Pomocný biskup pražské arcidiecéze Václav Malý se vyjádřil k obecným otázkám spolupráce části kněží s komunistickou Státní bezpečností (StB). Obstála církev v době komunismu? Je zázrak, že vůbec přežila. Veliká většina kněží, biskupů, řeholníků, řeholnic i laiků obstála, nezanedbatelná část však ne - nelze to tedy říci jednoznačně. Mě samotného překvapuje, že jen asi 11 % z celkového počtu duchovních celého tehdejšího Československa spolupráci s StB stvrdilo podpisem, což není tak vysoké číslo. Není to omluva, ale na to, že církev byla tolik infiltrovaná, různými způsoby potlačovaná, je to překvapivě málo. Více méně to odpovídá jakémusi společenskému průměru. Církev byla navíc pod přísnějším dozorem i větším tlakem než jiné instituce. Vidím to také v duchovním pohledu: oběti, které přinesli ti, kdo byli pronásledováni, vykupovaly viny těch, kteří selhávali. Má dnes smysl se vracet k problematice spolupráce křesťanů s komunistickou tajnou policií? Důležitým předpokladem věrohodnosti putujícího Božího lidu je odvaha přiznat vinu. U jednotlivců v církvi k takovému přiznání vin ve většině dosud nedošlo, a proto není možné říci, že je to uzavřená kapitola. Nejde o pomstu, kádrování či odsuzování toho kterého člověka. Kdo jiný než církev má mít otevřené srdce pro odpuštění? To však může nastat jen tehdy, pokud je přiznána a vyznána vina - tím je otevřena veliká naděje odpuštění. Církev se neřídí jenom zákonem "udělal jsi, a budeš pykat". Dobře víme, že nikdy nemůžeme dobře odčinit to, co jsme vykonali, že žijeme z Božího odpuštění. Spoléhat se na ně můžeme jen tehdy, když přiznáme svoje hříchy. Proto je tato otázka aktuální i patnáct let po listopadu 1989. Řada lidí namítá, že se tím otevírají staré rány a nikomu tím už stejně nepomůžeme... Čas od času si kněží mezi sebou připomenou spolupráci některého z nich s bývalou státní bezpečností. I když se o tom veřejně nemluví, jistá zdrženlivost a nedůvěra existuje, protože věc nebyla nahlas vyslovena. Ačkoliv je to nepříjemné, musíme jasně říci, že spolupráce s StB je bolák na těle církve a je nutné, aby se hojil. Zacelit se může jen tehdy, když pojmenujeme, proč tu pořád to zranění je, jaký má důvod a je- li vůle tuto ránu hojit. Nelze ji jen tak přikrývat. Z pohledu lidí žijících mimo církev to mnohdy vypadá, jako by biskupové, potažmo církev, nechali otázku vyrovnání se s minulostí stranou... Záleží na každém biskupovi, na každé diecézi, jak tyto otázky řeší. V pražské arcidiecézi kardinál Vlk záhy po svém nastoupení do úřadu vyzval kněze, kteří se s komunistickou tajnou bezpečností zapletli, k osobnímu rozhovoru. Chtěl, aby mu vysvětlili motivy, případně míru spolupráce, a zároveň také napsal do tisku článek, kde se za tyto chyby omluvil. Jak se sami kněží zapletení s StB ke své minulosti staví? Větší část těch z pražské arcidiecéze prý přišla a vysvětlila ji. Ukázalo se, že je třeba posuzovat tyto případy individuálně. Přirozeně by bylo dobré, kdyby tito kněží měli také odvahu, (nevím nakolik se to stalo) ve svých farnostech říci: "Ano, mé jméno je na seznamu, je mi to líto a žádám o odpuštění, selhal jsem a prosím, berte mě i s tímto selháním, chci sloužit dobře a vaše odpuštění mi velmi ulehčí ve svědomí." Myslím, že lidé by to pochopili a působení tohoto kněze by bylo věrohodnější a účinnější. Když o tom mlčí, tak se na něj neustále poukazuje. Do očí mu to nikdo neřekne, ale stále to otravuje atmosféru. Vyznání viny i v obecné rovině by jistě posunulo věci kupředu, ale nikoho nutit nelze. Jaké rozdíly byly v míře spolupráce? Samotný fakt, že je někdo na seznamech, nehovoří o způsobu a intenzitě spolupráce. Pouze to znamená, že ji tento člověk podepsal. Někteří byli dokonce placeni, sami ze své píle psali svá hlášení předem, jiní podlehli momentálnímu strachu, ale nepokračovali nebo pokračovali, ale nikoliv za peníze a snažili se tyto styky umenšit - když za nimi přišli, tak něco obecně povídali ve snaze nikomu neublížit. Ti, kteří byli za své služby placení, užívali přirozeně různých výhod: mohli cestovat a postupovali po žebříčku "výš" a podobně. Závažnější případy se týkají těch jednotlivců, kteří jsou více na očích Božího lidu a kteří bagatelizují, či dokonce popírají jakoukoliv spolupráci. U věřících to vytváří napětí a nedůvěru. Zmínil jste podpis spolupráce ze strachu - tuto slabost je však těžké přiznat... Je špatné "teologizovat strach" - když jej omlouváme a děláme z něho ctnost: "já jsem zachraňoval církev, když jsem byl s StB ve styku, nic podstatného jsem neřekl". Tento člověk si víceméně neuvědomil, že se stává nástrojem komunistické moci, která chtěla církev zničit. Dostal sice pěníze na opravy kostelů, třeba mu bylo dovoleno leccos v pastoraci, co nesměli jiní. Bylo to ale za cenu upsání se ďáblu. Je naopak duchovně prospěšné strach přiznat. Parafrázoval bych slova Bible: "Kdo je bez strachu, hoď první kamenem." Existuje nějaká hranice, kdy by kněz v důsledku selhání v minulosti nebyl způsobilý pro službu v církvi? To by záviselo na tom, jestli někomu tak ublížil, že mu zničil život, nebo jeho činy vedly k nějaké formě likvidace někoho dalšího; také pokud by nebyl patrný ani náznak svůj čin napravit. Myslím si, že zbavení kněžské služby je krajní řešení. Pokud někdo spolupráci podepsal, ale prakticky ji vůbec nerealizoval a odmítl další styk s StB, tak to také neznamená, že by nemohl zastávat nějakou významnější službu. Zvláště prokáže-li se jasně díky otevřeným spisům, že nikomu neublížil a podlehl jen momentální slabosti a strachu při výslechu. Naopak, zjistí-li se, že ublížil, nebo byl dokonce placen, tak je samozřejmé, že by žádnou významnější službu vykonávat neměl.