Navazuji tak trochu na příspěvek Xveivody „Růžové brýle charismatické: Mlčení tridentskejch jehňátek“ Tridentský koncil není ani tak trauma pro reformaci a nás protestanty, jako pro katolíky samotné. Dalo by se říci tzv. opička ze které se těžko vybruslí každému katolíkovi, jež se bude pokoušet o jakoukoliv reformu uvnitř Římskokatolické církve ve snaze jít naproti bratrům protestantům. To je opravdu schýza. Celá záležitost je ztížená nepřátelským postojem k Chartě Oecumenice a jejím nepochopením smyslu (zde na GS), která přeci jenom hledá rovné podmínky přátelského dialogu na mnoha úrovních. Panický strach z vlivu všepohlcujícího teologického-katechistického manýrismu jako infiltrace této největší křesťanské sekty do evangelikálních církví není na místě a působí spíše zpátečnicky, demagogicky, nelogicky a hlavně směšně. V podstatě nic nebezpečného dokument neobsahuje a čím více se mu bude nasazovat psí hlava, tím získá na své popularitě.

Myslím, že počin a smysl podepsání špatný není a je zejména pozitivní, ale proč mu dávat takovou důležitost protesty, které na první pohled nemají konstruktivního významu?

Tridentský koncil byl počátek protireformace, jež se stala náboženským hnutím a nepočítáme-li negativní záměr zadusit protestantský omyl, pak ani jiný žádný jiný význam a  konkrétní program neměl. Nepočítal ani s žádnou zásadní reformou církve nevyžadovala žádnou změnu postoje ze strany papežství. Přesto svědectví konzistoří ukazují, že až do roku 1542 by mnozí kardinálové bývali ochotni uznat protestantské požadavky týkající se ženatého kléru, přijímání podobojí, národních překladů Písma, ospravedlnění vírou, svátků, půstů a mnoha jiných sporných bodů. Problém však byl, že po roce vzájemných výpadech a triumfu fanatismu na obou stranách, po roce 1542 v Římě zásadě došlo posunu doprava.

Rozhovory před koncilem zkrachovaly a protestante se ještě více odklonili od Říma.  V Římě byla zřízena inkvizice, do jehož čela byl postaven fanatický neapolský papeženec kardinál Caraffa (pozdější papež Pavel IV). Proto Řím opanovala záhy nová atmosféra: puritánská a netolerantní. Za těchto okolností se roku 1545 koncil konečně sešel v Tridentu , ale  v té době ho jen málokdo bral vážně. Byl zpožděn o pětadvacet let, během  nichž se po Evropě rozšířily různé formy protestantismu.

Koncil z pohledu své doby zásadně postrádal jakýkoliv pocit naléhavosti, smyslu, či historického významu a stejně tak i reformního ducha, což je problém do dnešních časů. Během dějin se ho chytali podobní pastáři jak lejno košile, vyřezávali z historického významu, hyperodkazovali na různé nestravitelné body a motali hlavy ostatních křesťanů pro burcování významu vlastních nauk a stavění dalších ohrad v protestantském táboře. V tom bych viděl možná největší význam tohoto koncilu. Historie se opakuje stále.

Objektivně řečeno: na následných zasedáních, která trvala až do šedesátých let patnáctého století, se Tridentský  koncil posunul jak do účasti, tak i do vnějšího dojmu, přesto jeho cílem nebyla reforma církve, jako spíše posílení papežské moci.

Pattre