Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Františkův život ve světě a jak se dotkl Bůh jeho srdce. (1Cel 1-3; 2Cel 4) V Assisi, ve městě, které leží ve spoletském údolí, žil muž jménem František. Od raného dětství byl svými rodiči vychováván marnivě a podle lehkomyslných zásad světa ... Až téměř do svého 25. roku promarňoval a ztrácel svůj čas. Ba, své společníky dokonce v lehkomyslnostech překonával, druhé ponoukal ke špatným kouskům a sám byl ještě divočejší ve ztřeštěnostech. Všemi obdivován zaměřoval svou ctižádost na to, aby v rozpustilém přepychu, veselých žertech a fraškách, lehkomyslných písních a změkčilém odívání překonal své druhy, protože byl velmi bohatý.

Nebyl však skoupý, spíš marnotratný, peníze nehromadil, spíš plnýma rukama rozhazoval. Jinak vynikal jemnými způsoby a dovedl být příjemným a milým společníkem, i ke své škodě. Proto se za ním jiní táhli, proto mnozí tleskali jeho kouskům a sváděli ho ke zlým činům, dokud na něj neshlédl Pán z nebe, aby od něho pro své jméno odvrátil svůj hněv a aby mu do úst vložil uzdu Boží chvály dřív, než by se zničil... Dlouhou dobu byl sužován nemocí ... Když se začal pozdravovat, pokoušel se s holí o první kroky po domě. Jednoho dne si konečně vyšel do přírody a očima vpil do krajiny kolem. Ale ani krása polí, ani přívětivost vinohradů, ani nic jiného krásného neprobouzelo v něm radost. Jen se divil, jak se mohl tak náhle změnit, a milovníci starých, světáckých radostí mu připadali jako blázni. Kdysi, když mezi obyvateli Perugie a Assisi došlo ke krveprolití, byl František s mnoha jinými zajat a s nimi držen ve špinavém žaláři. Spoluzajatci se trápili a nad sebou naříkali, jen František se v Pánu radoval a pro své okovy měl jen pohrdavý úsměv. Ostatní se zlobili, že je přes své okovy tak veselý; ba pokládali ho za blázna. František však v prorockém vnuknutí odpověděl: »Z čeho myslíte, že se raduji? Já myslím na něco úplně jiného: celý svět mě jednou bude ctít jako svatého.« Jak oděl chudého rytíře; soucit s chudými. (Leg. Maior 1,2; 2Cel 5; 1Cel 17) A když nabral znovu tělesných sil a připravil si podle zvyku pěkný oděv, přišel mu vstříc nějaký rytíř. Byl sice ušlechtilý, ale chudý a bídně oblečený. František pocítil srdečnou bolest nad jeho nuzotou. Ihned se svlékl, aby vykonal zároveň dvojí skutek lásky: zakryl stud vznešeného rytíře a pomohl chudému člověku z nouze. Neučinil nic menšího, než kdysi svatý Martin... Také jiným chudým, i když ještě byl ve světě a světsky žil, pomáhal. K potřebným byl vždycky milosrdný a se zarmoucenými měl vždycky upřímný soucit. Když totiž jednoho dne, proti svému zvyku - vždycky byl totiž velmi zdvořilý - odbyl jakéhosi žebráka, který ho prosil o almužnu, hned toho začal litovat a v srdci si říkal, jak je potupné a hanebné odmítnout prosbu někoho, kdo prosí ve jménu tak velikého Krále. A tak si pevně umínil, pokud jen trochu bude moci, že neodmítne nikoho, kdo ho bude o něco prosit »pro lásku Boží«. Noční vidění. (2Cel 6) Brzy potom měl František vidění: spatřil nádherný palác s různou výzbrojí a překrásnou nevěstu. Ve snu ho někdo zavolal jménem: »Františku!« - a slíbil mu, že všechny tyto věci dostane. Proto chtěl vytáhnout do Apulie, aby došel rytířské slávy. Nákladně se připravoval a toužil být brzy pasován na rytíře. Tento tělesný výklad vidění mu vnukalo jeho ještě tělesné smýšlení. Pravý smysl vidění, skrytý v hloubce Boží moudrosti, byl daleko nádhernější. Jednou, když spal, měl opět vidění: někdo se ho tázal, kam hodlá jít. Když mu sdělil svůj úmysl a prohlásil, že hodlá jít do Apulie a tam získat rytířskou slávu, slyšel starostlivé: »Kdo ti může dát lepší? Sluha nebo pán?« A František odpověděl: »Pán.« Na to zaslechl jako výčitku: »Proč tedy hledáš sluhu, a ne pána?« A on odpověděl: »Co chceš, Pane, abych učinil?« »Vrať se domů,« řekl mu Pán, »vidění se vyplní duchovním způsobem.« František se ihned vrátil jako vzor poslušnosti. Mnoho lidí se podivovalo jeho neobyčejné veselosti - a on jim odpovídal, že bude velikým rytířem. Zástup mladých mužů ho zvolil svým vůdcem. (2Cel 7) Zástup assiských mladých, kterým byl už dříve vůdcem v marnivostech, zval ho i nadále ke kamarádským pitkám, rozpustilostem a žertování. Znali jeho dřívější štědrost a pevně počítali s tím, že bude platit za všechny. Proto ho zvolili svým vůdcem, proto předstírali poslušnost, aby si mohli hovět. Aby se nezdálo, že je lakomý, František nabízenou poctu neodmítl. Smýšlel však už jinak a dbal o slušné chování. Dal připravit nákladnou hostinu a podávat mnoho chutných jídel. Přátelé se takřka přejedli, pak vytáhli do assiských ulic a zpívali pijácké písně. František za nimi sice jde, v ruce vůdcovskou hůl, vnitřně však pro jejich blázniviny už hluchý. Ponenáhlu se od nich odděluje, touží po ústraní a v srdci zpívá Pánu chvály. Jak později sám vyprávěl, pronikla jím tehdy tak mocná nebeská sladkost, že neměl slov, ani se nemohl pohnout z místa. Zmocnilo se ho jakési neurčité ještě, ale velké nadšení a přitahovalo ho k neviditelnému. V síle tohoto nadšení nepokládal pozemské jen za bezvýznamné, ale za zcela bezcenné ... Jak mluvil o nalezeném pokladu a nevěstě. (1Cel 6-7) V Assisi bydlil muž, jehož si František zvlášť vážil, protože byli stejně staří a měli se velmi rádi. Proto si dodal odvahy, aby si s ním o svém tajemství pohovořil. Blízko města byla jeskyně, kam často chodívali a kde rozprávěli o nalezeném pokladu. Zatímco druh čekal venku, muž Boží se v jeskyni vroucně modlil k Otci. V hlavě se mu rodily různé rozporné myšlenky a jejich překotnost ho mátla. V jeho nitru však hořel božský plamen a vnitřní žár ducha nebyl s to navenek ukrýt. Litoval toho, že tak velmi hřešil, že oči Božího majestátu urážel. Jak se mu protivilo minulé i přítomné zlo! A přece si dosud nebyl jist, že se bude moci zla v budoucnosti vyvarovat. Kdykoli vyšel z jeskyně ke svému průvodci, byl vnitřní námahou tak vyčerpán, že se zdálo, jakoby jiný vcházel dovnitř, než vyšel. Velmi si přál, aby o tom, co zde dělá, nikdo nevěděl. Jednoho dne, když se opět s největší vroucností dovolával Božího milosrdenství, ukázal mu Pán, co má dělat. Od té chvíle byl pln takové radosti, že ji nedokázal zvládnout, a tak, ač nechtěl, stal se lidem nápadný. Podobně jako svému příteli mluvil o skrytém pokladu i jiným opatrně a spíš v hádankách. Říkal, že nechce táhnout do Apulie, ale že by chtěl v rodném městě vykonat něco krásného a velikého. Lidé se domnívali, že se chce oženit, a ptali se ho: »Chceš si přivést nevěstu, Františku?« A on na to odpovídal: »Ano, a to ušlechtilejší a spanilejší, než jste kdy viděli. Takovou, která by krásou předčila ostatní a jejíž moudrost by byla nepřekonatelná.« Jak jedl s chudými a políbil malomocného. (2Cel 8; 1Cel 17) Jednou přišel na pouť do Říma. Z lásky k chudobě svlékl své jemné šaty, oblékl se do hadrů nějakého žebráka a usadil se mezi chudými v předsíni svatého Petra, kde se žebráky jen hemžilo. Pokládal se za jednoho z nich a s radostí a s chutí s nimi jedl. Kdyby mu v tom nebránila ostýchavost před známými, byl by tak činil častěji ... Když žil ještě světsky, hnusil se mu, podle vlastního doznání, i jen pohled na malomocné tak, že si už dvě míle od jejich domků zakrýval rukama nos. Když však nyní začal s milostí a v síle Nejvyššího myslit na svaté a potřebné věci, potkal jednou, ještě světsky oděn, malomocného. Vzchopil se, přemohl se, přistoupil k němu a políbil ho. Od té chvíle začal sám sebou stále víc pohrdat, až došel Božím milosrdenstvím k vítězství nad sebou samým. K Františkovi promlouvá obraz Ukřižovaného. (2Cel 10-11) Když bylo Františkovo srdce už úplně přeměněno, šel jednoho dne kolem kostela svatého Damiána, který byl skoro rozpadlý a zcela opuštěn. Veden Duchem vstoupil, aby se pomodlil. Pokorně a pln oddanosti poklekl před Ukřižovaným. A tu se mu dostalo nezvyklých osvícení a cítil se docela jinak, než když do kostela vstoupil. Za tohoto stavu k němu promluvil - je to od věků neslýcháno - obraz Ukřižovaného, jehož rty se pohybovaly. Oslovil ho jménem a pravil: »Františku, jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá.« František se při těch slovech chvěl úžasem a byl jakoby u vytržení. Připravoval se uposlechnout a cele se zaměřoval na tento úkol. Celou svou bytostí prožíval změnu, která se s ním stala. Protože sám pro tuto změnu nenalézal slov, sluší také nám, abychom mlčeli ... Od této chvíle se nemohl ubránit pláči a hlasitě želel Kristova utrpení, jako by je měl stále před očima. Všude, kde chodil, se ozýval jeho pláč a když rozjímal o Kristových mukách, nenechával se utěšit. Když důvěrnému příteli při setkání zjevil příčinu svého žalu, byl přítel tak dojat, že také hořce plakal. Jak František všecko prodal a pohrdal majetkem. (1Cel 8-9) František se rozhodl, posílil se znamením svatého kříže, osedlal koně, vzal s sebou šarlatovou látku na prodej a cválal do města jménem Foligno. Zde prodal jako obvykle vše, co s sebou přivezl, tentokrát dokonce i koně, a jako šťastný obchodník se vracel zpět. Vracel se domů a zbožně přemýšlel, jak se získanými penězi naložit. Podivuhodně vnitřně změněn působením Božím, pociťuje jako břímě držet i jen hodinu u sebe peníze. Celý svůj výdělek považuje za prach a snaží se ho co nejrychleji zbavit. Když se přiblížil k Assisi, vidí u cesty stařičký kostelík, postavený ke cti sv. Damiána. Pohnut k soucitu ubohostí kostelíka, s velkou uctivostí vstupuje nový Kristův rytíř dovnitř. Nalézá tu chudého kněze, s hlubokou vírou mu líbá posvěcené ruce, nabízí mu peníze a vypráví, k jakému rozhodnutí dospěl. Kněz žasne nad neuvěřitelně rychlým obrácením a ani sluchu věřit nechce. Považuje vše za žert a nabízené peníze se zdráhá přijmout. Což toho mladého muže neviděl ještě včera žít mezi příbuznými a přáteli na vysoké noze? A nebyl ještě lehkomyslnější než ostatní? František však trvá na své prosbě a snaží se dodat svým slovům hodnověrnosti. Naléhavě kněze prosí, aby ho pro lásku Boží nechal u sebe bydlit. Kněz mu to nakonec dovoluje, ale peníze ze strachu před rodiči nepřijímá. František, který majetkem pohrdá, hází peníze do okenního výklenku a nestará se o ně víc než o prach. Chce dosáhnout moudrosti, která je cennější než zlato, a osvojit si chytrost, která má větší cenu než stříbro. Jak Františka otec hledal a spoutal. (1Cel 10-12) Zatímco tu služebník Boha nejvyššího prodléval, dal se jeho otec do úporného hledání, aby zjistil, co se se synem stalo. Když zjistil, kde se syn nachází, hluboce se ho tento obrat věcí dotkl. Svolal své přátele a sousedy a spěchal na místo, kde Boží sluha dlel. Když František, ještě nováček - bojovník Boží, slyšel hrozby pronásledovatelů a pozoroval, jak se blíží, hleděl se hněvu vyhnout. Skryl se tedy v nedaleké jeskyni, kterou si pro tento případ připravil. Nalézala se u domku a vchod do ní objevil František jen náhodou. Zde se pak celý měsíc skrýval a takřka se neodvažoval vyjít ven, aby ukojil své lidské potřeby. Když dostal jídlo, jedl v nejskrytějším koutku jeskyně a jen tajně mu mohly být prokazovány skutky lásky. Vytrvale, v slzách a s velkou vroucností prosil Pána, aby ho vysvobodil z rukou nepřátel a aby milostivě vyslyšel jeho zbožné prosby. V postu a slzách si vyprošoval ochranu Vykupitele, sobě nedůvěřoval a všechnu svou starost uvrhl na Pána. A ačkoliv dlel v temné sluji, zaplavovala ho nevýslovná radost. Do hloubi duše touto radostí proniknut, opustil konečně jeskyni a vystavil se tvrdostem pronásledovatelů. Spěšně a cílevědomě se vydal na cestu k městu, aby začal bojovat boje Páně. Roznícen božským žárem, začal si vyčítat, že se dosud choval tak zbaběle a líně. Když Františka spatřili ti, kdo ho znali, a srovnali ono kdysi a nyní, hrubě mu vyčítali. Nadávali mu do bláznů a šílenců a házeli po něm bláto a kamení. Viděli, jak se změnil, jak zhubl, a jeho chování připisovali vyčerpanosti a pomatenosti. Všelijaké řeči a výsměchy se za ním už dlouho ozývaly v ulicích města, než se dostaly k uším jeho otce. Jakmile uslyšel, jak se k jeho synu občané chovají, vyběhl ne aby ho chránil, ale spíše zcela zničil. Bez jakéhokoli umírňování se, jako vlk na ovečku, přiskočil k němu, podmračeně a divoce ho uchopil a za výsměchu a s ostudou vlekl ho do domu. Zde ho bez milosrdenství zavřel do temné místnosti. A protože se domníval, že syna zlomí a podrobí své vůli, zpracovával ho nejprve slovy, pak také ranami a pouty. František se v těchto dnech jen rozhodněji upevňoval ve svém svatém předsevzetí. Jak ho matka osvobodila a jak se před biskupem svlékl. (1Cel 13-15) Když se otec na nějaký čas v neodkladných záležitostech vzdálil z domu, rozmlouvala matka něžně se spoutaným a v domě uvězněným Božím mužem. S otcovým jednáním nesouhlasila. Když zjistila, že se syn svého předsevzetí nevzdá, slitovalo se nad ním její mateřské srdce, rozvázala mu pouta a propustila ho z vězení. František poděkoval všemohoucímu Bohu a rychle odešel na to místo, kde se předtím zdržoval. Mezitím se otec vrátil domů, a když syna nenalezl, začal ženě spílat a tím vršil hřích na hřích. Pak se s hněvem a křikem rozběhl na zmíněné místo, aby syna vyhnal z kraje, nepodaří-li se mu přivést ho k rozumu. Když František slyšel, že se jeho tělesně smýšlející otec blíží, vyšel mu v ústrety s pevným odhodláním a radostným srdcem a úsměvně prohlašoval, že se žaláře ani bití nebojí. Dodal také, že je pro Kristovo jméno ochoten jakkoli trpět. Když tedy otec viděl, že ho z nastoupené cesty neodvrátí, snažil se dostat od něho zpět aspoň své peníze, které hodil František do okenního výklenku. Když se našly, uklidnil se poněkud vztek rozhněvaného otce. Pak ho otec vlekl před biskupa, aby se před ním zřekl všeho majetku a aby vrátil vše, co má. František s tím nejen radostně souhlasil, dokonce s radostí spěchal, aby otcův požadavek ochotně splnil. Když ho dovedl před biskupa, nic neodkládal. Nečekal na vybídnutí, ani slovo neřekl, před tváří všech se vysvlékl z šatů a dal je otci, ani kalhoty si nenechal. Když biskup viděl jeho rozhodnost, udiven jeho horlivostí a vytrvalostí, objal ho a zahalil vlastním pláštěm. Jasně nahlížel, že Františkovo rozhodnutí přichází od Boha. Proto se stal od nynějška Františkovým ochráncem a příznivcem. Povzbuzoval ho a s vřelou láskou podporoval. Tak daleko František došel, že nahý bojoval se Zlým; všeho z tohoto světa se zřekl a myslí výlučně na Boží spravedlnost. Od této chvíle se snaží sama sebe nemít za nic, jako chudý chodit pokojně po tomto světě a jen stěnou těla žít oddělen od patření na Boha. Jak opravoval kostel sv. Damiána; Klára. (2Cel 13-14; 1Cel 18) Ve snaze, aby svůj dřívější, pohodlný život obrátil v opak a své zhýčkané tělo do stavu kázně, chodil Boží muž jednoho dne po Assisi a žebral o olej do lamp v kostele sv. Damiána, který tehdy opravoval. Když před jedním domem, kde chtěl prosit o almužnu, viděl skupinu veselých lidí, studem se začervenal a odešel. Jakmile však svého šlechetného ducha pozvedl k Bohu, žaloval na sebe svou zbabělost a vykonal nad sebou soud: vrátil se k onomu domu, všem tam vyznal příčinu svého ostychu a jako duchem opojen, francouzsky prosil o olej, který také dostal. Plamennými slovy pak nadchl všechny pro obnovu toho kostela ... Když při opravě kostela - jak mu přikázal Kristus - pilně pracoval a ze zhýčkaného jinocha se stával otužilý, práci zvyklý muž, viděl kněz, jemuž byl ten kostel svěřen, jak se přílišnou dřinou moří. Jat soucitem, začal mu proto opatřovat lepší jídlo, i když ne pochoutky, protože byl sám chudý. František dobrotu kněze pochválil a jídlo přijímal. Pak si však řekl: »Všude nenajdeš takového kněze, který by se takto o tebe staral. Toto přece není život člověka, který se rozhodl žít chudě. Ani ti není prospěšné na takové věci si zvykat, jinak se časem vrátíš k tomu, čím nyní pohrdáš, a opět se oddáš přepychu. Nelenoš a choď si vyžebrávat jídlo ode dveří ke dveřím a jez směs toho, co ti lidé dají. Začal tedy chodit v Assisi ode dveří ke dveřím a žebrat jídlo. Když však uviděl nádobu plnou nejrůznějších jídel, třásl se zpočátku odporem, ale přemohl se, když vzpomněl Kristovy chudoby, a pak jedl a radoval se v duchu. Láska dělá vše sladkým a to, co bývalo sladké, hořkým. ... To je to svaté, blažené místo, na němž za šest let po jeho obrácení začal žít skvělý řád Chudých panen, přičiněním našeho muže Božího. Zde se stala Klára z Assisi drahocenným a mocným základním kamenem, na němž ostatní spočívají. Neboť když se tato mladá dáma po založení řádu Bratří napomenutím svatého muže obrátila k Bohu, stala se mnohým povzbuzením ke ctnosti a nesčetným lidem příkladem. Vznešená rodem stala se vznešenější milostí. Panenská tělem, přečistá duší, mladičká, ale duchem zralá, pevná ve svatých předsevzetích, planula božským žárem lásky. Plná moudrosti, úžasně pokorná; Klára, tj. »Jasná« jménem, jasnější však životem, nejjasnější pak svými ctnostmi. Jak upadl do rukou loupežníků a jak sloužil malomocným. (1Cel 16-17) Oděn chudičkým šatem - když se dřív odíval v šarlat - odešel z města a cestou lesem zpíval francouzsky chvály Pána. Náhle ho přepadli lupiči. Když se ho hrozivě ptali, čím je, odpověděl muž Boží jasným hlasem: Jsem hlasatelem velikého Krále. Co je vám po tom? Oni ho zbili, hodili ho do hluboké jámy se sněhem a křičeli: Lež si tu dobře, sedlácký hlasateli Boží. On se však ze sněhu vyprošťoval, oklepal se, a když lupiči odešli, vyskočil z jámy ven. Potom pln radosti začal zpívat chvály Tvůrci, takže se jeho zpěv rozléhal po celém lese. Konečně došel k nějakému klášteru. Jako kuchyňský pomocník sloužil tu několik dní v prostičké košili a přál si i jen polévkou utišit svůj hlad. Když tu nebyli milosrdní, odešel odtud pokojně do města Gubbio. Zde mu dal bývalý přítel oděv. Když pak přešel nějaký čas a pověst o Božím muži se všude rozšířila, když se i jeho jméno stalo známé mezi lidem, přišel za ním představený onoho kláštera, když si uvědomil, jak tam s ním kdysi zacházeli a pro Boha ho pokorně prosil, aby jemu i jeho bratřím odpustil. Pak se odebral svatý milovník pokořování k malomocným, žil s nimi a pro Boha jim co nejlépe sloužil; vymýval jim hnisavé rány a čistil jejich vředy, jak o tom píše i ve své závěti: »Když jsem byl ještě v hříších, zdálo se mi odporným malomocné jen vidět. Sám Pán však mne mezi ně zavedl a já jsem se jich milosrdně ujal.« Jak František opravil kostel Panny Marie v Porciunkule. (1Cel 21-22) Když Boží světec opravil kostel sv. Damiána, odebral se na jiné místo v blízkosti města Assisi, kde opravil kostel, který byl ubohý a blízek zřícení. Odtud odešel na třetí místo, které se nazývá Porciunkula. Tam byl kostelík, od nepaměti zasvěcený Panně a Bohorodičce. Nyní však byl opuštěný a nikdo se o něj nestaral. Když viděl, jak je tato Boží svatyně chatrná, pocítil soucit. A protože Matku nejdobrotivější vroucně ctil, začal tu pobývat. Když tento kostelík opravil, uplynuly už tři roky od jeho obrácení. V této době nosil jakýsi poustevnický hábit. Chodil přepásán koženým pásem s holí v ruce a opánky na nohou. Jednoho dne se v tomto kostelíku četlo evangelium o rozeslání apoštolů, a svatý Boží byl přítomen. Ihned po mši svaté prosil naléhavě kněze, aby mu toto evangelium vyložil. Když svatý František slyšel, že Kristovi učedníci neměli mít ani zlato, ani stříbro, ani jiné peníze, že si na cestu neměli brát ani opasek, ani brašnu, ani chléb, že si neměli s sebou brát ani hůl, ani obuv, ani dva pláště, ale že jejich úkolem bylo hlásat Boží království a pokání, zaradoval se v Duchu Božím a řekl: »To je to, co chci co hledám a co chci z celého srdce dělat.« Hned, pln radosti chce svatý Otec naplnit to spásné povzbuzení. Ani chvíli neotálí, aby začal žít tak, jak právě slyšel. Vyzul obuv, odložil hůl a kožený pás zaměnil za provaz. Hábit si předělal do tvaru kříže, aby se ubránil šalbě Zlého. Hábit byl z hrubé látky, aby v něm křižoval své tělo s jeho neřestmi a hříchy. Byl to oděv chudičký a bez ozdob, aby neprobouzel světské žádosti. I to ostatní, co slyšel, začal konat s co největší péčí a úctou. Nebyl hluchým posluchačem evangelia, ale co slyšel, pečlivě zachovával v paměti a usiloval doslova vše plnit. Zvěstování evangelia a obrácení prvních šesti bratří. (1Cel 23-25; 2Cel 15) Ihned začal s horlivostí a radostně kázat všem pokání. Mluvil prostě, ale ze srdce Bohu vroucně oddaného, a tím uchvacoval posluchače. Jeho slovo bylo jako plápolající oheň, který pronikal do hlubin srdce a ducha naplňoval obdivem. Při každém kázání, dříve než shromážděným předložil Boží slovo, vyprošoval všem pokoj slovy: »Pán vám uděl svůj pokoj!« Tento pokoj hlásal stále s velikou láskou a horlivostí mužům i ženám, všem lidem, které na svých cestách potkával. A tak mnozí, kdo dříve nenáviděli pokoj i spásu, objali z milosti Boží celým srdcem pokoj, stali se sami lidmi pokoje a byli horlivější o svou věčnou spásu. Z posluchačů začal Božího muže jako prvý následovat jeden zbožný a prostý člověk z Assisi. Pak to byl bratr Bernard, který pochopil poselství pokoje a odvážně světce následoval, aby získal nebeské království. Často zval blaženého Otce do svého domu, hostil ho a pozorně sledoval jeho život i chování. Pozoroval Františka, jak se celou noc modlí, jak málo spí a jak chválí Boha a jeho slavnou panenskou Matku. Pln obdivu si řekl: »Tento muž je vpravdě Boží!« Pokorně se proto tázal Františka na radu, jak nejlépe by měl se svým majetkem naložit. Boží muž mu odpověděl: »poradíme se s Kristem.« Brzy ráno tedy vešli do kostela a když se vroucně pomodlili, otevřeli evangelium rozhodnuti ve skutek proměnit radu, s níž se setkají. Otevřeli tedy knihu a Kristus jim takto oznámil svou radu: »Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všecko, co máš, a dej to chudým.« Otevřeli knihu po druhé a četli: »Nic si neberte na cestu.« Otevřeli po třetí a zrak jim padl na tato slova: »Kdo chce jít za mnou, zřekni se sám sebe.« Bernard toto vše bez váhání provedl a ani o čárku se od těchto rad neodchýlil. Pak se způsobem života i oděvem přidružil k svatému Františkovi, byl stále s ním, dokud se nerozmnožil počet bratří, a pak, poslušen svatého Otce, odešel do jiných krajin. Jeho obrácení se k Bohu bylo příkladem pro jiné, kteří se k Bohu chtěli obrátit, také všechen majetek prodali a rozdali chudým. Svatý František měl z příchodu a obrácení tak významného muže velkou radost, protože se z toho ukazovalo, že se o něho Pán stará, když mu dal druha duchem tak spřízněného a věrného přítele. Brzy po něm přišli další, mezi nimi prostý bratr Egidius, který už léta žije mezi námi a dává nám příklad dokonalé poslušnosti, tělesné práce, poustevnického života a svatého rozjímání, a bratr Filip, jehož rty očistil Pán žhavým uhlem, takže o něm mile mluvil a z jeho rtů splývala medově sladká slova. I Písmu svatému rozuměl a uměl je vykládat, i když se to neučil. Zjevení budoucnosti řádu. (1Cel 26-28) Jednoho dne si vyhledal - jak často činíval - místo k modlitbě. Dlouho tam stál s bázní a třesením před Vládcem všehomíra a s hořkostí v duši probíral špatně prožitá léta, stále opakoval: »Bože, buď milostiv mně hříšnému!« A tu mu poznenáhlu začala hlubinu srdce zaplavovat nevýslovná radost a převeliká blaženost. Celý se změnil, neklid duše zmizel, tmy, které ze strachu nad hříchy zahalovaly srdce, zmizely. Nabyl jistoty, že hříchy jsou mu odpuštěny, a probudila se v něm důvěra, že je opět v milosti. Pak upadl do vytržení a byl celý ponořen v proudech světla. Síla ducha se zvětšovala a tu v jasném světle viděl, co přinese budoucnost. Radostně se vrátil a řekl bratřím: »Mějte odvahu a radujte se v Pánu. Nermuťte se, že je nás zdánlivě málo. Také moje nebo vaše prostota ať vás neleká, neboť toto vpravdě mi zjevil Pán: Bůh nám dá vyrůst ve veliký zástup a rozmnoží nás a rozšíří až do končin země. K vašemu povzbuzení cítím se nucen říci, co jsem viděl, ač bych to raději zamlčel, kdyby mne láska nenutila vyložit vám to. Viděl jsem veliké množství lidí, kteří chtěli nosit náš hábit a žít podle pravidel našeho svatého řádu; dosud ještě slyším znít jejich kroky, jak přicházejí a odcházejí, kam jim svatá poslušnost přikazuje. Viděl jsem také cesty, jak se po nich sem scházejí zástupy; přicházeli Francouzi a Španělé, k nim se přidružovali Němci a Angličané a velké množství jinak mluvících.« Když to bratři vyslechli, naplnila je spasitelná radost jednak z toho, jakou milost Pán svému svatému propůjčil, jednak proto, že toužili získávat bližní, kteří by rozmnožili jejich počet a došli spásy. A světec pokračoval: »Bratři, abychom věrně a oddaně Pánu, našemu Bohu, děkovali, i abyste věděli, jak se máte k přítomným a budoucím bratřím chovat, slyšte pravdu i o příštích osudech. Nyní, na počátku našeho obrácení, nalezneme nadmíru sladké a chutné ovoce; velmi brzy nám však tento pocit blaha a sladkosti bude odňat. Ovoce pak nebudeme moci jíst, protože bude pro svou hořkost nestravitelné, i když se bude zdát navenek plné vůně a krásy. Jak své bratry rozeslal do světa po dvou. (1Cel 29-30) V té době stoupl počet bratří vstupem jednoho spravedlivého muže na osm. Tu si je všechny blažený František povolal k sobě a mluvil jim ještě více o Božím království, o pohrdání světem, o zapírání vlastní vůle a o podrobování si těla. Pak je rozdělil do čtyř skupin po dvou a řekl jim: »Jděte, milovaní, po dvou do různých zemí světa a zvěstujte lidem poselství míru a pokání na odpuštění hříchů! Buďte trpěliví v pronásledování a důvěřujte, že Pán svá přislíbení a úradky splní! Těm, kteří se vás budou tázat, pokorně odpovídejte, těm, kteří vás budou pronásledovat, žehnejte, poděkujte těm, kdo vám budou činit bezpráví a budou vás pomlouvat, protože máme připravené věčné království.« S radostí a jásáním přijali bratři příkaz svaté poslušnosti. Pokorně poklekli před svatým Františkem, on je však objímal a pln lásky a trpělivosti každému říkal: »Mysli na Boha a on tě obživí!« A toto říkával vždycky, když pod poslušností rozesílal bratry. Bratr Bernard s bratrem Egidiem se vydali na cestu směrem k sv. Jakubu, František se svým druhem zvolil jiný směr. Zbývající čtyři putovali opět jinam. Po krátké době chtěl však svatý František své bratry opět vidět. Prosil Pána, který shromažďuje rozptýleného Izraele, aby je milosrdně opět svedl dohromady. A tak se také stalo. Za krátký čas se podle Františkova přání sešli, aniž byli kýmkoli zváni, a děkovali Pánu. Při setkání zavládla mezi nimi veliká radost, když opět spatřili svého dobrého pastýře a divili se, že je mohlo svést dohromady pouhé přání. Pak si vyprávěli o dobrodiních, která jim Bůh prokázal, a když byli leniví nebo nevděční, prosili pokorně svatého Otce o napomenutí a potrestání a pokání ochotně přijímali. Jak psal František první řeholi a jak se vydal do Říma, aby ji pan papež Inocenc potvrdil; vidění o stromě. (1Cel 32; Leg. tří druhů 46.53; Leg. Maior 3,8) Když blažený František viděl, že Pán Bůh takřka denně rozmnožuje počet bratří, napsal pro sebe a pro své současné i budoucí bratry životní pravidla, řeholi, a použil k tomu hlavně slova svatého evangelia, protože jedině o jeho dokonalé zachovávání s touhou usiloval. Připojil jen pár jiných předpisů, které byly nezbytné pro zbožný způsob života. Potom řekl František svým jedenácti druhům: »Bratři, pozoruji, že nás milosrdný Bůh zamýšlí rozmnožit. Proto půjdeme ke své Matce, svaté římské církvi, a nejvyššímu knězi oznámíme, co Pán skrze nás počal působit, abychom podle jeho vůle a rozkazů pokračovali v tom, co jsme začali.« Když s jeho řečí bratři souhlasili, vydali se s ním na cestu k papežskému dvoru. Svatý František pak navrhl toto: »Zvolme si jednoho za vůdce, aby nám byl jako zástupce u Ježíše Krista. Kamkoli půjde, půjdeme i my a kdekoli přijme pohostinství, přijmeme i my.« Zvolili si tedy bratra Bernarda, prvního po svatém Františku. Bůh z výsosti shlížel na jeho žádost i na to, jak jeho druhové jsou ustrašeni, když si uvědomují svou prostotu. Proto Božímu muži ukázal vidění, kterým je posilnil. Zdálo se mu, že jde cestou, u níž stál košatý, krásný, veliký a vysoký strom. František k němu došel, zastavil se v jeho stínu a podivoval se jeho výšce i kráse. A tu náhle vyrostl sám do takové výše, že se pohodlně dotýkal rukama vrcholku stromu a bez námahy jej ohýbal na zem. Boží muž porozuměl, že smysl toho vidění se vztahuje na svolení apoštolské důstojnosti jeho prosbám, v duchu se rozveselil, povzbudil bratry v Pánu a vydal se s nimi na cestu. Pomoc assiského biskupa Guida a kardinála Jana. (1Cel 32-33) Tehdy dlel v Římě ctihodný assiský biskup Guido, který si svatého Františka a jeho bratří velmi vážil a měl je ve zvláštní lásce. Když tam svatého Františka a jeho bratry uviděl, byl nad jejich příchodem do Říma rozmrzen, protože netušil, proč přišli. Obával se, že chtějí opustit své rodné město, kde skrze ně Pán konal tolik velkého. Když však poznal důvod jejich cesty, velmi se v Pánu radoval a slíbil, že jim bude radou i skutkem nápomocen. Svatý František se odebral také k důstojnému biskupu sabinskému, který se nazýval Jan od svatého Pavla a mezi ostatními knížaty a osobnostmi římské kurie obzvlášť pozemskými věcmi pohrdal a nebeské miloval. Ten ho dobrotivě a laskavě přijal a byl jeho přání a záměrům velmi nakloněn. Protože však byl opatrný a moudrý muž, nejprve se Františka vyptával na různé věci a pak mu radil, aby se rozhodl pro mnišský nebo poustevnický život. Ale svatý František tyto názory, nakolik jen mohl, pokorně odmítal. Ne že by radou pohrdal, ale že toužil zbožně po něčem jiném, usiluje o vyšší dokonalost. Pan biskup se jeho ohnivé horlivosti podivoval, obával se však, že by od svého tak velkého předsevzetí mohl couvnout, a proto mu ukazoval méně obtížné cesty. Konečně se však, přemožen vytrvalými prosbami, uklidnil a snažil se u pana papeže jeho věc podporovat. Přijetí papežem Inocencem III. (Leg. Maior 3,9) Když byl František předveden před nejvyššího velekněze, Kristův náměstek se procházel v lateránském paláci na místě, jemuž se říkalo Zrcadlo. Byl pohroužen v nejvyšší rozjímání a Kristova sluhu jako neznámého nemilostivě zamítl. Když on pokorně vyšel ven, měl následující noci nejvyšší velekněz od Boha vidění. Viděl mezi svýma nohama ponenáhlu rostoucí palmu a mohutnící v překrásný; vysoký strom. Když se Kristův náměstek divil, co to vidění znamená, božské světlo mu vštípilo do mysli, že tou palmou je chuďas, jehož včera zapudil. Nechal tedy příštího dne toho chuďasa hledat po městě svými sluhy. Našli ho u Lateránu ve špitálu svatého Antonína a rychle ho podle rozkazu přivedli k němu. Uveden k nejvyššímu veleknězi, vyložil František svůj úmysl a prosil pokorně a snažně, aby mu ona životní řehole byla schválena. Kristův náměstek, pan Inocenc III.1, muž proslulý moudrostí, když viděl na Božím muži podivuhodnou čistotu prostého ducha, stálost v předsevzetí a ohnivý žár svaté vůle, objal láskyplnou myslí Kristova chuďasa. Avšak vykonání toho, oč Kristův chudičký žádal, odložil, poněvadž některým kardinálům se zdálo, že je v tom cosi nového a přesahujícího lidské síly. Kardinál Jan od svatého Pavla, zapálen božským duchem, však řekl nejvyššímu veleknězi a svým bratřím: »Kdybychom zamítli tohoto chuďasa, musíme se mít na pozoru, abychom nezhřešili proti Kristovu evangeliu. Neboť kdyby někdo řekl, že v zachovávání evangelní dokonalosti a jejím slibu je něco nového, nerozumného či nemožného, byl by usvědčen z rouhání vůči Kristu, původci evangelia.« Po této námitce nástupce apoštola Petra se obrátil ke Kristovu chuďasu a řekl: »Modli se, synu, ke Kristu Pánu, ať nám skrze tebe ukáže svou vůli, abychom ji jistěji poznali a bezpečněji přivolili ke tvé zbožné žádosti!« Františkovo podobenství a sen papeže Inocence III. (Leg. tří druhů 50-52) Když se pak blažený muž modlil k Bohu, jak mu papež radil, promluvil k němu v duchu Pán v podobenství: »Jedna chudá, ale krásná žena bydlela na poušti. Náhodou ji tam objevil mocný král a uchvácen její krásou zatoužil pojmout ji za manželku, aby s ní zplodil krásné syny. Uzavřel s ní tedy manželství a narodilo se jim mnoho synů, kteří žili na poušti z královských příjmů. Když dorostli, řekla jim matka: »Děti, nestyďte se za svou chudobu! Jste syny krále. Jděte k jeho dvoru a on vám dá vše, co potřebujete.« Když přišli ke králi, žasl nad jejich krásou a poznal v nich svou podobu. Tázal se: »Čí jste, děti?« A když řekli, že jsou syny chudé ženy z pouště, objal je král s velikou radostí a řekl: »Nebojte se, jste mými syny! Když u mého stolu jedí lidé cizí, budete jíst i vy, kteří jste moji podle zákona.« A hned té ženě vzkázal, aby poslala všechny své syny ke dvoru na vychování.« Toto viděl František, když se modlil, a také poznal, že tou chudou ženou je on sám. Po modlitbě se ohlásil u papeže a vylíčil mu podobenství, které mu Pán ukázal. Pravil: »Já jsem, pane, tou chudou ženou, kterou si Pán zamiloval, kterou pro své milosrdenství ozdobil a s níž zplodil zákonité syny. A Král králů mi slíbil, že všechny syny, které skrze mne zplodí, bude také živit, protože živí-li cizí, vlastní živit musí. Uděluje-li hříšníkům časné statky proto, že miluje všechny své potřebné děti, čím radostněji bude živit ty, kdo žijí upřímně podle evangelia. Těm musí dát obživu odměnou za jejich námahy.« Když papež podobenství slyšel, podivil se, protože předtím, než k němu František přišel, viděl ve snu, jak se Lateránská bazilika svatého Jana řítí a jak ji svými rameny podpírá nějaký nepatrný a opovržený mnich. Když se strachem probudil, začal uvažovat o tom snu, protože byl moudrým a opatrným mužem. Když pak k němu po několika dnech svatý František přišel a projevil své přání řečí svatého evangelia, k jehož dokonalému zachovávání směřoval celým svým srdcem, když viděl jeho nadšení pro Boží lásku, pomyslil si: »Toto je opravdu ten mnich, který podepře a posílí Boží církev.« I objal ho a schválil mu řeholi, kterou napsal. I dal jemu a jeho bratřím dovolení kázat všude pokání. Návrat do spoletského údolí. (1Cel 34) Když tedy toto všechno bylo povoleno, poděkoval svatý František Bohu - a papeži na kolenou pokorně a uctivě slíbil poslušnost a úctu. Ostatní bratři pak na rozkaz papeže slíbili poslušnost a úctu Františkovi. Pak jim nejvyšší kněz požehnal, pomodlili se na hrobech apoštolů, dostali postřižiny - což zařídil kardinál, protože chtěl, aby všech dvanáct bylo přijato do duchovního stavu. Pak bratři opustili město a putovali do spoletského údolí. Po cestě hovořili o tom, jak by mohli nejlépe řeholi zachovávat a jak by měli růstem ve ctnostech dávat bližním dobrý příklad. Došli na osamělé místo. Po útrapách cesty byli velmi unavení a hladoví, ale nemohli se ničím osvěžit, protože ono místo bylo daleko od lidských příbytků. Ihned však - Bůh o ně pečoval - potkali muže, který jim dal chléb a hned zase odešel. Oni nevěděli, kdo to je, jenom se divili, a plni oddanosti napomínali se k ještě větší důvěře v Boží milosrdenství. Když pojedli a posílili se, přišli do blízkého města Orte, kde zůstali asi čtrnáct dní. Bratři se zde začali důvěrně seznamovat se svatou chudobou. A protože se přes nedostatek věcí cítili plni útěchy, rozhodli se, že se jí budou vždy a všude držet. Potom toto místo opustili, aby delším pobytem zde nevzbudili zdání, že tu něco chtějí vlastnit, a přišli pak s blaženým Otcem do spoletského údolí. Jeho pobyt u Rivotorto a jak tudy táhl císař Oto. (1Cel 42-44) Blažený František žil s ostatními bratry blízko Assisi na místě zvaném Rivotorto. Stála tam opuštěná kůlna, pod jejíž střechou se před prudkými dešti skrývali ti, kdo pohrdli velkými a krásnými domy. Vždyť, jak řekl jeden světec, snadněji se přijde do nebe z chudé chýše než z paláce. Na tomto místě žili tedy se svým blaženým Otcem bratři a synové všichni pohromadě v tvrdé práci a odříkání. Často neměli ani chleba, aby jím zahnali svůj hlad, a tak se spokojovali s řepou, kterou si v assiské rovině tu a tam ve své nouzi vyžebrali. Ta chatrč byla však tak malá, že v ní mohli sotva sedět nebo ležet. Proto napsal František na trámy chatrče jména bratří, aby každý při modlitbě nebo odpočinku znal své místo a aby těsný prostor nerušil pokoj ducha. Přes jejich rty nikdy nepřešel nářek nebo reptání - naopak, v klidu a trpělivosti si zachovávali radost. Tehdy tou krajinou s velkým hřmotem a pompou táhl císař Oto, aby získal korunu pozemského království. Avšak ani svatý Otec, ani ostatní bratři nevyšli z chatrče, aby se na průvod podívali, ač byla chatrč docela blízko cesty, po níž Ota táhl. Jen jednoho bratra František vyslal, aby císaři důtklivě připomněl, že jeho sláva bude velmi krátká. Když tam tak přebývali, přišel jednoho dne k chýši nějaký muž s oslem. Aby nebyl odmítnut, zahnal dovnitř svého osla se slovy: »Jdi dovnitř! Prokážeme tomuto místu dobrodiní.« Když to svatý František slyšel, velmi se zarmoutil, neboť poznal, co si ten muž myslil: domníval se, že tu bratři chtějí zůstat a místo zastavět domy. František z chatrče ihned vyšel, na sedlákovo slovo ji ihned opustil a odebral se na nedaleké místo, zvané Porciunkula, kde předtím, jak jsme už výše popsali, opravil kostelík Panny Marie. Nechtěl nic na zemi vlastnit, aby mohl dokonaleji vlastnit v Bohu. Ohnivý vůz. (1Cel 47) Jedné noci se od nich František vzdálil. A hle, asi o půlnoci - někteří bratři spali, ale jiní se zbožně tiše modlili - projel dveřmi chýše ohnivý vůz. Byl velmi jasně osvětlen a dvakrát či třikrát se otočil v místnosti. Na voze zářila obrovská koule jako slunce a ozařovala noc. Bdící bratři na jev hleděli s údivem a spící se probudili. Všichni cítili vnitřní osvícení srdce stejně jako vnější osvícení těla. Když byli pohromadě, tázali se, co by to mělo znamenat. A tu se milostí toho světla zjevilo svědomí jednoho druhému. Nakonec poznali, že to byla duše jejich svatého Otce, která tak nádherně zářila a která si pro velikou čistotu a otcovskou péči o své syny zasloužila takový dar milosti od Boha. Z jasných znamení často zřetelně poznali, že jejich svatému Otci nezůstávají skryta tajemství jejich srdcí. Jak často poznal - a nikdo z lidí ho nepoučil, jen Duch svatý mu zjevil činy nepřítomných bratří, tajemství jejich srdcí a stav jejich svědomí... O jeho sebezáporu a jak snědl kousek kuřete. (1Cel 51-53) Se zvláštní horlivostí a pečlivostí střežil svatou Paní Chudobu. Nestrpěl v domě něco zbytečného, i kdyby to byl jen hrníček, kdyby se bez něho bylo lze obejít. Je nemožné, tvrdil, ukojit všechny potřeby, aniž by se uniklo touze po požitku. Vařených pokrmů si takřka nikdy nedopřál. Když je někdy jedl, míchal je buď s popelem, nebo jim odnímal chuť tím, že je poléval studenou vodou. Byl-li někde hostem, nedopustil, aby mu lůžko vystlali pokrývkami nebo kusy oděvu; holá zem přijala jeho holé údy a jen jeho spodní šat mu byl podložkou. Když někdy svému tělu dopřál dobrodiní spánku, často spal vsedě, aniž by se položil. Pod hlavu si dával kus dřeva nebo kámen. Jednou, když byl nemocen, požil kousek kuřete. Když se pozdravil, šel do města Assisi a v městské bráně poručil bratrovi, který s ním šel, aby mu dal provaz kolem krku a vedl ho jako loupežníka celým městem. Přitom měl volat: »Pohleďte na toho labužníka, který se krmí kuřecím masem, aniž byste to věděli.« Lidé se k tomuto nevídanému divadlu sbíhali a se slzami a vzdechy volali: »Běda nám! Celý život se živíme masem a v přejídání a pitkách ničíme srdce i tělo!« Tento příklad je v srdci burcoval k pokání a předsevzetí, že povedou lepší život. Často totiž, když mu druzí prokazovali úctu, velmi ho to bolelo, a aby lidskou přízeň odrážel, dával si od někoho spílat. Zavolal si nějakého bratra a řekl mu: »Mocí poslušnosti ti přikazuji, abys mi tvrdě spílal, a tak vyvracel pravdou lživé řeči těchto lidí.« A když ho pak ten bratr proti své vůli nazýval hrubcem, ničemou a povalečem, usmíval se František, souhlasil a říkal: »Žehnej ti Pán, neboť říkáš úplnou pravdu! Syn Petra Bernardone si zaslouží slyšet takové věci!« Touha po mučednictví a jak skrze něho Bůh zachránil lodníky. (1Cel 55-57) V šestém roce svého obrácení chtěl, roznícen touhou po svatém mučednictví, plout do Sýrie a zde kázat Saracénům a jiným nevěřícím křesťanskou víru a pokání. Avšak loď, na kterou vstoupil, byla nepříznivým větrem zahnána na pobřeží Dalmácie. Zklamán ve svém žhavém přání, prosil po nějaké době lodníky, kteří chtěli plout do Ankony, aby ho vzali s sebou, protože bylo nepravděpodobné, že by ten rok nějaká jiná loď mohla do Sýrie doplout. Lodníci se však tvrdě zdráhali vzít ho s sebou, protože nemohl zaplatit. A tu Boží muž, spoléhaje na Boží dobrotu, nastoupil na palubu tajně. Boží prozřetelnost pak zavedla k lodi muže, který měl u sebe dost potravin. Ten si zavolal zbožného námořníka a řekl mu: »Toto všechno si vezmi, spravedlivě to spravuj, a v čase nouze to dej chudým, kteří se na lodi ukrývají.« Když museli lodníci pro velkou bouři několik dní namáhavě veslovat, spotřebovali všechny potraviny, takže zbývaly jen ty, které byly určeny pro Františka. Tyto potraviny se pak milostí a mocí Boží tak rozmnožovaly, že bylo dost jídla pro všechny až do Ankony, ačkoli plavba trvala ještě několik dní. Když lodníci viděli, že z nebezpečí vyvázli pro zásluhy Božího sluhy Františka, děkovali všemohoucímu Bohu, který se ve svých služebnících projevuje tak podivuhodně a laskavě. Po krátkém čase se vydal do Maroka, aby sultánu Emir-el-mumeninovi a jeho lidem hlásal evangelium. Jeho horlivost byla tak veliká, že svého průvodce nechal mnohdy pozadu a pln nadšení spěchal, aby své předsevzetí co nejrychleji naplnil. Ale veliký Bůh, jemuž se z velké dobrotivosti zalíbilo myslet na mne a mnohé jiné, seslal na Františka nemoc, když už došel až do Španělska, a tak ho zavolal zpět, aby od započaté cesty upustil. S neochabujícím nadšením toužil provést to, k čemu ho srdce vybízelo a nenechávalo v klidu, proto putoval v třináctém roce svého obrácení do Sýrie, kde vypukly urputné boje mezi křesťany a pohany. Vzal si s sebou průvodce a nestrachoval se předstoupit před sultána Saracénů. Kdo by mohl vylíčit, jak odvážně a s jakou silou ducha k němu mluvil! Jak výmluvně a s důvěrou čelil a odpovídal těm, kdo měli pro křesťanství jen úšklebky a výsměch! Neboť než byl předveden před sultána, jeho vojáci ho zajali a zasypali ranami a nadávkami. On se však zastrašit nedal. Hrozili mu mučením, ale ani tehdy se nezalekl. I když mu pak hrozili smrtí, nebál se. Ačkoli se k němu snad všichni chovali nepřátelsky, odmítavě a pohrdavě, přijal ho sultán s nejvyšší úctou. Ctil ho, jak jen mohl, a četnými dary se snažil obrátit jeho srdce k statkům světa. Když však viděl, jak rozhodně vším pohrdá jako blátem, velmi se divil a začal se na něho dívat jako na výjimečného muže, který nemá na zemi rovného. Jeho slova na něho učinila veliký dojem a rád mu naslouchal. Kázání ptáčkům. (1Cel 58) Blažený František putoval jednou spoletským údolím a přišel do blízkosti městečka Bevagna. Bylo tam veliké množství rozličných ptáků, holubů i malých vran, kterým lidé říkají kavky. Když je blažený služebník Boží spatřil, zanechal své druhy na cestě a spěchal k ptákům. Byl přece mužem dobrotivého srdce a vroucně i něžně miloval i nízké a nerozumné tvory. Když došel do jejich blízkosti a viděl, že na něho čekají, pozdravil je svým obvyklým způsobem. A nemálo se divil, že ptáci, jako obvykle, neodlétají. Velmi se proto zaradoval a pokorně je prosil, aby vyslechli Boží slovo. A k tomu, co jim říkal, připojil: »Moji bratři ptáčci! Musíte svého Stvořitele pilně chválit a vždycky ho milovat! Vždyť vám dal za oděv peří, k létání křídla a všechno, co potřebujete. Dokonce vás mezi svými tvory učinil vznešenými a dal vám příbytek na čistém vzduchu. Nesejete ani nežnete, a přece vás bez vašeho přičinění chrání a opatruje.« Jak František sám a přítomní bratři vypravovali, velmi se po svém ptáčci zaradovali. Natahovali krčky, rozpínali křídla, otevírali zobáčky a dívali se po světci. Ten mezi nimi chodil a jeho hábit hladil jejich hlavičky a tělíčka. Pak jim znamením svatého kříže požehnal a dovolil jim, aby si letěli jinam. Blažený František pak s druhy putoval dál a radostně děkoval Bohu, kterého ctí všichni tvorové pokornou chválou. V prostotě, která u něho byla darem milosti a ne přirozenosti, dělal si výčitky, že ptáčkům, kteří s úctou Božímu slovu naslouchají, nekázal už dávno. A od toho dne horlivě napomínal všechny živé tvory, ptáky i plazy, ba i neživá stvoření, aby svého Stvořitele chválili a milovali. A neminul den, aby se z vlastní zkušenosti nepřesvědčoval o poddajnosti tvorů, když se dovolával jména Vykupitele. Poslušnost tvorů. (1Cel 59-60) Jednoho dne se František odebral do městečka Alviano, aby tu kázal Boží slovo. Vystoupil na vyvýšené místo, aby ho všichni viděli, a prosil o klid. Všichni zmlkli a uctivě stáli, jen vlaštovky, které tu hnízdily, cvrlikaly si dál a působily velký hluk. Protože lidé pro jejich štěbetání Františkovi nerozuměli, obrátil se světec k ptáčkům a řekl: »Moje sestry vlaštovky, už jste si toho napovídaly dost. Teď je čas, abyste pustily ke slovu mne. Poslouchejte Boží slovo a buďte zticha, dokud nebude kázání skončeno.« A ku podivu - vlaštovky zmlkly a nehnuly se z místa, dokud kázání neskončilo. Když to lidé viděli, velmi se divili a říkali: »Tento muž je vpravdě svatý a přítelem Nejvyššího.« Plni hluboké úcty spěchali, aby se dotkli aspoň jeho hábitu a chválili a velebili Boha. Vskutku bylo podivuhodné, že i nerozumní tvorové poznali vřelou příchylnost, kterou k nim světec choval, a vytušili jeho něžnou lásku. Když jednou dlel František ve vesnici Greccio, přinesl jeden bratr zajíčka, který se lapil do oka a byl ještě živý. Když ho blažený Otec uviděl, pln soucitu řekl: »Bratře zajíčku, pojď ke mně! Proč ses dal přelstít? « Bratr zajíčka pustil, ten se ke světci rozběhl a uvelebil se mu na klíně jako na nejbezpečnějším místě. Svatý Otec ho chvíli s mateřskou něžností hladil, pak ho postavil na zem, aby se vrátil do lesa, ale zajíčkovi se do lesa nechtělo. Pak světec poručil bratřím, aby ho do blízkého lesa odnesli. Jak se modlil a jak kázal. (1Cel 71-72) Jeho nejjistějším útočištěm byla modlitba. A nemodlíval se krátce. Když se večer začal modlit, těžko skončil do rána. Když seděl i když chodil, když jedl i pil, byl ponořen do modlitby. S oblibou vyhledával osamělé a opuštěné kostely, aby tu mohl strávit celou noc a zcela sám na modlitbách. Zde přemáhal pod ochranou Boží milosti mnohou bázeň a duševní úzkost. Vpravdě byl mimořádně vytrvalý a vždy pamětliv toho, co bylo Páně. Často hlásal Boží slovo mnoha tisícům lidí a při tom vystupoval tak jistě, jako kdyby mluvil s důvěrným společníkem. Tuto jistotu v kázání mu dávala čistota jeho smýšlení; aniž by o tom předem přemýšlel, dovedl říkat všem věci podivuhodné a neslýchané. Když si však jednou připravil kázání, nemohl si chvílemi před shromážděnými vzpomenout, co má mluvit, a také nevěděl, co jiného by měl říci. Bez uzardění se tedy posluchačům přiznal, že si předem vše připravil, ale že si na nic nemůže vzpomenout. A pak byl náhle naplněn takovou výmluvností, že se všech zmocnil údiv. Když jednou nevěděl, co říci, dal zástupu požehnání a rozpustil jej. I to však bylo pronikavým kázáním. Jak se stal kardinál Hugolín Františkovým ochráncem. (Leg. tří druhů 61.67; 1Cel 74-75) Ctihodný kardinál Jan od svatého Pavla, o němž jsme už mluvili, který svatému Františkovi dobře radil a ochraňoval ho, ostatním kardinálům život i skutky Otce i bratří vřele doporučil. Kardinálové si tedy muže Božího i jeho bratry velmi oblíbili - a ta obliba šla tak daleko, že každý chtěl mít u sebe několik bratří - ale ne proto, aby mu sloužili, nýbrž pro jejich svatý život i proto, že k nim bratři lnuli oddanou láskou. Když pak pan Jan od svatého Pavla zemřel, vnukl Pán jinému kardinálovi, Hugolínovi, který byl ostijským biskupem, aby si Františka s jeho bratry vroucně zamiloval, aby je chránil a jim pomáhal. A vskutku: měl je tak rád, jako by byl jejich otcem. Stalo se to v době, kdy se biskup jako legát pana papeže zdržoval v Toskáně. Blažený F