poslal Nepřihlášený Je evangelizace nemorální?
Jeroným Klimeš
Budeme-li číst práce etnografů, jako například
knihu Smutné tropy od slavného strukturalisty Levi Strausse, narazíme občas
na výtky vůči misionářům, kteří svou systematickou a cílenou
evangelizací zničili místní indiánské kultury. V pozadí stojí rovněž
soudobý relativistický postoj: Jak mohou misionáři vědět, že právě ta
jejich víra je ta pravá, že naopak kulty Indiánů jsou falešné ap. Pokud
nechceme diskutovat o tom, jaká víra je ta pravá, neboť taková diskuse by
byla nekonečná, musíme se na problém podívat z pragmatického hlediska -
styk různých kultur a civilizací.
Pozorujeme-li vývoj náboženství, zjistíme
poměrně snadno, že monoteistická náboženství získávají poměrně
snadno převahu nad polyteistickými. A tak v průběhu dějin při styku různých
civilizací ideově vítězila zpravidla ta náboženství, která prosazovala
jednoho boha vůči jakémukoliv panteonu. Naše civilizace patří samozřejmě
k těm, která vycházejí z monoteistického principu a z toho částečně
vyplývá její faktická převaha.
Můžeme si představit jednoduchý příklad.
Frazer ve své knize Zlatá ratolest popisuje dva druhy magie: kontaktní a
homeopatickou. Kontaktní spočívá v tom, že získáním věci, která nějak
patřila druhému člověku (například jméno, sliny, nehty ap.), získává
nad ním moc. Homeopatická magie je založena na přesvědčení že podobné
plodí podobné. Například obilí musí sít ženy, protože ony plodí, kdyby
sili muži nic by nevzešlo. Představme si proto dobyvatele, který přichází
do nové země, plivá kolem sebe, močí kdekoliv a každý zná jeho jméno.
Divošský šaman sebere jeho slinu, odpadky, které pohodil, vyrobí z nich za
zaříkávání figurku, kterou pálí a propichuje, a nic - neohrožený
dobyvatel jej zastřelí ohnivou holí. Lidé z naší civilizace právem působí
na divochy jako polobozi, neboť jsou boří ideologie daných neohrozitelní. I
když samozřejmě nelze obhajovat zločiny, které byly při tzv. misionářské
činnosti napáchány, a těch bylo taky hodně, je možno obhajovat misionářskou
činnost jako takovou.
Do nových oblastí nezadržitelně proudí z naší
civilizace několik typů lidí:
1) lidé hledající poznání - vědci
2) lidé hledající zábavu - turisté,
sportovci, lovci a dobrodruzi
3) lidé hledající ekonomické či mocenské
zisky - dobyvatelé, průmysl, těžba, obchodníci, reklama ap.
4) lidé šířící víru či určitou kulturu -
misionáři a jiné charitativní spolky
Činnosti těchto skupin nelze prakticky zabránit.
Lidé prvních tří skupin chtějí primárně něco získat, pouze čtvrtá
chce něco dávat. Z těchto tří skupin má na život přírodních národů
nejmenší vliv první skupina - vědci. Nic nepřináší, ale na druhé straně
ani nic neberou. Dopad druhé a třetí skupiny je na každý přírodní národ
doslova katastrofický. Turistika od obyčejné až k sexuální přináší
kromě devastace přírody i dekadenci místních struktur, aniž by přinášela
jakoukoliv náhradu. Stejně tak působí ekonomické zájmy: Každý ví, co udělala
'ohnivá voda' s Indiány.
Čtvrtá skupina představuje lidi, kteří
přicházejí sice tyto národy měnit, ale přináší jim nějakou náhradu.
Misionáři při své činnosti zpravidla zrušili sociální struktury daného
společenství a přiměli divochy oblékat se, pracovat, postavit si domy a přestěhovat
se do nich. Tak prakticky zanikla místní kultura, kulty a některé obyčeje.
Divoši se však necítili být o svou civilizaci ožebračeni. Tito divoši
totiž byli již křesťané, kteří se dobrovolně vzdávali mnohoženství,
dobrovolně přijímali zvyklosti 'nového boha' a stávali se tak mnohem připravenější
na styk s ostatními přicházejícími skupinami.
Na obhajobu křesťanských misionářů je možno
uvést i jednu jejich zásadu, která se nazývá inkulturace: Ta misionářům
praví, že mají usilovat maximální zachování místní kultury a měnit jen
to, co je v zásadním rozporu s hlásanou vírou. Tato zásada byla samozřejmě
různě zachovávána. Někdy příliš, takže misionáři pokoušející se
ztotožnit místního boha s Bohem křesťanským, byly označování za lháře,
někdy byla zachovávána méně.
Křesťanské misie jsou do značné míry založeny
na přesvědčení, že větší cenu má život jedince či jedinců než
civilizace jako taková, proto připouští zánik určitých kultur. I když
primárním úmyslem misionářů je především šířit víru, přesto se tak
děje skrze předávání nové kultury. V tom spatřuji hlavní rozdíl od předchozích
skupin, jejichž působení chtě nechtě taky vede ke zničení místních
kultur, ale narozdíl od misionářů a jiných charitativních organizací nepřináší
řád a ideje, které vybudovaly naši civilizaci. Nicméně každému je zřejmé,
že idea 'především nic nebrat' je neudržitelná: Člověk nebo jeho krajan
vždy něco bere, proto vždy je třeba něco dávat. Každý dává to, co považuje
za to nejlepší, někdo jídlo, někdo vzdělání, někdo víru.
