poslal Petr Vaďura Prorok z Judska
První kniha Královské 13. kapitola
Když Jarobeám stanul u oltáře aby pálil kadidlo, přišel do Bethelu z Judska muž Boží s Hospodinovým slovem. Volal proti oltáři na Hospodinův pokyn: ,,Oltáři, oltáři, toto praví Hospodin. Hle, Davidovu domu se narodí syn jménem Jošiáš. Ten bude na tobě obětovat kněze posvátných návrší, kteří na tobě pálí kadidlo. Budou se na tobě spalovat i lidské kosti. Téhož dne dal i věštecké znamení: ,,Toto je věštecké znamení, které ohlásil Hospodin. Hle oltář se roztrhne a popel z obětí, který je na něm, se rozsype." Když uslyšel král Jarobeám slovo muže Božího, které zvolal proti oltáři v Bethelu, vztáhl od oltáře svou ruku a poručil: ,,Chopte se ho!" Ale ruka, kterou proti němu vztáhl, strnula, takže ji nemohl přitáhnout k sobě zpět. Oltář se roztrhl a popel z obětí se z oltáře rozsypal podle věšteckého znamení, které muž Boží učinil na Hospodinův pokyn. Král se na muže Božího obrátil se slovy: ,,Prosím, pros Hospodina, svého Boha, o shovívavost a modli se za mne, abych mohl přitáhnout ruku k sobě zpět." Muž Boží
prosil Hospodina o shovívavost a král přitáhl ruku k sobě zpět a byla zase jako dřív. Král k muži Božímu promluvil: ,,Pojď se mnou do domu, posilni se a dám ti dar." Muž Boží králi odvětil: ,,I kdybys mi dal polovinu svého domu, nepůjdu s tebou. Na tomto místě nebudu jíst chléb ani pít vodu, neboť tak mi přikázal Hospodin svým slovem. ,,Nebudeš jíst chléb, ani pít vodu a nevrátíš se zpět cestou, kterou jsi šel." Muž Boží pak odešel jinou cestou a nevracel se cestou, po níž do Bethelu přišel.
V Bethelu bydlel jeden starý prorok. Jeho synové přišli a vyprávěli mu o všech věcech, které toho dne vykonal muž Boží v Bethelu. Vyprávěli svému otci i tom, co promluvil ke králi. Na to se jich otec zeptal: ,,Kterou cestou odešel?" Jeho synové viděli, kudy muž Boží, který přišel z Judska, odešel. Poručil tedy synům: ,,Osedlejte mi osla." Osedlali mu osla. On na něj nasedl a jel za mužem Božím. Našel jej jak sedí pod posvátným stromem. Řekl mu: ,,Ty jsi ten muž Boží, který přišel z Judska?" Odpověděl: ,,Jsem." Nato mu řekl: ,,Pojď se mnou do domu a pojez chléb." Muž Boží pravil: ,,Nemohu se s tebou vrátit. Nepůjdu s tebou, na tomto místě nebudu jíst chléb ani s tebou pít vodu, neboť tak mi nařídil Hospodin svým slovem. Nebudeš tam jíst chléb, ani pít vodu, ani se nevrátíš cestou, po níž jsi šel." On mu však řekl: ,,I já jsem prorok jako ty, na Hospodinův pokyn ke mně promluvil anděl: ,Přiveď ho sebou zpátky do svého domu, ať pojí chléb a napije se vody.'" Tak ho obelhal. I vrátil se s ním, jedl
chléb v jeho domě a pil vodu. Když ještě seděli za stolem, stalo se slovo Hospodinovo k proroku, který ho přivedl zpět. Zvolal na muže Božího, který přišel z Judska: ,,Toto praví Hospodin. Poněvadž ses vzepřel rozkazu Hospodinovu a nedodržel jsi příkaz, který ti dal Hospodin, tvůj Bůh, ale vrátil ses a jedl jsi chléb a pil jsi vodu na místě o němž ti řekl: ,,Nebudeš tam jíst chléb ani pít vodu, nedostane se tvé mrtvé tělo do hrobu tvých otců." Když prorok, kterého přivedl zpět, pojedl a napil se, osedlal mu osla a on odejel. Na cestě ho přepadl lev a usmrtil ho. Jeho mrtvola ležela na cestě a vedle ní stál osel. I lev stál vedle mrtvoly. Tu šli kolem nějací muži a viděli na cestě ležící mrtvolu i lva stojícího vedle té mrtvoly. Přišli do města v němž bydlel ten starý prorok a vykládali o tom. Když to uslyšel prorok, který ho přivedl z cesty zpět, řekl: ,,To je muž Boží, který se vzepřel Hospodinovu rozkazu. Hospodin jej vydal lvu. Ten ho roztrhal a usmrtil podle slova, které k němu Hospodin promluvil." Pak rozkázal svým synům: ,,Osedlejte mi osla." Osedlali mu ho.
Odejel a nalezl mrtvolu ležící na cestě. Vedle mrtvoly stál osel i lev. Lev nesežral mrtvolu ani neroztrhal osla. Prorok zvedl mrtvolu muže Božího, naložil ji na osla a vezl ji zpět. Ten starý prorok přišel do města, naříkal nad ním a pohřbil ho. Jeho mrtvé tělo uložil do svého hrobu a naříkali nad ním: ,,Běda můj bratře." Po pohřbu řekl svým synům: ,,Až umřu, pochovejte mě do hrobu, v němž je pohřben muž Boží. Vedle jeho kostí uložte i mé kosti. Jistě se stane to, co na Hospodinův pokyn volal proti oltáři v Bethelu i proti všem domům na posvátných návrších v samařských městech." Ani po této události se Jarobeám neodvrátil od své zlé cesty, ale dál dělal kněze posvátných návrší ze spodiny lidu. Kdo chtěl, toho pověřil, aby byl knězem posvátných návrší. Touto věcí se Jarobeámův dům prohřešil a proto musel být zničen a vyhlazen z povrchu země.
Pane profesore, 13. kapitola První knihy Královské patří k méně obvyklým biblickým textům, v církvích se takřka nečte, a když se k ní člověk dobere sám při soukromé četbě Písma, mnohdy nad ní kroutí hlavou. Soudím tak alespoň podle sebe, protože já jsem nad ní hlavou kroutil. To byl také jeden z důvodů, proč jsem vás poprosil o výklad tohoto textu. Začněme ale trochu zeširoka: Jaké je místo knih Královských v celém kánonu Starého zákona?
To je dobrá otázka, protože je třeba se rozhlédnout po souvislostech. Snad by se dalo souhrnně a stručně říci, že knihy Královské jsou součást toho, čemu říkáme deutoronomistické dílo. To je komplex řady biblických knih, které jsou ovlivněny prorockým svědectvím o selhávání Izraele v době před babylónským zajetím a které tedy interpretují, vykládají tuto dobu jako období, ve kterém si Izrael svou nevěrností vůči Hospodinu vysloužil to, co přišlo, to jest zmíněné babylónské zajetí. První Královská do toho zapadá, protože líčí velmi názorně to, co se potom často vrací pod názvem "hřích Jarobeámův". To je - obecně řečeno - pokus vladaře (a to kteréhokoliv) manipulovat duchovní věci; nebo jinak - vzít náboženskou otázku do svých rukou a řešit ji po svém.
Možná, že bychom měli připomenout, k čemu tenkrát došlo, protože události po Šalomounově smrti nejsou asi obecně známé.
Šalomoun měl nemoudrého nástupce, syna, jmenoval se Rechabeám, kterému, když když nastupoval na trůn, moudří rádci říkali: ,,Sniž daně a vyjdi vstříc lidem." Ovšem nemoudří rádci, mladíci z jeho okruhu, mu říkali: ,,Ne, ne, jen daně zvyš a udělej si královský dvůr ještě luxusnější." Rechabeám poslechl rádce nemoudré a značná část jeho území se proti němu vzbouřila. Deset izraelských kmenů si zvolilo za krále Jarobeáma, který už svým původem a svými styky byl v podstatě předurčen na královský trůn. Byl to, čemu říkáme, pretendent trůnu. Jenomže to byl také obratný politik a věděl, že kdyby nechal své lidi chodit na bohoslužby do jeruzalémského chrámu, budou se mu zvolna odcizovat. Proto zařídil, aby byl Hospodin (všimněte si, že se stále jedná o uctívání Hospodina, jméno se tedy nezměnilo) uctíván ve dvou nově zřízených svatyních na vlastním území severního Izraele. Jedna svatyně, jmenovala se Bethel, byla na jihu nedaleko od Jeruzaléma. Bylo to místo posvěcené starou tradicí už od dob praotců. Druhá
svatyně byla až na nejzazším severu v Dan. Jarobeám nařídil, že právě tam má být uctíván Hospodin.
Samozřejmě taková svévole nemohla zůstat bez odezvy, a tak právě když zasvěcoval bethelskou svatyni a oltář "Hospodinu" v uvozovkách, víte, takovému tomu našemu Hospodinečkovi, poslal tam Bůh sám, Hospodin pravý a živý, z Judska, tedy z místa, kde byl Hospodin jakoby doma, muže Božího, zplnomocněnce, který nad tím falešným oltářem pronesl kletbu. Tímto prokletím - podobně jako v notách děláme houslový nebo basový klíč - jakoby předznamenal všechno, co se dále v Bethelu bude konat, jako nepravověrné a odvádějící od Boha.
Když pak v knihách Královských čteme v podstatě kronikářské zápisy o dalších dějinách severního Izraele, vidíme, že toto předznamenání platilo až do konce. Království nakonec skončilo asyrským zajetím, likvidací a můžeme říci, že po něm nejsou skoro žádné stopy. Mesiášská linie a kontinuita Božího lidu šla přes Judsko, tedy přes jižní království. Pro úplnost: v kterém století se příběhy 13. kapitole 1. Královské odehrávají?
Pohybujeme se nedlouho před rokem 900 před Kristem, poněvadž kolem roku 1000 máme Davida a po Davidovi máme několik desetiletí Šalomouna. Přesné údaje ani nejsou k dispozici, protože v té době se zaokrouhlovalo, aby čísla dostala zároveň symbolický charakter.
Děj naší kapitoly se odehrává v severním Izraeli. V příběhu vystupuje starý prorok, čili i zde museli být věřící lidé. Jaké zde byly poměry?
Velmi smíšené. V celém příběhu je zajímavé, že posel z Judska se neustále nazývá titulem muž Boží, kdežto starý prorok, který v Bethelu byl doma, se nazývá titulem prorok. To je příznačné, každý z těch titulů má svou příchuť. Muž Boží byl původně název anděla, čili někoho, v kom nebo skrze koho se Bůh někomu přímo zjevil. Muž Boží přišel třeba k Manuemu a jeho manželce a ohlašoval jim narození Samsona. Zatímco proroci, to byli učitelé a v severním království prorocká instituce byla zřejmě pevná. Velmi často vystupovali proroci jako kritikové režimu. Vzpomeňte si na významné proroky, kteří byli sice o 100, 120 let pozdější, ale zato jsou velmi známí - na Eliáše a Elíšu, čili Elizea.
V naší kapitole se nám zřejmě v těch dvou mužích a v jejich setkání staví před oči, že ani muž Boží, přestože by měl být cele Boží, ani prorok, což je vznešený titul, nejsou bez vady a bez viny, že každý z nich v něčem selhal. Jak kdo a v čem, to ukazuje příběh.
Muž Boží z Judska při své misi na sever dostal velmi podivný rozkaz. Nesměl nic jíst, nesměl s nikým stolovat a musel se vrátit zpátky jinou cestou než tou, kterou tam šel. Proč takové podivné příkazy?
To souvisí s dobovou představou, že každé jídlo je společný hod, ve kterém se ztotožňuji s hostitelem a hostitel se mnou. A pití, i třeba jen vody, také. A vejít k někomu do domu znamená navázat s ním obecenství. Muž Boží z Judska měl jakoby ztělesnit to, co nese. Toto poselství přichází odjinud a tím, že se vyhne jakémukoliv dalšímu kontaktu, měl ukázat, že nová svatyně je nepravověrná a nepřijatelná.
Co bychom z děje celé 13. kapitoly neměli přehlédnout, abychom pochopili dění kolem obou Božích služebníků?
Já to vezmu jen velmi letmo. Vztažení ruky, její ztuhnutí a zase uzdravení, to je samozřejmě klasický příklad prorockých znamení, stejně jako roztržení oltáře. Královo pokání, modlitba muže Božího a následné královo uzdravení je už něčím zvláštním. Pravdou však je, že ačkoli tím vším král projde, nebere si to příliš k srdci. Když král zve posléze muže Božího na hod a slibuje mu dar, ten to věrně a statečně odmítá a říká výslovně, že mu to zakázal Hospodin sám. Muž Boží se vrací do Judska jinou cestou než přišel. Otázkou však je, zda to nečiní jen s ohledem na svou bezpečnost. Tady je totiž velmi jemný bod. Muž Boží cestou zpátky přenocuje v Bethelu nebo někde blízko Bethelu. Jenomže k přenocování si vybral místo pod posvátným stromem, jak je zmíněno ve 14. verši. Jedná se zřejmě o místo s právem asylu, ovšem nejspíš pohanské.
Teď budu trošičku psychologizovat, ale jistě si to dovedete dobře představit: dokud byl muž Boží sevřen a nesen svým úkolem, byl statečný a vše věrně vyřídil. Ovšem v okamžiku, kdy své poslání splnil, cítí se najednou nejistý. Proto hledá ochranu pod posvátným stromem. Je to jakoby puklinka v jeho víře.
On vlastně udělal něco podobného, co kdysi praotec Jákob, který když utíkal před Ezauem, našel také právě v Bethel pohanské posvátné místo. Poznal to podle toho, jak tam byly vztyčené kameny. Proto právě na nich přespal. I on se bál, že by ho jinde zabili. Zde měl alespoň trochu jistotu, že mu nic neudělají. Dalo by se říci, že Jákob byl vlastně statečný, protože se odvážil ve víře vkročit na místo, kde by ho příslušné božstvo, kdyby v něj věřil, mohlo velmi tvrdým způsobem potrestat. On se ovšem bojí spíš lidí. Ve vidění se pak v noci dozvídá, že i nad tímto místem vládne Hospodin.
Muž Boží z našeho příběhu je na tom ovšem jinak. On nesl Boží slovo a v jeho ústech se prokázalo jako mocné. On velmi dobře ví, že Hospodin na všecko stačí; Jákob to takto jasně potvrzené neměl, tomu se to stalo zřejmým až po zápasu u brodu Jabok. Proto můžeme říci, že muž Boží zde ve víře maloučko, zdánlivě nepatrně, a přece osudově selže. A právě v tom okamžiku je dostižen tím starým prorokem. Jakoby ho dostihla jeho vlastní nedověra.
Podívejme se teď právě na toho starého proroka ze severního Izraele. Byl to člověk, který musel mít něco s Hospodinem společného, když to byl prorok. Věděl, jak má zdůvodnit své poselství, aby mu je muž Boží z Judska uvěřil. A přesto lhal, nemluvil pravdu. O co mu vlastně šlo, co tam bylo ve hře?
Šlo mu sama o sebe. Šlo mu o to, čemu se už od Luthera, ale částečně i od apoštola Pavla, říká sebeospravedlnění. Biblický text, hebrejský text o něm říká dost. Říká "jeden, nějaký, jakýsi prorok". A Septuaginta má variantu "jiný". To předpokládá hebrejské slůvko, které zní achér a které může znamenat druhořadý, ale také nepravověrný. Proč? Asi proto, že bethelský kult nekritizoval. Snad pochyboval o Hospodinově moci, ale bál se krále víc než Boha.
Dovedu si to představit. V době komunismu jsme se mnozí z nás k některým věcem, o kterých jsme věděli, že jsou špatné, neodvážili pozdvihnout hlas. A říkám to schválně v první osobě množného čísla. Někteří se odvážili. Nebylo jich mnoho a taky leccos schytali.
Tak je i ten starý prorok nekritik, který ovšem ví, že se děje něco špatného. Slovo starý neznamená jenom letitý, i když i to asi byl. Ovšem co když v tom slůvku "starý" je obsaženo zároveň to, že je představitelem čehosi starého, jakoby minulého věku. Vidíme, že u posvěcení oltáře nebyl, samozřejmě, on přeci na žádné demonstrace nepůjde. Asi mu to celé po chuti není, ale stejně tak mu není po chuti, aby se někde angažoval. A tak sedí doma a je mu smutno.
Pak mu ale vyprávějí, co se stalo. On sám nemohoucí najednou slyší o Boží moci. O tom, co sám neprožil. Slyší o muži Božím, jehož prostřednictvím Bůh jedná. A tak je velice pochopitelné, že dychtí po setkání s ním. Vyptává se, kudy ten muž Boží odešel, nasedá na osla a jede jej najít.
Tak dojde k osudovému setkání...
Přesně tak. Jenže ten starý prorok najde muže Božího pod posvátným stromem. A jejej! Takže on neodjel horempádem do Judska, jak by měl, on tady oddychuje na velmi podivném místě. Možná - někdo by si řekl - vstupuje do jákobovské tradice - no to zní zbožně... Když taky spal Jákob, proč by tady nespal muž Boží? Jenomže Jákob prožíval něco jiného než muž Boží. Jákob potřeboval vědomí ochrany, kdežto muž Boží, který prožil to, co prožil, má přece vědět a nemá zapomenout, že Hospodin je s ním všude.
A tak si ten starý prorok asi řekne: ,,Ejhle!" Ale je opatrný, je to zkušený, uvážlivý člověk, proto si nejdřív ověří totožnost.
Zeptá se, zda je to ten prorok, o kterém slyšel.
Ano. A když se ujistí, jak se věci mají, pozve honem muže Božího na hod.
A v tuto chvíli přichází něco, čemu příliš nerozumím. Jak je možné, že muž Boží se nechal takto obalamutit? A jak je možné, že si onen starý prorok vůbec dovolí říci takovou věc, že Pán Bůh změnil svůj původní pokyn a že on teď je tím, kdo mu přináší poselství?
Víte, to je obrovské napomenutí pro každého, kdo se někdy s Bohem setkal. Neříkám teď jak, někdo jako Pavel u Damašku, někdo zas třeba trochu jinak. Ale kdo okusil moc Božího slova, je tím jednou provždy zavázán, aby nikdy nevěřil beze zbytku a bez další obezřetnosti tomu, co mu kdokoliv bude za Boží slovo vydávat. Apoštol Pavel říká: ,,Kdyby vám někdo zvěstoval jiné evangelium než já, ať je zatracen." To je hrozně silné slovo.
Ten muž Boží to samozřejmě nejprve odmítá. Připomíná Boží pokyn, že nesmí v severním Izraeli nic jíst. Starý prorok se ale odvažuje lhát: ,,I já jsem prorok." No kdysi asi byl. Ovšem teď už nebyl. Všimněte si, jak to všecko je jemné...
Starý prorok tedy pokračuje jinak: ,,Mám to od anděla." Tedy ne přímo od Boha. Na to navazuje text z novozákonního Pavlova listu Galatským 1,8.: ,,Ale i kdyby my, nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsem vám zvěstoval, budiž proklet."
Celá scéna připomíná jeviště. Starý prorok předstírá, že je prorok, a muž Boží, který má předpoklady i povinnost to rozpoznat, jako by v tomto okamžiku zamhouří oči. Navíc jedná podle pokynu, který je proti Božímu příkazu, jako by Božím příkazem byl, ačkoliv je mu sdělen jako pouhé andělské zvěstování. Pozor na andělská zvěstování! Já jsem vždycky velmi opatrný, když někdo poselství Písma začne nahrazovat andělským zvěstováním. To je povážlivé.
Muž Boží to ale nezkoumal. Zdá se, jako kdyby tomu uvěřit chtěl.
Ano. To je přesně ono, on tomu chtěl uvěřit. Jako by už byl unaven tou prorockou úrovní, na které se musel držet. Výslovně to řekl Eliáš, když pod jalovcem říká: ,,Hospodine, odejmi mou duši, dej mě už smrt, protože já nevydržím víc, nejsem lepší." Ale tam to lepší znamená: Nejsem schopen unést víc než moji otcové. Já už jsem na dně. Jenomže podstatou prorocké vytrvalosti je vytrvat na dně. To od nás Pán Bůh čeká, protože to je možné: vytrvat v pokušeních, vytrvat v bolestech, vytrvat v nesnázích. A čím je kdo Bohu blíž, tím hlouběji by měl vytrvat. Vzpomeňte si na Ježíše v Getsemanské zahradě a na kříži.
Napadá mě, že jakmile muž Boží z Judska přijímá pozvání ke stolu, rehabilituje tím vlastně starého proroka, přestože tento člověk nebyl schopen bethelskou svatyni a vůbec nový státní kult kritizovat. Možná mu měl říci: ,,Jestli jsi prorok, proč neposlal Bůh tebe s poselstvím ke králi?" Tohle on však vůbec nekomentuje a rovnou si s ním sedne ke stolu. Čili bere ho jako sobě rovného. Tím se ale naprosto zpronevěřil poslání, které měl.
Ano. Vyjádřil jste přesně to, co jsem měl na mysli. Takže muž Boží uvěřil neblaze, vrátil se s ním, jedl chléb, pil vodu, dal se pohostit, ale tím vlastně přitakal bethelskému kultu. O to však tomu starému proroku-neproroku zřetelně šlo. Jednalo se o ospravedlnění jeho kompromisního postoje.
Teď si mohl říci: ,,Takže on je stejný jako já, nemusím se vzrušovat."
A nejen on. Tohle si teď mohli říci i ostatní lidé v severním Izraeli. "To jeho jednání u oltáře, to byl zrovna nějaký podivný záchvat horlivosti. Že král nemohl chvilku hýbat rukou, to byla sugesce. No a že se roztrhl ten oltář, no to se stává. Třeba byl přehřátý od slunce a nějak pukl zrovna v tu dobu..."
Všecko najednou bylo možno vyložit jako náhodu. Pak ale všichni Boží svědci, kteří by se tam objevili, jsou jen pokrytci, kteří svou zbožnost pouze předstírají. Ta nejnebezpečnější námitka, která se kolem nás ozývá, není námitka, že věříme nějakému nesmyslu, nýbrž že víra sama ex principio není možná a že je možné ji jenom předstírat. To je námitka, se kterou si s námi pokušitel hraje.
Církvi lidé nejvíce vytýkají pokrytectví. Že něco jiného hlásá a něco jiného žije. A to je přesně tento případ. Ten člověk tady je sice chvilku horlivý, ale ve skutečnosti se to nesmí brát tak moc vážně.
Co se vlastně odehrávalo v tomto proroku-neproroku?
Bylo toho víc. V první etapě, kterou bychom mohli nazvat tresty, se ho zmocnilo slovo Hospodinovo. To už se zřejmě léta nestalo. A když muž Boží selhal, je najednou tento prorok sevřen Hospodinem a musí vlastními ústy odvolat svou lež a tak vynést soud nad sebou samým. Nadto vyhlašuje trest muži Božímu. Všimněte si, jak ten starý prorok cítí, prožívá, okouší na konci svého život moc Božího slova. Je to však slovo, které ho soudí, a on takto usvědčuje sám sebe: "Na cestě zpět zahyneš."
Jedná se vlastně o proroctví pronesené jakoby proti vlastnímu chtění, proti vlastní vůli.
A právě o to jde: Když člověk Pánu Bohu svou vůli neodevzdá, (nebo to raději řeknu skromně a hezky při zemi: Neodevzdává, nepokouší se odevzdávat), hrozí mu, že se v něm nějaké jeho přání nesmírně nafoukne, rozroste, a pak už jen stačí je přiodít do patřičných zbožných hávů, což my lidé, kteří se pohybujeme v křesťanském společenství a známe Bibli, docela dobře dokážeme. A je zle. Kdežto když člověk svá přání odevzdává, toto nebezpečí se podstatně zmenšuje. Kdyby ten starý prorok byl řekl: ,,No, zhřešil jsem, Hospodine, musím přijmout trest," nebylo by to tak zlé. Už jsem zmínil Luthera a jeho výrok o tom, že podstatnou částí našeho hříchu je pokus o sebeospravedlňování. Když nás někdo okřikne, už máme dojem, že to je křivda a ospravedlňujeme se. Tak to probíhá v různých oblastech. A když vznikne byť jen podezření, že bychom mohli dělat něco nepřístojného, už přicházíme s omluvami a výmluvami a ospravedlňujeme se. Stejně jako ten starý prorok.
Dostáváme se ke scéně, kdy muže Božího roztrhá lev. Podezřelé ovšem je to, že lev stojí vedle mrtvoly, aniž ji sežere nebo jinak poškodí.
To je samozřejmě obraz, ovšem obraz neobyčejně výmluvný. Ještě zřetelnější je to v původním hebrejském znění. V textu je, že po té, co je muž Boží zabit, je jeho mrtvola vyslána na cestu. Jak může být mrtvola vyslána na cestu? Ta mrtvola na cestě vlastně straší, nebo mluví, nebo svědčí.
Jinak už to asi nešlo, protože slovo, které původně mělo svědčit, bylo zdiskreditováno. Musí je tedy nahradit něco jiného, nového, co by pravdivost slova potvrdilo a co by odhalilo selhání nositele slova.
Přesně tak, v hebrejštině to přímo křičí, poněvadž ve slovese "vyslaná" (vyslaná mrtvola), hebrejsky šalach, je tentýž kořen, který v řečtině nacházíme ve slovu apoštol, šaluach, což znamená vyslaný (řecky apostolos). Čili ten mrtvý muž Boží se stává paradoxně jakoby vyslancem poselství, které říká: "Stojíš pod soudem!"
Z textu poznáváme, jak mrtvola mluvila: muži, kteří ji viděli, o tom hned vyprávěli. Byl to pro ně tedy silný zážitek, něco neobvyklého, co dávají dál. Zpráva se dostala k uším proroka, který to celé vlastně zavinil. Ten pláče a zaopatřuje mrtvolu. Divné jednání člověka, který má na svědomí život zabitého.
Ano. A je tam ještě takový malinký dovětek, jak si ten starý prorok přeje: ,,Pochovejte mě do téhož hrobu." Jakoby i v tom byl ještě kousek sebeospravedlnění. Jakoby chtěl i po smrti žít z bývalé ochrany, kterou prožíval kdysi muž Boží. Jakoby se jeho mrtvola stala v jeho očích amuletech, ačkoli ona ve skutečnosti byla svědectvím soudu. Čili když chce být pohřben v jeho hrobu, tak vlastně paradoxně vstupuje pod soud.
Prorok tady tedy nečiní žádné pokání, nelituje toho, co udělal.
Ne tak úplně, protože mrtvého muže Božího oplakává. Říká mu: "Bratře můj, bratře můj." Všimněte si ovšem, že slovem "bratře" se s mrtvým chce ztotožnit. Jakoby se chtěl ztotožnit s tím, skrze kterého alespoň někdy v minulosti tak svrchovaně jednal Bůh. To je pro nás obrovské napomenutí. Když se budeme chtít ztotožňovat s někým, skrze koho jednal Bůh, ale nebudeme hotovi dát se k dispozici tomu, který zde a dnes a nyní a vždycky jedná sám, je to vlastně ústup, je to svého druhu únik.
Celý příběh ústí do slepé uličky. V textu čteme: ,,Jistě se stane to, co na Hospodinův pokyn volal proti oltáři v Bethelu i proti všem domům na posvátných návrších v samařských městech." To jsou slova starého proroka ze severního království. Je tady však ještě dovětek: ,,Ani po této události se Jarobeám neodvrátil od své zlé cesty, dál dělal kněze posvátných návrší ze spodiny lidu." Načež jsou vyjmenovány mnohé další viny, které spáchal. Úsek končí slovem soudu: ,,A proto musel být zničen a vyhlazen z povrchu země." Takže celé to znamení, prorocké konání, které je v příběhu popsáno, nikoho ze zúčastněných neprobudilo k pokání nebo ke změně.
Ano, přesně tak. A nejen to, tento příběh je jakoby předjímkou smutného údělu celého severního království. Čteme-li tuto kapitolu očima současného člověka, zdá se na první pohled plná nespravedlnosti. Král se nenapravil a nic se mu nestalo. Starý prorok-neprorok způsobil (sice nepřímo) smrt muže Božího, a byl "jen" zahanben, když musel vlastními ústy odvolat svou lež. (Nám takovéto jen zahanbení dnes většinou nevadí, když máme z ostudy kabát a chodíme v takovém kabátu často bez valných rozpaků. Ovšem jen proto, že jsme zapomněli, co znamenala za starých časů slova "věrnost" a "čest".)
Hlavní problém je však přece jen smrt muže Božího. Zaplatil životem opravdu jen za svou bezelstnost a důvěřivost? Výklad ukázal, že to bylo jinak. Hluboce selhal, vlastně zradil, svým jednáním jakoby dodatečně zpochybnil své poselství; nebyl dále použitelný. Ohlédl se od pluhů. A tak je tento příběh o muži Božím vlastně ilustrací k tvrdému slovu z Epištoly k Židům, 6. kap. 4-6: "Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova a moc budoucího věku a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je ku pokání. Protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch."
Já bych nerad skončil tímhle chmurným výhledem. V textu je i jakési potěšení, ale je paradoxní. Když ses s Pánem Bohem setkal, může se stát, že tě přepadnou hluboké pochybnosti a že s nimi budeš opět zápasit. Ale nesmíš a nemůžeš znovu věnovat svou víru tomu, o čem ses přesvědčil, že nás neunese. Boží milost má své hranice ve zradě, v lidské zradě. Petr se však na rozdíl od tohoto muže Božího rozplakal včas.
Ovšem Jidáš se oběsil.
Na křesťanské vlně Plzně, Český rozhlas Plzeň 27.3.2004
