Grano Salis - Nemohu přijmout víru

Nemohu přijmout víru Nejdříve malý úvod do pojmů, tak jak, je zde budu užívat:

víra - postoj člověka, který zaujímá díky jistotě v objektu víry - tedy v bohu, v žádném případě nemám na mysli křesťanskou víru, chápejte pouze jako vztah věřícího k objektu jeho víry
bůh - opět to není jenom křesťanský bůh, nýbrž obecně objekt víry, bůh však nemůže být cokoliv - je to něco, co nás přesahuje, tedy něco transcendentního a absolutního, což nám právě zaručuje jistotu, díky které věřící ví o své pravdě (nikoli: věří ve svou pravdu, on ji zná, protože zná boha)
věřící - člověk, který ví o svém bohu, má svoji víru, přivlastňovací zájmena jsou trochu zavádějící, protože nikdo nemá boha, který by byl jen jeho, ale je to tak snazší na pochopení pro nás, nevěřící
nevěřící - člověk, který neví o bohu, nemá k němu žádný vztah, což však neznamená, že by boha odmítal, jednoduše o něm neví
ateista - člověk, který věří, že bůh neexistuje

Začnu otázkou: "Může nevěřící pochopit věřícího, když mluví o své víře, tedy o vztahu k bohu?" Například když věřící popisuje svůj mystický zážitek. A naopak: "Může věřící pochybovat stejně závažně o své víře jako o ní pochybuje nevěřící?"
Co znamená, že věřící mluví o své víře? Znamená to, že se nám jakýmsi způsobem snaží přiblížit svůj vztah k bohu a boha samotného. Jak nám to může vysvětlit jinak, než boha něčemu přirovnat, když si je vědom, že my nevíme, kdo je to bůh. Jako malému děcku říká: je to trochu jako tohle, cítíš támhleto a bůh je asi jako tenhle, ale asi tak tisíckrát silnější a ušlechtilejší. My si zkusíme něco takového představit, ale můžeme vůbec říct, že se naše představa trochu podobá bohu? Pochopili jsme tím, co pro věřícího jeho bůh znamená a tedy co je bůh? Těžko, když si uvědomíme, že bůh, tedy absolutno (opak relativního - srovnávatelného) je něco zcela výjimečného, nevysvětlitelného, nepřirovnatelného. Skutečnost boha se slovy obsáhnout nedá, pouze zkušeností, což je právě to základní, co nám - nevěřícím chybí. Proto můžeme poslouchat věřícího, kterak nám vykládá o bohu a můžeme si i občas uvědomit, jak hluboký význam pro něj jeho bůh má, ale nikdy nepochopíme, co věřící prožívá.
Může věřící pochybovat o své víře? Tato otázka je trochu nesmyslná, přiznávám, ale právě pro svoji jednoznačnost ji uvádím. Ve chvíli, kdy věřící o své víře pochybuje, kdy ji podrobuje vlastnímu kritickému zkoumání, už přestává být věřícím. Pro věřícího neexistuje objekt víry, ale subjekt. Nechápe boha jako vnější jsoucno, nýbrž jako svoji součást. Proto ani není schopen na celou záležitost pohlédnou z vnějšku, ba co víc - on to ani nemá zapotřebí, protože věří, ví o bohu. Obě otázky mi přijdou stejně jednoznačné.

Teď, když jsem vysvětlil, proč si myslím, že zážitky věřícího jsou nesdělitelné, položím důležitější otázku: "Může věřící slovy přivést nevěřícího k víře?"
Musím ještě objasnit jeden můj předpoklad: člověk se věřícím nerodí, teprve se jím průběhem času stává. Ale okamžik, kdy se z nevěřícího stane věřící je jeden, není to proces. Člověk k víře spěje, často o ní přemýšlí, ale pak nastane chvíle, kdy si uvědomí, že věří a jeho stav už je nevratný. Např. se málem zabije, ale "náhoda" ho zachrání a on nazře boží prozřetelnost, získá zkušenost s bohem a tím pádem uvěří. Právě zkušenost s bohem je rozhodující a jednoznačná (vyplývá z absolutní povahy boha).
Museli bychom tedy díky slovům věřícího nabýt zkušenosti s bohem. To by vyžadovalo, aby ústy věřícího promlouval samotný bůh. Je to možné? Je možné, aby slova obsahovala božskou podstatu a tím i vedla ke zkušenosti? Odpověď na tuto otázku už tak jednoznačná, jako tomu bylo u předchozích, není, ale já se spíš přikláním k názoru, že to možné není. Nemůžeme vyloučit, aby ústy věřícího skutečně promlouval bůh, ale vezměme v úvahu jenom slova (jen ta totiž čteme na monitoru, čímž se dostávám k začátku - totiž jestli uvěříme na základě četby). Slova jsou jen nositelem významu, ale nikoli významem samotným. Tím pádem buď slovům přiřkneme význam jiný, než měl na mysli věřící nebo žádný. Stejný význam jim ani přiřknout nemůžeme, protože s bohem nemáme žádnou zkušenost a tím jsou nám ony důležité významy skryty. Čistě skrze slova se tedy k víře nedobereme a snahy věřícího většinou vyjdou na prázdno.
Pro ilustraci si dovolím citovat část textu: "Budím tak své zaostalé části do vyššího výkonu, jako bych jim zvyšoval taktovací frekvenci na několikanásobek. Ta bolest je vlastně reakce na průtok transformační energie, proměnil jsem část spodků, ale úbytek energie způsobí únavu. Nejlíp k tomu poslouchat dobrou meditační hudbu, ta vlastně dělá setting, vybuzuje nás jít Tam, je to dokonalá sugesce."
Osobně podobným textům vůbec nerozumím. Chápu, že se autor snaží popsat nějaký mystický zážitek, ale protože sám jsem nikdy nic podobného nezažil, nemohu to nijak reflektovat. Což samozřejmě neznamená, že by samotný text byl nesmyslný, pouze jeho obsah je pro ne-zkušeného nepochopitelný. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud mám nějakou transcendentální zkušenost, jsem schopen pochopit text, který o podobné zkušenosti mluví. Nejjednodušším příkladem je sen, s kterým má zkušenost každý. Pokud se vám zdá, že pozorujete z výšky vlastní tělo a přitom vy samotní jste nehmotní, pak při čtení např. tohoto textu si svůj zážitek pravděpodobně vybavíte a pochopíte (díky paměti vlastně znova procítíte - vzpomenete si na pocit). Kdo tuto zkušenost nemá, nebude o onom pocitu/zážitku vědět víc, než, že jde o pocit, kdy se člověk ocitá mimo své tělo, což je takřka zanedbatelné oproti znalosti pocitu samotného.
Shrnu-li tedy to, co jsem zde tak kostrbatě vyjádřil: člověk nezabývající se mystikou, člověk s chudými transcendentálními zkušenostmi těžko pochopí křesťanské texty.
Nabízí se otázka: proč se takové texty píší, resp. komu jsou určeny? Jestliže nám, mystickým diletantům, pak jsou příliš nesrozumitelné. Tímto chci spíše vysvětlit, proč jim nemohu porozumět a požádat o nějaké jiné vysvětlení než, že jsem "zaslepený" (což bezpochyby jsem).

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace