poslal presbyter I. Charakteristika kananejského náboženství
Geografické a politické roztříštěnosti syropalestinské oblasti, jejímiž základními politickými jednotkami jsou především městské státy (Ugarit, Aleppo, fénická města Týros a Byblos) či menší geograficky vymezená království (Izrael, Judsko, Edóm, Moáb, Amón, Aram - aramejský stát s centrem v Damašku) odpovídá proměnlivost a zaměnitelnost kananejských božstev. Oproti vyprofilovaným božstvům egyptským i mezopotamským se v náboženství Kananejců setkáváme se zaměňováním atributů a funkcí bohů, změnami příbuzenských vztahů mezi bohy, splýváním či naopak rozdvojováním božstev, a to podle toho, jakou modifikací božstvo prochází v lokálních panteonech jednotlivých měst a států.
Vedle této proměnlivosti a záměnnosti je pro kananejské náboženství typické vzájemné přecházení obecných jmen (proprií) a vlastních (apelativů). Tak se pra-semitský obecný výraz pro božstvo, „el“, stává v Kanaanu vlastním jménem otce bohů Ela, a naopak vlastní jméno boha deště a plodnosti Hadada (Adada) je nahrazeno obecným titulem „Baal“ (Vlastník). Podobný vývoj nastává v Izraeli: vlastní jméno „Jahve“ (JHWH) nahrazuje proprium „Adonaj“ (Pán). Souhrnně lze říci, že v Kanaanu převládá druhové (obecné) pojetí nad osobním.
Dalším typickým rysem kananejského náboženství je výsadní postavení bohů vegetace a plodnosti (Baal), zatímco v Egyptě a Mezopotámii tito ustupují říšským bohům, patronům vlády a podněcovatelům výbojů (v Egyptě Hor, v Babylónii Marduk, v Asýrii Aššur). Souvisí to s výše zmíněnou politickou rozdrobeností Syropalestiny, v níž (s krátkodobou výjimkou Šalomounova Izraele) nevznikla žádná regionální velmoc. Výsadní postavení božstev plodnosti navíc vede k tomu, že vládce dešťů Baal zaujímá v panteonu hlavní místo, třebaže nominálním králem a otcem bohů zůstává „všetvůrce“ El.
II. Struktura kananejského panteonu
Díky svým charakteristickým rysům je kananejský panteon poměrně nepřehledný. Utřídit se jej pokusil německý odborník H. Gese, který navrhl rozdělení kananejských božstev do dvou základních skupin: božstva elovského typu a baalovského typu. K nim se ještě druží skupina bohyní a další, méně významné skupiny kosmických božstev (Slunce, Měsíc, Nebe, Země) a démonů, jimž se zde nebudu zabývat.
a) božstva elovského typu
Bůh El je vládcem a otcem bohů, předsedá jejich shromáždění, ostatní bozi mu jakožto králi holdují. Od Ela pochází moc ostatních bohů (Jamma na moři, Mota v podsvětí), taktéž Baal potřebuje Elovo svolení k ujmutí se vlády a k postavení paláce. Elovou manželkou je Atirat (starozákonní Ašera), bohyně mateřství i erotiky, zosobňující prahmotu, z níž El vše tvoří. Dění v nebeské (božské) i pozemské sféře se odehrává v mezích prostoru a řádu, jak je El vymezil. Otec bohů tak představuje jakési nejvyšší bytí, posvátné pozadí všech dějů, základnu pro existenci ostatních bohů. El je bohem transcendentním, vzdáleným proměnlivému světu, což vyjadřuje Elovo sídlo na světové hoře, vrcholu světa (axis mundi), ve středu kosmu. Zde se schází Elův dvůr, shromáždění bohů, kterým El vládne. Vlastní moc však přebírají mladší, dynamičtější bohové, aktivně působící na svět (Baal jako bůh plodnosti a vegetace). El je typem „odpočívajícího boha“ (deus otiosus), který určí kosmický řád a rozdělí vládu, a poté se stahuje do ústraní. Vztah elovských božstev ke světu a přírodě je omezen na stvořitelský čin. Jejich rodinný život je pomíjitelný - tudíž se vůbec nevztahují ke kultům plodnosti. Proto i Elovo místo v kultu ustupuje do pozadí. Jakožto tvůrce a ručitel řádu bývá vzýván především při uzavírání smluv.
V kananejském panteonu se El vyskytuje v několika obměnách. Prvým z božstev elovského typu je Ilib („bůh otec“), vzniklý osamostatněným Elovy otcovské funkce. Ilib bývá chápan jako otec všeho jsoucího, „všezploditel“ (a tak v Ugaritu dokonce nahrazuje Ela v roli původního prabožstva), ale také jako „bůh otců“, dávných předků, zaslibující lidem potomstvo - takto je Ilib vlastně bohem rodiny.
Další Elovou obměnou je bůh Elkunirša („bůh tvořící“), osamostatněný Elův stvořitelský aspekt. Způsobil, že se z chaotického pravodstva vynořil božský pahorek, prapočátek země, jehož modelem jsou zikkuraty a jehož mýtickým spodobněním je sídelní hora bohů.
Z dalších Elových obměn je třeba zmínit božstvo Bét’el („dům boží“ či „dům Elův“), původně označení místa, kde se El uctíval, dále také posvátné kámen, sídlo božstva, vzývaného jako ručitele smluv. Bét’el představuje pozemský protějšek Elova nebeského příbytku, je to bájný pupek světa. Jako takový je posléze osamostatněn a zosobněn jakožto nové božstvo. Podobně je zosobněna též Elova posvátná nebeská hora, sídlo nejvyššího boha, v samostatné božstvo El Šaddaj („bůh hory“).
b) božstva baalovského typu
Božstva baalovského typu charakterizuje aktivní a dynamická účast na řízení světa a jejich vztah k vegetativnímu cyklu. Především k nim se obrací kananejský kult.
Baal
Jak již bylo řečeno, Baal je původně oslavným titulem, označujícím funkci: Pán, Vlastník, Vládce. Stalo se trvalým označením boha Hadada (v akkadštině Adada). Hadad („Hřmící“) je božstvo bouře a dešťů s nejstarším kultovním střediskem v Aleppu. V obvyklém rodokmenu je Baal synem Elovým, v ugaritských textech také synem Daganovým. Tyto texty ale ani tak neoznačují Baalův původ, jako spíše ilustrují fakt, že Baal převzal po místním dříve uctívaném bohu Daganovi jeho funkce dárce deště a oplodňovatele přírody. Baal se tak namísto staršího Dagana (biblického Dágona) stává bohem vegetace, zajišťujícím deště, úrodu a plodnost. Jeho družkou je bohyně Anat, výrazně vystupující v konfliktu s bohem smrti Mótem. Anat vystupuje jako bohyně války a zároveň jako ta, která rozlévá plodivou sílu do přírody. S Baalem uzavírá „svatý sňatek“ (hieros gamos), zajišťující plodnost a úrodu. Měla významné místo v ugaritském kultu.
Baalovým sídlem je hora Safon („výšina Severu“), dnešní Mons Cassius severně od Ugaritu. Proto je v ugaritských textech Baal nazývan Baal Safon („Vlastník Safonu“). Zde si Baal zřizuje, poté co přemohl boha moří Jamma, s Elovým svolením palác. Mýtickému významu této hory (s níž je Baal posléze ztotožněn) odpovídá její význam kultický - udávala směr, jímž byly orientovány Baalovy svatyně. Na vrcholu Safonu se také nalézalo významné obětiště. Safonský Baal byl hlavním státním bohem v Ugaritu, kde mu byl zasvěcen hlavní chrám.
Znakovým zvířetem Baala je býk, symbol síly a plodnosti. Býčí rohy jsou v Mezopotámii odznakem boha vůbec. Původně byl býk symbolem Elovým, ale jakmile Elovo výsostné místo v kultu převzal Baal, přebírá i elovskou symboliku. Proměnlivost kananejského panteonu se uplatňuje i zde.
Baalovi protivníci
S Baalovou klíčovou úlohou ve vegetativním cyklu souvisí mýty o jeho dvojím boji, a to s bohem moří Jammem a bohem smrti Mótem.
Jamm, „miláček Elův“ (čili Elův prvorozený) jako první převezme od Ela vládu nad světem. Je nejenom bohem moří a řek, ale také zosobněním bájných pravodstev chaosu, které předcházejí zemi. Baalův boj s Jammem tedy není jen bojem o vládu, ale také soubojem kosmického řádu s prvotním chaosem (mezopotamská Tiámat). To ukazuje, že Jamm je velmi starobylým božstvem (božstvo vody Apsum uctíváno již v půli III. tisíciletí př. Kr. v Mezopotamii). Třebaže je bohem a Elovým prvorozeným, v boji s Baalem vystupuje v záporné roli, jako drak (démonická podoba jako symbol chaosu). I když jej Baal poráží, při každoročních podzimních vodních přívalech se Jamm opětovně ujímá vlády. Nejde tedy o boha bezvýznamného. Díky své podzimní vládě si uchovává vliv a má zajištěno své místo ve vegetativním cyklu. Jakožto bůh moří bývá vzýván především mezi námořníky.
Po vítězství nad Jammem se Baal ujímá vlády, v níž jej El (byť nerad) potvrdí. Baal si na hoře Safonu vystaví palác a v něm trůn - symbol svrchovanosti. Nicméně zde zůstává další mocný nepřítel, Mót, bůh smrti.
Mót je vlastně Baalovým protipólem a jako takový nemá žádný kult. Vládne ve špinavém a bahnitém posvětí hluboko pod zemí, ale zároveň - jako bůh letního žáru - je bohem zrajícího zrna a obilí. Baal sestupuje k Mótovi do podsvětí, ale Mót jej zahubí a pozře. Otec bohů El se sám musí chopit vlády, neboť se za Baala nenašla náhrada. Anat pátrá po Baalovi a poté, co potká Móta, jej rozseká a rozeseje po poli (obraz setby a žní je zřejmý). Tento magický akt slaví úspěch a Baal se navrací k životu, čemuž předchází Elův věštecký sen o Baalově návratu: „Hle, Baal žije!“ Baal je opět nastolen za vládce a třebaže se navrací i Mót, po dalších peripetiích je uznán i jím. Mót ovšem zůstává vládcem doby sucha, doby vegetativního klidu. Baalova smrt a návrat do života je mýtickým znázorněním vegetativního cyklu a volně tak Baala řadí k tzv. mizejícím božstvům (mezopotamský Dummuzi), periodicky „umírajícím“ a opět se navracejícím spolu se vzcházející setbou.
III. Charakteristika kananejského kultu
Pro kananejský kult je v prvé řadě charakteristický úzký vztah k přírodě. Třebaže zde existují městské chrámy (v ugaritském chrámu náleží přední kultická role králi, který zástupně očišťuje lid), většina kultu se odehrává v otevřené krajině na posvátném místě, na božišti, tzv. výsosti. K výbavě výsosti patřil oltář, posvátný vztyčený kámen maseba (mužský symbol) a posvátný kůl ašera (ženský symbol). Obvykle tu rostly živé stromy (posvátný háj) a stávala tu nádrž pro kultické omývání (pokud zde nebyl pramen). Obětníkem byl zprvu otec rodiny či představitel rodu, později kněz. Posvátným obětním zvířetem byl vepř.
Na živý vztah k přírodě poukazují i výroční náboženské slavnosti, spjaté s důležitými momenty vegetativního cyklu (podzimní slavnost sklizně, jarní slavnost osetí). Role vegetativního cyklu je v kenaanském kultu vůbec ústřední. Hlavním cílem kultu je vydráždit božstvo k plodnosti, aby byla zajištěna úroda a hojnost. Kulty plodnosti proto nabyly místy orgiastického rázu. Sex chápali Kenaanci jako magický prostředek k rozhojnění života.
Uctívání mužských a ženských symbolů na posvátných návrších, stejně jako magické pojetí sexu, se posléze stalo předmětem starozákonní polemiky. Bůh Izraele, který sám vše tvoří, obživuje i usmrcuje, totiž nepotřebuje být žádnými lidskými úkony ponoukán k aktivitě. Sex je radikálně demytologizován a nabývá hodnoty sám o sobě ve vztahu lásky muže a ženy. Mnoho dalších ustanovení židovského Zákona čelí mnoha konkrétním zvyklostem z kultické praxe Kenaanců.
Literatura:
Bič, Miloš / Ze světa Starého zákona I-II (Kalich, Praha 1986, 1989)
Eliade, Mircea / Dějiny náboženského myšlení I (Oikoymenh, Praha 1995)
Heller, Jan / Starověká náboženství (Kalich, Praha 1988)
Hruška, Blahoslav (ed.) / Mýty staré Mezopotámie (Odeon, Praha 1977)
Stehlík, Ondřej / Ugaritské náboženské texty (Vyšehrad, Praha 2003)
