou těla stále zvětšovaly. Tíha hříchu světa na Krista těžce doléhala, jeho dech se zrychloval a prohluboval.

Celé nebe užaslo nad modlitbou, kterou v tomto nevýslovném utrpení vyslovil: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (L 23,34) Před ním stáli lidé, kteří byli stvořeni k Božímu obrazu, a usilovali o život jednorozeného Božího Syna. Pro nebeský vesmír to byl hrozný pohled.

Kolem kříže se shromáždily knížectva a mocnosti temnoty a zasévaly do srdcí lidí stín nevěry. Když Bůh tyto bytosti stvořil, aby přebývaly v blízkosti jeho trůnu, byly krásné a vyzařovala z nich sláva. Jejich nádhera a svatost byly v souladu s jejich vznešeným postavením. Bůh jim dal moudrost i vše ostatní, co pro své poslání potřebovaly. Byly Božími služebníky. Nyní by však v těchto padlých andělech nikdo slavné serafíny, kteří kdysi sloužili v nebi, nehledal.

Satanské síly se spojily se zkaženými lidmi a snažily se přesvědčit dav, že Kristus je největší hříšník a zaslouží si opovržení. Duch prvního velkého vzbouřence ovládal všechny, kdo se Kristu na kříži vysmívali. Našeptával jim sprosté a nízké urážky. Strhával je k výsměchu. Nic tím však nezískal.

Kdyby se byl Kristus dopustil jediného hříchu, kdyby byl satanovi jen nepatrně povolil, aby se vyhnul strašlivému utrpení, nepřítel Boha i člověka by byl zvítězil. Kristus sklonil hlavu a zemřel. Pevně se držel své víry a byl bezvýhradně odevzdaný Bohu. „A slyšel jsem mocný hlas v nebi: ‘Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí.’“ (Zj 12,10)

Satan pochopil, že byl odhalen. Nepadlí andělé i celý vesmír měli možnost sledovat jeho jednání. Sám se projevil jako vrah. Prolil krev Božího Syna, a tím se připravil o náklonnost nebeských bytostí. Od té doby má omezenou působnost. I kdyby se sebevíc snažil, nemůže již před nebeskými anděly obviňovat Kristovy bratry z toho, že mají černá roucha poskvrněná hříchem. Poslední zbytky soucitu nebeských bytostí se satanem se rozplynuly.

Satan však stále ještě nebyl zničen. Andělé ani tentokrát nepochopili, oč ve velkém sporu jde. Bylo třeba důkladně objasnit všechny zásady, které jsou v sázce. Satanovo bytí je i v zájmu člověka. Lidé i andělé musí zcela jasně poznat rozdíl mezi Knížetem světla a vládcem tmy. Každý se musí rozhodnout, komu bude sloužit.

Na počátku velkého sporu satan prohlásil, že Boží zákon není možné zachovávat, že spravedlnost a milosrdenství jsou neslučitelné a že přestoupení zákona nemůže být hříšníkovi odpuštěno. Trval na tom, že každý hřích musí být potrestán, a tvrdil, že pokud Bůh trest za hřích odpustí, nebude už Bohem pravdy a spravedlnosti.

Satan jásal, když lidé přestoupili Boží zákon a vzepřeli se Boží vůli. Byl to pro něho důkaz, že zákon není možné zachovávat a člověku nemůže být odpuštěno. Satan prohlašoval, že lidstvu musí být navždy odepřena Boží přízeň, protože i on sám byl po své vzpouře svržen z nebe. Tvrdil, že Bůh nemůže být k hříšníkovi zároveň spravedlivý i milosrdný.

Člověk však byl i jako hříšník v jiné situaci než satan. Lucifer zhřešil v nebi ve světle Boží slávy. Boží láska mu byla zjevena v takové míře jako žádné jiné stvořené bytosti. Satan znal Boží povahu, jeho dobrotu, a přesto se rozhodl jednat podle své vlastní sobecké a nezávislé vůle. Jeho volba byla konečná. Bůh již pro jeho záchranu nemohl nic udělat. Člověk však byl sveden, satan (489) (760-762) mu svou lstí zatemnil mysl. Člověk neznal velikost Boží lásky. Jeho jediná naděje spočívala v tom, že se s ní setká. Bude-li vzhlížet k Boží povaze, může se dostat zpátky k Bohu.

V Ježíši se lidem zjevila Boží milost. Milost však nevylučuje spravedlnost. Zákon zjevuje vlastnosti Boží povahy a ani to nejmenší v něm nemůže být změněno tak, jak by to člověku v jeho padlém stavu vyhovovalo. Bůh svůj zákon nezměnil, ale pro záchranu člověka se v Ježíši Kristu sám obětoval. „Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou.“ (2 K 5,19) Zákon vyžaduje spravedlnost – čistý život, dokonalou povahu. Toho člověk není schopen. Nemůže dostát požadavkům Božího svatého zákona. Kristus však přišel na svět jako člověk, žil svatým životem a zjevil světu dokonalou povahu. Nabízí ji jako dar všem, kdo o ni stojí. Nabízí svůj život za život lidí. Boží shovívavost odpouští lidem spáchané hříchy. Navíc Kristus propůjčuje lidem Boží vlastnosti. Proměňuje lidskou povahu k Božímu obrazu, vytváří velkolepé dílo duchovní síly a krásy. V životě člověka, který věří v Krista, se naplňuje spravedlnost zákona. Bůh může být „spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše“ (Ř 3,26).

Boží láska se projevila v Boží spravedlnosti stejně jako v Boží milosti. Spravedlnost je základem Božího trůnu a ovocem Boží lásky. Satan chtěl oddělit milost od pravdy a spravedlnosti. Chtěl dokázat, že spravedlnost Božího zákona je nepřítelem pokoje. Kristus však ukazuje, že v Božím plánu je spravedlnost neoddělitelně spjatá s milostí a pravdou a jedno bez druhého nemůže existovat. „Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení.“ (Ž 85,11)

Kristus svým životem a smrtí dokázal, že Boží spravedlnost neruší Boží milost, ale že hřích může být odpuštěn, zákon je spravedlivý a jeho požadavkům je možno plně vyhovět. Satanova obvinění byla vyvrácena. Bůh dal člověku neomylný důkaz své lásky.

Satan tedy přišel s dalším podvodem. Prohlásil, že milost vyřadila spravedlnost a Kristova smrt zrušila Otcův zákon. Kdyby bylo možné zákon změnit nebo zrušit, nemusel by Kristus umírat. Zrušit zákon by však znamenalo zvěčnit přestoupení a předat vládu nad světem satanovi. Ale Ježíš byl ukřižován proto, že zákon je neměnný a člověk může být spasen jen tehdy, když žije podle Božích přikázání. Satan se naopak snažil dokázat, že tím, čím Kristus zákon potvrdil, jej vlastně zrušil. To bude předmětem závěrečného boje v odvěkém sporu mezi Kristem a satanem.

Satan tvrdí, že zákon, který Bůh sám vyhlásil, je nedokonalý a některá jeho ustanovení již neplatí. Je to poslední velký podvod, kterým chce oklamat svět. Nemusí útočit na celý zákon, dosáhne svého i tehdy, když se mu podaří svést lidi k tomu, aby zanedbávali alespoň jedno přikázání. „Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem.“(Jk 2,10) Jakmile lidé začnou přestupovat jedno přikázání, dostávají se pod satanovu moc. Satan se bude snažit ovládnout svět tak, že nahradí Boží zákon lidskými předpisy. Hovoří o tom proroctví. O silné odpadlické moci, která představuje satana, čteme: „Bude mluvit proti Nejvyššímu a bude hubit svaté Nejvyššího. Bude se snažit změnit doby a zákon. Svatí budou vydáni do jeho rukou.“ (Da 7,25)

Lidé postaví své zákony proti Božím. Násilím budou ovlivňovat svědomí druhých a horlivým prosazováním svých ustanovení budou utlačovat své bližní.

Boj proti Božímu zákonu, který začal v nebi, bude pokračovat až do konce času. Každý bude podroben zkoušce. Celý svět bude muset volit mezi poslušností a neposlušností. Každý se bude muset rozhodnout buď pro Boží zákon, nebo pro lidská nařízení. To bude dělící čára. Vytvoří se dvě skupiny lidí. Každý projeví svou skutečnou povahu, ukáže se, zda zvolil cestu poslušnosti či vzpoury.

Potom přijde konec. Bůh obhájí zákon a vysvobodí svůj lid. Satan a všichni, kdo s ním bojovali proti Bohu, zahynou. Hřích a hříšníci budou zničeni s kořenem i větvemi (viz Mal 4,1) – satan jako kořen a jeho stoupenci jako větve. Na knížeti zla se naplní Boží předpovědi: „Protože své srdce vydáváš za srdce božské..., cherube ochránce, vyhladím tě z prostředka ohnivých kamenů... Staneš se odstrašujícím příkladem, zanikneš navěky.“ „Bude po svévolníkovi, všimneš-li si jeho místa, bude prázdné.“ „Zmizí, jako by nikdy nebýval.“ (Ez 28,6.19; Ž 37,10; Abd 1,16)

Bůh se neprojeví jako nějaký tyran.Ti, kdo odmítli jeho milost, sklidí, co zaseli. Bůh je zdrojem života, a když se někdo rozhodne sloužit hříchu, odvrací se od Boha a připravuje se o život. V Písmu čteme:„Odcizili se Božímu životu.“ (Ef 4,18) Kristus říká: „Všichni, kdo mě nenávidí, milují smrt.“ (Př 8,36) Bůh jim dává časově omezenou příležitost, aby mohli rozvinout svoji povahu a uplatnit své zásady. Potom budou sklízet následky vlastního rozhodnutí. Satan a jeho stoupenci se svým vzpurným životem natolik vzdálili souladu s Bohem, že sama Boží přítomnost je pro ně spalujícím ohněm. Sláva Boha, který je láska, je zničí.

Na počátku velkého sporu tomu však nerozuměli ani andělé. Kdyby musel satan a jeho přívrženci nést všechny následky svého hříchu, byli by vyhlazeni. Ostatní nebeské bytosti by ale nevěděly, že je to nevyhnutelný následek hříchu. V srdci by jim zůstala pochybnost o Boží dobrotě jako semeno zla, které by mohlo jednou přinést smrtelné plody hříchu a utrpení.

Po skončení velkého sporu to však už bude jiné. Plán vykoupení bude dokonán a všem stvořeným bytostem bude zjevena Boží povaha. Všichni poznají, že zásady Božího zákona jsou dokonalé a neměnné. I hřích tehdy odhalí svou podstatu a satan ukáže svoji pravou povahu. Vyhlazení hříchu ospravedlní Boží lásku a obhájí Boží čest před všemi obyvateli vesmíru, kteří s radostí plní Boží vůli a jeho zákon mají ve svém srdci.

Andělé se tedy mohli při pohledu na Spasitelův kříž radovat. I když ještě všemu nerozuměli, věděli, že zničení hříchu a satana je jednou provždy zpečetěné a vykoupení člověka jisté. Vesmír bude již navěky bezpečný. Kristus sám si důsledky oběti na Golgotě plně uvědomoval. S výhledem do budoucnosti na kříži zvolal: „Dokonáno jest.“