Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Dne 23.3.2006 představitelé Apoštolské církve vydali článek Aktuálně k politickým otázkám. Pro lepší pochopení pojmu konkordát přináší dnešní (31.5.2006 ) vysvětlení.
Slovo ”konkordát” má svůj původ v latinském ”concordatum”, což znamená souhlas, či úmluvu a má stejný význam jako slova ”pactum” a ”conventio”, která znamenají smlouvu. V principu má konkordát statut mezinárodní smlouvy, která je uzavřena mezi tzv. Apoštolským Stolcem a příslušným státem.

Tato skutečnost je umožněna proto, že Katolická církev, jako jediná církev na světě, má mezinárodněprávní subjektivitu. Tato mezinárodněprávní subjektivita je dána tím, že Vatikán - jakožto sídlo Katolické církve - je státem. Jako stát tak Katolická církev může s jinými státy uzavírat mezinárodní smlouvy, které se pak řídí mezinárodním právem veřejným. Mezinárodní smlouvy vymezují vzájemně práva a povinnosti, které jednotlivé strany (tedy jednotlivé státy) vůči sobě mají. Samotný konkordát se týká osob, institucí a církevního majetku Katolické církve a zpravidla vymezuje práva ohledně svobody vyznání pro Katolickou církev v daném státě i ohledně jejích správních záležitostí. Jedná se většinou o oblast náboženské výuky na školách, duchovní službu v armádě, statut teologických fakult, příspěvek církvi, ale i například zřízení pracovního klidu pro určité náboženské svátky. Konkordát stanovuje i práva a povinnosti státu vůči Katolické církvi, což může být možnost veta při jmenování biskupů apod. V minulosti konkordát nezřídka obsahoval práva Katolické církve, která se dotýkala i jiných osob, které nebyly členy Katolické církve, např. zajišťoval dozor Katolické církve nad všeobecným školstvím atd. Tímto způsobem byl v minulosti konkordát mnohokrát nástrojem kontroly Katolické církve nad různými složkami společnosti a v praktických důsledcích v řadě případů vedl k pronásledování nekatolíků. Historické kořeny konkordátu můžeme hledat v 11. století, kdy vypukl konflikt mezi papežem Řehořem VII. a římským císařem Jindřichem IV ohledně pravomoci dosazování církevních hodnostářů do úřadů (boj o investituru). Nejprve císař sesadil papeže a papež opětovně císaře exkomunikoval z církve. Tím se císař ocitl v nepřízni u svého lidu a byl nucen podstoupit cestu do Canossy, kde papeže žádal o odpuštění a plně se pokořil pod jeho vládu, což demonstroval i tím, že klečel před sídlem papeže na zemi. Papež poté klatbu odvolal, neboť podle tehdejšího práva nemohl jinak. Později však císař papeže sesadil. Nakonec byl po dlouhých sporech mezi ”trůnem” (panovníkem, který reprezentoval stát) a ”oltářem” (který reprezentoval církev) v roce 1122 uzavřen tzv. Wormský konkordát, který vymezil vztah státu a církve. Církevní hodnostář dával panovníkovi berlu a prsten a panovník pak církevnímu hodnostáři žezlo, jakožto symbol půdy. Konkordáty takto umožňovaly Katolické církvi duchovní supremaci (nadvládu) nad národy a udílely jí značná privilegia. Později snahy o supremaci (nadvládu) církve, resp. papeže nad národy ještě zesílila a papež usiloval o moc dosazovat a sesazovat panovníky a mít nad nimi absolutní vládu. Na druhou stranu některé konkordáty církev omezovaly. Sem patří konkordáty mezi Františkem I. a Lvem X. z roku 1516, či mezi Napoleonem a Piem VII z roku 1801, v němž bylo Francii přiznáno právo zasahovat při výběru biskupů a právo zabavit majetek církve. Konkordát byl uzavřen i mezi Mussoliniho Itálií (1929) a hitlerovským Německem (1933), čímž de facto došlo i k legitimizaci daného režimu. Dnes je účelem konkordátu vymanit privilegia církve z demokratické kontroly státu. Ačkoliv vnitrostátní zákony schvalují a mění parlamenty a je tedy možné, aby parlament zákony měnil a upravoval, institut mezinárodní smlouvy takový postup neumožňuje. Jako každá mezinárodní smlouva může být i konkordát upravován, resp. měněn jen se souhlasem obou smluvních stran, tedy jak státu, tak Katolické církve (resp. Apoštolského Stolce). V důsledku toho může parlament měnit vnitrostátní zákony, kterými se řídí činnost církví, avšak pokud je uzavřen konkordát, vůči Katolické církvi nelze provést žádnou změnu, která by byla v rozporu s konkordátem. Jinými slovy: práva jiných církví může parlament omezit svými zákony, avšak práva, daná Katolické církvi konkordátem, parlament omezit nemůže. Takto nabývají práva a právní záruky, dané Katolické církvi, zcela jiného charakteru, než je tomu u práv a právních záruk nekatolických církví. Práva nekatolických církví (a tedy i jejích členů) může parlament svými zákony omezit, ale práva Katolické církve, daná konkordátem nikoliv. Jestliže je smluvní stranou církev, jejíž učení vychází ze snahy duchovně směřovat národy, je samozřejmé, že toto své dogma se daná církev snaží prosadit bez ohledu na státní zřízení a politiku státu, s nímž konkordát uzavírá. V důsledku to může znamenat, že je-li konkordát uzavřen vládou a ratifikován parlamentem, které nároky Katolické církve vymezené konkordátem akceptují, pak vláda a parlament, které vzejdou z dalších demokratických voleb, a tyto nároky by neakceptovaly, nemohou již nároky vyplývající z konkordátu nijak změnit. Uzavře-li tedy konkordát politická reprezentace nakloněná zájmům Katolické církve, je toto rozhodnutí prakticky nezvratné bez ohledu na nastupující politickou reprezentaci. V Českých zemích lze jako příklad toho, kdy konkordát zřetelně poškodil nekatolíky, uvést konkordát z roku 1855. Ten umožňoval Katolické církvi dozor nad všeobecným školstvím a zajišťoval jí další privilegia, která měla negativní dopad na ostatní občany, kteří nebyli členy Katolické církve. Po prvním Vatikánském koncilu, kde byla v roce 1870 vyhlášena papežská neomylnost, byl za vlády císaře Františka Josefa II vypovězen s odůvodněním, že dogmatem o papežské neomylnosti došlo ke změně charakteru Katolické církve. Ze zahraničí, jako je například Slovensko, jsou známé případy, kdy snaha o privilegia Katolické církve a jejích členů prostřednictvím konkordátu oproti jiným občanům, vyvolaly politické štěpení a politickou krizi, neboť tím by se vytvořila zřejmá právní nerovnost. To bylo pro většinu společnosti nepřijatelné. Zdroj: www.apostolskacirkev.cz