poslal akceS Běžím však, abych se chopil cíle, tak jako mne uchopil Kristus Ježíš." Fil 3,12
Co znamená učednictví? V čem spočívá? Ježíš volá své učedníky slovy: "Následuj mne!", a tím vysvětluje pojem učednictví, který zůstává pro mnohé křesťany dodnes španělskou vesnicí.
Nejkrásnější příklad "následování" nenajdeme na stránkách Nového zákona, ale ve Staré smlouvě, v knize Rút, kde cizinka Rút z moabských polích říká své milované tchyni Noemi z Božího lidu: "Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem." Rút 1, 16
Učedník je tedy člověk, který je na cestě, který je zaměřen celou svou existencí na cíl. Přesně to má na mysli apoštol Pavel, když říká: "Běžím k cíli..." Fil 3,14
A proč běží? - "Běžím, protože mne Kristus uchopil." Jen ti, kteří byli uchopeni, běží. Jen to co nás vnitřně uchvacuje, co se nás živě dotýká, to nás také uvádí do pohybu. V tomto doteku se uvolní síly, které působí zřetelně i navenek. Otázkou však zůstává: "Kdo nebo co nás uchvacuje? Kdo se nás zmocňuje? Kdo nás žene? Kdo nás uvádí do pohybu?"
Je tolik věcí v tomto světě, které se nás vnitřně dotýkají a které nás uchvacují. Příroda nás uchvacuje, východ nebo západ slunce, hvězdná obloha za jasné a vlažné letní noci, třpytící se vlny moře, zasněžené Alpy. Nebo umění nás může fascinovat a posléze uchopit: zasněná poesie, romantický příběh, napínavý film, umělecký obraz... Světové nebo rodinné události nás můžou uchvátit, okamžiky, kdy se loučíme s našimi blízkými, anebo se po delší době opět s nimi shledáváme. Vlastně všechno co je mezi nebem a zemí se nás může dotknout a se nás zmocnit.
Neměli bychom se však dát uchopit především rukou toho, který je našemu srdci nejblíže, Ježíš Kristus? Jak často už vztáhl svou ruku po tobě! Také v této chvíli ti nabízí svou záchranou ruku a říká: "Jsi můj". Neměli bychom se nechat uchopit a odpovědět mu: "Jsem tvůj! Ano, jsem tvůj a ty jsi můj, dnes a po všechny dny mého života až na věky!" Nech se uchopit Ježíšem! Skrze jeho slovo, skrze jeho činy, skrze jeho celou osobnost! A sice neustále, a vždy znovu a znovu. Nespokoj se s vnějšími formami křesťanství ale nech se uchopit!
Apoštol Pavel říká o sobě: "Dříve jsem běžel, protože jsem byl bičován a poháněn zákonem. Byl jsem sice na cestě, ale jako nepřítel Boží - aniž jsem to věděl! Jednoho dne jsem byl na cestě z Jeruzaléma do Damašku, abych tam vyhladil křesťanskou církev. A tu se přihodilo něco nadpřirozeného. Náhle zazářilo kolem mne světlo a uslyšel jsem hlas: Saule, Saule, proč mne pronásleduješ? Padl jsem na zem a oslepl jsem. Po třech dlouhých dnech se ze mne stal úplně nový člověk. Zcela nový ve svém myšlení, cítění a chtění - opravdu k nepoznání. Kristus se mne zmocnil. Od této události běžím, protože mě Kristus uchopil, protože mě jeho láska uchvacuje a žene. Už nejsem pod zákonem. Mám jasný cíl před očima, a sice, abych se více a více podobal jemu.
Běžíme jako Ježíšovi učedníci? Nebo jsme zůstali stát bez jakéhokoliv vnitřního pohonu? Běžíme ještě? Jestliže ano, tedy kdo nás uchvacuje, kdo nás žene, kdo s námi hýbe, kdo nás posouvá dopředu? Mnohé učednictví obsahuje i dobré prvky různých lidských ideologií a ideálů a přece je tak značně vzdálené od cesty za Ježíšem. V dnešní době jsme bezprostředně konfrontováni s humanismem, a uděláme dobře, když si zachováme kritický pohled. Také v křesťanských církvích a sborech objevujeme nadšení pro křesťanské ideály, pro nové cesty a metody, pro nová hnutí a náboženské vlny - avšak to podstatné - hnací síla Ducha svatého a lásky Boží chybí. Proč? Protože mnozí z křesťanů, kteří si říkají Ježíšovi učedníci, jsou pouze nábožensky zaměření ale nejsou znovuzrození.
Kdo tě uchvacuje? Ježíš nebo bič zákona, který tě nemilosrdně pronásleduje a popohání slovy: Musíš se víc modlit, musíš víc číst v Bibli, musíš víc dávat do sbírky, musíš být víc aktivní - tohle musíš udělat a toho se musíš naopak vzdát.... Jestliže běžíme bičováni zákonem, nebo tím, co ostatní nám říkají, nebo od nás požadují, pak zůstáváme tím, čím jsme byli doposud: "starým člověkem". Neboť to co děláme, nevychází z víry ani z lásky - ale ze slepé, nebo vypočítavé poslušnosti. Takový křesťan nezná radosti. To není Duch svatý, ale náboženský duch, který ho žene. A tak zůstává stále tím starým Saulem a nepřítelem Božím.
Vzpomínám si na jednu ilustrovanou povídku, kterou jsem si jako malé dítě velmi oblíbil: Vítr a slunce se spolu vsadili, kdo z nich svlékne náhodnému poutníku jeho starý, ošumělý kabát. Studený vítr foukal a foukal, tahal za všechny cípy kabátu, ale poutník si ho přitáhl ještě více k sobě. Ale jakmile se mu opřelo teplé slunce do zad, svlékl sám od sebe svůj starý a ošumělý kabát. Přesně tak je to i v našem duchovním životě. Když přijde Mojžíš s hrozbou zákona a zaútočí na nás svým: "ty musíš", "ty nesmíš" - pak sice poběžíme pod jeho bičem, ale budeme stále více tvrdší, uzavřenější a Bohu vzdálenější... Ale když přijde Ježíš s hřejivým slunečním paprskem milosti a lásky, pak nám bude teplo u srdce. Sami od sebe svlékneme toho starého člověka a začneme běžet, protože láska Kristova, která byla vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, nás uchopila a pohání nás k cíli.
Jiří Sečka, KCO, Náchod
