poslal katolik Katolické velikonoce
Původ velikonočních svátků je velmi starý, sahá až někdy
do doby Mojžíšovy, tedy přibližně do roku 1300 před naším letopočtem,
kdy si připomínáme záchranu izraelského národa z egyptského otroctví.
Tehdy Mojžíš, který musel být skutečně výraznou osobností, vyvedl z
Egypta rozptýlenou izraelskou menšinu, která tam žila ve tvrdém otroctví,
zažívala tam opravdu veliké útrapy, a kdyby tam ten národ zůstal, asi by
zanikl. Mojžíš tyto rozptýlené a zotročené Židy vyvedl, zachránil a právě
tuto velikou záchranu Židé každý rok oslavují a tuto oslavu nazývají pascha,
což jsou vlastně židovské Velikonoce.
A právě do této velkolepé oslavy židovské
paschy spadají i ty Kristovy Velikonoce, kdy Ježíš jako Žid přišel coby
poutník do Jeruzaléma. Přichází do Jeruzaléma slavně, přichází tam
jako král. Všemi je vítaný, ale to nadšení davu se náhle změnilo v zášť.
Kristus, který byl všemi oslavovaný, který byl provolávaný za krále, je
pak náhle zatčen, odsouzen k smrti, a když ten dav viděl, že se Kristus
dostal do velké nemilosti mocných, tak už nebyl nakloněn Ježíši Kristu.
Jak už to tak bývá, kam vítr, tam plášť, už nevolal "hosana synu
Davidovu", ale volal "ukřižuj". Právě tento veliký zvrat si
připomínáme na Květnou neděli. Potom přichází Kristovo utrpení, kdy umírá
na kříži, a pak přichází ta jeho oslava. Takže to všechno si připomínáme
v těch svátcích židovských, ve svatém týdnu.
Taková bezprostřední příprava začíná Květnou nedělí,
kdy si připomínáme to veliké nadšení davu, kdy všichni volali "hosana
synu Davidovu" a které se později proměnilo v takovou jako velikou zášť.
Ve středu svatého týdne je takzvaně nebo lidově se nazývá ten den Škaredá
středa, to je den Kristovy zrady, kdy Jidáš se nechal podplatit mocnými
tehdejšího světa a vlastně tak zradil Krista.
Je to i připomínka té tragiky Jidášovy, že se stále tvářil
jako přítel, ale už přítel nebyl. Pak přichází další den, Zelený čtvrtek,
který nám letos připadne na 28. března. Právě v ten den Židé slavili tu
svoji paschu, to své zachránění z Egypta, kdy jedli velikonočního beránka
a zeleninu, proto ten den dostává název Zelený čtvrtek. Je to den, kdy se
Kristus loučí se svými apoštoly, kdy prožívá to, čemu my říkáme
poslední večeře. Tato oslava, toto poslední loučení s apoštoly končí večer
v Getsemanské zahradě, kdy Pán Ježíš s takovou úzkostí se modlí, očekává
hrůzy toho příštího dne, kdy prosí Boha, aby jej utrpení minulo - a
vlastně neminulo, ta Kristova modlitba zůstala nevyslyšena, můžeme říci.
Po Zeleném čtvrtku přichází Velký pátek,
to je den Kristova utrpení, den, kdy byl odsouzen k smrti, kdy umírá na kříži,
kdy prožívá takovou velikou bolest, že se modlí "Bože můj, Bože můj,
proč jsi mě opustil", ale zároveň kdy i z kříže říká ta známá
slova "Otče, odpusť jim, neboť neví, co činí". A právě díky těmto
Kristovým slovům se to Kristovo utrpení stává jakési útěchyplné, že se
můžeme o to Kristovo utrpení někdy opřít, že mnozí právě v tom Kristově
utrpení hledají posilu.
Ale to není konec, pak přichází veliký den, Neděle
vzkříšení, Boží hod velikonoční, kdy si připomínáme to, že Kristus
projevil sílu svého božství, kdy vstal z mrtvých. Oslava té neděle,
oslava vzkříšení, už začíná den předtím, v sobotu večer, obřady vzkříšení.
Tento sobotní den se nazývá Bílá sobota, neděle se nazývá Neděle
velikonoční nebo lidově Boží hod velikonoční. To jsou asi nejhlavnější
části Velikonoc.
Velikonoce jsou vázány na první jarní úplněk v roce, tedy
neděle po prvním jarním úplňku je Neděle velikonoční, a předtím je čtyřicetidenní
příprava, jak říkáme půst. Než Kristus začal své veřejné působení,
tak se čtyřicet dní připravoval na poušti, postil se, takže na památku
Kristova půstu na poušti se připravujeme na Velikonoce jakousi větší kázní,
takovým tím půstem.
Ale půst nespočívá jenom v omezení potravy. Ale třeba
častějším čtením Písma svatého nebo návštěvami nemocných, které v
postě děláme. Na Popeleční středu jsme označováni popelem, který je udělán
z kočiček, tyto kočičky se světí na Květnou neděli a jsou připomínkou
toho slavného vjezdu. My si připomínáme, jak se říká lidově "lidská
sláva, polní tráva", na lidskou slávu nespoléhat. Právě proto se ty
palmové ratolesti nebo kočičky pálí, dělá se z nich popel a na Popeleční
středu jsme označováni tím popelem, abychom si uvědomili "lidská sláva,
polní tráva", že člověka nakonec všechno opustí - kromě Boha, což
je fakt. A to je čtyřicet dní před Velikonocemi.
Mně se na Velikonocích nejvíc líbí, že je tam krásná
liturgie Zeleného čtvrtku, Velkého pátku, Bílé soboty i Neděle vzkříšení.
Každý den si připomínáme něco jiného, ale vidíme tam takovou tu boží
solidaritu s člověkem, že Bůh je ochotný trpět. Vidíme, že na božího
syna dopadá zloba člověka, zloba ďábla, boží syn je úplně přemožený,
umírá, ale nakonec vítězí. Vítězí svým vzkříšením, kdy se projevuje
ta síla božství. A to poselství Velikonoc je veliké v tom smyslu, že v
lidském životě skutečně přicházejí těžké chvíle, chvíle, kdy jsme někdy
úplně na dně, kdy jsme přemoženi okolnostmi, ale abychom si uvědomili, že
to není poslední skutečnost, že Bůh nám otvírá nové horizonty naděje a
že to dobro jednou skutečně zvítězí. A to je to pravé poselství
Velikonoc.
Lidé by se v této době měli zamyslet a měli by si uvědomit,
že když jsou v těžkostech a těžkosti nás skutečně někdy drtí, aby si
uvědomili, že ta chvíle třeba může být těžká, ale do těchto těžkých
chvil, jak už jsem říkal, vnáší Kristus svou naději. A v tom vidím tu krásu
velikonočních svátků. I takovou radost té naděje, protože někdy toho
smutku je kolem nás moc.
Určitě jste si všichni všimli, že obzvláště o Vánocích,
ale možná už i trošinku o Velikonocích ty svátky začíná ovlivňovat jakási
komercionalizace. Regály obchodů jsou plné nejrůznějších věcí, které
mají nějaký vztah k těmto svátkům, ale samozřejmě tady nejde vůbec o nějaký
hlubší smysl, ale spíše o peníze. Nemyslím si, že je to urážka,
znehodnocení těchto svátků. Urážka, znehodnocení - neměl bych odvahu používat
tak silná slova. Vánoce už poničeny reklamou a konzumem prakticky jsou, to
je pravda, tam už jsme o mnohé přišli. Vánoce mají být na prvním místě
svátky pospolitosti v rodině i radostí, že můžeme být blízko Bohu, že Bůh
je blízký nám. Dříve se lidé na Vánoce připravovali tím, že vyřezávali
betlém, zpívali v adventu roráty, ne koledy (dneska se koledy zpívají v
obchodech už v listopadu, ještě dávno není adventní doba, pak už se člověk
stává alergický na koledy), a pak když prožili třeba skutečně ve
skromnosti a vzájemné lásce Štědrý večer, tak to asi bylo v rodinách na
vánočních svátcích to nejkrásnější. Dneska, bohužel, všechno převálcoval
jakýsi kult dárků, všechno se měří hodnotou dárků, a tak se Vánoce
dostaly kousek jinam, kam se dostat neměly. Tohle naštěstí velikonoční svátky
minulo, takže zůstává ta duchovnější náplň - a ty lidové zvyky, které
jsou, Velikonoce jen tak doprovázejí.
