poslal Nepřihlášený
Je-li Bůh dobrý, proč je na zemi zlo?
Před nějakou dobou jsem na jedné BBSce našel názor přibližně
tohoto znění: "Ano, Bůh může být dobrý, ale asi není všemocný.
Teda, spíš nedělá nic pro spravedlnost ve světě. Jsme pro něho hračky,
které ho baví svou tupostí, nesnášenlivostí, válkama a podobnýma
hovadinama."
Tohle mě nutí přemýšlet. No představte si, že by někdo řekl něco
podobného o vašem nejlepším příteli. Skutečně se
nezpochybnitelná přítomnost zla kolem nás vylučuje s Boží dobrotou a
všemohoucností? Celé mi to nějak logicky nehraje. Zkusím dát (možná poněkud
neumělý) příklad:
Kdybych byl milující otec a můj syn by mi po patnácti letech péče řekl,
že jsem starý plesnivec, který ho jenom omezuje, a že se mnou nechce nic mít,
odešel by z domu a začal by třeba brát drogy, neznamenalo by to přece,
že z toho mám radost nebo že se tím bavím. Rozhodně bych se snažil
mu pomoct, pokud by to bylo v mých silách, a hlavně - pokud by o to můj
syn stál.
Takhle nějak vidím Boží politiku směrem k nám - nic nemůže změnit
to, že nás má rád a že je vždycky připravený nám pomoct (a v Jeho
silách to je), ovšem pokud o to stojíme. Nemyslím, že láska se chová
podle hesla "Já vás udělám šťastnými, i kdybych vás měl pozavírat."
Bůh se vzdává části své všemohoucnosti ve prospěch naší svobodné vůle.
Vždycky je na nás rozhodnutí, jestli se chceme vrátit domů, nebo (obrazně)
hnít na ulici. Můžeme říct "ne", ale myslím, že právě tehdy všemohoucí
Stvořitel a Vládce vesmíru pláče. Nad námi.
Ono nemusí jít zrovna přímo o drogy nebo nějakou vyloženě trestnou činnost.
Věřím, že Bůh pro nás chce to nejlepší a že se o to ochuzujeme už tím,
že nechceme žít s ním. Věřím, že jen s ním může náš život
být skutečně šťastný. Svatý Augustin to ve svých Vyznáních (skvělá
kniha, doporučuju) vyjádřil takto: "Bože, stvořil jsi nás pro sebe, a
naše srdce je neklidné, dokud nespočine v tobě..."
Naneštěstí se příliš často chováme (a mluvím i o sobě), jako bychom si
vystačili sami. A jak to dopadá? Tupost, nesnášenlivost, války a podobné
hovadiny... a život bez cíle, prázdnota, kterou maskujeme, na kterou se snažíme
zapomenout a kterou může naplnit jen On.
A tak mě zajímá ještě jiná otázka: Proč se Nejvyšší Bůh snaží nás
pořád z našich trablů tahat, když jsme mu už tolikrát dali najevo,
že o něj nestojíme? Ona je láska asi opravdu nelogická. Asi se mi nikdy
nepodaří pochopit velikost lásky, která kvůli někomu, jako jsem já,
zaplatí vlastním životem.
A vůbec, proč musel Ježíš zemřít? Když je Bůh všemohoucí, nemůže nás
našich hříchů zbavit a odpustit nám "jen tak"? Asi ne, Bůh ctí
zjevně pravidla hry, která sám kdysi dal, a ta říkají, že "odplata
za hřích je smrt". Dám další příklad: Když někomu rozbiju okno, je
dobré se mu omluvit, a on mi může odpustit. Zůstane tu ale to rozbité okno,
které musí někdo zaplatit a zasklít. Jinak by (logicky) zůstalo rozbité. A
v naší moci není to okno, které jsme svým chováním rozbili, spravit,
dokážeme možná leda (dívka s kládím J)
vydržet výprask, který za to občas dostaneme. Dát věci do pořádku,
vymazat je a zapomenout - učinit zapomenutými, to dokáže jenom Ježíš.
Jeho krev je jediná cena, která je dostatečná, aby bylo za náš hřích
zaplaceno.
Je to zvláštní. Do nebe jsou sice strašně drahé vstupenky, ale Bůh je dává
zadarmo. Stačí ho poprosit. Sám tomu nerozumím, proč nás má tak rád. Já
bych to na jeho místě třeba se sebou už dávno vzdal. Nevím proč, ale On nás
prostě má rád, aniž bychom si to zasloužili. Ježíš svou smrtí na kříži
zaplatil a vykoupil všechny vstupenky, levněji nebyly k dostání. On
taky vstal z mrtvých a teď každému "ten jeho" lístek nabízí.
Nemusíme být bez naděje v tomhle zničeném světě, pokud se pro to
sami nerozhodneme. Můžeme totiž tu svoji vstupenku nechat propadnout, ale nepřipadalo
by vám to nelogické?
Přeju vám krásné léto.
Tomáš Coufal
