Grano Salis - Opravdu dnes chybí láska ?

Že by snad chyběla láska ? Kdepak! Jen se podívejme kolik lidí miluje kolem sebe hudbu, zpěváky, herce, sport, peníze, pokrm, sex, přírodu, krásu, cigarety, drogu … atd. Copak tohle není láska?

Snad jsme tímto přirovnáním pochopili, že lásku v naší ideální podobě totiž přesně neumíme vymezit a definovat a často ji zaměňujeme s něčím, co však láskou není. To, co často cítíme, že je nám příjemné, co nás nutí, chovat se tak, že to vyhledáváme a toužíme potom, jsou prostě naše emoce, které k životu patří a bez nichž by život byl nudný, studený.. Bez citů by lidský tvor byl biologickým strojem a asi nic víc, takovým jakýmsi počítačem v biologickém těle. A jsem rád, že jsme takoví, jací jsme. Emoční výbava naší osobnosti je totiž velice potřebným nástrojem. Přece to, co nám náš Bůh dal do naší osobnostní výbavy, nemůže být něco špatného. Pokud bereme lásku jako cit, který se projevuje v našich vztazích, tak ji nutně potřebujeme. Souvisí s naší psychickou potřebou mít něco nebo někoho rád. Žijeme však ve světě plném nástrah. Naše emoce jsou nástrojem, který nám někdy i může uškodit, pokud nerespektujeme Boží výstražné trojúhelníky, Boží zákony, upozorňující nás na nebezpečí. Jsem pevně přesvědčen, že Bůh nám dal tuto schopnost nejen proto, abychom měli rádi svět kolem nás a i sami sebe, ale abychom především měli nástroj, kterým můžeme vyjádřit i svůj vztah k Bohu. To, co však opravdu můžeme nazývat láskou, je něco více, než to, co často s láskou zaměňujeme. Za lásku někdy zaměňujeme vlastní silnou sebelásku neboli sobectví. Milujeme především sami sebe a ostatní svět kolem k tomu přizpůsobujeme. Na tom není nic tak hříšného, pokud to nepřeháníme. Kdybychom neměli vztah sami k sobě, neměli bychom už vztah k ničemu. Ostatně sám Pán Ježíš říká: „Miluj bližního svého jako sám sebe“ Z toto vyplývá, že nás Bůh dobře zná a ví o naší sebelásce. Ví, že je to normální lidský projev, který ale má i určité hranice. Ale ještě existuje jiná láska. „ Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ . Ve vztahu k Bohu jde ještě o víc, než je běžná láska v našem nejčastějším podání. I tato láska patří do naší osobnosti. Když J. A. Komenský posílal dopisy své manželce, nezačínal je tak, jak jsme běžně zvyklí, ale slovy: „ Moje drahá, po Pánu Bohu nejdražší, “. Možná by se mnohá zamilovaná dívka dnes urazila, kdyby její chlapec takto začínal svůj zamilovaný dopis. Ale uvědomme si, že k takovému vztahu k Bohu člověk dozrává postupně a v mládí je prostě bezhlavě zamilovaný jen do té své nejdražší a stejně tak je to naopak ze strany dívky. Je to krásné a je to dobře. Člověk, který dokáže milovat svět kolem sebe, který dokáže milovat svoji dívku, svoji manželku, má schopnost milovat i svého Boha. A Bůh je rád, když ho upřímně milujeme a když tuto lásku projevujeme ve svém životě, v jednáni i v práci. K lásce mezi chlapcem a dívkou, což je velmi krásné období v životě člověka, a k lásce k Bohu se vrátím v příštím zamyšlení. S pozdravem Petr

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace