poslal Miloslav Pro Řád 2/2006:
Je „černobílé vidění“ něčím záporným?
Stalo se v současnosti módou říkat: Ten a ten člověk má černobílé vidění. Tím je ve „slušné“ a „tolerantní“ společnosti odepsán. Buď ho považují za extrémistu na úrovni radikálních organizací á la skinhedi či anarchisté nebo za méně inteligentního, neboť přece vzdělaný a snášenlivý člověk ví, že „věci jsou složité“ a téměř nic není úplně dobré nebo úplně špatné. Jestliže tedy například někdo prohlásí potraty jednoznačně za vraždy, označí ho i lidé, kteří se jinak považují za věřící a dokonce nesouhlasící s interrupcemi, za člověka s „černobílým viděním“. Ihned se ozvou námitky: a co když žena byla znásilněna nebo když se má narodit dítě schopné jen vegetativního života ......
Kdo i za těchto okolností trvá na tom, že potrat je vraždou, vidí „černobíle“ a to do slušné, tolerantní a inteligentní společnosti přece nepatří.
A můžeme pokračovat dál. Kdo prohlásí veškerou umělou antikoncepci za hřích ve smyslu nauky Církve, definované Piem XI. v encyklice Casti Connubii nebo Pavlem VI. v encyklice Humanae Vitae, vidí „černobíle“, neboť prý životní okolnosti mnoha manželských párů jsou stále složitější. Kdo považuje každý mimomanželský sex za nemravný, vidí „černobíle“, protože prý nechápe komplikovanou situaci mnoha mladých zamilovaných nebo krizovou situaci řady ženatých a vdaných, kteří se zapletou s jiným partnerem. Kdo odsuzuje eutanázii jako vraždu, vidí „černobíle“, protože utrpení a bolesti mnoha starých a nemocných mohou prý toto ospravedlňovat. Kdo odmítá registrované partnerství homosexuálů a vůbec pokládá homosexualitu ve smyslu biblických výroků za perverzitu, vidí „černobíle“, protože nebere v potaz údajné „poznatky“ vědy, že se nejedná ani o neřest, ani o nemoc, ale pouze o „sexuální orientaci“, která právě proto musí být zrovnoprávněna s heterosexuálním manželstvím. Kdo hovoří o tunelování podniků jako o zlodějně, vidí „černobíle“, neboť ekonomika je prý velmi složitou a nejednoznačnou záležitostí. Kdo považuje nevyplácení mzdy zaměstnancům za zločin, vidí „černobíle“, poněvadž nebere v potaz to, že majitel firmy může potřebovat peníze na důležitější věci nebo je momentálně nemusí mít na kontě. Kdo má odvahu po pravdě napsat, že zločiny katolíků proti lidskosti v dějinách dvaceti staletí se nedají co do počtu a „kvality“ ani v nejmenším srovnat s mnoha otřesnějšími zločiny neznabohů osvícenského, liberálně-zednářského, nacistického nebo komunistického ražení v rozsahu pouhých dvou staletí, vidí „černobíle“, protože nepřipouští, že i navzdory tomu tyto bezbožecké systémy přinesly díky Velké francouzské revoluci údajné respektování „občanských svobod a práv“ a díky bolševické Velké říjnové socialistické revoluci v Rusku domnělou „sociální spravedlnost“.
Takže jinými slovy: Kdo má odvahu nazvat hřích hříchem a ctnost ctností, má „černobílé vidění“. To je důvodem, aby byl v současné „demokratické“ a „tolerantní“ společnosti ostrakizován, vytlačen na její okraj nebo pronásledován. Ďábel v novodobých dějinách uplatňuje takovou taktiku, že pod záminkou „složitosti“ problémů zavádí erozi pojmů. Každé jednoznačné a jasné pojmenování situace a nazvání věcí pravými jmény, nepřipouštějící jiný výklad, má být napadeno a odsouzeno jako přinejmenším „intelektuální zločin“, projev neslušnosti a neúcty vůči těm, kteří toto kategorické stanovisko nesdílejí, v horším případě potom spiknutí proti falešnému božstvu „tolerance“, nerespektování „práv“ menšiny (např. homosexuální)
a útok proti lidské svobodě, neboť za každým nekompromisním odsouzením zla se přece skrývá hrozba útlaku a perzekuce jinak smýšlejících, ano, už jsou vidět planout i „novověké hranice svaté inkvizice“.
Není třeba vynakládat příliš mnoho intelektuální potence k vyvrácení této nesmyslné mentality a její argumentace. Je to umělé a záměrné spojování hrušek a pušek, tedy dvou naprosto odlišných věcí. Kdo odsuzuje zločin a hřích, nemusí tím přece zároveň odsuzovat hříšníka jako člověka. Naopak, katolická nauka vždycky ve smyslu slov Pána Ježíše vedla věřící k tomu, aby hřích nenáviděli, hříšníka však milovali. Nenávidět hřích ale znamená správně jej označit a pojmenovat – jako skutečný hřích a ne jako „hřích pouze za určitých okolností“, případně „hřích vůbec žádný“ nebo dokonce jako „ctnost“ (stává se, že smilstvo bývá označováno jako „ctnost“ prý upřímné a opravdové lásky, dokonce i od některých kněží, s čímž se autor tohoto příspěvku setkal). Láska k hříšníkovi, za něhož tekla Kristova krev na Kalvárii a vědomí vlastní hříšnosti však nutí katolíka, aby bloudícímu a hřešícímu projevoval maximum úcty, lidského pochopení a pomoci v potřebách. Je vždy nutno radikálně a ostře odsoudit konkrétní špatný skutek, nikdy ale jeho pachatele, u něhož by se měl katolický křesťan vždycky snažit najít „polehčující okolnosti“ a usilovat o to, aby se choval jako Ježíš Kristus, který cizoložné ženě řekl: „Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji.“ Velmi důležitou hodnotou je též modlitba za hříšníky, mezi něž se každý katolík musí zákonitě počítat, jinak – řečeno slovy sv. Jana – „klame sám sebe“.
Totéž platí i ve vztahu k falešným a zhoubným ideologiím posledních dvou staletí a současnosti. Osvícenský racionalismus, liberalismus, naturalismus, socialismus, komunismus a další bezbožecké -ismy nutno nenávidět přesně ve smyslu Syllabu papeže bl. Pia IX. a jiných neomylných dokumentů Magisteria. V zájmu nejen objektivní pravdy, ale též v zájmu nesmrtelných duší je třeba neustále mluvit a psát o zvěrstvech reprezentantů a stoupenců těchto myšlenkových a politických systémů, aby bylo zřejmo, kam vede každý ideový směr, jenž opustil Boha a Ježíše Krista a obrátil se proti Němu a Jeho Církvi. Konají dobré skutky lásky k bližnímu ti, kteří neustále poukazují na bestiální genocidní masakry francouzských bojovníků za „svobodu a lidská práva“ v 90. letech 18. stol. vůči katolíkům ve Vendée i jinde ve Francii, jejich kompliců v Římě v r. 1848, na sadistické vyhlazovací krutosti komunistů vůči křesťanům v Rusku, v Mexiku, v Číně a jinde a na hrůzostrašné praktiky holocaustu německých hitlerovců. Zároveň ale katolický křesťan přeje obrácení a spásu všem, kdo tyto zhoubné a zločinecké teorie vyznávají a hlásají. Proto Církev neprohlásila ani o Voltairovi, Robespierrovi, Marxovi, Leninovi, Stalinovi, Rosenbergovi a Hitlerovi, že jsou v pekle. Jestliže v posledních chvílích před smrtí litovali svých odporných zločinů a uznali svůj katastrofální omyl, mohli být spaseni, samozřejmě po tvrdém odpykání zaslouženého trestu v očistci a katolík je zavázán i těmto lidem spásu přát stejně tak jako v našich poměrech bývalým krutým estébáckým vyšetřovatelům, prokurátorům, soudcům a dalším zločinným přisluhovačům komunistického režimu. Na základě právě této motivace nejsou proto katolickému křesťanu dovoleny vůči takovým lidem podlost, ubližování nebo dokonce krutost, to by byl jednoznačně hřích, naopak je na místě modlitba za ně a za jejich obrácení.
Tak vypadá komplexní pohled katolíka na otázku hříchu a viny v současné společnosti, jež se radikálně vzdálila od Boha a Ježíše Krista, který nazývá současná ideologie falešné tolerance „černobílým viděním“. Připomeňme jenom, že toto vyčítala média i americkému prezidentu Ronaldu Reaganovi (1980-88), poněvadž měl odvahu nazvat komunismus „říší zla“ a „omylem historie“. Fakta, publikovaná po rozkladu bolševismu, dokázala, že pravdu měl Reagan a nikoli američtí liberálové typu Williama Fulbrighta, kteří neustále tvrdili, že prý „na komunismus nesmíme pohlížet černobíle jako na absolutní zlo“. Nebojme se proto „vidět černobíle“, jde o autentický katolický postoj. Nemastné neslané omílání, že prý „nelze být jednostranný“, protože „problematika je složitá“, znamená rozplizlou břečku a nikoli pravdu.
PhDr. Radomír Malý
