poslal Seraphim Proroctví Pia X. o Karlu Habsburském, odmítajícím zednáře, se naplnilo
Před osmdesáti lety zemřel Karel Habsburský, poslední rakouský císař. Zemřel v exilu, zbaven vší moci, jako pozbyvatel velké říše, jakých bylo v dějinách již mnoho. Pro zúčastněného smutné, ale jinak nic zvláštního. Přesto však zaujímá tento svržený císař zvláštní postavení.
V Římě byl před nedávnem uzavřen proces jeho blahořečení a papež Pius X. o něm v době, kdy ještě nikdo nevěděl, že bude nosit korunu, pronesl tato slova: „Žehnám velkovévodovi Karlu, budoucímu císaři Rakouska, který bude svým zemím a národům největší ctí a požehnáním – což se vyjeví ale teprve po jeho smrti.“ Císařem se stal skutečně, ale jakže bude „svým“ národům ctí a dokonce „největším požehnáním“?
Dalo by se říci, že nesporně byl nejen v soukromí zbožným mužem, nýbrž byl křesťanem, jehož víra určovala i důležitá politická rozhodnutí. To je pravda; jeho snaha skutečně platila mnohem méně vojenskému úspěchu než míru pro všechny a tato jeho vůle k míru ztroskotala jen na strnulé nerozumnosti právě tak jeho přátel, jako i nepřátel.
Ovšem postačí to pro jeho blahořečení? Pochopitelně ne, neboť věřících, kteří vynaloží vše, aby žili v rodině i v zaměstnání dle Božích přikázání, je nespočet! Ovšem on byl přece císař? Ano, to byl, ale v Božích očích neplatí hodnosti a řády, nýbrž jen láska. Pro bohaté a mocné to snad může být obzvláště záslužné, když se jako „velbloudi protáhnou uchem jehly“ do nebeského království, ale proto ještě nejsou Církví blahořečeni.
Ovšem mohlo by se říci, že tento císař byl příkladný i ve svém soukromém životě: jako otec ke svým dětem, ještě více jako muž, který věrně a něžně miloval svou ženu až do poslední hodiny svého života. Mimoto snášel kříž svého ztroskotání a pohrdání ze strany svých nepřátel silou skutečně nadpřirozené víry. Velikost jeho života ozařuje velikost jeho víry.
I to je pravda, a když církevní komise shledala, že všechny tyto ctnosti „hrdinsky“ žil a že se udál požadovaný zázrak, zaslouží si blahořečení. Katolíci spoléhají právem na to, že to všechno má svou správnost. Dříve nebo později pak vzniknou knihy a filmy o životě tohoto blahořečeného, aby věřící tomu – PROČ jeho svatořečení – nejen věřili, ale aby mu rozuměli a aby se tak stalo úrodným pro jejich vlastní křesťanský život.
Potom, jak by se dalo dále souhlasit, má Církev zase dalšího blahořečeného. Pěkné, ale stane se jedním z nesčetných, jedním z mnoha, na které se pak opět zapomene a na které si křesťané vzpomenou tak říkajíc anonymně jen 1. listopadu.
Věřím, že to může být a bude jinak. Abych to zdůvodnil, vezmu si k ruce text velkého rakouského spisovatele Josefa Rotha, který se snad mohl vyjádřit i jasněji, ale míří správným směrem. Tato zdaleka ne časová Rothova teze zní: „Monarcha, monarcha sám zbraňuje uzurpátorovi.“ Roth míní, že pohledy, které se naň stále upírají, nutí monarchu k vyšší odpovědnosti a tím mu propůjčují „mravní kompetenci pro formu, míru, úvahu, moudrost“. Přemítá: „Na něm nespočívá zodpovědnost, kterou odloží po čtyřech či sedmi letech, nýbrž taková, kterou si ponese až k hodině své smrti a ještě dále, až na věčnost.“
A toto mi připadá jako rozhodující bod. Ani monarchistická, ani demokratická forma vlády jako takové nezabraňují úpadku státu do diktatury, ani cylindr, ani koruna jako takové před tím neochrání, nýbrž zcela a jedině odpověď na otázku: Vědí politikové o své odpovědnosti vzhledem k věčnosti? Chápou svoji moc jako něco, co je jim svěřeno „shůry“ a z čeho budou muset skládat účty Bohu? Chápou, že jejich rozum v rozhodujících a základních otázkách je jen jako dítě božské moudrosti odolný vůči omylu? Vnímají, že jejich vlastní vznešenost je vždy jen předzvěstí zotročení sebe sama a sebezničení?
Ať se jedná o demokraticky zvolené prezidenty nebo monarchy – teprve ANO na tuto otázku dává zlatu koruny, která je stále ohrožena zneužitím, její požehnání, „občanský filc“ proměňuje v „posvěcený filc“, který pak nezaostává za zlatem. Nebezpečí diktatury nezažehnává forma vlády, to zažehnává zpětná vazba na vyšší, nebeský a věčný zákon Boží. V encyklice Evangelium vitae (č. 70) je to napsáno takto: „Hodnota demokracie stojí a padá s… uznáním objektivního mravního zákona, který je normotvorným zdrojem státních zákonů na základě přirozeného zákona vepsaného do lidského srdce.“
Tím se vracím zpět k císaři Karlovi: Proč nemá být svatým vzorem, jako jsou v Církvi i jiní? Protože nosil korunu? Nikoliv, má být vzorem, protože byl státníkem, jenž byl proniknut snahou být služebníkem Božím a tím také služebníkem svých národů. Když mu svobodní zednáři po prohrané válce navrhli, že mu vrátí jeho říši s tím, že jim udělá ústupky, prý jim řekl: „Dostal jsem svou říši od Boha a nechci ji dostat zpět od ďábla.“
Dnešní srůstající se Evropa potřebuje světce, kteří představují vzor pro zodpovědné politiky, a Evropa potřebuje duši. Jakou duši? Křesťanskou! Je to namířené proti židovským a muslimským obyvatelům? V žádném případě, neboť v křesťanské Evropě není místo pro všechno, ale pro všechny, podle míry oné spravedlnosti, která je základem právního státu.
Nemylme se: právě vznikající Evropa je v nebezpečí. Vztaženo k některým důležitým kritériím se zdá, že propadla „kultuře smrti“. Duch určité nezdravé minulosti se opět vrací, zakrytý jen šminkou dobře fungujícího hospodářství. Připomínám potraty, eutanázii, nesmyslné postoje Evropského parlamentu vůči homosexuálnímu manželství, ničení rodin feministickou ideologií a v neposlední řadě i spolupůsobení Evropy na životu nepřátelské ideologii OSN vůči rozvojovým zemím. Nejčerstvější příklad: Afghánci jsou hnáni z jedovatého jařma Talibanu do potratových programů, tyranským bičem jsou přitom přislíbené, ale v případě neposlušnosti zadržované peníze! A to působí země, které se cítí zavázány lidským právům a svobodě a ostatní státy nazývají osami zla! Nebo: Evropský parlament vypracoval zprávu, ve které odsuzuje všechna náboženství, která neodpovídají „politicky korektním“ představám určitých ideologicky zaslepených poslanců – odluka Církve od státu, protože se stát staví na místo Církve a tím počíná prosazovat svůj „učitelský úřad“?
Odříznutá od svého slunce je Evropa jen můrou, pouze ve spojení s Bohem Izraele je nadějí postavenou na skále Církve. Tedy Boží stát? Nikoliv, neboť Církev na sebe neváže politickou moc, nýbrž to, co předpokládá moc církevní, Boží spravedlnost, a odkazuje odpovědné politické činitele na jejich vlastní specifickou odpovědnost. Spása nepřichází od rozdělující politiky apartheidu, který Církvi přisoudí roli černocha a pošle ji do ghetta, ale od jasného rozlišování mezi Bohem a císařem.
„Evropská duše“ nepovstane v křesťanské Evropě prohlášeními, ale z lidí, kteří mají zálibu ve službě, cítí se jí zavázáni, a to vše v duchu západní tradice, která se od ostatních národních tradic liší svým biblickým původem. Proto by Církev měla postavit na pomníky veřejnosti muže a ženy, kteří tuto vytouženou a vpravdě lidem přátelskou Evropu ztělesňovali. Karel, poslední císař rakouský a král maďarský (i král český), by mohl být jedním z nich, jiní – demokraté – jej budou následovat a doplňovat. Tak by se mohlo naplnit již citované tajuplné rčení svatého papeže Pia X., že císař Karel bude pro své národy po své smrti požehnáním – to proto, že svou vizi budoucí Evropy nepopsal na papíře, ale učinil ji světlem svého života. Císař Karel – útěk do minulosti, nebo historicky lemovaná habsburská nostalgie? Ne, ale katolický přínos k vytváření nové Evropy na úrodné půdě židovsko-křesťanského dědictví.
Andreas Laun, biskup Salzburgský: Karel Rakouský – křesťan pro Evropu
Přeložil Pavel K. Mráček OP http://svetlo.farnost.com/svetlo.php?rocnik=2003&tyden=18
Karel Habsburský I., císař rakouský, i král český byl 13. 10. 2004 blahoslaven papežem Janem Pavlem II.
Češtinu dobře ovládal a mluvil jí i ve svém vyhnanství, byl v přímé linii potomkem Karla IV.
