 |
Zaznamenali jsme
116508054
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Teologie: KATOLICKÝ VÝKLAD NEOMYLNOSTI PAPEŽE
Vloženo Čtvrtek, 29. červen 2006 @ 08:56:40 CEST Vložil: xxx |
Je až podivuhodné, kolik lidí mylně chápe učení o neomylnosti a jiných problémech spojených s otázkou církevní autority. Jeden z velmi rozšířených nesmyslů je představa, že všechno, co papež řekne, je neomylné. Faráři mi říkají, že neomylnost je pro řadu lidí velkou překážkou jejich konverze ke katolické církvi.
Kenneth T. Overberg, SJ
Neomylnost a církevní autorita
Je až podivuhodné, kolik lidí mylně chápe učení o neomylnosti a jiných problémech spojených s otázkou církevní autority. Jeden z velmi rozšířených nesmyslů je představa, že všechno, co papež řekne, je neomylné. Faráři mi říkají, že neomylnost je pro řadu lidí velkou překážkou jejich konverze ke katolické církvi. Obvyklá odpověď na pečlivé vysvětlení neomylnosti církve zní: "A proč nám to nikdo neřekl dřív?"
Magisterium
Katolická církev učí, že papež a biskupové v jednotě s ním mají zvláštní a jedinečné povolání a povinnost učit. Papež a biskupové jsou pověřeni, aby autoritativně učili ve věcech víry a mravů takovým způsobem, jaký si nemůže nárokovat žádný jiný učitel. Podle katolické nauky jsou nejvyšší církevní doktrinální autoritou biskupové s a pod papežem. Tato učitelská autorita se dnes obvykle označuje slovem "magisterium" (učitelský úřad církve). Vedení a pastorační starostlivost této učitelské autority je pro církev velkým darem. Pod ochranou Ducha svatého pomáhá magisterium ochránit církev před zbytečnými omyly a nežádoucími odchylkami od pravdy.
Určitou orientaci ve zmatcích týkajících se role magisteria nám může dát zamyšlení nad následujícími tématy.
Kolegialita
2. vatikánský koncil zdůraznil, že odpovědnost za církev se netýká pouze papeže, ale sdílejí ji s ním i všichni ostatní biskupové. Papež je však hlavou biskupského kolegia. Proto jedná jako viditelná hlava církve a celého episkopátu i tehdy, vyjadřuje-li se samostatně, bez pověření ostatních biskupů. "Papež" a "biskupské kolegium" spolu neoddělitelně souvisí. Je jediná nejvyšší autorita, která může být uskutečněna dvěma způsoby: 1) kolegiátní činností (např. ekumenický koncil) nebo 2) úkonem papeže, který je hlavou kolegia biskupů (např. encyklika).
Řádný a mimořádný výkon magisteria
Jiným rozlišením nejvyšší učitelské autority je magisterium mimořádné a řádné. O mimořádném výkonu magisteria mluvíme při slavnostním vyhlášení definujícím dogma (článek víry), což je neomylné vyjádření nějaké božsky zjevené spásné pravdy. Slovem "definovat" se zde myslí dát konečné rozhodnutí v určité otázce. Takto mimořádně může učit jak všeobecný koncil, tak samotný papež. Poslední vyjádření tohoto druhu je dogma o nanebevzetí Panny Marie definované papežem Piem XII. v roce 1950.
Vedle tohoto mimořádného výkonu učitelské autority papeže a biskupů máme i řádný výkon magisteria. Příkladem mohou být učení místních biskupů, pastýřské listy biskupské konference, papežské encykliky a dokumenty 2. vatikánského koncilu (neboť koncil nevyužil své autority k definování žádného nového dogmatu). Přestože takové učení nespadá do oblasti neomylnosti, je také směrodatné a je třeba mu naslouchat.
Ale i řádné magisterium může učit neomylně, pokud je univerzální, tj. dané učení je zastáváno jednomyslně všemi biskupy v čele s papežem, a navíc je zde absolutní explicitní souhlas většiny věřících. Příkladem takového učení, které je neomylně hlásáno, ale přitom nebylo slavnostně definováno, je Kristovo zmrtvýchvstání a vyznání, že je Pán.
Neomylnost
Neomylnost se tedy v prvé řadě týká mimořádného výkonu magisteria, ať už ho vykonává celé kolegium nebo jen jeho hlava. Principem neomylnosti je síla Boží milosti (nikoli lidské schopnosti) nedovolující církvi odpadnout od Boží pravdy. Jednoduše řečeno, přítomnost Boží nedopustí sebezničení církve. Neomylnost je charakteristikou církve; je dána těm, kteří mají v církvi nejvyšší autoritu, což jsou - jak už bylo řečeno - biskupové s papežem jako hlavou.
Neomylnost se tedy netýká papežova osobního chování nebo jeho soukromých názorů. Když 1. vatikánský koncil definoval papežskou neomylnost, udělal to v kontextu církve. Toto dogma říká, že vždy, když papež definuje dogma víry (mluví se také o výroku "ex cathedra" - z učitelského stolce), je Duchem svatým obdarován neomylností, kterou dává církvi Bůh pro definování učení víry a mravů. 2. vatikánský koncil tento bod znovu zdůraznil. "Tato neomylnost, jíž chtěl božský Vykupitel vybavit svou církev při definování nauky o víře a mravech, sahá tak daleko, jak daleko sahá poklad božského zjevení, který se má svatě uchovávat a věrně vykládat. Tato neomylnost přísluší římskému biskupovi, hlavě biskupského úřadu, z jeho úřadu, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře nebo o mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry utvrzuje ve víře. Církvi přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad." (LG 25)
Neomylnost neznamená, že se církev vyhne všem chybám; vyhne se mylnému učení. Přítomnost Ducha to zaručuje. Je zřejmé, že toto přesvědčení nelze zcela prokázat, jedná se o věc víry. Tato víra je zakořeněná ve zkušenosti církve a vyjádřená Písmem v Ježíšově slibu o tom, že zůstane se svou církví do skonání věků.
Oba vatikánské koncily upřesňují nezbytné podmínky, za kterých je možné neomylné prohlášení nauky:
1) musí jít o výklad zjevení týkající se víry a mravů,
2) musí být výslovný požadavek definitivního rozhodnutí,
3) prohlášení musí být jednomyslným učením biskupů.
To znamená, že Duch svatý pomáhá magisteriu tím, že slavnostně zavazuje věřící, aby vírou přijímali to, co je obsaženo v Božím slovu. Konstituce o Božím zjevení takto popisuje úlohu magisteria: "Úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista. Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha." (DV 10)
Neomylnost se týká podstaty pravdy, ne už jednotlivých slov její formulace. Každá výpověď je omezena lidskými slovy, jejich chápáním, teologickými souvislostmi. Jak se doba a kultura mění, mohou tyto výpovědi vyžadovat nové, odlišné formulace téhož podstatného přesvědčení. Kvůli těmto přísným podmínkám se neomylné výpovědi vyhlašují jen málokdy. Od 1. vatikánského koncilu k tomu došlo jen jednou, při vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie (1950).
Nikoli neomylné učení
Co potom můžeme říci o ostatních oficiálních dokumentech, např. dokumentech 2. vatikánského koncilu nebo o papežských encyklikách? Jsou označovány ne zrovna nápaditě: nikoli neomylné, ale autoritativní učení. Nejsou neomylné, ale mají váhu učitelského úřadu církve. Duch chrání učitelský úřad církve a vede ho tak, aby jeho učení bylo správné. Je-li hlásáno oficiální učení katolické církve, očekává se od katolíka kladné přijetí. Jeho explicitní odmítnutí ale neznamená herezi (tak jako v případě odmítnutí dogmatu), tedy ani odpovídající trestní postihy.
Učení církve nevyžaduje slepou poslušnost bez rozmyslu. Jestliže je požadována poslušnost rozumu i vůle, předpokládá se na naší straně určité studium, diskuse, rozvaha a modlitba. Je třeba se vyhnout dvěma extrémům: přeceňování nebo podceňování rozumu ve věcech víry. Správná odpověď hledá citlivou souvislost mezi individuální rozumovou úvahou a autoritou magisteria, přičemž na straně magisteria stojí presumpce (předpoklad) pravdivosti díky vedení Ducha svatého.
Nelze říci, že dobrý katolík nesmí mít v žádném případě ve věci nikoli neomylného učení určité otázky. Většina církevního učení nespadá do kategorie dogmat a je zde tudíž možnost nepřesného nebo příliš zjednodušujícího vyjádření. Například encyklika Pavla VI. o pokroku národů Populorum progressio byla odmítána jako nebezpečně sympatizující s marxismem. Příliš rychlé a jednoduché odmítnutí však vyvolává podezření z odmítavého postoje k autoritě jako takové. Obvykle ale žádná taková diskuse nebo spor nemá příčinu v odmítnutím celého magisteria. Naopak, zřetelně vyjádřený, odůvodněný a citlivý nesouhlas ale v dlouhodobé perspektivě přispívá k pročištění a obohacení nauky, a tudíž může být pro církev velmi užitečný.
Střední cesta
Rostoucí porozumění církevní autoritě, neomylnosti a svědomí je dokladem obnovy současné církve. Vidíme mnohem jasněji jakou hodnotu pro nás představuje vedení církve a hlouběji si uvědomujeme Boží volání k přijetí naší osobní odpovědnosti. Jedná se o velmi širokou oblast, od ryze intimní sféry (antikoncepce) až ke globálním problémům (nukleární zbraně). Někteří lidé utíkají od osobní zodpovědnosti a chtějí po druhých, aby rozhodovali za ně, jiní hloupě odmítají jakoukoli autoritu. Střední cesta zralé a dospělé odpovědnosti oba takové extrémy odmítá a kladně odpovídá na volání po rozumné a uvědomělé účasti.
Z Catholic Update, St. Anthony Messenger Press, 1988 přeložil Tomáš Machula
ThDr. Kenneth R. Overberg, SJ je docentem v oboru křesťanské etiky a vedoucím katedry teologie na Xavier University, Cincinnati, Ohio.
|
Re: NEOPODSTATNĚNÉ NÁROKY PAPEŽŮ (Skóre: 1)
Vložil: Standa v Čtvrtek, 29. červen 2006 @ 09:14:01 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | NEOPODSTATNĚNÉ NÁROKY PAPEŽŮ
Jak již bylo vysvětleno, nevzniklo římskokatolické náboženství před 2000 lety, ale má svůj počátek asi před 1600 lety. Proto nikoho nepřekvapí, že ani jediné učení a praxe této instituce nesouhlasí s prvotní církví. Pojmy jako „křest, Večeře Páně, pokání" apod. v učení zůstaly, ale znamenají něco úplně jiného a také provedení v praxi je úplně jiné než v době prvotního křesťanství. V Písmu svatém se na žádném místě nemluví o jakémsi papeži, právě tak tam není uveden žádný „Petrův následník", ani „zástupce Krista", ani „apoštolská posloupnost" (tzn. následnické právo). Určitá místa z Bible byla překroucena, aby bylo možné svévolné nároky ospravedlnit. Stalo se to především se slovy Ježíše v Mat.16:18: „Ty jsi Petr (petros), a na té skále (petra) vybuduji církev svou, a brány pekelné nepřemohou ji." Pán neřekl Petrovi: „…na tobě vybuduji církev svou", ale „…na té skále…" Slovo „petros" znamená kámen; církev ale měla být vybudována na skále — „petra".
Kdo vynaloží tu námahu, může si v řeckém textu Nového zákona přečíst místa, kde se hovoří o skále (petra). Že by Pán nebes založil Svou církev na člověku, i kdyby to byl sebevětší prorok nebo apoštol, je prostě nesmysl. Petr byl pohyblivým kamenem (petros), a ne nehybnou skálou (petra). Pouze o pět veršů dále se na něj obrátil Pán se slovy: „Jdi za mnou, satane, ku pohoršení jsi mi; nebo nechápeš těch věcí, které jsou lidské." (Mat.16:23)
Petr právě obdržel zjevení, kdo Kristus je, a na tomto zjevení Ježíše Krista byla církev založena. Verš 17 musíme číst před veršem 18: „A odpovídaje Ježíš, řekl mu: Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův; nebo tělo a krev nezjevilo tobě, ale Otec můj, který jest v nebesích." Ze souvislosti jasně vychází, že Petr obdržel nebeské zjevení o Ježíši Kristu, které ve verši 16 vyslovil: „I odpověděv Šimon Petr, řekl: ,Ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého‘." Pán se ptal: „Vy pak kým mne býti pravíte?" Odpovědí bylo Boží zjevení a na tomto zjevení Ježíše Krista je církev založena. I 19. verš: „A tobě dám klíče království nebeského…" byl vyložen ve vlastní prospěch. Jedná se o klíče nebeského království. Jan Křtitel kázal: „Pokání čiňte, nebo přiblížilo se království nebeské!" (Mat.3:2) O našem Pánu čteme: „Od toho času počal Ježíš kázati a praviti: Pokání čiňte; neboť se přiblížilo království nebeské!" (Mat.4:17) Souvislost nám je ukázána v Luk.16:16: „Zákon a proroci až do Jana, a od té chvíle království Boží zvěstuje se…" O letničním dni pronikli do říše Boží první lidé, a tak obdrželi větší přednost než Jan Křtitel, který toto království pouze oznamoval: „Amen pravím vám, mezi syny zemskými nepovstal větší nad Jana Křtitele; ale kdo je nejmenší v království nebeském, je větší nežli on. Ode dnů pak Jana Křtitele až posavad království nebeské násilí trpí, a ti, kteří násilí činí, uchvacují je." (Mat.11:11-12) Petr, vybavený Boží plnou mocí, použil klíče nebeské říše správným způsobem. Dal novozákonní církvi na počátku navždy platná nařízení. Symbol klíče je lehce pochopitelný. Kdo má klíč od domu, může vejít dovnitř; kdo má klíč od auta, může jím jezdit. Kdo vlastní klíče nebeského království, má přístup k říši Boží, otevírá věci, které byly do té doby zavřené, a zjevuje to, co bylo skryté. Z moci Božího povolání a dosazení do služby bylo v časovém období novozákonní církve všechno pevně stanoveno, a to se nesmí měnit. Tehdejším duchovním vůdcům Pán zle vytkl: „Běda vám zákoníkům, nebo jste vzali klíč poznání; sami jste nevešli, a těm, kteří vcházeli, zabránili jste." (Luk.11:52) Je možné, že bychom se dnes nacházeli ve stejné situaci? Rovněž je zcela nepochopeno a nesprávně používáno to, co v dané souvislosti ještě řekl Ježíš Petrovi: „A co bys svázal na zemi, bude svázáno i na nebi; a co bys rozvázal na zemi, bude rozvázáno i na nebi." (Mat.16:19) To, co apoštol Petr prohlásil při založení církve za právoplatné, a sice pokání, křest vodou, křest Duchem svatým, se stalo pod vedením Ducha svatého. Proto to platí jak na nebi, tak i na Zemi. To je původní význam klíčů. Toto Boží zplnomocnění ale nebylo omezeno jenom na Petra, který mluvil v hodině zrodu novozákonní církve a musel zvěstovat uspořádání učení, nýbrž toto zplnomocnění bylo přeneseno na celou církev. Jednoznačně to vyplývá z Mat.18:18, kde nalezneme stejná slova v množném čísle: „Amen pravím vám: Cokoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi; a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi." Vidíme tedy, že stejná plná moc, kterou obdržel muž první hodiny k závaznému stanovení učení, byla předána i církvi, neboť ona musí zvěstovat stejná učení. Ze souvislosti vyplývá, že to platí i pro posouzení záležitosti týkající se věřícího osobně. Jestliže však dotyčný člověk neuposlechl usnesení církve na základě Slova, byl zařazen mezi nevěřící. Tato Boží plná moc tedy není vázána na jednoho jediného člověka, nýbrž je přenesena na celou církev. Nesmí být však používána svévolně, avšak pouze v souladu se Slovem Božím. Pak se naplní to, co je psáno hned v dalším verši: „Opět pravím vám: Jestliže by dva z vás svolili se na zemi o všelikou věc, za kterou by prosili, stane se jim od Otce mého nebeského (Mat. 18:19). Správně objasněno musí být i místo v evangeliu Jana 20:21-23. Tam řekl Pán apoštolům: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás. A to pověděv, dechl, a řekl jim: Přijměte Ducha svatého. Kterým odpustili byste hříchy, odpouštějí se jim; kterým zadrželi byste, zadrženy jsou."
Toto místo z Písma je také úplně špatně chápáno a římskokatolickou institucí vykládáno zcela nebiblicky. Žádný člověk nemá s odpouštěním hříchů nic společného, ty nám odpouští Bůh. Během kázání obdrží lidé skrze víru v Krista a jím dokonané dílo spásy jistotu, že jim Bůh odpustil. Je jasné, že žádný člověk nemůže sobě ani jiným odpustit hříchy, neboť Písmo svaté mnohokrát důrazně říká: „A aby bylo kázáno ve jménu jeho pokání a odpuštění hříchů mezi všemi národy…" (Luk.24:47) „Ano i vás, mrtvé v hříších a v neobřízce těla vašeho, spolu s ním obživil, odpustiv vám z milosti všecky hříchy" (Kol.2:13). Co ve skutečnosti znamená následující výrok vyjádřený v množném čísle: „Kterým odpustili byste hříchy, odpouštějí se jim…"? Komu byl adresován a v jaké souvislosti byl vysloven? Po vzkříšení našeho Pána byl jednoznačně určen apoštolům, a sice v souvislosti s jejich vysláním. Zde se jedná o hřích, který byl spáchán na zplnomocněném zvěstovateli evangelia. Když náš Pán vykonával Svou službu, mnozí se na Něm prohřešili tím, když Jej označovali za Belzebuba a všechno možné. ON ale řekl: „Všeliký hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu nebude odpuštěno lidem. A kdyby kdo řekl slovo proti Synu člověka, bude jemu odpuštěno, ale kdo by mluvil proti Duchu svatému, nebude jemu odpuštěno, ani v tomto věku, ani v budoucím." (Mat.12:31-32) Týká se to tedy mužů, kteří od doby vylití Ducha svatého o letnicích vykonávají zplnomocněnou službu v moci božského povolání. Jestliže se někdo rouhá Bohem poslanému služebníkovi, pronásleduje a kamenuje ho, může mu dotyčný služebník tento hřích odpustit. Ježíš sám nám dal příklad, když řekl: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!" (Luk.23:34) Když byl Štěpán kamenován, zvolal v modlitbě: „Pane Ježíši, přijmi ducha mého! …Pane, nepokládej jim toto za hřích!" (Sk.7:58-60) Rouhá-li se však někdo působení Ducha, darům Ducha, které působí prostřednictvím Božího posla, pak se jedná o hřích, který zůstane neodpuštěn. Muž Boží může odpustit jenom tomu, kdo se provinil jen vůči němu. To je vyjádřeno i v modlitbě “Otče náš": „A odpusť nám viny naše, jako i my odpouštíme viníkům našim." (Mat.6:12) „A přistoupíte k modlitbě, odpouštějte, máte-li co proti komu, aby i Otec váš nebeský odpustil vám hříchy vaše." (Mar.11:25) Jestliže se jeden provinil vůči druhému, i kdyby to bylo až sedmkrát sedmdesát, všichni si navzájem musí odpouštět. (Mat.18:21-35). Rouhá-li se tedy někdo pravému služebníku Božímu, může mu být odpuštěno. Působí-li ale skrze člověka Duch svatý a někdo se rouhá tomu, co se skrze toto působení Ducha děje, pak se to už netýká člověka, kterého Bůh používá, ale je to namířeno přímo proti Duchu svatému. Tím se rouhající člověk provinil vůči Bohu a spáchal proti Duchu svatému hřích, který nemůže být odpuštěn a zůstane neodpuštěn. Je to „hřích k smrti" — k věčnému odloučení od Boha. Jinak je však každý člověk před Bohem hříšník a odpuštění svých hříchů a vin obdrží od Něj, který jako jediný může odpouštět hříchy: „…který odpouští tobě všecky nepravosti…" (Ž.103:3). „Blahoslaveni, jejichž odpuštěny jsou nepravosti, a jejichž přikryty jsou hříchy." (Řím.4:7). Mírně vyjádřeno: praxe římskokatolického kostela je nebiblická. Od narození až do smrti se tam blahoslaví a po celý život se odpouštějí hříchy. Po smrti se však pozůstalým slavnostně oznámí, že zemřelý, zaopatřený všemi svátostmi, včetně posledního pomazání, se nalézá v očistci. Od těch hříchů, které mu během života byly stále opakovaně odpouštěny (!), má být očištěn teprve nyní tam. Jaký paradox! Jen tak mimochodem: i očistec je, právě tak jako ostatní učení a dogmata, pouze výmysl. Švýcarský reformátor Huldrych Zwingli k tomu řekl toto: „A protože očistec — tak se totiž nazývá onen klamný ohnivý trest — nemůže být ze Slova Božího dokázán, jak je možné, že jsme tak hloupí, že věříme takovému mdlému a podezřelému žvanění? Vidíme přece, že tytéž osoby, které očistec obhajují a nás učí, jak jej musíme hasit, se zároveň nabízejí jako hasící přístroje. Říkají: Musíš dát peníze; tím se oheň nejrychleji utlumí, jestliže totiž ten, který ty peníze bere, poslušně slouží mše, modlí se a zpívá žalmy, proto vysluhují mše a zároveň natahují ruku po penězích…" (Zwingli Hauptschriften, Der Theologe/Zwingliho Základní učení, Theolog/, II. část, str. 193-194).
Od vzniku této univerzální náboženské instituce bylo zavedeno, učeno a vyhlášeno za dogmata tolik věcí, které nemají s původním křesťanstvím absolutně nic společného. První křesťané neznali voskové svíčky, ani kadidlo a svěcenou vodu. Totéž se týká beatifikace a kanonizace, tedy vyhlašování některých zemřelých katolíků za blahoslavené, nebo takzvaným svatořečením povyšování blahoslavených na svaté a jejich uctívání. Neexistovalo každodenní vysluhování večeře Páně při mši, vzývání matky Boží a kláštery. Přede mnou leží seznam různých vyhlášení, o kterých bude ještě zmínka, včetně prohlášení o neomylnosti papeže v roce 1870, které bylo odhlasováno i přes silný odpor z vlastních řad (jenom v Německu bylo 79 theologů proti a pouze 25 pro), a dogmatu vyneseném v roce 1950, že Marie vstoupila tělem i duší na nebesa. Všechny tyto věci a prohlášení postrádají jakýkoliv biblický základ, neboť v Bibli je napsáno: „A jistě žádný nevstoupil v nebe, než ten, který sstoupil s nebe, Syn člověka, který jest v nebi." (Jan.3:13). Toto slavnostní vyhlášení papeže Pia XII. musí být zařazeno mezi antikristovská, protože se zcela příčí prohlášení Krista. Marie byla prohlášena za „rodičku Boží" teprve až v roce 431 po Kr. na koncilu v Efezu. Poté jí začali dávat různé tituly jako „matka Boží", „královna nebes", „zprostředkovatelka", „pomocnice", „přímluvkyně", „matka všech milostí", „matka církve", ale také „ničitelka hada" (která rozdrtila hada). Mnohá z těchto označení byla přenesena z Krista na Marii, a proto jsou antikristovská. ON je král, On je prostředník, On je přímluvce; On rozdrtil hadovi hlavu. Jestliže to vše měla činit Marie a být tím vším, co potom činil Kristus a kdo On vlastně je? Velmi výstižně vyjádřil své mínění o koncilových usneseních a papežských prohlášeních reformátor Martin Luther. Jeho slova, která pronesl 18. dubna 1521 na říšském sněmu ve Wormsu, vešla do dějin: „Protože nevěřím ani papežům ani koncilům, neboť je skutečností, že se častokráte mýlili a sami sobě odporovali, proto jsem já, jestli nebudu přemožen svědectvími Písma a jasnými důvody, přemožen mnou uvedenými svědectvími Písma a zajat ve Slově Božím. Odvolat nemohu a nechci, protože jednání proti svědomí nepřináší jistotu ani spasení. Bůh mi pomož, Amen!" (F. Hauss: Väter der Christenheit /Otcové křesťanství/, str. 147).
Dějiny dokazují, jak byli papežové omylní: „Až do konce třicetileté války bylo 245 papežů, mezi nimi 24 vzdoropapežů a podle pověsti dlouho považované za historickou pravdu i jedna ,papežka’. 19 papežů opustilo Řím, 35 vládlo v zahraničí. 8 papežů nevládlo déle než 1 měsíc, 40 pouze 1 rok, 22 z nich bylo u moci 2 roky, 54 — 5 let, 57 — 10, 51 — 15, 18 — 20 let a jenom 10 papežů vládlo déle než 20 let. Z těchto 245 papežů bylo 31 prohlášeno za uzurpátory (samozvance, kteří se násilím ujali vlády) a kacíře, zatímco 64 ze všech legitimních papežů zemřelo násilnou smrtí. 18 papežů bylo otráveno, 4 uškrceni, 13 dalších zemřelo různým způsobem." (E. Rosenow: Wider die Pfaffenherrschaft /Proti vládě kněží/, sv. I, str. 42)
Řím, lépe řečeno Vatikán, si přivlastnil univerzální autoritu, která ale v žádném případě není uznávaná Slovem. Je to světská moc pod rouškou zbožnosti. Legenda, že byl Petr v Římě a že tam dokonce působil dvacet let jako biskup, je jenom křečovitý pokus o ospravedlnění vymyšleného, ale pro římskokatolické náboženství svrchovaně důležitého tvrzení. Historikové hovoří pouze o jakémsi Šimonu Mágovi, který svými kouzelnickými triky udělal veliký dojem na římský senát. Mimochodem, Pavlovy, stejně jako Petrovy misijní cesty jsou tak jasně popsány, že o tom nemohou být žádné pochybnosti. Kdyby byl Petr podnikl cestu do Říma, byla by to tak neobvyklá událost, ba přímo senzace, že bychom o tom určitě nějaký záznam nalezli. Podle Gal.2:9 se Petr, Jakub a Jan podáním ruky dohodli s Pavlem a Barnabášem, že Pavel a Barnabáš budou působit mezi pohany a Petr, Jakub a Jan mezi Židy. Pavel, který psal sboru v Římě, zdraví na konci jmenovitě dvacet sedm osob, mezi nimiž ale není žádná zmínka o Petrovi. Také v mnoha dalších dopisech, které psal jednotlivcům a sborům v Římě, není Petr ani jednou uveden. Sledujeme-li přesně Slovo Boží a náboženský vývoj, je zřejmé, že žádné učení zavedené římskými katolíky neobstojí ve zkoušce Písmem svatým. Samozřejmost papežské autority je úplně neopodstatněná. V celých dějinách náboženství není ani jedna zmínka o tom, že by některý papež prožil božské povolání. Naopak, všeobecně je známo, že papežové jsou voleni prostřednictvím konkláve. (Doslovně – –„v uzamčení", skupina nejméně 120 kardinálů mladších sedmdesátipěti let, která je na dobu voleb papeže o chlebu a vodě zazděna v prostorách Sixtínské kaple ve Vatikánu na dobu neomezeně dlouhou, dokud se neshodne na osobě nového papeže.).
|
|
|
NEOMYLNOSTI PAPEŽE - Identita Antikrista (Skóre: 1)
Vložil: reformovany v Čtvrtek, 29. červen 2006 @ 11:04:30 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | Identita Antikrista
Autor: Richard M. Bennett
Obsah:
Človek hriechu a syn zatratenia sú opísaní v Písmach.
I. Čas príchodu človeka hriechu (zhrnutie v bodoch)
II. Podrobnosti týkajúce sa času, kedy sa má ukázať človek hriechu
III. Miesto, kde sa človek hriechu objaví
IV. Poslušnosť mysľou a vôľou rímskemu pápežovi
V. Cieľ a úmysel človeka hriechu
Záver
Dodatok I
Pápež Ján Pavol II, ako držiteľ titulu námestník Krista, zasvätil 25. marca 1984 celý svet Máriinmu Nepoškvrnenému Srdcu.[1] Takýto sľub oddanosti, ak je daný ľudskému stvoreniu, porušuje prikázanie Pána, „Ja som Hospodin, tvoj Bôh, nebudeš mať iných bohov predo mnou.“ Z väčšej časti ostal kresťanský svet ticho ako vtedy, tak aj dnes. Pápežov oficiálny akt, ktorým krikľavo opovrhol prvým prikázaním, mal varovať kresťanov, že zatiaľ čo pápež o sebe tvrdí, že je Kristov vikár[2], v skutočnosti sa Kristovi protiví tým že sa stavia na jeho miesto a takisto si prisvojuje Kristov úrad kňaza, proroka a kráľa. To, že dokumenty odhaľujú, že pápež Pius XII. mal účasť na Hitlerovej vláde teroru a smrti[3], by malo vzbudiť v kresťanoch otázku, či ich oči nevidia v úrade pápežstva líniu ľudí, ktorých Písmo označuje ako „človek hriechu“ – pretože práve pápežstvo dáva titul Kristov vikár svojmu úradu pápeža.
História ukazuje, že titul “Zvrchovaný najvyšší kňaz” bol udelený rímskemu biskupovi vladárom Justiniánom v šiestom storočí.[4] To dokumentuje skutočnosť, že úrad “zvrchovaný najvyšší kňaz” Rímskokatolíckej cirkvi, ktorý existuje už skoro 1500 rokov, má pohanský pôvod, zatiaľ čo Biblia vyhlasuje len jedného zvrchovaného najvyššieho kňaza a to Pána Ježiša Krista. Jediný ďalší, o ktorom ešte Písma hovoria, je ten, ktorý predstiera, že je zástupcom za Pána Ježiša Krista v Jeho úradoch, zatiaľ čo v skutočnosti stojí proti nemu – jedným slovom Antikrist. Pohanský vladár Justinián takisto preniesol na biskupa cirkvi v Ríme univerzálnu správu nad celým kresťanským svetom.Vtedy sa biskup cirkvi v Ríme stal známy ako pápež a tým vystúpil na pozíciu duchovnej hlavy pohanského Rímskeho impéria. Už len samotná autorita tohto historického faktu by sa mala chápať ako jasne označujúca antikrista.
V roku 800 po Kr. Charlemagneho víťazstvá a neúnavné aktivity ukončili budovanie “Summum Pontifex” a tým vzniklo “Sväté Rímske impérium” stredovekých a moderných čias.[5] V súčasnosti, keď Európska únia získala postavenie „Zvrchovaného najvyššieho kňaza“ v duc*****m a civilnom živote, dokonca aj sekulárne médiá vidia nápis na stene. A preto Sunday Telegraph vo svojom vydaní z 25. augusta roku 1991 hovorí, “Ak európsky federalizmus vyhrá, potom bude EK [Európska komunita] skutočne impériom. Bude mu síce chýbať vladár: ale zato bude mať pápeža...len veľmi ťažko si môžeme myslieť, že Wojtyla [pápež Ján Pavol II] si to neuvedomuje. ” Toto je ten istý veľkňaz a cirkevný štát, ktorý je „odiaty purpurom a šarlátom a bol pokrytý zlatom a ozdobený drahým kamením a perlami.”[6] A pápež presne v tomto cirkevnom štáte tvrdí, že sa na neho nevzťahuje žiadna morálna ani civilná autorita, “Prvú Stolicu nikto nesúdi.”[7] Ak kresťania rozumejú tomu, že sa na históriu musia pozerať z biblického pohľadu, potom tieto udalosti terajšej histórie nemôžu ostať nepovšimnuté.
V roku 1798 po Kr. zasiahla “smrteľná rana” zo Zjavenia 13:3 domnelého “Zvrchovaného najvyššieho kňaza”. Francúzska armáda odviedla pápeža preč do exilu. Ale Písma tiež vykreslili, že rana má byť uzdravená a nakoniec bude celý svet znova nasledovať šelmu, ktorej hlavou je tento domnelý “Zvrchovaný najvyšší kňaz”. Proroctvo sa živo naplnilo v konkordáte z roku 1929, ktorý uzavreli pápež a Mussolini a tým znova ustanovili pápežstvo ako suverénnu civilnú moc a dostalo aj majetok nielen vo Vatikáne, ale aj na siedmich pahorkoch Ríma. Historické fakty týkajúce sa geografie zodpovedajú Zjaveniu 17:9, “sedem vrchov, na ktorých sedí žena” (Zjavenie 17:9). Intrigánske triky Pia XI. zachytené v konkordáte z roku 1929 jasne svedčia o tom, že “Suverénny najvyšší kňaz” tejto “ženy” nie je nikto iný ako Antikrist. Teraz, keď je už rana uzdravená, dokonca aj evanjelikálny svet nasleduje tento mocný systém, čo je tak očividné podľa toho, že vedúci evanjelikáli kapitulovali pred “Suverénnym najvyšším kňazom” tým, že podpísali “Evanjelikáli a katolíci spolu” I a II.
Historické okolnosti týkajúce sa príchodu a charakteru Krista sa tak jasne zhodovali s proroctvami, že v minulosti za to Pánov ľud chválil Jeho meno. Práve tak mu Pánovo stádo ďakovalo za to, že jasne vykreslil Antikrista.
Prvé biblické oznámenie evanjelia bolo ako rozsudok nad Hadom-zvodcom a takisto aj opis nepriateľstva, ktoré malo existovať medzi pravým Semenom a Satanovým semenom. A preto už v Genesis 3:15 sa dá vidieť prvý kontrast medzi Kristom a Antikristom tak, ako zazneje v prehlásení evanjelia, “A položím nepriateľstvo medzi tebou a medzi ženou, medzi tvojím semenom a medzi jej semenom; ono ti rozdrtí hlavu a ty mu rozdrtíš pätu.””
Prorok Daniel nám dáva ďalší pohľad na totožnosť a časovanie príchodu toho, ktorý sa protiví Najvyššiemu Bohu. Štyri svetové ríše sú vykreslené ako štyri zvieratá a štvrté zviera je Rímske impérium. Z tejto štvrtej a poslednej svetovej mocnosti vyrastie jedenásť rohov (mocenských vlád). Jedenásty, ktorý je systémom plným prenasledovania, je rímsky. Časový faktor, “času a čias a do polovice času” (1260 rokov), ukazuje na to, že ten, o ktorom sa tu hovorí, je dynastia panovníkov a nie jednotlivec. O ňom dáva Písmo túto definíciu: “A bude vravieť slová proti Najvyššiemu a unaví svätých Najvyšších...” (Daniel 7:25). Vláda tohto panovníka je opísaná ako pretrvávajúca až kým nebude nahradená “večným kráľovstvom”, “ktoré bude dané ľudu svätých Najvyšších” (7:27). Podľa opisu Písem tento jedenásty alebo rímsky systém vlády je poslednou veľkou vládou predtým, než sa vráti Kristus. História ukazuje, že postavenie hlavy tejto jedenástej mocnosti, ktorá vyrastie z pohanského Rímskeho impéria, bolo presunuté vladárom Justiniánom na biskupa cirkvi v Ríme. Toto postavenie, titulované ako “Zvrchovaný najvyšší kňaz”, je už po stáročia známe ako pápežstvo Rímskokatolíckej cirkvi. Žiadny svetský systém moci nemôže súperiť s jeho starobylosťou. Aj keď dostalo “smrteľnú ranu” v roku 1798, pápežstvo je politickým mocenským systémom už skoro 1500 rokov.
Rímski pápeži sú svetskými nezávislými vládcami. Vlastnili územia, vyberali dane, vyhlasovali zákony a 667 rokov prenasledovali pravú nevestu Krista prostredníctvom inkvizície, ktorá na uplatnenie sily používala svetské vlády. Tieto historické fakty by mal každý dnešný kresťan rozvážne chápať.
Samotný Pán potvrdzuje fakt, že nastane presne stanovené naplnenie v úlohe Antikrista, keď prehlásil, “ide knieža tohoto sveta” [8] Tak podobne Kristus povedal, “Ja som prišiel v mene svojeho Otca, a neprijímate ma; keby prišiel iný vo svojom vlastnom mene, toho prijmete.” [9] Ján, ten milovaný, nasledujúc Majstrove šľapaje dôrazne tvrdí, “ako ste počuli, že prijde antikrist...” [10] Ján potvrdzuje to, že aj keď existovali prítomní odporcovia Krista (mnohí antikristovia), tieto opozičné sily sa nakoniec skoncentrujú v jednom celku.
Od čias prenasledovania v prvej cirkvi, cez prenasledovanie Vaudoisa, až po inkvizíciu a reformáciu, praví veriaci rozumeli aj Kristovmu úradu a takisto aj falzifikátu, Antikristovi. Horlivosť a odvaha mnohých martýrov bola založená na ich odhodlaní odolať Antikristovi. Avšak dnes už je to “nábožensky správne” priznať vlastnú nevedomosť, čo sa týka identity Antikrista. S rastom ekumenického hnutia, je naliehavo nutné znovu získať chápanie biblického proroctva, ktoré sa odohrávalo v minulosti a ktorého naplnenie pokračuje dodnes a nielen ho jednoducho odsunúť do budúceho kataklizmického obdobia.
V protiklade k tomu, veriaci minulosti rozoznali rímskokatolícku inštitúciu ako “Satanov trón” a Antikrista. Túto identifikáciu poznali a vyslovovali dokonca aj v stredoveku, okrem iných títo ľuďia: Dante Alighieri, John Wycliff, Ján Hus a Savonarola, počas reformácie: Martin Luther, William Tyndale, Ján Kalvín, Thomas Cranmer, Hugh Latimer, Nicholas Ridley, John Bradford a John Foxe, v 17. a 18. storočí: John Bunyan, prekladatelia biblie King James Version, ľuďia, ktorí vydali Westminsterské a Baptistické vyznanie viery; Isaac Newton, Jonathan Edwards, George Whitefield, John Wesley; a v nedávnejších časoch: Charles Spurgeon, biskup J. C. Ryle a Dr Martyn Lloyd-Jones. Všetci títo muži a mnohí iní rozumeli presnosti Písem, čo sa týka Krista aj Antikrista. Napísané slovo sa historicky naplnilo aj vo Svetle aj v temnosti. Vyplnené proroctvá spôsobili, že Boží ľud žasol nad múdrosťou svojho Pána. Dnes je to však “nábožensky správne” zdržať sa rozprávania o Antikristovi s výnimkou futuristických scenárov, ktoré sa aj tak nedajú analyzovať, pretože ešte nenastali.
Toto je uplatnenie “tolerančného princípu” dneška, ktorý úplne odstránil jednu hranu meča z presnosti a jednoznačnosti Božieho Slova. Takáto tolerancia vyznáva, že varovania Krista a apoštolov Jána a Pavla sa nemajú chápať historicky, ale skôr sa majú vidieť v nejakom budúcom náboženskom vodcovi, ktorý sa zjaví na konci posledných časov. Aj keď veľká časť moderného vyučovania Biblie predpokladá, že prichádzajúci Antikrist je budúci politický vodca, biblický Antikrist je na prvom mieste odpadnutý od viery – a až potom politický, z tohto mocenského miesta odpadnutia. Toto dokonale opisuje každého rímskokatolíckeho pápeža v jeho pontifikálnom úrade.
Tento dokument sa dotýka iba 2. Tesalonickým 2:3-12, ktorý je jedným z mnohých textov, ktoré odkrývajú Antikrista a slúži ako úvod ku iným textom.
Človek hriechu a syn zatratenia sú opísaní v Písmach.
Božie Slovo v 2. Tesalonickým jasne opisuje človeka hriechu a syna zatratenia. Ukazuje na čas a na miesto, kde sa objaví. Zreteľne tiež ukazuje cieľ a úmysel človeka hriechu.
I. Čas príchodu človeka hriechu (zhrnutie v bodoch)
A. Z tohto textu je možné vidieť, že dĺžka trvania človeka hriechu má dva odlišné parametre: vystúpi z odpadnutia, ktoré sa už rozvíja v čase, keď Pavol píše túto epištolu a táto istá apostázia nebude zničená až do druhého príchodu Pána.
B. Apoštol Pavol je znepokojený kvôli tomu, aby tesalonickí veriaci neboli zvedení myslieť si, že Kristov návrat môže nastať bezprostredne (verše 1-2). Boli tu veci, ktoré sa museli stať predtým, než sa Kristov návrat mal stať možným a ponúka jasné vyučovanie o tom, čo sa musí stať najprv, konkrétne o zjavení “človeka hriechu”.
C. Spomína tri veci, ktoré sa týkajú času, kedy sa má objaviť.
1. Odpadnutie. (verš 3)
2. Odstránenie toho, čo bránilo zjaveniu sa “človeka hriechu”. (verše 6-7)
3. Úplný koniec “človeka hriechu”. (verš 8)
II. Podrobnosti týkajúce sa času, kedy sa má ukázať človek hriechu
A. Odpadnutie (verše 3 a 7) “Nech vás nikto nezvedie nijakým spôsobom, lebo deň Kristov nenastane, kým prv neprijde odpadnutie, a nebude zjavený človek hriechu, syn zatratenia" (v. 3)
1. Človek hriechu sa má ukázať ako výsledok “odpadnutia” alebo ‘apostázie’ (“odpadnutie” po slovensky). Takže sa mala udiať apostázia veľkého rozsahu, ktorá mala viesť ku vystúpeniu “človeka hriechu”. Odpadnutie sa môže udiať len vo vyznávajúcej cirkvi Božej, pretože tu musí byť niečo od čoho sa odpadáva. Zárodok tejto neprávosti, ktorá povedie ku tejto apostázii a zjaveniu “človeka hriechu”, už pôsobil za dní apoštola: “Lebo tajomstvo bezzákonnosti už pôsobí” (v. 7). (Pozn. Odpadnutie od evanjelia nie je neverné vyznanie alebo ateizmus, ale skôr “pokrytectvo”, “zvod” a “tvárnosť pobožnosti”, vonkajšie oddanie sa a asketizmus, ktorý skrýva porušenosť za rúcho náboženstva.) Neprávosť v týchto dňoch dosiahla hrozivé rozmery.[11]
2. Písma hovoria o “tajomstve pobožnosti”, “veľké je tajomstvo pobožnosti: Bôh zjavený v tele...” (1 Timoteovi 3:16). Naopak, vo verši 7 sa hovorí o presnom opaku, “tajomstvo bezzákonnosti”, odhalenie človeka hriechu, syna zatratenia.
3. Toto “tajomstvo bezzákonnosti” sa čoskoro malo viditeľne prejaviť v podobe človeka hriechu. Výsledkom tejto apostázie má byť “každý zvod neprávosti”. Takéto odpadnutie sa má vyznačovať nie tak otvoreným nepriateľstvom, ale pokrytectvom a podvodom, ktorý sa pred svetom zdá byť spravodlivý a svätý. Apostázia je podľa definície dvojitosť a falošnosť, tiež vzdialenie sa od pravej pobožnosti a evanjelia a jeho prestúpenie.
4. Božie Slovo ukazuje, že odpadnutie, ktoré bolo v zárodku v čase apoštola, vyvrcholí v zjavení človeka hriechu.
B. Odstránenie toho, čo bráni jeho zjaveniu (verše 3 a 7)
1. Existovalo niečo, čo zdržiavalo alebo bránilo zjaveniu sa človeka hriechu, prekážka, ktorá blokuje jeho vystúpenie. Všimnite si, že táto prekážka je vec, “to” vo verši 6 a osoba, “ten” vo verši 7.
2. Objavuje sa tu nezvyčajná zdržanlivosť na strane apoštola jasne odhaliť identitu tejto prekážky, aj keď si jasne uvedomuje, že tesalonickí budú chápať to, čo povedal “teraz to, čo zdržuje, viete.” Historické pozadie ku druhému listu Tesalonickým je načrtnuté v Skutkoch kapitole 17 vo veršoch 1-10. Tam sú vysvetlené udalosti, ktoré sa udiali, keď Pavol bol v Tesalonike predtým, než vznikol tento list. Vtedy Židia vzniesli politiké obvinenie proti Pavlovi a Sílasovi, “títo všetci robia proti nariadeniam cisára hovoriac, že je iný kráľom, Ježiš.” Toto nebolo náboženské obvinenie, ale vina pred „cisárom“, totiž voči Rímskemu impériu. Toto všetko bolo jasné apoštolovi aj veriacim v Tesalonike. Ak by apoštol napísal, že prekážkou je Rímske impérium, mohlo by sa zdať, že podporuje politickú vzburu. “Čo” z verša 6 a “ten” z verša 7 úplne jasne hovoria tesalonickým, že hovorí o Rímskom impériu a o cisárovi. Odhalenie človeka hriechu bolo okolnosťami zdržiavané skrze Rímske impérium a cisára, až kým títo nebudú odstránení.
3. Aby sme teda poznali čas, kedy sa má zjaviť “človek hriechu”, musíme chápať celú pasáž (od verša 1 po verš 12) v kontexte. Človek hriechu je zjavený a objavuje sa skrze odstránenie toho “kto teraz zdržuje” (v.7). V predchádzajúcom verši Pavol pripomína veriacim “teraz to, čo zdržuje, viete.” Čo je teda to, čo títo veriaci mali poznať? Oni vedeli, že Rímske impérium riadilo všetko a každého, v mysli tesaloničanov Rím a len Rím zabraňoval. (Raní veriaci ako Tertulián a Hieronym boli o tomto presvedčení, viď dodatok.) Historické skutočnosti sú v súlade s poznaním toho, že je to Rím, ktorý zdržiava. Najprv cisár Konštantín I., presunul sídlo panovníka do Konštantinopolu. Tento presun otvoril každú príležitosť pre postup rímskych biskupov hľadajúcich moc. Vnútorná korupcia a externé tlaky zničili impérium. Až po rozložení Rímskeho impéria pápežstvo získalo prevahu nad civilnými autoritami a človek hriechu bol už viac zjavný. Toto bolo predpovedané v Danielovi, kapitole sedem, malý roh mal vystúpiť k moci po rozdelení Rímskeho impéria na desať kráľovstiev. Keď rímske pápežstvo nadobudlo nadvládu, ktorú predtým malo impérium, ľudia ako Vaudois už videli a rozoznali Antikrista. V celej histórii je len ťažko nájsť sled udalostí, ktoré by presnejšie zodpovedali týmto proroctvám ako práve táto.
C. Definitívny koniec človeka hriechu “A potom bude zjavený ten bezzákonný bezbožník, ktorého Pán Ježiš zabije duchom svojich úst a zkazí zjavením svojho príchodu.” (v 8)
1. Verš 8 hovorí o konci tohto zlostníka. Ten, ktorý mal byť zjavený, keď sa skončí pôsobenie cisárskeho Ríma, bude existovať, až kým ho nezničí dych Kristových úst a jasnosť jeho príchodu. Toto je jasný odkaz na druhý príchod. Pán v tomto verši predpovedá zničenie vlády “človeka hriechu”, Pánovo slovo ho zredukuje na nič. V posledný deň obnovenia všetkých vecí bude úplne a v každom ohľade zničený. Kristus bude zjavený ako sudca z nebies. Tento verš však zjavuje víťazstvo evanjelia aj medzitým. Apoštol opakuje Pánovu pravdu, o ktorej sa hovorí v Izaiášovi 11:4, "ale bude súdiť chudobných podľa spravedlivosti a bude trestať tichých zeme podľa spravedlivého práva, bude biť zem prútom svojich úst a duchom svojich rtov zabije bezbožného”. Pánova moc bola vždy najväčšia v deň najväčšej potreby, keď prichádza na pomoc tým, ktorí sú núdzni a chudobní v duchu. Boží charakter v jeho milostivom evanjeliu je “duchom jeho rtov”. Počas celej histórie sa tento verš takto chápal a v tomto zmysle aj žil. Evanjelium je “mocou Božou na spasenie každému veriacemu.”[12] Počas histórie toto „evanjelium milosti“ víťazilo nad “človekom hriechu“. Vaudois a Waldenskí, reformácia a všetky skutočné prebudenia sú svedkami toho, ako Pán bije prútom svojich úst a duchom svojich rtov. Jeho moc sa dá vidieť vtedy, keď sa smelo oznamuje jeho milostivosť a každý jednotlivec je spasený “ospravedlňovaní súc darmo jeho milosťou, skrze vykúpenie, vykúpenie v Kristu Ježišovi.”[13] Ak berieme zreteľ na obidve aplikácie tohto verša (víťazstvo evanjelia a Pánovo konečné víťazstvo), potom musíme prijať záver, že pojem „človek hriechu“ (ten bezzákonník) neukazuje na nejakého jednotlivca, ale vzťahuje sa na postupnosť jednotlivcov, ktorí sa držia na tomto mieste od pádu Rímskeho impéria až po druhý príchod Pána.
III. Miesto, kde sa človek hriechu objaví
" ktorý sa protiví a povyšuje nad všetko, čo sa zovie Bôh, alebo čomu sa dáva božská česť, takže sa posadí do chrámu Božieho jako Bôh a bude sa vydávať za Boha.”(v. 4)
A. Objaví sa v “chráme Božom”. Apoštol opakovane používa slovo “chrám”, aby označil samotný Boží ľud. Napríklad “Ak niekto kazí chrám Boží, toho zkazí Bôh; lebo chrám Boží je svätý, ktorým ste vy.”[14] Toto svedčí o tom, že človek hriechu vyjde spomedzi Božieho ľudu ako výsledok odpadnutia, t.j. apostázy, ktorá je načrtnutá v predchádzajúcom verši.
B. Toto chápanie 4. verša podporujú katolícke zdroje
1. Aj keď si to mnohí vôbec neuvedomujú, už po stáročia toto výnimočné tvrdenie a správanie prehlasujú a praktizujú pápeži Rímskej cirkvi. Nasledovné ohromujúce tvrdenie pochádza z primárnych rímskokatolíckych zdrojov. Verše 4 z Písem učí, “...takže sa posadí do chrámu Božieho jako Bôh a bude sa vydávať za Boha.” Definujúc slovo “Otec”, Katolícka encyklopédia hovorí, “…Svätý Otec je titul samotného pápeža. Boh Otec je prvá osoba požehnanej Trojice.”[15]
2. Čo sa týka tohto “Svätého Otca”, Rímskokatolícka cirkev mu pripisuje nasledovné božské atribúty, “Najvyšší veľkňaz je na základe svojho úradu neomylný v magistériu, keď ako najvyšší pastier a učiteľ všetkých veriacich...definitívnym úkonom vyhlasuje náuku o viere alebo mravoch za záväznú.”[16] A “Rímsky pápež ‘má z Božieho ustanovenia najvyššiu, plnú, bezprostrednú a univerzálnu moc v spravovaní duší.’ ”[17] Okrem atribútu neomylnosti sa dá “najvyššia, plná, bezprostredná a univerzálna moc” dosiahnuť len cez všadeprítomnosť, ktorá je tiež božským atribútom. Oficiálne tvrdenia Ríma o božích charakteristikách vyvyšujú pápeža “nad všetko, čo sa zovie Bôh.”
3. Výstredne a bez zjavného trasenia sa rímskokatolícky úrad pápežstva sám v sebe napĺňa text z Tesalonickým a definíciu “Antikrista”. Je dôležité si povšimnúť, že grécke slovo použité pre antikrista v Biblii neznamená len jednoducho proti Kristovi, ale ešte dôležitejší význam je náhrada za Krista. To, že pápežstvo, v reálnom význame žilo tento obojstranný význam tohto gréckeho slova – ten, ktorý je proti Pánovi Ježišovi Kristovi tým, že vzbudzuje dojem, že je na jeho mieste – je viditeľné v jeho (pápežovej) snahe prisvojiť si Kristovu moc a postavenie jediného Prostredníka. Úplná a zvrchovaná moc patrí len Bohu-človeku Ježišovi Kristovi, ktorý jedná slobodne nad každým jedným v Jeho Cirkvi. Toto je dosvedčené v Efezským 1:22-23, “A všetko poddal pod jeho nohy a jeho dal za hlavu nado všetko cirkvi, ktorá je jeho telom, plnosťou toho, ktorý si naplňuje všetko vo všetkom.”
4. Rímskokatolícka cirkev si robí nárok na prevzatie jeho Božieho postavenia aj pre seba. Podľa jej oficiálneho učenia “...rímsky pápež má na základe svojho úradu Kristovho zástupcu a pastiera celej Cirkvi plnú, najvyššiu a univerzálnu moc nad Cirkvou, ktorú môže vždy slobodne vykonávať.”[18] On je ten najhorší a najväčší nepriateľ Krista, ktorý pod rúškom služby Kristovi, sa odvažuje podkopať jeho výhradné úrady tým, že si skryto uchvacuje jeho postavenie a moc.
IV. Poslušnosť mysľou a vôľou rímskemu pápežovi
A. Rímsky zákon vyžaduje poddanie rozumu a vôle tomu, “kto sa bude vydávať za Boha”. Oficiálny zákon Rímskokatolíckej cirkvi vyhlasuje nutnosť poddať Bohom darované schopnosti mysle a vôle nie samotnému Bohu, ale naopak, rímskemu pápežovi.
“Aj keď nie súhlas viery, predsa však nábožnú poslušnosť rozumu a vôle treba prejaviť náuke, ktorú buď Najvyšší veľkňaz, alebo kolégium biskupov hlása o viere alebo mravoch, keď vykonávajú hodnoverné magistérium, hoci túto náuku nezamýšľajú vyhlásiť definitívnym úkonom; veriaci sa teda majú starostlivo vyhýbať tomu, čo sa s ňou nezhoduje.”[19]
Nielen, že sa toto vyžaduje, ale v kánone 1371 sa vyhlasuje, že následkom za neposlušnosť je “spravodlivý trest”.
B. Trúfať si zaujať miesto samotného Krista ako učiteľa, pastiera a kňaza a odvážiť sa konať ako v jeho osobe sa zjavne rovná tomu že, “sa posadí do chrámu Božieho jako Bôh a bude sa vydávať za Boha.” Aj tak v dnešných časoch podľa dokumentov II. Vatikánskeho koncilu zostáva zvláštnym faktom, že toto je presne to, čo tvrdí pápežský Rím. Nejde tu len o tvrdenie; rímsky zákon ukazuje svoje zuby tým, že vymáha poddanie sa a vyhlasuje trest pre tých, ktorí ho neuposlúchnu.
V. Cieľ a úmysel človeka hriechu
A. Zdá sa, že apoštol Pavol úmyselne používa pojmy, ktoré zvyčajne hovoria o Kristovi ako napr. “zjavený”, “príchod” a “tajomstvo”, aby ukázal na účinkovanie človeka hriechu. Toto naznačuje, že Satanov plán je nahradiť Krista svojím vlastným človekom.
1. Stanovený cieľ je uvedený vo verši 4, “Ktorý sa protiví a povyšuje nad všetko, čo sa zovie Bôh, alebo čomu sa dáva božská česť, takže sa posadí do chrámu Božieho jako Bôh a bude sa vydávať za Boha.” Toto je, ako to už bolo dokumentované tvrdenie a zákon pápežského Ríma. Verš 9 vykresľuje, ako sa má uskutočniť tento Satanov cieľ: “toho bezbožníka, ktorého príchod je podľa mocného pôsobenia satanovho so všetkou mocou a so znameniami a s lživými zázrakmi.” Človek hriechu mal prísť s každou mocou, znameniami a lživými zázrakmi a “s každým zvodom neprávosti.”
2. Práve tak ako Pán konal zázraky cez apoštolov, aby potvrdil ich postavenie, tak aj Satan bude konať s antikristom, potvrdiac jeho údajné postavenie cez falošné zázraky vymyslené nato, aby porazili evanjelium. Človek hriechu je naraz falošná prezentácia Krista a aj kontrast k nemu. Pokúša sa okupovať jeho miesto, ale je mu úplne nepodobný a v opozícii proti nemu. Prisvojil si jeho miesto a jeho právomoci a pretože je vzdialený od toho, aby ho pravdivo reprezentoval, je predstaviteľom jeho najväčšieho nepriateľa. Tak ako Kristus jedná za Boha, tak aj človek hriechu jedná za Satana, ktorý ho aj skutočne používa práve pre tento účel, ako to hovorí text, že jeho príchod je “podľa mocného pôsobenia satanovho.”
B. Cieľ a úmysel človeka hriechu je vyjadrený aj v jeho druhom mene, “syn zatratenia”. Odkazuje sa tu na Judáša, ktorý predstieral, že je učeníkom Krista aj vtedy, keď zrádzal Syna človeka cez znamenie lásky a lojality. Syn zatratenia je tajomný nepriateľ a pritom zdanlivý priateľ, veľmi známy dôverník a pritom zhubný nepriateľ, ktorý zrádza bozkom, zatiaľ čo aj pri tom hovorí, že slúži Pánovi a Majstrovi. Je to Judáš, ktorého príchod mal byť “podľa mocného pôsobenia satanovho”, “lživými zázrakmi”. Tí, ktorí sú pod ním, sú pod vplyvom “pôsobenia bludu.” Sami sa rozhodli tak, že “nepriali lásky pravdy”, ale radšej “si obľúbili neprávosť.” Takto teda Rímskokatolícka cirkev učí, že “...nábožnú poslušnosť rozumu a vôle treba prejaviť náuke, ktorú buď Najvyšší veľkňaz...hlása...hoci túto náuku nezamýšľajú vyhlásiť definitívnym úkonom...”[20] Vyžaduje to, aby ľudia cez svoje najvyššie schopnosti dali uznanie jej Najvyššiemu veľkňazovi, zatiaľ čo Písma jasne učia, že len Pán je Najvyšší.
Záver
Pre Rím má Najvyšší veľkňaz, ktorý údajne požíva “neomylnú učiteľskú autoritu”[21], ohromnú dôležitosť. Satan dobre vedel o hodnote a dôležitosti tohto jedného slova “neomylný”. Priniesol ho preto do Ríma, aby si ho oni mohli prisvojiť cez neomylné dekréty, neomylné koncily a neomylných námestníkov Krista. Je to tak rúhavé tvrdenie, že ak by sme nevedeli, že “ho Pán Ježiš zabije duchom svojich úst a zkazí zjavením svojho príchodu”, čudovali by sme sa, prečo ich nepohltila zem ako Kóracha, Dátana a Abírama. My, ktorí veríme Biblii, sa radujeme v neomylnosti Boha každej pravdy, ktorá je vyjadrená v jeho napísanom Slove. V tomto istom neomylnom Slove je zjavený “Boh každej milosti”[22], ktorý hľadá, nachádza a zachraňuje svoj ľud. Všetky údy Krista sú bezpečne v jeho ruke. Nikto ich odtiaľ nemôže vytrhnúť. Všetky úmysly Boha milosti sú neomylne stanovené. A všetci, ktorých Otec dal Pánovi Ježišovi Kristovi, budú určite privedení domov, aby hľadeli na Jeho slávu a videli Ho takého, aký je.
Nikto, len sám Boh, by nemohol vykresliť dopredu “tajomstvo neprávosti”, ktorým je pápežstvo Rímskokatolíckej cirkvi. Toto by človek nikdy nemohol očakávať; len Boh to mohol predpovedať. To, že sa objaví moc, ktorá tvrdí, že jedná za Boha, že je “ako Boh” a to uprostred kresťanskej cirkvi, opovrhuje Božou pravdou a smeje sa jeho vlastnej svätosti, prevyšuje ľudskú fantáziu. Porušenosť, podvod a falošné nároky, ktoré vládli nad svetom dlhé veky z toho istého mesta na siedmich vrchoch, kde pohanská Rímska ríša kraľovala cez vojenskú silu, je tak veľká, že ak by neboli jasne opísané Pánovým Slovom a videné v minulosti a nedávnej histórii, nebolo by možné, aby ich ľudia očakávali. Prorocký portrét zloby antikristovho systému je prejavom Božej inšpirácie Biblie a moci a autority nášho Pána a Boha.
Konečné slovo sa má ešte len naplniť. Je to rýchlo prichádzajúci návrat Krista ako je opísaný na konci devätnástej kapitoly Zjavenia. “Pretože pravdivé a spravedlivé sú jeho súdy, lebo odsúdil veľkú smilnicu, ktorá porušovala zem svojím smilstvom, a pomstil krv svojich sluhov na jej ruke. A povedali aj po druhé: Hallelujah! A jej dym vystupuje na veky vekov... Radujme sa a plesajme a vzdajme jemu chválu, lebo prišla svadba Baránkova, a jeho manželka sa prihotovila. A dalo sa jej, aby sa obliekla do čistého a nádherného kmentu, lebo tým kmentom sú skutky spravedlivosti svätých. A riekol mi: Píš! Blahoslavení povolaní k večeri svadby Baránkovej. A zase mi riekol: To sú pravdivé slová Božie.” (Zj. 19:2-3, 7-9)
Dodatok I
Komentáre raných veriacich ku textu v liste Tesalonickým
To, čo bolo vyššie načrtnuté, bolo tiež chápanie raných veriacich v tom, ako sa pozerali na text v 2. liste Tesalonickým.
Napríklad Tertulián (zomrel okolo roku 220 p.Kr.) a Hieronym (zomrel roku 419 p. Kr.), typicky pre raných veriacich jasne ukazujú na Rímsku ríšu ako na moc, ktorá zadržiava. Tertulián vo svojich spisoch, kde hovorí o tejto pasáži z 2. Tesalonickým, hovorí, že Božím chrámom je cirkev a že očakáva skorý príchod antikrista. Takisto tam opisuje cirkev, ktorá sa modlí za to, aby Rímska ríša vydržala čo najdlhšie, aby sa takto zdržal antikristov príchod. Podľa Tertuliánových vlastných slov, “Nemáme žiadnu túžbu, aby sme boli premožení týmito hroznými dalosťami a tým, že sa modlíme, aby sa ich príchod oddialil, dávame svoju podporu ďalšej existencii Ríma.” Hieronym sa pridŕžal pohľadu, ktorý bol typický pre jeho pôsobenie v štvrtom storočí a ktorý pretrval aj do piateho storočia a tento postoj vyjadruje spôsobom, ktorý je podobný tomu Tertuliánovmu, “On [Pavol] ukazuje, že to, čo zdržiava, je Rímske impérium, pretože kým nebude zničené a odstránené zo stredu podľa proroka Daniela, Antikrist dovtedy nepríde. Ak by sa rozhodol povedať to priamo, tak by bláznivo vyvolal zúrivé prenasledovanie kresťanov a potom aj rastúcej cirkvi.” V jeho epištole 121 (do Algasie) Hieronym formuluje svoj pohľad ešte jasnejšie, “A teraz viete, čo ho zdržuje, aby bol zjavený vo svojom čase, to znamená, vy viete veľmi dobře, aká je tá príčina, prečo Antikrist nemôže prísť hneď teraz. A Pavol ani nechce hovoríť otvorene o tom, že Rímska ríša má byť zničená, pretože jej vladári si myslia, že je večná... Pretože ak by otvorene a smelo povedal, ‘Antikrist nepríde, kým nebude najprv zničené Rímske impérium’ potom by nastala zdanlivo spravodlivá zámienka pre prenasledovanie prvej cirkvi.”
--------------------------------------------------------------------------------
[1] “Pope John Paul II and the Collegial Consecration of 1984”, www.theotokos.org.uk
[2] The American College Dictionary (Random House, 1947) definuje slovo vikár ako “ten, ktorý koná na mieste iného”.
[3] Hitler’s Pope: The Secret History of Pius XII, John Cornwell (New York, NY 10014: Viking, 1999).
[4] The Prophetic Faith of Our Fathers, LeRoy Edwin Froom (Washington DC: Review and Herald Publishing Assn., 1978) 4 vols. Vol I, pp. 511-517.
[5] Pozri Edward Gibbon, The Decline and Fall of the Roman Empire, Kapitola 15.
[6] Zjavenie 17: 4.
[7] Kánon 1404, Kódex kanonického práva, Latinsko-slovenské vydanie, Spolok sv. Vojtecha (1996).
[8] Ján 14:30.
[9] Ján 5:43.
[10] 1 Jána 2:18. (Grécky text hovorí, že Antikrist má prísť.)
[11] http://www.iconbusters.com/iconbusters/lechery/current-lechery1.htm - Táto stránka obsahuje aj odkazy na Rímskokatolícke zdroje, ktoré ukazujú, že tajomstvo neprávosti už pôsobí.
[12] Rimanom 1:16.
[13] Rimanom 3:24.
[14] 1 Korintským 3:17; Efezským 2:21, 2 Korintským 6:16.
[15] The Catholic Encyclopedia, Robert Broderick, ed. (Nashville, TN: Thos. Nelson Inc., 1976) p. 217.
[16] Kán. 749, Par.
[17] Katechizmus Katolíckej cirkvi, (Spolok svätého Vojtecha v Trnave, 2. vydanie 1999), #937.
[18] Katechizmus, #882.
[19] Kánon 752
[20] Kánon 752
[21] Kán. 749, Par. 1
[22] 1 Petra 5:10
|
|
|
Re: Náměstek Kristův – stručně řečeno antikrist (Skóre: 1)
Vložil: reformovany v Čtvrtek, 29. červen 2006 @ 11:07:24 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) |
Náměstek Kristův – stručně řečeno antikrist
Pravděpodobně už jste někdy zaslechli termín náměstek Kristův. Co ale znamená slovo náměstek? Samo slovo dává tušit, že je to někdo kdo jedná namístě nebo namísto někoho. Nápříklad ministr má své náměstky, kteří ho mohou v určitých kompetencích zastupovat. Nyní se podívejme do Řecko-Českého slovníku k NZ [1], co znamená hojně používaná předpona anti. Slovník jako první význam uvádí „pův. místně naproti. Jako příklad mě napadá, že naproti řeckému ostrovu Kythira leží osrůvek Antikythira. Druhý význam uvedený ve slovníku je ovšem mnohem relevantnější a uvádí že anti slouží k označení toho, že jedna veličina nahrazuje druhou nebo má stejnou hodnotu: místo něčeho nebo někoho. Zde je relevantní místo někoho srov. náměstek = od na místo (někoho).
Tedy náměstek Kristův můžeme stručneji vyjádřit slovem antikrist.
Připomeňme jen, že Pán Ježíš Kristus žádného svého náměstka nebo-li antikrista neustanovil. Slíbil nám totiž Ducha pravdy, který nás do veškeré pravdy uvede (viz Jan 16. kap.)
1. Josef B. Souček, Řecko-Český slovník k NZ, Kalich – Praha, čtvrté vydání 1994.
Zdraví
reformovaný
|
Re: Náměstek Kristův – stručně řečeno antikrist (Skóre: 1)
Vložil: joker v Čtvrtek, 29. červen 2006 @ 11:32:26 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Jenže ty jsi zapoměl, že lidé jsou pohodlní a otroctví je tak snadné ;-)
Proto raději než by většina populace použila mozek, raději poslouchá nějaký "tlampač", který jim vhodně vysvětlí, jak mají myslet a jak chápat. Příklad: denodenně sedí tisíce joudů před tv Nova a dívají se na jejich zprávy. Každou neděli sedí (mnohdy titíž) joudové v kostelích, chrámech a modlitebnách a poslouchají něčí výklad toho, jak mají uvažovat a jak se mají chovat.
To s tím *****m je zajímavá úvaha, akorát se asi u řecko-římských a panslavických křesťanů moc neujme ;-) |
]
|
|
Úplně vše nebude u katolíků antikristovské, bratři (Skóre: 1)
Vložil: Serafim v Čtvrtek, 29. červen 2006 @ 16:55:13 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416 | Vždyť např. list katolických biskupů varuje před okultními praktikami
Vilnius. 20.5.2005 Litevští katoličtí biskupové vyzvali k zastavení módní vlny okultismu. Zdůrazňují, že magie a věštění je stále větším společenským problémem. kardinál Audrys Juozas Baczkis představil v sídle litevského episkopátu zvláštní list na téma magie a okultismu. Podrobnosti telefonuje P. Tadeusz Jasiński:
„Biskupové v listu konstatují, že se na Litvě množí salóny mágů a čarodějnic, parapsychologická střediska, šamanské kurzy, které propagují nejrůznější okultní praktiky. Přiznávají, že i nemálo věřících využívá těchto služeb, zabývá se horoskopy a pokouší se o magii. Pověry, věštby a magie se staly závažným sociálním problémem, protože podrývají osobní angažovanost, ničí pocit důstojnosti a odpovědnosti, vedou k přetržení svazků mezilidské solidarity. Litevští biskupové zvlášť varují před rituály šamanů, kteří přijíždějí z Ruska. Vyjadřují znepokojení nad tím, že média i osobnosti veřejného života přispívají k propagaci astrologů a mágů, kteří jsou v některých televizních pořadech představováni jako odborníci na společenský život. Upozorňují také, že na spiritistické a magické seance je často verbována dospívající mládež. V závěru litevští biskupové vyzývají příslušné občanské instituce a všechny lidi dobré vůle, aby podnikly náležité kroky k zastavení vlivu okultismu na Litvě.“
(job)
|
|
|
|
|
