poslal belas ALEXANDR FLEK – ODHALENÍ?!
Nevšední rozhovor o podstatném a nepodstatném v cestách víry, o nalézání smyslu života ve světě, kde před silou Ducha vítězí žízeň po limonádě Sprite a i o poselství Jidáše Iškariotského ..
Slovo úvodem
Před časem jsme publikovali článek o Vodě Života. Tušili jsme, že to vyvolá odezvy, že to rozpoutá menší prvoplánové peklo a že potrefené husy budou hejkat jak o život. Uveřejnili jsme tehdy více článků o cestách víry vyznačujících se jistými extrémy a Voda Života byla jedním z uskupení, které se pohybovalo na hraně a které z mnoha důvodů vyvolává bouřlivé reakce ještě dnes. Tehdy jsme v článku řekli „A“, nyní se otevřel prostor pro to, abychom dodali i „B“.
Po uveřejnění zmiňovaného článku vypuklo břeštění e-klerikálů z různých frakcí hlásajících křesťanství, ale krom toho dorazila do mého e-mailu i reakce současného spolupracovníka Alexandra Fleka, někdejší ústřední postavy Vody Života. Vyměnili jsme si několikrát názory a výsledkem bylo osobní setkání nás tří, jaké se neodehrává každý rok. Dohromady nás svedl zájem o názory z druhé strany barikády a rozcházeli jsme se v přátelské atmosféře s vědomím, že cesty našich osudů jsou si v podstatě bližší, než se mohlo na první pohled a zejména s ohledem na obsah našeho článku zdát.
Nedávno jsem Alexandrovi Flekovi zavolal a navrhnul jsem, že bychom mohli spojit naše další setkání s rozhovorem pro eDen-X. Slovo dalo slovo, a tak jsme se opět setkali a zaznamenali naše povídání v podobě následujícího interview ..
aleff
Možná bychom mohli pro začátek vyjasnit pár věcí okolo Vody Života. „Plamenný“ článek o Vodě Života jsem tehdy psal z úhlu pohledu „zvenčí“ a i když jsem do něj zakódoval také možnost následného doplnění „toho dobrého“, co Voda Života pro některé lidi znamenala, převažoval hodně ostrý sarkasmus.
Proto na mě udělal dojem Tvůj spolupracovník, který se Tě zastal a který posadil nás dva k jednomu stolu, když se přesvědčil, že mi nejde o to, abych šířil nějaké laciné výkřiky do tmy. Byl vlastně jediný, kdo pochopil nevyslovenou myšlenku, kterou jsem do článku vložil, a to, že „je snadné někoho jednostranně strhat aniž bych měl i informaci z druhé strany, ale je nutné být připraven i na to, že se od té doby mnoho událo a že jsi již někde úplně jinde.“
Když jsem si po publikování svého poměrně ostrého článku přečetl část tvého překladu Bible, získal jsem dojem, že jsi musel urazit kus cesty, takže se těším, jak se k tomu vyjádříš. Máš slovo.
Saša
Tak to jsou dvě veliký otázky – říct něco o Vodě života a o mojí osobní cestě. Vlastně se to dost proplétá. Musím se vrátit do 80. let minulého století, kdy jsem jako spousta mladých lidí i já hledal v životě nějaký smysl a snažil se všemožně naplnit v sobě takovou tu prázdnotu, kterou hlavně mladí lidi dost vnímají (a která byla za komunismu dost drastická). Takže jsem hledal ve všem, co se nabízelo, četl „náročnou literaturu“, kalil jak o život, psal básničky, hrál divadlo, chodil po „akcích“. Jenže čím víc jsem se tu díru v sobě snažil zaplnit, tím bolestněji jsem vnímal právě nenaplnění, zklamání. Měl jsem taky různé věřící kamarády a vnímal jsem, že oni mají něco, co já jako dítě marxismu-leninismu postrádám. Jenže to jejich náboženství mi připadalo hodně odtažitý, cizí. Hledal jsem opravdovost, smysl, autenticitu, prostě to, čemu Kerouack tak pěkně říká „TO“. Nenacházel jsem to ale ani v kostelech. Občas jakoby nějaké záblesky probleskovaly – ať skrz umění nebo třeba přírodu anebo v souznění s někým blízkým. Náboženství jako instituce nebo doktrína mě ale určitě nelákalo.
Pak jsem na filosofické fakultě potkal jednoho bývalého spolužáka a zažil něco překvapujícího. Tou dobu jsem na to svoje životní hledání už vlastně rezignoval. A najednou tu byl někdo, kdo zjevně to „TO“ měl – úplně to z něj zářilo. Když mi ale na můj dotaz začal vykládat něco o Ježíši, byl jsem samozřejmě jaksepatří zhnusen – čekal jsem samozřejmě náboženskou propagandu. Jenže tohle bylo něco jinýho. Nepovídal nic o náboženství, o víře, o církvích o sebezdokonalování atd. Jen mi četl z Bible o Ježíši. Poprvé v životě mi někdo nastínil jeho život, smrt a vzkříšení tak, že mi to dávalo smysl. To ještě ale neznamená, že jsem „uvěřil“. Každopádně jsem ale měl v hlavě brouka.
Když jsem pak o tom vyprávěl své tehdejší dívce (teď mojí manželce), stala se zvláštní věc. Jakmile za mnou zaklaply dveře, klekla si a pozvala Ježíše, ať přijde do jejího života. Když jsem za ní přišel po pár dnech, skoro jsem ji nepoznal. Dříve melancholická osůbka teď poskakovala po ateliéru a vykřikovala: „Sašo, je to pravda – On fakt žije!“ To byl docela šok, protože já jsem věděl, že jsem ji na víru rozhodně neobracel a přitom ona teď měla stejný TO jako ten můj spolužák. Viděl jsem, že tady něco funguje nezávisle na lidské snaze někoho přesvědčovat… V tom ateliéru se vždycky scházela taková svobodomyslná společnost přátel, teď jsme tam ale místo kalení začali objevovat Ježíše a jeho cestu.
Spousta přátel v Něj tehdy uvěřila, ale já ne, já se bál. Měl jsem strach z dalšího nenaplněného příslibu, z dalšího zklamání. A bylo mi jasný, že tentokrát byl příslib tak velikej, že zklamání tomu úměrný bych nemusel unést. Dny plynuly, přátelé se obraceli a já si říkal „Kurnik, všichni okolo uvěří v Boha, jen já ne?“ Ježíšův život, jeho učení, jeho zástupná smrt a vzkříšení – to je šílená výzva pro každého. Na Ježíši nám Bůh ukazuje: „Miluju tě, miluju tě, miluju tě. Pojďme začít znovu – spolu. Nemusíš být sám.“ Tak nějak v kostce. Co mě ale dostávalo nejvíc, bylo jedno místo v Apokalypse, kde vzkříšený Ježíš říká: „Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli uslyší můj hlas a otevře mi dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ Tohle totiž neznělo jako nějaký –ismus. Na rozdíl od propagandy tady můžu někoho vzít za slovo a na vlastní kůži – teď a tady – se přesvědčit, jestli je to pravda. Zvláštní je, jak je vlastně Ježíš plachý, nenásilný. Čeká u dveří a ťuká. Jestli se mu otevřeme, je na nás.
Bylo mi čím dál jasnější, že tuhle výzvu nemůžu jen tak ignorovat. Zápasila ve mně skepse s nadějí, až přišel okamžik, kdy jsem mu řekl asi tohle: „Jestli existuješ, jestli jsi mě stvořil, jestli jsi z lásky ke mně trpěl na kříži a pak vstal z mrtvých a nabízíš mi nový začátek, jestli je tohle všechno pravda a já to nepřijmu, tak jsem ten největší idiot na světě! Ježíši, jestli jsi, tak prosím přijď do mého života. Ale jestli nepřijdeš, tak já nebudu dělat, jako že jsi přišel“. To bylo 6. února 1987 večer. Moje manželka mně pozorovala zpovzdálí a tvrdí, že se mi během té chvíle fyzicky proměnily rysy obličeje. Já vím jen to, že On tehdy fakt přišel. Další ráno jsem se probudil a nebyl jsem sám. Za těch devatenáct let ten prožitek nezmizel. Nikdy jsem nechtěl hrát náboženské divadýlko. Prožil jsem, že Ježíš přišel do mého života a jeho přítomnost mě nikdy neopustila.
Takže tohle jsou kořeny party Voda života. Bylo to spontánní, neplánovaný, živelný. Scházeli jsme se ilegálně po bytech, i když nás STB zatýkala, vyslýchala a já třeba přišel o místo vychovatele v dětském domově. Od revoluce jsme samozřejmě pronikali z podzemí na veřejnost, takže jsme třeba kázali od Husovy sochy na Staromáku apod. Spousta těch věcí byly z dnešního pohledu mladistvý koniny, ale bylo to upřímný, nevypočítaný, bezelstný. Samozřejmě, že to vyvolávalo i kontroverzní reakce a ne každý měl pocit, že tohle je zrovna jeho šálek kávy. :-) Nicméně spousta lidí tehdy skrz působení Vody života našla svou cestu, spousta lidí našla přátele (nebo i manžele) na celý život. Ta parta se ale po čase (hlavně asi pod vlivem zahraničních misionářů) začala tak nějak „institucionalizovat“. Zevnitř to tehdy bylo těžké vidět, nicméně ta stylizace do podoby našich západních vzorů nás odcizovala od sebe samých, od toho, odkud jsme vyšli. To způsobovalo problémy, na které jsme nebyli připravení. Leckoho to i různě pochroumalo a to mě dneska hrozně mrzí. Kdybych si to ale měl celé prožít znovu, neváhal bych ani vteřinu.
aleff
Během našeho nedávného setkání jsem získal dojem, že to, čím je v pojetí tvé víry osoba Ježíše Krista, vnímám podobně, i když má víra s křesťanstvím nesouvisí. Až na výjimky jsem ve svém životě potkával věřící, kteří si svou víru spojují spíše se sounáležitostí k některé z církví, aniž by si hledali svou vlastní cestu poznání. Mohl bys říci, jak dnes po letech vidíš smysl víry ty ?
Saša
Ale moje víra taky s křesťanstvím nesouvisí! :-) Nevěřím v křesťanství, ale v Boha. Víra a náboženství jsou dvě kardinálně odlišné kategorie. Víra je vztah, náboženství je instituce, která má ten vztah obhospodařovat. Nevyhnutelně ale nakonec obhospodařuje hlavně samo sebe. Ježíš nebyl křesťan ani žádný z jeho učedníků nebyl křesťan – vy smyslu „příslušník křesťanského náboženství“. Když začneš bez předsudků číst evangelia, opadá z tebe spousta tradičních představ a vyloupne se jádro. Tím je pro mě osoba Ježíše a možnost žít ve vztahu s ním. Pro zajímavost, v Bibli se slovo „křesťan“ vyskytuje jen asi dvakrát. Ježíšovi učedníci si říkali „Lidé té cesty“ a pojem „kristovci“ byl původně nadávka. Ježíš nepřišel založit „jedno z hlavních světových náboženství“. Založil rodinu – on je Boží syn a skrze něj máme všichni možnost se vrátit k Otci. Takže nejde o organizaci, ale spíš o duchovní organismus propojený sítí vztahů, kde tím pojítkem je láska. Ne strach, ne dogmata, ale Jeho rodina.
aleff
Jsou různé cesty víry asi jako jsou různé úrovně Ducha. Mnoho lidí má spojenou víru s různými církvemi. Co bys vzkázal těm, kteří touží po nalezení víry, která dá jejich životům smysl ? Onen slovy nepopsatelný zážitek nadčasovosti, který církve tak rády slibují všem, kdo přijme jejich učení ?
Saša
Těm, kdo hledají smysluplnou víru, bych vzkázal tohle: „Nehledejte víru, ale zdroj, ze kterého všechno vychází. Mějte odvahu udělat si názor z první ruky, jděte rovnou ke zdroji.“
aleff
Poslední roky pracuješ na překladu Nové Bible kralické, jsi vedoucím překladatelského týmu. Jak jsi dospěl k tak zásadnímu kroku, že věnuješ nejlepší roky svého života překladu této knihy a v čem vidíš podstatu poslání Bible pro dnešní svět ?
Saša
Je tu dost překvapující fakt, že za posledních 400 let máme v češtině běžně k dispozici jen dva překlady Bible: kralický (1564-94) a ekumenický (1961-79). Na západ i na východ od nás mají spoustu slušných překladů do současných jazyků, ale my ne. Potkávám spoustu lidí, kteří vnímají, že byli ochuzeni o poznání Bible. Myslím, že za to nemůže jenom komunismus. Každá civilizace a kultura má svoje příběhy, které dávají smysl její existenci. Naše západní civilizace se od svého formujícího příběhu odřízla a ničím lepším ho, zdá se, nenahradila. Všechny sebevědomé –ismy, které to popíraly a na boží místo postavily člověka, se např. v jatkách 20. století podle mě dost proflákly.
Dneska nám ten zapomenutý příběh chybí. Říká se, že západní civilizace má tři pilíře – Jeruzalém (duchovně-etické dědictví judaismu a křesťanství), Athény (filosofické a vědecké myšlení) a Řím (pojetí státu a práva). Tohle jsou prameny toho, čemu dnes říkáme svobodný demokratický svět. Nemusíme si to přiznávat, ale tohle nás determinuje. Spoustu našich hodnotových soudů a přesvědčení můžeme považovat za samozřejmost, ale ono to jinde na světě samozřejmé není. Svoboda svědomí, rovnost před zákonem, lidská práva – to všechno máme z Bible.
Mám moc rád to renesanční heslo „ad fontes“ („k pramenům!“) a vždycky mě zajímalo mít možnost udělat si na něco názor z první ruky. Myslím, že u nás tahle možnost v případě Bible byla dost ztížená její relativní nedostupností a starodávností, nesrozumitelností jejích překladů. Dlouho mě to trápilo, než jsem prožil něco podobného jako kdysi, když jsem se otevřel Ježíši. Prožil jsem něco, čemu se říká „povolání“ k téhle práci na překladu. Takže jsem po nějaké chvíli se vším praštil a odjel studovat biblické jazyky na univerzitu do Švédska. V Praze jsem pak vystudoval další školu, a dneska máme přeložený Nový zákon a přes dvě třetiny Starého. Celá práce zabere asi 15 let – chceme to mít hotové v roce 2008.
aleff
České země jsou po nájezdech okupantů asi nejvíc atheistickou zónou v Evropě. V čem vidíš přínos nového překladu Bible pro lidi, kteří svou víru s křesťanstvím nespojují ? Nemáš obavy, že tvůj překlad poslouží různým klerikálům buď jako nástroj kritiky tvé osoby nebo jako další nástroj tradiční manipulace s věřícími ?
Saša
No, já myslím, že náš problém a problém církve není přílišná znalost poselství Bible, ale právě její absence. Spoustu věcí máme zkreslených. Boha si často představujeme jako vesmírného policajta – to je obraz, který v nás vzbuzuje náboženství. Spojujeme si Boha s představou toho, kdo má moc a my musíme slepě poslouchat. Takže i Bibli si mnozí podvědomě spojují s těmihle negativními pocity. Jasně, spousta lidí v historii mávala kolem sebe Biblí a páchali nejhorší hnusárny. Jenže to paradoxně byli lidi, kteří druhejm zakazovali tu Bibli číst! Kdyby ji lidi četli a odvážili se zkusit podle ní žít, svět by mohl vypadat jinak.
Jenže ono je jednodušší papouškovat různé „chytré“ kritické řeči. Ani si neuvědomíme, že možná jenom opakujeme, co nám vštípila naše marxistická paní učitelka. Odmítat Bibli v Čechách není žádné hrdinství – slovy aktuálního hitu, tohle opravdu není „známka punku“ :o) Možná v Americe, ale u nás ne. Ať si někdo říká ateista, křesťan, zen-buddhista nebo agnostik, nemám rád levné nálepky. Co respektuju je, když se někdo s pravdou pere, když v životě hledá a nespokojí se s náhražkami. Je mi smutno, když někdo hledat přestal.
Takže pokud jde o Bibli – hodně lidí u nás na ni má dost silný názory. Možná příliš silný na to, jak málo ji znají. Podle mé zkušenosti poselství Bible člověka nezotročuje, ale osvobozuje. Ježíš třeba říká: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí a tehdy budete moji učedníci“. Tohle není zpráva pro členy nějakého náboženství. Bible nebyla napsaná pro nějaké duchovní insidery, ale pro normální lidi. V tom je její síla. Je to fakt nebezpečná kniha.
aleff
Z mého úhlu pohledu vidím jako největší problém mnoha lidí hlásících se ke křesťanství to, že obsah Bible pojímají jako způsob, kterým zakrývají své vlastní hříchy a zároveň žádají, aby se jim dostalo úcty hodné proroků. Něco na způsob „kázat vodu a pít víno“. Výsledkem je znehodnocení víry vedoucí ke všeobecnému pokrytectví. V čem je problém, když křesťanská víra vede k pokoře a přitom jsou v jejím jménu či pod jejím pláštěm ve skutečnosti páchány všechny myslitelné hříchy ?
Saša
To souvisí s tím, co jsem zrovna říkal. Bible nepřináší rigidní systém, ale možnost radikálního osvobození. Ježíš nepřišel podpořit žádný, ani náboženský establishment. Nastavil tehdejším farizejům zrcadlo, ve kterém se poznali. Proto ho nenáviděli a odsoudili. Šmejdi byli, jsou a budou všude, ale v případě církve, která má být svatá, cítíme, že tam není v pořádku, že tam nemají šmejdi co dělat. Je ale potřeba si uvědomit, že církev není společenství dokonalých, ale společenství hříšníků. Všichni jsme obyčejní lidé – nikdo není bez viny, nikdo nemůže ukazovat prstem na druhé. A Bible je stejně jako tehdy i dnes zrcadlem těm, kdo v ní čtou. Znovu a znovu se tam říká: „Bůh se staví proti pyšným, pokorné zahrne milostí.“
aleff
Původně jsme se chtěli zamyslet nad postavou Jidáše Iškariotského. V době velikonoční má být dokonce publikováno „Evangelium podle Jidáše“ – dosud se mělo za to, že evangelia neboli poselství jsou jen čtyři. Vedou se diskuse, zda nově přeložené poselství Jidáše Iškariotského, zejména jeho rozhovor s Ježíšem, vyvolá bouři mezi věřícími. Tradičně je Jidáš vnímán jako zrádce, který vydal Ježíše židovským kněžím. Jedna věc je Jidášova zrada, ale je třeba otevřít otázku Jidášovy viny. Nerozprchli se náhodou všichni učedníci pryč, když si přišly pro Ježíše stráže? Nejednal náhodou Jidáš s plným vědomím, že na sebe vezme tento nelehký krok, aby pomohl naplnit Ježíšův osud? Nebyl náhodou Jidáš ve skutečnosti největší Ježíšovou oporou ze všech ostatních učedníků? Jaký je Tvůj názor na Jidášovu úlohu? Myslíš, že nastane poprask, až dojde k uveřejnění Jidášova evangelia?
Saša
Začnu od konce. Podle toho, co jsem si o tom objevu přečetl, mám za to, že to bude taková nafouknutá bublina. Kromě čtyř evangelií, která jsou v Novém zákoně, vznikla v historii celá řada tzv. apokryfů – takových variací na Ježíšovské téma. Zatímco čtyři evangelia vznikla ještě za života prvních učedníků a všeobecně se rozšířila, apokryfy jsou vždy aspoň o pár století mladší a jsou to vždycky texty nějaké výlučné sektářské skupinky. Totéž platí pro „Jidášovo evangelium“. Jde o spis jedné gnostické sekty tuším ze 3. století po Kristu. Je to v koptštině, kterou Jidáš ani Ježíš samozřejmě nemluvili, v jejich době ani neexistovala. Takže to bude jedna z těch bouří ve sklenici vody, nic nového pod sluncem.
Samotné téma Jidáše je ale nesmírně fascinující. Vždycky inspirovalo například literáty k vymýšlení různých variant, „jak to vlastně tehdy bylo“. I tady ale platí, že je potřeba jít prvotním pramenům a nenechat si udělat obrázek z druhé ruky. Číst různé románové konstrukce může být zajímavé – mám na mysli třeba Poslední pokušení od Nikose Kazantzakise nebo apokryfy jako Evangelium podle Jidáše – ale kdo se chce fakt zorientovat, ať si udělá radost a přečte si nejdřív, jak vypadá Jidáš podle evangelií.
My totiž v případě Jidáše můžeme podlehnout přirozenému sklonu solidarizovat se s těmi „poraženými“ – totéž platí u satanistů a jejich „sympathy for the devil“. Jenže Jidáš podle původních svědectví opravdu nebyl žádná oběť, právě naopak. Byl to zrádce, který za prachy zradil svého nejlepšího přítele. Je to dost drsný příběh a vlastně je to tak trochu o nás a o Bohu. Bůh miluje, ale i trpí lidským hříchem. Zrada a utrpení je cena za lásku, kterou můžeš prožívat.
Někdo může říct, že ta svědectví evangelií nejsou věrohodná, že jsou církví cenzurovaná apod. Takový názor je zajímavý, ale ještě nikdy jsem se nesetkal s ničím, co by ho podložilo. Církev by si naopak usnadnila práci, kdyby z těch čtyř evangelií vylouhovala jedno, kde nejsou žádné paradoxy, těžká místa, všechno jde chronologicky za sebou atd. Církev to ale neudělala. Nešlo by to. Ta čtyři evangelia se už rozšířila po celém známém světě. Společně tvoří takový zvláštní čtyřhlas. Neříkají vždycky přesně totéž, ale dohromady dávají harmonii. Představ si, jak by asi u soudu vypadalo, kdyby čtyři svědkové vypovídali na chlup stejně – to by bylo asi dost nevěrohodné, že. Takže já radím, ať si každý nejdřív přečte evangelia a pak ať se pokusí udělat si obrázek o koherenci oněch svědectví. Je to jen pár desítek stránek a je to nejsnazší způsob, jak se dobrat odpovědi na otázku, jak se to asi tehdy seběhlo.
Z evangelií víme například, že z dvanácti učedníků Jidáš byl jediný „insider“ ze společenských struktur okolo Jeruzaléma, uměl v tom chodit. Ostatní byli, dneska bychom řekli, „vidláci“ z Galileje, proto možná k Jidášovi trochu vzhlíželi. Každopádně mu hodně důvěřovali. Jidáš měl na starosti jejich společnou pokladnu. Ti ostatní se finančním otázkám asi moc věnovat nechtěli, a tak byli rádi, že je tu někdo, kdo „v tom umí chodit“. Když se podíváš na všechny pasáže o Jidášově činu, uvidíš jak se tam opakují dva motivy: „peníze“ a „zrada“. Žádné hlubší poznání nebo vědomí předurčenosti, jak o tom čteme třeba v některých literárních interpretacích.
Kdo zažil zradu, ví, že zrada bolí, že člověka rozerve zevnitř. Bolí proto, že přichází z největší blízkosti – od cizího nám to tolik nevadí, že? A podívej se, jak Ježíš nazýval Jidáše až do konce svým „přítelem“. Při poslední večeři mu umýval nohy, prokázal mu zvláštní čest, když mu jako hostitel podal to sousto namočené v míse.
Ježíš neměl žádnou světskou moc. Svým kázáním o lásce konfrontoval tehdejší establishment, ale Jidáš měl s představiteli establishmentu úzké vazby – nečinilo mu problém zajít za nejvyššími představiteli státu a udělat s nimi svůj „obchod“ (mimochodem – těch slavných 30 stříbrných byla běžná tržní cena otroka). Ježíš věděl, že ho Jidáš zradí a otevřeně na něj při poslední večeři ukázal. Nikdo z učedníků to ale nepochopil. Když si to přečteš třeba ve 13. kapitole Janova evangelia, uvidíš, že je ani nenapadlo podezřívat zrovna Jidáše. Tomu říkám dokonalý mimikry. To už mohl být podezřelejší Petr, kterému Ježíš jednou řekl: „Jdi za mnou, satane!“ a jindy: „Ještě tuhle noc mě třikrát zapřeš!“
Nemůžem ale teď zabíhat do všech detailů. Takže fakt doporučuju přečíst si ty původní svědectví anebo aspoň ten výcuc, kdo byl Jidáš podle evangelií, který jsem ti poslal k nastudování :o).
aleff
Čin mající formu zrady dle mého názoru úzce souvisí s tím, čemu kdo věří, možná by se dalo říct, že úzce souvisí s tím, komu kdo věří či chce věřit. Sice se říká, že co tě nezabije, to tě posílí, ale to je velmi zjednodušené. Řekl bych, že nejvíc může člověk ublížit sám sobě tím, že si odmítá připustit pravdivost skutečnosti vlastního života, v níž se nachází, aby ho neopustily jeho sny, a tak lpí na iluzích, které mu pak kdokoliv může rozbít jednou větou. Má víra se opírá o konkrétní žijící osobu, tvá víra o konkrétní historickou postavu opředenou legendami. Přesto mě zaujalo, že obě tyto cesty víry nás dokázaly dovést k podobnému poznání a k pokoře před zázraky, jaké přináší život sám. Jakým způsobem ovlivňuje tvé názory Ježíš Kristus, když s ním nemůžeš komunikovat běžným způsobem ? Jak bys popsal pocity, jimiž ovlivňuje víra v Ježíše Krista tvé konání ? Vyslov nevyslovitelné :o)
Saša
Asi to nevyslovím :o) Je to hodně intimní záležitost. Jako by ses mě zeptal na tajemství mýho manželství. V obou případech je to o přesahu, o vztahu s někým strašně blízkým, strašně vzácným. Ten vztah má moc tě osvobodit od tvého Já-ství, otevřít ti nový rozměr, rozměr, který se dá popsat slovem „Ty“. Takže pro mě Ježíš existuje v rozměru „Ty“ a těžko se mi o něm hodnověrně mluví ve třetí osobě. Možná tam se někde láme ten rozdíl mezi vírou a náboženstvím, mezi vztahem a ideologií. Těžko o něm můžu mluvit jako a říkat On je takový a takový. Tím bych předstíral, že ho mám zmáknutýho, že mu rozumím a můžu ho analyzovat. A to teda fakt nemůžu a nechci. Co vím je to, že On má zmáknutýho mě a nemá o mě žádný iluze. Přesto mě neopouští – není to Jidáš :o) Zůstává se mnou – jednou jsem o tom ve slabé chvilce napsal básničku… To je tak jedinej způsob, jak to umím přiblížit. Kdo ale chce vztahu s Ním opravdu porozumět, musí do toho vztahu vstoupit.
aleff
Souhlas, k osvobození Ducha netřeba žádné technologie. Toto se děje odnepaměti obyčejným dozráváním, obyčejným „žitím života“, které nenahradí žádná substituce odvěkého žebříčku hodnot našich předků, které pokrytci s oblibou ignorují. Možná, že až víc lidí přijde o svou perspektivu vlivem vlastní lenosti a lhostejnosti k okolnímu světu, začnou si vážit obyčejných věcí a opět více používat vlastní rozum a srdce. Třeba si vzpomenou, že již v antických dobách filozofové vyslovovali na sklonku života teze ve smyslu „vím, že nic nevím“ – a to v okamžiku, kdy načerpali skutečně hlubokou životní moudrost. Celkem se těším, že jednou možná přijde doba, kdy lidé začnou ve větším množství chápat, že by měli nejdřív vybojovat klid sami se sebou ne tím, že budou strach nahrazovat agresivitou a silou, ale tím, že se smíří se svou vlastní prostotou, která cti netratí – spíš naopak. Třeba pochopí, že nespasí svět svými idejemi, ale tím, že dokáží spasit především sebe před světem okolo. Pak možná dojde i na tvá slova, že „všechno ostatní jsou lejna“ :o).
Chtěl bych ti závěrem poděkovat, že jsi zvednul hozenou rukavici a přijal návrh k uveřejnění našeho povídání. Musím uznat, že kdybych věděl v době vytváření onoho článku o Vodě života a o tobě to, co vím teď, asi bych jej sepsal trochu jinak. Ovšem to by se naše osudy nemusely protnout, a tak jsem rád, že jsme toto interview spáchali jen tak pro radost s cílem podělit se s ostatními o úvahy ze dvou různých stran pomyslné barikády, která mi spíš připomíná něco jako „kulturní most“. Jsi na našem webu host, tak máš poslední slovo. Jak vidíš budoucnost po tom všem, čím jsi doteď prošel ?
Saša
Za prvé, větu „Všechno ostatní jsou lejna“ vyslovil apoštol Pavel :o) V Čechách stejnou myšlenku vyjádřil básník Vladimír Holan známými slovy „Být není lehké, lehká jsou jen *****.“ Upřímně – život je fakt někdy dost drsnej. O víře se často říká, že je to jen jakási „berlička pro ubožáky“. Jenže víš co? Sami se nikdy nespasíme. I kdybych udělal tisíc dobrejch skutků, tak to nijak nespraví to, že jsem někomu jinýmu ublížil. Takže pro mě je výhra ten moment, kdy si můžu uvědomit, že vlastně jo, jsem „ubožák“ a potřebuju pomoct.
Ptáš se, jak vidím budoucnost. Nemůžu věštit z koule, ale Bible mi i v tomhle hodně pomáhá tím, jak moc je realistická, svým šokujícím realismem. Takže se obávám, že to kolem bude čím dál horší. Jistoty se budou hroutit, jako se vždycky všechny modly nakonec zhroutily. Žijeme si zrovna teď v klidu a blahobytu – to ovšem není samozřejmost, ale něco, za co fakt můžeme být vděční. A nikde není dáno, že to tak bude napořád a že to bude čím dál lepší.
Dobrá věc ale je to, že když se hroutí modly, někteří lidi začínají hledat nějaké opravdovější, hlubší věci, které obstojí a na kterých můžou v životě opravdu stát. A to upřímné, opravdové hledání, to považuju za cestu ke spáse. Když usilujeme o tu opravdovost a nespokojíme se s náhražkami.
„Neboť každý, kdo prosí, dostává;
kdo hledá, nalézá,
a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.“
(Ježíš, evangelium podle Matouše, 7. kapitola)
aleff, 24.03. 2006
