Grano Salis - Je Marie v nebi nebo na zemi? Aneb je zakořeněná lež a tradice víc než Písmo?

Podstata smrti Jestliže je smrt ukončením života, co potom Bible říká o stavu člověka po smrti? Proč je důležité, aby křesťané porozuměli tomuto biblickému učení? Smrt je spánek. Smrt není naprostým zánikem; je pouze stavem dočasného nevědomí, ve kterém člověk očekává vzkříšení. Bible opakovaně nazývá tento přechodný stav spánkem.

Starý zákon se o smrti Davida, Šalomouna a dalších izraelských a judských králů zmiňuje jako o spánku se svými otci (1Kr 2,10; 11,43; 14,20.31; 15,8; 2Pa 21,1; 26,23; atd., kral.). Job nazývá smrt spánkem (Jb 14,10-12), stejně jako David (Ž 13,4), Jeremiáš (Jr 51,39.57) a Daniel (Dn 12,2). Nový zákon používá stejný obraz. Když Kristus popisuje stav Jairovy mrtvé dcery, říká, že spí (Mt 9,24; Mk 5,39). O zesnulém Lazarovi mluví stejným způsobem (J 11,11-14). Matouš napsal, že „mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena (Mt 27,52) a ve zprávě o Štěpánově mučednictví Lukáš zaznamenal, že usnul (Sk 7,60, kral.). Petr i Pavel také nazývali smrt spánkem (1K 15,51.52; 1Te 4,13-17; 2Pt 3,4). Biblická představa smrti jako spánku odpovídá její povaze, jak ukazují následující přirovnání: 1. Ti, kdo spí, jsou ve stavu nevědomí. „Mrtví nevědí zhola nic. (Kaz 9,5) 2. Ve spánku ustává vědomé myšlení. „Jeho duch odchází... tím dnem berou za své jeho plány. (Ž 146,4) 3. Spánkem končí veškerá denní činnost. „Neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš. (Kaz 9,10) 4. Spánek nás odděluje od těch, kdo žijí a od jejich činnosti. „Nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje. (Kaz 9,6b) 5. Normální spánek také ukončuje činnost emocí. „Jak jejich láska tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly. (Kaz 9,6a) 6. Ve spánku lidé nechválí Boha. „Mrtví nechválí už Hospodina. (Ž 115,17) 7. Spánek předpokládá probuzení. „Přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou. (J 5,28.29) (3) Člověk se vrací do prachu. Aby bylo možné pochopit, co se s člověkem děje v okamžiku smrti, je třeba pochopit, co tvoří lidskou přirozenost. Bible člověka popisuje jako organickou jednotu (viz kapitola 7). Někdy používá slovo duše na označení celého člověka, jindy se vztahuje pouze na nálady a city. Bible však neučí, že se člověk skládá ze dvou oddělených částí. Tělo a duše existují pouze spolu a tvoří nedělitelnou jednotu. Při stvoření spojení prachu ze země (prvky země) a dechu života vytváří živou bytost nebo duši. Adam nepřijal duši jako oddělenou entitu; on se stal duší živou (Gn 2,7, kral.; viz kapitola 7). Při smrti dochází k opačnému procesu. Prach ze země je bez dechu života mrtvou hmotou nebo mrtvou duší bez jakéhokoli vědomí (Ž 146,4). Prvky, které tvořily tělo, se vrací do země, z níž pochází (Gn 3,19). Duše nemá bez těla žádnou vědomou existenci a žádný biblický text nenaznačuje, že by duše žila po smrti samostatně. Skutečně „duše, která hřeší, ta umře (Ez 18,20). Příbytek mrtvých. Starý zákon nazývá místo, kam odchází lidé po smrti šeol (hebrejsky) a Nový zákon hades (řečtina). V Písmu většinou znamená šeol prostě hrob. (4) A význam slova hades se velice podobá výrazu šeol. (5) Všichni mrtví odcházejí na toto místo (Ž 89,49), spravedliví i bezbožní. Jákob řekl: „Já v zármutku sestoupím za synem svým do hrobu [šeol]. (Gn 37,35, kral.) Když země otevřela „svůj chřtán , aby pohltila bezbožného Kóracha a jeho společníky, sestoupili „zaživa do podsvětí [šeol] (Nu 16,30). Po smrti se celý člověk dostává do šeolu. Když Kristus zemřel, sestoupil do říše smrti (hades), ale při vzkříšení jeho duše říši smrti opustila (hades, Sk 2,27.31 nebo šeol Ž 16,10). Když David děkoval Bohu za uzdravení, potvrdil, že jeho duše byla zachráněna „z podsvětí [šeol] (Ž 30,4). Hrob není místem vědomí. (6) Protože je smrt spánkem, zůstanou mrtví v hrobě ve stavu nevědomí až do vzkříšení, kdy hrob (hades) vydá své mrtvé (Zj 20,13). Duch se navrací k Bohu. I když se tělo navrací do prachu, duch se vrací k Bohu. Šalomoun řekl, že při smrti se „prach vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal (Kaz 12,7). To platí o všech lidech, spravedlivých i nespravedlivých. Mnozí lidé se domnívají, že tento text podává důkaz, že podstata člověka žije i po smrti. V Bibli však ani hebrejský ani řecký výraz pro ducha (ruach a pneuma) nemluví o nějaké rozumové entitě, která by byla schopna vědomé existence mimo tělo. Tyto výrazy spíše znamenají „dech - jiskra života, která je pro život člověka nezbytná, životní princip, jenž dává život zvířatům i lidem (viz kapitola 7). Šalomoun napsal: „Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty... Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací. Kdo ví, zda duch [ruach] lidských synů stoupá vzhůru a duch [ruach] zvířat sestupuje dolů k zemi? (Kaz 3,19-21) Tak podle Šalomouna není při smrti rozdíl mezi duchem člověka a zvířete. Šalomounův výrok, že duch (ruach) se vrací k Bohu, který ho dal, naznačuje, že to, co se k Bohu navrací je ve skutečnosti princip života, jenž pochází od Boha. Neexistuje žádný náznak, že by duch nebo dech byl vědomou entitou oddělenou od těla. Ruach je možné označit za „dech života , který Bůh vdechl do prvního člověka, aby tak oživil jeho neživé tělo (srov. Gn 2,7). Soulad v Písmu. Mnoho upřímných křesťanů, kteří nestudovali celé učení Bible o smrti, si neuvědomuje, že smrt je až do vzkříšení spánkem. Domnívají se, že různé oddíly Písma podporují myšlenku, že duch nebo duše mají po smrti vědomou existenci. Pečlivé studium ukazuje, že Bible důsledně učí, že smrt způsobuje konec vědomí. (7) Spiritismus. Jestliže mrtví naprosto nic nevnímají, s kým nebo s čím komunikují spiritistická média? Každý poctivý člověk uzná, že přinejmenším část těchto jevů je podvod; ale zbývající část takto nelze vysvětlovat; je tedy jasné, že existuje nějaká nadpřirozená moc, která je spojena se spiritismem. Co v tomto ohledu učí Bible? 1. Základ spiritismu. Spiritismus má svůj původ v první satanově lži Evě - „nikoli, nepropadnete smrti (Gn 3,4). Jeho slova byla prvním kázáním o nesmrtelnosti duše. Dnes, na celém světě, nejrůznější náboženství nevědomky opakují tuto chybu. Pro mnoho lidí Boží rozsudek, že „duše, která hřeší, ta umře (Ez 18,20) byl změněn na výrok: „Duše, i když hřeší, bude žít věčně. Toto chybné učení o přirozené nesmrtelnosti vedlo k víře v posmrtný život. Jak jsme viděli, takové názory přímo protiřečí tomu, co Bible o této otázce říká. Byly přejaty do křesťanské víry z pohanské filozofie - zvláště od Platóna - během doby onoho velkého odpadnutí (viz kapitola 12). Tato víra se stala převažujícím názorem v křesťanství a je tomu tak dodnes. Názor, že mrtví mají i po smrti vědomí, připravuje mnoho křesťanů pro přijetí spiritismu. Jestliže mrtví žijí a jsou v přítomnosti Boží, proč by se nemohli vracet na zem jako služební duchové? A jestliže mohou, proč pak nezkusit se s nimi spojit a přijmout jejich radu a vedení, vyhnout se neštěstí nebo přijmout útěchu v zármutku? Satan a jeho andělé staví na tomto zdůvodnění (Zj 12,4.9) a vytváří tak komunikační prostředek, na základě kterého mohou dosáhnout svého záměru - svést lidi. Prostřednictvím takových prostředků jako spiritistické seance zosobňují milované zesnulé a přinášejí domnělou útěchu a podporu živým. Čas od času předpovídají budoucí události, které když se naplní, jim dodávají věrohodnost. Potom nebezpečné bludy, jenž hlásají, vypadají jako pravé i když protiřečí Bibli a Božímu zákonu. Satan tím, že odstranil bariéry proti zlu, uvolnil cestu pro to, aby vedl lidi od Boha do jisté záhuby. 2. Varování proti spiritismu. Nikdo nemusí být spiritismem sveden. Bible odhaluje, že jeho tvrzení jsou falešná. Jak jsme již viděli, Bible nám říká, že mrtví nevědí nic, že leží v hrobě a nemají vědomí. Bible také důrazně zakazuje jakýkoli pokus navazovat spojení s mrtvými nebo s duchovním světem. Říká, že lidé, kteří říkají, že mají spojení s mrtvými (jak to dnes tvrdí spiritistická média), komunikují s „dobře známými duchy , kteří jsou „duchové ďábelští . Hospodin řekl, že takové jednání je ohavností a že ti, kteří takto jednají, mají být potrestáni smrtí (Lv 19,31; 20,27; Dt 18,10.11). Izajáš dobře vystihl pošetilost spiritismu: „Řeknou vám: 'Dotazujte se duchů zemřelých a jasnovidců, kteří sípají a mumlají.' Což se lid nemá dotazovat svého Boha? Na živé se ptát mrtvých? K zákonu a svědectví! Což oni neříkají takové slovo, že mu z něho nevzejde jitřní záře? (Iz 8,19.20) Skutečně pouze učení Bible může křesťana ochránit před tímto neodolatelným svodem. 3. Projevy spiritismu. Bible zaznamenává mnoho projevů spiritismu - od faraónových kouzelníků a mágů, astrologů a čarodějů Ninive a Babylóna až k čarodějnicím a médiím v Izraeli - všechny je odsuzuje. Jedním z příkladů je seance čarodějnice z Endor, která Saulovi vyvolala ducha, což je příběh, jímž začínala tato kapitola. Písmo říká: „Doptával se Saul Hospodina, ale Hospodin mu neodpovídal ani skrze sny ani skrze urím ani skrze proroky. (1S 28,6) Bůh tedy neměl nic společného s tím, co se odehrálo v Endor. Saul byl oklamán démonem, který ztělesňoval Samuela; sám tehdy skutečného Samuela vůbec neviděl. I čarodějnice viděla pouze starého muže, zahaleného pláštěm a Saul pouze „poznal nebo usoudil, že je to Samuel (1S 28,14). Jestliže bychom věřili tomu, že tento duch byl skutečně duch proroka Samuela, museli bychom také uvěřit tomu, že čarodějnice, kouzelníci, černokněžníci, čarodějové, spiritisté nebo média mohou vyvolat spravedlivé mrtvé z místa, kam odešli po své smrti. Museli bychom také věřit tomu, že zbožný Samuel žil v podzemí ve stavu vědomí, protože vystupoval „ze země (1S 28,13). Tato seance nenaplnila Saula nadějí, ale zoufalstvím. Dalšího dne spáchal sebevraždu (1S 31,4). Přestože údajný Samuel předpověděl, že druhého dne bude Saul a jeho synové u něj (1S 28,19). Jestliže by tento duch mluvil pravdu, museli bychom usoudit, že neposlušný Saul a spravedlivý Samuel přebývají na stejném místě. Místo toho však musíme dojít k závěru, že to byl zlý anděl, kdo při této seanci svedl krále. 4. Poslední svod. Projevy spiritismu v minulosti spadaly do oblasti okultismu, ale v nedávné době na sebe spiritismus vzal „křesťanskou podobu, aby byl sveden i křesťanský svět. Tím, že spiritismus tvrdí, že přijímá Krista a Bibli, stává se velmi nebezpečným nepřítelem věřících. Jeho účinky jsou jemné a svůdné. Spiritismus „Bibli vykládá tak, aby to vyhovovalo nepřerozenému srdci; její svaté a životně důležité pravdy vydává za neúčinné. Mluví o lásce jako o hlavní vlastnosti Boží, avšak snižuje ji na pouhou přecitlivělost, jež téměř nečiní rozdílu mezi dobrem a zlem. Boží spravedlnosti, Božímu odsouzení hříchu a požadavkům svatého zákona Božího nevěnuje pozornost. Učí lid, aby Desatero přikázání pokládal za mrtvou literu. Příjemnými, klamnými pohádkami se zmocňuje smyslů a svádí lidi, aby Bibli jako základ své víry zavrhli. (8) Tímto způsobem se správné a nesprávné stává relativním a každý člověk, situace nebo kultura se stává měřítkem toho, co je „pravda . V podstatě se tak každý člověk stává bohem a tím se plní satanův slib: „Budete jako bohové. (Gn 3,5, kral.) Před námi je hodina „zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele země (Zj 3,10). Satan, ve svém závěrečném úsilí svést celý svět, použije velká znamení a zázraky. Když Jan mluvil o tomto mistrovském svodu, napsal: „A hle... vystoupili tři nečistí duchové podobní ropuchám. Jsou to duchové ďábelští, kteří činí zázračná znamení. Vyšli ke králům celého světa, aby je shromáždili k boji v rozhodující den všemohoucího Boha. (Zj 16,13.14; srov. 13,13.14) Uniknou pouze ti, které zachovává Boží moc, kteří svou mysl posilnili pravdami Bible a přijali ji ve svém životě za jedinou autoritu. Všichni ostatní nebudou mít žádnou ochranu a budou tímto klamem svedeni. První a druhá smrt. Druhá smrt je konečným trestem pro nekající hříšníky - pro všechny, jejichž jména nejsou zaznamenána v knize života. Tento trest bude vykonán na konci tisíciletí (viz kapitola 26). Po této smrti nebude následovat vzkříšení. Při zničení satana a nespravedlivých bude vymazán hřích a bude odstraněna i samotná smrt (1K 15,26; Zj 20,14; 21,8). Kristus však dává ujištění, že každý, „kdo zvítězí, tomu druhá smrt neublíží (Zj 2,11). Na základě toho, co Písmo označuje za druhou smrt, můžeme předpokládat, že první smrtí je to, co prožijí všichni jako výsledek Adamova přestoupení, kromě těch, kdo budou proměněni. Je to „obyčejný důsledek degenerativních účinků hříchu na lidstvo . (9)
Vzkříšení Vzkříšení je „obnova života spojená se skutečnou existencí a povahou; tato obnova následuje po smrti . (10) Protože lidé podléhají smrti, musí existovat vzkříšení, pokud mají po smrti žít. Ve Starém i Novém zákoně vyjadřovali Boží poslové naději ve vzkříšení (Jb 14,13-15; 19,25-29; Ž 49,16; 73,24; Iz 26,19; 1K 15). Naděje vzkříšení, pro kterou máme spolehlivé důkazy, nás povzbuzuje, že se můžeme těšit na lepší budoucnost, jež nás čeká na druhé straně tohoto světa, ve kterém je smrt údělem všech. Kristovo vzkříšení. Vzkříšení spravedlivých mrtvých k věčnému životu je úzce spojeno s Kristovým vzkříšením, protože je to vzkříšený Kristus, který nakonec vzkřísí mrtvé (J 5,28.29). 1. Jeho důležitost. Co by se stalo, kdyby Kristus nebyl vzkříšen? Pavel shrnuje důsledky: a) Kázání evangelia by nepřineslo žádný užitek: „Jestliže Kristus nevstal, prázdné je naše kázání. (1K 15,14, Petrů) b) Neexistovalo by odpuštění hříchů: „Nebyl-li Kristus vzkříšen... ještě jste ve svých hříších. (1K 15,17) c) Věřit v Krista by nemělo žádný smysl: „Nebyl-li Kristus vzkříšen, je vaše víra marná. (1K 15,17) d) Nebylo by všeobecné vzkříšení z mrtvých: „Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? (1K 15,12) e) Neexistovala by naděje po smrti: „Nebyl-li Kristus vzkříšen... jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. (1K 15,17.18) (11) 2. Tělesné vzkříšení. Kristus, který vyšel z hrobu, byl oním Ježíšem, jenž žil v těle. Nyní má oslavené tělo, ale přesto je to skutečné tělo. Bylo tak skutečné, že si ostatní dokonce ani nevšimli nějakého rozdílu (L 24,13-27; J 20,14-18). Sám Kristus popřel, že by byl duchem nebo nějakým přízrakem. Svým učedníkům řekl: „Podívejte se na mé ruce a nohy... Dotkněte se a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně. (L 24,39) Aby dokázal, že je skutečně tělesně vzkříšen, v jejich přítomnosti také jedl (L 23,43). 3. Jeho vliv. Kristovo vzkříšení mělo úchvatný vliv na jeho učedníky. Přeměnilo skupinu slabých a ustrašených mužů na odvážné apoštoly, kteří byli ochotni pro svého Pána udělat cokoli (Fp 3,10.11; Sk 4,33). Poslání, které na sebe vzali, otřáslo římskou říší a obrátilo svět vzhůru nohama (Sk 17,6). „Byla to jistota Kristova vzkříšení, která dala smysl a moc kázání evangelia (srov. Fp 3,10.11). Petr mluví o 'vzkříšení Ježíše Krista', jenž vzbuzuje ve věřících 'živou naději' (1Pt 1,3). Apoštolé se považovali za povolané svědky 'jeho zmrtvýchvstání' (Sk 1,22) a zakládali své učení o vzkříšení Ježíše Krista na mesiášských předpovědích Starého zákona (Sk 2,31). Jejich osobní poznání 'vzkříšení Pána Ježíše' dávalo jejich svědectví 'velkou moc' (Sk 4,33, Žilka). Apoštolé vzbuzovali odpor židovských vůdců, když šli a hlásali 'že v Ježíši je vzkříšení z mrtvých' (Sk 4,33). Když byli obžalováni před veleradou, vyhlásil Pavel, že je 'souzen pro naději ve zmrtvýchvstání' (Sk 23,6; srov. 24,21). Římanům Pavel napsal, že Ježíš Kristus byl 've svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna' (Ř 1,4). Apoštol Pavel vysvětluje, že křesťan křtem svědčí o své víře v Kristovo vzkříšení (Ř 6,4.5). (12) Dvě vzkříšení. Kristus učil, že existují dvě všeobecná vzkříšení: „vzkříšení k životu pro spravedlivé a „vzkříšení k odsouzení pro nespravedlivé (J 5,28.29; Sk 24,15). Tato vzkříšení od sebe dělí tisíc let (Zj 20,4.5). 1. Vzkříšení k životu. Ti, kdo budou vzkříšeni v prvním vzkříšení jsou „blahoslavení a svatí (Zj 20,6). Nezakusí druhou smrt v hořícím jezeře na konci tisíciletí (Zj 20,14). K tomuto vzkříšení k životu a nesmrtelnosti (J 5,29; 1K 15,52.53) dojde při druhém příchodu (1K 15,22.23; 1Te 4,15-18). Ti, kdo ho prožijí, již nemohou zemřít (L 20,36). Jsou navždy spojeni s Kristem. Jaké bude vzkříšené tělo? Stejně jako Kristus i vzkříšení svatí budou mít skutečná těla. Kristus vstal jako oslavená bytost, stejně tomu bude i se spravedlivými. Pavel řekl, že Kristus „promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy (Fp 3,21). Nazývá neoslavené tělo 'přirozeným tělem' a neoslavené tělo 'duchovním tělem'; první je smrtelné a porušitelné, druhé nesmrtelné a neporušitelné. Změna smrtelnosti na nesmrtelnost se uskuteční hned při vzkříšení (1K 15,42-54). 2. Vzkříšení k odsouzení. Nespravedliví jsou vzkříšeni při druhém vzkříšení, ke kterému dojde na konci tisíciletí (viz kapitola 26). Toto vzkříšení přejde v poslední soud a odsouzení (J 5,29). Nyní jsou vzkříšeni ti, jejichž jména nejsou zapsána v knize života. Jsou 'uvrženi do hořícího jezera' a zakusí druhou smrt (Zj 20,15.14). Mohli se vyhnout tomuto tragickému konci. Neomylným jazykem Písma Bůh představuje cestu záchrany: „Obraťte se a odvraťte se ode všech svých nevěrností a vaše nepravost vám nebude k pádu. Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli, a obnovte své srdce a svého ducha. Proč byste měli zemřít... Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy a budete žít. (Ez 18,30-32) Kristus zaslibuje, že „kdo zvítězí, tomu druhá smrt neublíží (Zj 2,11). Ti, kteří přijali Ježíše a spasení, které on dává, prožijí při jeho příchodu nepopsatelnou radost. Věčnost budou prožívat v trvalém štěstí se svým Pánem a Spasitelem.
Poznámky: 1. „Immortality , SDA Bible Commentary Encyclopedia, rev. vyd., str. 621. 2. V průběhu staletí význační křesťané mnoha vyznání - luteráni, reformovaní, anglikáni, baptisté, kongregacionalisté, presbyteriáni, metodisté, atd. - hlásali biblické učení o podmíněné nesmrtelnosti. Mezi nejpřednější patřili: 16. století - Martin Luther, William Tyndale, John Frith, George Wishart; 17. stol. - Robert Overton, Samuel Richardson, John Milton, George Wither, John Jackson, John Canne, arcibiskup John Tillotson, dr. Issac Barrow; 18. stol. - dr. William Coward, Henry Layton, Joseph N. Scott, M.D., dr. Joseph Priestly, Peter Pecard, arciděkan Francis Blackburne, biskup William Warburton, Samuel Bourn, dr. William Whiston, dr. John Tottie, prof. Henry Dodwell; 19. stol. - biskup Timothy Kendrick, dr. William Thomson, dr. Edward White, dr. John Thomas, H. H. Dobney; arcibiskup Richard Whately; děkan Henry Alford, James Panton Ham, Charles F. Hudson, dr. Robert W. Dale, děkan Frederick W. Farrar, Hermann Olshausen, kanovník Henry Constable, William Gladstone, Joseph Parker, biskup John J. S. Perowne, sir George G. Stokes, dr. W. A. Brown, dr. J. Agar Beet, dr. R. F. Weymouth, dr. Lyman Abbott, dr. Edward Beecher, dr. Emmanuel Petavel-Olliff, dr. Franz Delitzsch, biskup Charles J. Ellicott, dr. George Dana Boardman, J. H. Pettingwell; 20. stol. - kanovník William H. M. Hay Aitken, Eric Lewis, dr. William Temple, dr. Gerardus van der Leeuw, dr. Aubrey R. Vine, dr. Martin J. Heinecken, David R. Davies, dr. Basil F. C. Atkinson, dr. Emil Brunner, dr. Reihold Niebuhr, dr. T. A. Kantonen, dr. D. R. G. Owen. Viz Questions on Doctrine, str. 571-609; Froom, The Conditionalist Faith of Our Fathers (Washington, D. C.:Review and Herald, 1965, 1966), sv. 1 a 2. 3. Viz „Death , SDA Bible Dictionary, rev. vyd., str. 277, 278. 4. R. L. Harris, „The Meaning of the Word Sheol by Parallels in Poetic Texts , Journal of the Evangelical Theological Society, prosinec 1961, str. 129-135; viz také SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 3, str. 999. 5. Viz např. SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 5, str. 387. 6. Jedinou výjimkou je obrazné použití výrazu šeol (viz Ez 32,21) nebo slova hades v podobenství (L 16,23). Šeol se vyskytuje více než 60x ve Starém zákoně, ale nikdy se nevztahuje na místo trestu po smrti. Tato myšlenka byla později spojována s výrazem gehenna (Mk 9,43-48), ale ne se slovem hades. Existuje pouze jediná výjimka (L 16,23). Viz také SDA Bible Commentary, rev. vyd., sv. 3, str. 999. 7. Jak se myslelo, představují následující texty určitý problém pro tento pohled na biblické učení o povaze (podstatě) smrti. Ale bližší pohled ukazuje, že jsou v plné shodě se zbývajícími částmi Písma. a) Eliáš a mrtvý chlapec. Když se Elijáš modlil, aby se duše mrtvého syna ze Sarepty vrátila, Bůh ho vyslyšel a chlapec ožil (1Kr 17,21.22). Byl to výsledek spojení životního principu s tělem, avšak ani jedna z těchto částí nebyla živá nebo při vědomí, když byly od sebe oddělené. b) Mojžíš na hoře Proměnění. To, že je Mojžíš na hoře Proměnění, nepodává důkaz o existenci žijících duchů nebo o přítomnosti všech spravedlivých mrtvých v nebi. Krátce před touto událostí řekl Ježíš učedníkům, že než zemřou uvidí Syna člověka v jeho království. Toto zaslíbení se naplnilo na Petrovi, Jakubovi a Janovi (Mt 16,28-17,3). Na hoře jim Kristus ukázal Boží království slávy ve zmenšeném měřítku. Byl zde Kristus, slavný Král, spolu s Mojžíšem a Eliášem - představiteli dvou druhů lidí, kteří budou v království. Mojžíš představuje spravedlivé mrtvé, kteří budou vzkříšeni z hrobu při druhém příchodu a Eliáš představuje žijící spravedlivé, kteří budou do nebe přeneseni, aniž by zakusili smrt (2Kr 2,11). List Judův přináší důkaz o Mojžíšově zvláštním vzkříšení. Poté, co Mojžíš zemřel a byl pohřben (Dt 34,5.6) vznikl mezi Michaelem a ďáblem spor o Mojžíšovo tělo (Ju 9). Na základě toho, že se Mojžíš objevuje na hoře Proměnění, lze usoudit, že ďábel tento spor prohrál a Mojžíš byl ze svého hrobu vzkříšen. Tak byl člověk poprvé vzkříšen Boží mocí. Tato událost však neposkytuje důkaz pro učení o nesmrtelnosti duše. Spíše podporuje učení o tělesném vzkříšení. c) Podobenství o bohatém muži a Lazarovi. Kristův příběh o bohatém muži a Lazarovi se používal při učení o vědomí mrtvých (L 16,19-31). Naneštěstí ti, kteří tento příběh takto vykládají neuznávají, že jde o podobenství a že kdyby se brala doslova každá podrobnost, pak by nedával smysl. Mrtví jsou skutečnými bytostmi, když si přicházejí pro svou odměnu a mají části těla jako jsou oči, jazyk a prsty. Všichni spravedliví spočinou v Abrahamově klíně a nebe a peklo je „na doslech . Obě skupiny svou odměnu obdrží při smrti, což je v rozporu s Kristovým učením, že ji přijmou až při druhém příchodu (Mt 25,31-41; Zj 22,12). Tento příběh je podobenstvím, což byla jedna z nejoblíbenějších metod, jakou Kristus učil. Záměrem každého podobenství bylo přinést určité ponaučení. To, co Kristus učil, nemělo nic společného se stavem lidí po smrti. Mravní naučení tohoto podobenství spočívá v životě podle Slova Božího. Kristus ukazuje, že boháč byl příliš zaneprázdněn materiálními věcmi a zanedbával péči o chudé. O věčném osudu se rozhoduje v současném životě, neexistuje nějaká druhá zkouška. Písmo nás vede k pokání a spasení a jestliže nedbáme na varování Božího slova, nic nás nezachrání. Proto Kristus zakončil podobenství slovy: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých. (L 16,31) Kristus jednoduše použil prvky obyčejného židovského příběhu, ve kterém mezi sebou rozmlouvají mrtví. (Koncept Abrahamova klína v podobenství a Hádu se velice podobal židovské tradici. Viz „Discourse to the Greeks Concerning Hades , Josephus Complete Works, překl. William Whiston [Grand Rapids: Kregel 1960], str. 637.) Podobně v Bibli nacházíme podobenství, ve kterém stromy mluví Sd 9,7-15; srov. 2Kr 14,9). Nikdo toto podobenství nepoužívá proto, aby dokázal, že stromy mohou mluvit. Člověk by se měl vyhnout tomu, aby Kristovu podobenství dával význam, který je v rozporu s hojnými biblickými důkazy a s Kristovým učením, že smrt je spánek. d) Kristův slib zločinci. Kristus zločinci na kříži zaslíbil: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji. (L 23,43) Ráj je samozřejmě synonymum nebe (2K 12,3.4; Zj 2,7). Jak přeložený text říká, Kristus vystoupí tohoto pátku do nebe, aby byl v přítomnosti samotného Boha a spolu s ním také tento zločinec. A přesto ráno, když byl vzkříšen, říká sám Kristus Marii, která před ním poklekla, aby se mu klaněla: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu. (J 20,17) Že Kristus zůstal přes sobotu v hrobě naznačují slova anděla: „Pojďte se podívat na místo, kde ležel. (Mt 28,6) Protiřečí Kristus sám sobě? Vůbec ne. Řešení pro pochopení tohoto verše se týká interpunkce. Rané rukopisy Bible neměly žádné čárky ani mezery mezi slovy. Vložení interpunkčních znamének a rozdělení slov může výrazně změnit význam textu. Překladatelé umístili interpunkční znaménka podle svého nejlepšího uvážení, ale jejich dílo rozhodně není inspirované. Kdyby překladatelé, kteří vykonali vynikající dílo, umístili čárku v L 23,43 až za slovo „dnes místo před něj, pak by tento text nebyl v rozporu s učením zbývajících částí Bible o smrti. Kristova slova by pak byla správně pochopena ve významu: „Amen, pravím ti dnes [v tento den, kdy umírám jako zločinec], budeš se mnou v ráji. V souladu s biblickým učením, Ježíš zločince ujistil, že s ním bude v ráji - zaslíbení, které se splní po vzkříšení spravedlivých při jeho druhém příchodu. e) Odejít a být s Kristem. Pavel řekl: „Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk... Táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší. (Fp 1,21.23) Očekával Pavel, že hned při smrti vstoupí do nebe? Pavel napsal mnoho o tom, co znamená 'být s Kristem', v jiném dopise psal zase o těch, „kdo zesnuli v Ježíši . Při druhém příchodu, řekl, budou spravedliví mrtví vzkříšeni a spolu s živými spravedlivými budou „uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. (1Te 4,14.17) Na tomto pozadí můžeme pochopit, že v jeho dopisu Filipským Pavel nedává podrobný výklad toho, co se děje při smrti. Pouze vyjadřuje svou touhu opustit svůj nynější nesnadný život a být s Kristem. Bez toho, že by se zmiňoval nebo vysvětloval časové období mezi smrtí a vzkříšením. Jeho naděje se zaměřuje na zaslíbené osobní společenství s Kristem ve věčnosti. Pro ty, kdo zemřeli, neexistuje žádné dlouhé mezidobí mezi chvílí, kdy své oči zavřou ve smrti a okamžikem, kdy je otevřou při vzkříšení. Protože mrtví nevědí nic a tak si neuvědomují plynoucí čas, zdá se, že okamžik vzkříšení následoval hned po smrti. Pro křesťany je smrt ziskem: žádná další pokušení, soužení a zármutek; a při vzkříšení dar slavné nesmrtelnosti. 8. E. Whiteová, Vítězství lásky Boží, str. 397, 398. 9. „Death , SDA Bible Dictionary, rev. vyd., str. 278; srov. Questions on Doctrine, str. 524. 10. „Resurrection , SDA Bible Dictionary, rev. vyd., str. 93 11.Questions of Doctrine, str. 67, 68. 12. „Resurrection , SDA Bible Dictionary, rev. vyd., str. 936

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace