Psal se únor 1967, když při modlitebním víkendovém setkání vjednom diecézním exercičním středisku[1] zakusili jeho účastníci to, co již bylo známo u jiných nekatolických skupin, a co se označuje pojmem „křest v Duchu svatém“. Tito lidé, sami ovlivnění letničním hnutím protestantů, zažili jakýsi duchovní průlom do svého života, jehož znaky se i po čase jevily jako identické s obdobnou zkušeností u nekatolických křesťanů. Je třeba poznamenat, že tito katoličtí křesťané, mezi nimi dva profesoři - kněží, rozhodně nic speciálního předem neplánovali. Měli společné to, že nechtěli žít svou víru povrchně.

Na začátku našeho století metodistický kazatel Charles F. Parham, založil biblickou školu v Topeka (Kansas - USA). Jeho systém výuky kladení otázek, na které se hledali odpovědi ve Starém a Novém zákoně, vyvolal k životu letniční hnutí. Byla položena  také otázka: „Podle čeho se dá poznat skutečný křest Duchem?“ Odpověď našli ve Skutcích: „Důkazem skutečného křtu Duchem je glosolálie, mluvení v jazyku“ (s odvoláním na Sk 2,4; 10,44-46; 19,6). Nespokojili se ovšem jen s teorií.

Jedna posluchačka, jménem Agnes Oznam, prosila Parhama 1. ledna 1901, aby se nad ní modlil s vkládáním rukou o milost křtu v Duchu svatém. Agnes prožila jakousi náboženskou zkušenost a obdržela dar modlitby v jazyku.[2]

V této biblické škole později každý přijal křest Duchem. Vzniklo hnutí, které se  pod vlivem pastora Williama Seymoura, působícího v Los Angeles (Kalifornia) na Azusa Streett od 9. dubna 1906, rozšířilo po celém světě. Dnes je známé jako letniční hnutí, protože učilo, že letniční zkušenost je normativní pro všechna křesťanská shromáždění.

Podle této skupiny, a většina letničních zastává tento pohled dodnes, křest Duchem svatým znamená: osobní posvěcení a přijetí Boží síly. Je-li opravdový, pak jej vždycky provází mluvení v jazyku. Ale i ostatní charizmata - výklad modlitby mluvení v jazyku, proroctví, uzdravování, moudrost - patří k základní „vybavenosti“ křesťanského společenství.

První letniční křesťané neměli nějaký úmysl budovat oddělené sbory nebo církve. Chtěli pouze ve vlastní církvi šířit svou duchovní zkušenost. Zpravidla nebyli dobře přijímáni, a tak se začaly oddělovat letniční sbory a církve, které se pak často neobyčejně rychle dále rozrůstaly. Dnes se odhaduje nejméně 200 miliónů členů letničních církví, jejich počet stále dynamicky vzrůstá, takže jsou letniční církve, zdá se, nejdynamičtější složkou křesťanského světa.[3]

Ale ani další, a dokonce ani velké tradiční církve, nezůstaly „ušetřeny“ toho, že někteří jejich členové prožili letniční zkušenost. Po 2. světové válce se objevují letniční anglikáni, luteráni, baptisté, metodisté. V teologické reflexi „křtu v Duchu svatém“ dochází již k určitému posunu.

Křest v Duchu svatém tu znamená poznání Boží lásky a přijetí darů Ducha za účelem služby ve společenství. Vzhledem k tomu, že Bůh dal již svého Ducha při svátostném křtu vodou (anebo při obrácení), chápe se „křest Duchem“ jako oživení již skrze svátost křtu přijaté milosti. Důležitost mluvení v jazycích, jako jediného poznávacího znamení, je pokládána za relativní.

K velkému překvapení mnohých však letniční zkušenost zasáhla také pravoslavné a katolické křesťany. Pro katolíky se však vynořila celé řada otázek ve spojení s událostí „křtu v Duchu svatém“.

Co je „křest v Duchu svatém“? Jaký vztah má ke svátostnému křtu? Nevzniká tak učení o dvojím křtu? Kam zařadit tuto nepopíratelnou osobní zkušenost mnoha křesťanů, mezi nimi i statisíců katolíků?

Mnozí katolíci jsou nervózní už ze samého termínu „křest v Duchu svatém“, aby nedocházelo k matení a záměně se křtem vodou, tedy svátostným křtem. Mohlo by to vypadat, že vyznáváme dva křty - jeden vodou a jeden Duchem. Proto někteří nahrazují pojem křtu v Duchu různými opisy, např. nové hlubší vylití Ducha svatého, obnova křtu a biřmování, uvolnění nebo pronikání Ducha svatého, apod.

V katolickém církevním dokumentu se zcela oficiálně objevil tento pojem poprvé dne 13.03.1992 v listu biskupa P.J. Cordese, tehdejšího viceprezidenta Papežské rady pro laiky, kde píše „charizmatikům“ (ICCRO)[4] u příležitosti 25 let počátku charizmatické obnovy: „Povzbuzuji vás, abyste zůstali věrni milosti, kterou jste přijali skrze křest v Duchu svatém.“[5]

Křest v Duchu svatém je biblický pojem. Vlastní význam slova křest - baptisma - je ponoření. Jan Křtitel poukazuje na Ježíše jako na toho, který „vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Mt 3,11 „baptisei en pneumati agiv kai puri“). Taktéž u Mk 1,8 (bez ohně) a u Lk 3,16 identicky s Mt.

Naplnění tohoto Janova proroctví, vícekrát v evangeliích potvrzeného Ježíšem (srov. Jan 14,15.25; 16; Lk 11,13), a dokonce Zmrtvýchvstalým vysvětleného ve Sk 1,5 slovy „... vy však bud ete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní“ (umeis de hn pneumati baptisqhsesqe agiv ou meta pollas tautas hmeras), je třeba vidět v události Letnic.

Lukáš o letniční události  (Sk 2,3-4) informuje, že „se jim ukázaly jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat“(kai wfqhsan autois diamerizomenai glvssai wsei puros kai ekaqisen ef ena ekaston autvn, kai eplhsqhsan pantes pneumatos agiu, kai hrxanto lalein eterais glwssais, kaqws to pneuma edidou apofqeggesqai autois).

Náš ekumenický překlad je v tomto místě nepřesný, neboť v textu není nic o mluvení ve vytržení. Žádná „extasis“ není zmíněna, apoštol Petr ve svém vysvětlení popírá opilost, ale odvolává se na naplněné proroctví proroka Joela. (srov. Sk, 2,13-21) Také je v této souvislosti asi vhodnější trvat na překladu v. 4, že Duch jim „dal vyjádřit se.“

Výslovně v textu přichází souvislost ohně a Ducha svatého (což bylo předpověděno Mt 3,11; Mk 1,8; Lk 3,16). Dalšími prvky jsou mluvení v jazyku, a to o velikých skutcích Božích (magnalia Dei). Můžeme tu vnímat souvislost s Ježíšovým jásáním v Duchu svatém (srov. Lk 10,21), když chválí Otce, za to, co vykonal.

Petr ve svém kázání shrnuje význam letnicového vylití Ducha takto:

1. Začaly se „poslední dny“ (s odvoláním na Joela, Sk 2,17-20).

2. Letniční událost je Boží znamení, že právě toho Ježíše, „kterého jste vy ukřižovali“, Bůh vzkřísil z mrtvých a ustanovil Mesiášem (Sk 2,22-24.36).

3. Obrácení a přijetí křtu v Ježíše Krista je cestou z hříchů ke spasení.

4. Boží odpovědí člověku je dar Ducha. (Sk 2,37-40).

Zdá se, že lze z Petrovy řeči dovodit, že naplnění Duchem - tato náboženská zkušenost apoštolů, které byli svědky ostatní přítomní - je nabídkou pro každého, kdo se obrátí ke Kristu, přijme ho za Pána a vyzná jako Mesiáše, což veřejně se dosvědčuje činem křtu.

Nemůžeme přehlédnout nejen průvodní znaky „křtu v Duchu“, ale také ovoce a proměnu člověka, kterou Duch působí.

1. Vzniká společenství nových vztahů: „poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“. Respekt a vzájemná úcta charakterizovala vzájemné vztahy, Boží moc působila ve společenství. Sociální solidarita (zřejmě ovšem též pod vlivem toho, že nastaly poslední dny), společná modlitba, radost a chvála, misie (srov. Sk 2,41-47).

2. Písmo svědčí o osobní proměně apoštolů. Nyní opustili bezpečí večeřadla a bez strachu svědčí a konají to, co činil Ježíš, a co jim on sám přislíbil, že budou konat (srov. Mk 16,16-18; Jan 14,12): zázraky, které nápadně a jasně připomínají zázraky Ježíšovy (srov. např. uzdravení ochrnulého Sk 3, 9,32-35 a Mt 9,1-8, vzkříšení Tabity (Sk 9,36-43 a Mk 5,21-43), atd. Vysvětlení opět podává sám Petr: „... proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí. Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše (...), a protože tento člověk (...) uvěřil v jeho jméno, moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví...“ (Sk 3,12-16).

Jinými slovy: Ježíšova moc - Duch svatý - působí skrze apoštoly, z toho má posluchač a čtenář Písma uzavřít, že Ježíš opravdu žije.

Ve Sk 10,1-11,18 se popisuje událost křtu Kornélia, pohana. Pozoruhodná je tu skutečnost, že zatímco Petr káže evangelium, sestoupí na přítomné Duch svatý (Sk 10,44-46). Příchod Ducha je popsán obdobnými znaky, jako o Letnicích v Jeruzalémě. Zmiňuje se, že „je slyšeli mluvit v jazyku a chválit Boha“(glwssais kai megalunontwn ton Qeon).

Příběh odůvodňuje misii k pohanům a potvrzuje, že Ježíš jim dá vá téhož Ducha, jako Židům o Letnicích. Takto to sám Petr hodnotí: „Když jsem k nim začal mluvit, sestoupil na ně Duch svatý, jako už na počátku sestoupil na nás.. Tu jsem si vzpomněl na to, co řekl Pán: Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým.“ (Sk 11,15-16)

Tato událost se někdy nazývá „Letnice pohanů“. Duch zde sestupuje již před vlastním svátostným křtem, což nesvědčí o zbytečnosti svátostného křtu pro spásu nebo o náhradě křtu Duchem, to by ho Petr již vůbec neudílel, ale svědčí pro to, že pohani nemusí nejdříve přistoupit k židovství, aby měli účast na spáse. Pro Petra právě naplnění Duchem je důvodem, aby udělil svátostný křest.

Ve Sk 8,14-19 se dočítáme o dalším líčení křtu v Duchu. Zde Duch svatý sestupuje na již pokřtěné křesťany, když na ně apoštolové za modlitby vkládají ruce[6]: „Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli pokřtěni jen ve jméno Pána Ježíše. Petr a Jan na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého“. (Sk 8,15-17)

Zde sice nejsou výslovně zmíněny obvyklé projevy křtu Duchem svatým, ale vzhledem k následující žádosti Šimona kouzelníka, lze soudit, že příchod Ducha probíhal za doprovodu smysly poznatelných jevů, zřejmě obdobných jak popsáno jinde. „Když Šimon viděl, že ten, na koho apoštolové vloží ruce, dostává Ducha svatého, nabídl jim peníze a řekl: Dejte i mně tu moc, aby Ducha svatého dostal každý, na koho vložím ruce“. (Sk 8,18-19)

Toto svědectví popisuje naplnění Duchem svatým jako samostatný proces, který navazuje na svátostný křest.

Zde se Pavel setkává s divnými „křesťany“, kteří ani nevědí, že je Duch svatý. Při setkání s nimi, hned Pavel cítí, že tu není něco v pořádku. „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“, ptá si jich P avel. (Sk 19,2-7) Po odstranění „závad“ nejprve patřičnou katechezí a následném přijetí svátostného křtu vodou, „na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili jazyky a prorokovali“ (elaloun te glwssais kai eprofhteuon).  Zde jsou zmíněny glosolálie a dar proroctví v souvislosti se křtem v Duchu. I zde je skutečnost naplnění Duchem jmenována sice v linii svátostného křtu vodou, ale přitom jako samostatný proces.

V pavlovských textech nemáme přímé popisy křtu v Duchu, ale  často zachycuje účinky působení Ducha v jednotlivcích i společenství, a to ve směru morálním a charizmatickém.

Přesto se ovšem dovolává v Gal 3,2-5 na smysly zakusitelnou osobní zkušenost křesťanů s Duchem, kterou prožili po svém obrácení ke Kristu. „Dal vám Bůh svého Ducha proto, že jste činili skutky zákona, nebo proto, že jste uvěřili zvěsti, kterou jste slyšeli? To jste tak pošetilí? Začali jste žít z Ducha Božího, a teď spoléháte sami na sebe? Tak veliké věci (tolik jste vytrpěli) jste prožili nadarmo? Ten, který vám udílí Ducha a působí mezi vámi mocné činy, činí tak proto, že plníte zákon, nebo proto, že jste slyšeli a uvěřili?“ (Gal 3,2-5)

Centrální výpovědí o naplnění Duchem svatým je u sv. Pavla vyjádření, že „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“. (Řím 5,5) Důsledky tohoto naplnění popisuje celá osmá kap. Římanům, koncentrovaně ji lze vyjádřit a shrnout do výroku: „Přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče“ (Řím 8,15). Obdobně i v Gal 4,6.

Pro Pavla je tedy křest Duchem vlastní zkušeností s Boží láskou a se znovuzrozením k Božímu synovství (milost ospravedlnění Božích synů a dcer) a vstupní branou k novému životu Božích dětí. Tento nový život se projevuje ovocem (srov. Sol 4,1-8; 1Kor 6,1-11; Ef 4,22-32; Gal 5,16-25) a charizmaty (1Kor 12;14; Ef 4,7-15; Řím 8,26.27).

Účinek křtu v Duchu svatém, kterou Pavel popisuje jako zkušenost syna nebo dcery s Božím otcovstvím, nás směruje zpět k události zaznamenané na počátku synoptických evangelií. Jedná se o Ježíšův křest v Jordánu, kde byl Ježíš sám jako člověk naplněn Duchem a veřejně Bohem osvědčen: „To je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil“. (Mt 3,17; srov. Mk 1,11; Lk 3,22)

Je pravděpodobné, že líčení Ježíšova křtu v Jordánu je formulováno právě s ohledem na letniční zkušenost apoštolů a praxi prvotní církve.[7] Neunikne nám, že i Petr ve svém kázání v Cesareji se odvolává na tuto událost: „Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh pomazal Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním“. (Sk 10,37-38) To je právě část oné řeči, při níž sestoupil na posluchače Duch svatý. Zdá se tedy, že je prokazatelná souvislost křtu v Duchu svatém a prožitím stavu Božího dětství. Je to možno interpretovat tak, že Ježíšův křest v Jordánu a jeho zkušenost s láskou Boha Otce je prazákladem křesťanovy zkušenosti Božího dětství, kterou zakusil při svém křtu v Duchu svatém.

I v líčení Ježíšova křtu spatřujeme určité standardní znaky křtu v Duchu: hlásání pokání, konání křtu, obdarování Duchem (srov. Lk 3,21.22 a Sk 2,38). Petr zároveň ve své katechezi vyjadřuje souvislost mezi Ježíšovým křtem a jeho následným charizmatickým působením.

Ve Skutcích znamená křest Duchem svatým prvotní křesťanskou zkušenost, kterou působí Bůh skrze Ježíše Krista. Ježíš přitom vylévá svého Ducha na všechny ty, kteří se mu veřejně odevzdávají, a to při křtu v jeho Jméno. Boží odpovědí na toto člověkovo sebedarování se Bohu je dar Ducha svatého, který působí pro měnu člověka v křesťana (křesťanku) a začlenění jej do společenství pravého Izraele. Duch člověka vybavuje odvahou ke svědectví, darem chvály a dalšími charizmaty. Projevení darů Ducha je pro prvotní církev důkazem, že Ježíš opravdu je živ.

Pavel stojí naprosto přesně v linii Skutků, ale více zdůrazňuje ospravedlňující skutečnost Božího dětství a naplnění Duchem jako výchozí pozici pro křesťanský život každého jednotlivého věřícího. I pro něho je naplnění Duchem opravdový zážitek, který lze vnímat, vidět, slyšet, cítit. Nejde o pouhou ideu. Ve zkratce tuto zkušenost vyjadřuje voláním: „Abba, Otče!“

Zároveň si můžeme být na základě výše řečeného jisti, že křest Duchem podle Písma je událostí, kterou je třeba klást do souvislosti se křtem vodou (svátostným) a vkládáním rukou (biřmováním).

Existují četná a významná svědectví mezi církevními Otci o tom, že křest v Duchu svatém má biblický charakter. Popisují velmi barvitě projevy křtu v Duchu. Při porovnání těchto svědectví zjistíme, že jsou shodná, ačkoli pocházejí ze tří odlišných lokalit: severní Afriky, Asie a Evropy. Tím prakticky reprezentují celou církev a potvrzují, že charizmatické projevy, které mají svůj kořen ve křtu Duchem svatým, nebyly nějakou specialitou určitých oblastí nebo jednotlivých sborů, ale normálním projevem života celé tehdejší církve. Někteří Otcové, zdá se, chápali křest Duchem přímo jako synonymum křesťanské iniciace. Zcela určitě lze z jejich svědectví dovodit, že křest Duchem souvisí s iniciačními svátostmi a pokládají ho prakticky za veřejnou záležitost a pravidlo.[8]


http://cho.cz/pavel/pavel.php?clanek=389