Grano Salis - Pohanství a bludy nepodporuju

pořád do mě šijete, že se jako katolík nechovám ekumenicky, tak si přečtěte, že nejsem sám, a kam takový cesty vedou. katolik Setkání zástupců náboženství v Assisi je podpora pohanství
Michal Semín
21.1. 2002
Jan Pavel II. svolal na 24. ledna mezináboženské modlitební setkání do italského Assisi. Touto událostí reagoval na rostoucí napětí ve světě, způsobené zářijovými teroristickými útoky ve Spojených státech. Není to poprvé, co se ve městě sv. Františka takové shromáždění organizuje.

První mezináboženské modlitební setkání zde proběhlo v roce 1986 a v „duchu Assisi“ se od té doby na různých místech světa pořádají podobná shromáždění každý rok. Také v naší vlasti se konají taková shromáždění, mezi kterými vyčnívá mezináboženské meditace v katedrále sv. Víta u příležitosti konference Fórum 2000.

Než nabídnu vlastní hodnocení iniciativ tohoto druhu, bude užitečné připomenout si průběh historicky prvního shromáždění v roce 1986. Na den 27. října bylo do Assisi pozváno přes 130 „náboženských představitelů“ (kromě křesťanů účast přijali židé, muslimové, hinduisté, buddhisté, animisté, severoameričtí Indiáni a představitelé jiných pohanských kultů).

Jejich oficiálním hostitelem byl papež Jan Pavel II. Zástupci jednotlivých náboženství vystoupili se svými modlitbami za mír ve světě, přičemž někteří k tomuto účelu použili místní katolické kostely. Asi nejznámější a nejvíce diskutovanou epizodou z průběhu těchto modliteb je odstranění krucifixu a jeho nahrazení soškou Buddhy před svatostánkem na oltáři v kostele sv. Františka.

Nedávno zemřelý kardinál Oddi na tuto událost vzpomíná těmito slovy: „Toho dne, když jsem procházel ulicemi Assisi, jsem byl svědkem skutečných znesvěcení řady posvátných míst. Spatřil jsem, jak buddhisté tančí okolo oltáře, na který umístili sochu Buddhy, okuřovali ji a uctívali. Nějaký benediktin hlasitě protestoval, policie jej však odvedla. Viděl jsem na tvářích katolických účastníků tohoto obřadu zřejmé rozpaky a zmatek“ (z rozhovoru v 30 Giorni, 1990, č. 11). Křesťanská modlitba za mír byla „interdenominační“, vlastní modlitba katolické církve nebyla pronesena.

Přestože jsme byli ujišťováni, že tato událost nemá vést k relativizaci pravého náboženství, praktické důsledky byly a jsou opačné. Při setkání v Assisi i při dalších setkáních tohoto druhu dosud nezazněl hlas, kterým by byla vyjádřena jedinost pravého náboženství a výlučnost katolické církve jako Bohem založené společnosti „mimo kterou není spásy“.

Choreografie těchto shromáždění vyjadřuje spíše přesvědčení, že pravé náboženství má stejnou hodnotu a práva jako náboženství nepravá. Co má ale společného Kristus s Belialem, jak nás důrazně upozorňuje sv. Pavel? Jak mohou nepravá náboženství přispět k pravému míru, který je mírem Kristovým? Je důležité si uvědomit, že zatímco pravé náboženství obsahuje plnou pravdu o Bohu a člověku, náboženství nepravá jsou definována tím, čím se od pravého liší - tedy svými omyly!

Jak se mohou společně obracet k pravému Bohu, když nepravá náboženství mají o Bohu falešné představy? Jak mohou přispět k vybudování „civilizace lásky“, když mnohé z nich ospravedlňují uctívání tvorů, potraty, podřadné postavení ženy, mnohoženství a jiná zla? Modlí-li se muslim za mír, představuje si mír jako rozšíření islámu po celém světě.

Modlí-li se za mír hinduista, prosí své „bohy“ o to, aby se příští reinkarnací nepropadl do nejnižší kasty, o jejichž příslušníky se s prakticky projevovaným milosrdenstvím zajímají pouze sestry z řádu Matky Terezy? Modlí se afričtí pohané, aby jejich zvířecí oběti ukojily nenasytný hněv „Velkého Palce“? Je vůbec možné, že tyto modlitby „těší“ pravého Boha jenom proto, že jsou „upřímné“? Pokud ano, proč Bůh ve starozákonních dějinách Božího lidu trestá modloslužbu bez ohledu na to, že je výrazem „svobody svědomí“?

Klást jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou Církev, založenou Bohočlověkem Ježíšem Kristem a řízenou Duchem svatým na stejnou úroveň s bludnými a pohanskými systémy bylo vždy Církví odsuzováno jako projev náboženského indiferentismu. Názor, že každé náboženství je svým způsobem zaměřeno ke spáse a že má podíl na Božím zjevení patří mezi explicitně odsouzené v Syllabus errorum (1864) Bl. Pia IX. i v encyklice sv. Pia X. proti modernismu Pascendi dominici gregis (1910).

1. Vatikánský koncil učí, že „pouze katolické církvi náležejí ty mnohé a nádherné věci, které byly božskou silou uspořádány za účelem zřejmé důvěryhodnosti křesťanské víry… Proto není v žádném případě stav těch, kteří skrze nebeský dar víry vyznávají katolickou víru shodný se stavem těch, kteří se přidržují, vedeni lidským míněním, nepravých náboženství“.

Pořádání mezináboženských konferencí je také výslovně odsouzeno encyklikou Pia IX. Mortalium animos (1928): „Za tím účelem pořádají kongresy, shromáždění, konference a zvou na ně bez výběru osoby z nejširších kruhů k diskusi: pohany všech odstínů, křesťany a dokonce i nešťastné odpadlíky a zatvrzelé popěrače božství Ježíše Krista a jeho božského poslání. Katolíci rozhodně nemohou schvalovat takové pokusy, které vycházejí z bludné nauky, podle níž všechna náboženství jsou více méně stejně chvályhodná a dobrá, poněvadž prý jen různými způsoby vyjadřují všem společné cítění, které nás povznáší k Bohu a vede k uznání jeho nejvyšší svrchovanosti. Přívrženci takové teorie však nejsou jen obětí klamu a omylu, ale odmítají také pravé náboženství, falšují jeho pojem a propadají bezděčně naturalismu a atheismu. Z toho zřejmě vyplývá, že všichni, kteří takové teorie a pokusy bezvýhradně schvalují, zříkají se zcela náboženství Bohem zjeveného“.

Assisi 2002 je svoláváno z důvodu ohrožení terorismem, rostoucího napětí ve světě a množících se ozbrojených konfliktů. V Mortalium animos Pius IX. upozorňuje na pokušení, které může být vyvoláno dobou násilí a destrukce těmito slovy: „Lidská srdce nebyla snad ještě nikdy tak jako dnes naplněna živou touhou posílit a rozšířit ke společnému dobru lidské společnosti bratrské svazky, jimiž jsme navzájem spojeni v důsledku společného původu a téže přirozenosti. Národy totiž dosud nepožívají plně darů míru. Naopak, tu a tam vyvolávají staré a nové protiklady občanské války a vzpoury. Poněvadž pak mnohé spory, které ohrožují blaho a pokoj národů, nemohou býti ve většině případů urovnány jinak než svornou a cílevědomou spoluprací vlád zúčastněných států, je pochopitelné, že široké kruhy usilují o těsné spojení mezi národy, opírající se o bratrství a dnes už o všeobecně uznávanou jednotu lidského pokolení.Vycházejí z předpokladu, že tak zvaný nenáboženský člověk je zjev výjimečný, a na tom, jak se zdá, zakládají naději, že národy s různými náboženskými názory se bez obtíží shodnou ve vyznávání několika málo nauk jako na společné základně náboženského života“.

Uvědomme si, že se papež touto encyklikou vyjadřuje k nevhodnosti účasti katolíků na společných shromážděních s křesťany jiných vyznání, o co více to platí v případě náboženství nekřesťanských! Je totiž smutnou skutečností, že představitelé katolické církve nevyužívají těchto příležitostí k misijnímu účelu přivádět bloudící ke Kristu. Jak by také mohli? Narušili by tím falešný mír těchto setkání a mohlo by se snadno stát, že představitelé „velkých světových náboženství“ by příště zůstali doma a fata morgána „civilizace lásky“, vybudované na principu pokojné koexistence pravého náboženství s falešnými, by se rozplynula jako pára nad hrncem. Jako by nestačila skutečnost, že za dobu, kdy se „mezinábožensky“ modlíme za mír ve světě, se počet ozbrojených konfliktů ve světě více než zdvojnásobil a jsme na prahu konfliktu, o kterém prezident Bush hovořil jako o „válce, trvající celá desetiletí“.

4. 9. 2001 byl na mezináboženském shromáždění v Barceloně čten projev Jana Pavla II., ze kterého vyjímám: „Jakožto věřící máme závažnou a naléhavou povinnost: jméno jediného Boha se musí stát synonymem míru…Vzal jsem tento sen na svá bedra, když jsem v říjnu 1986 pozval do Assisi své křesťanské bratry a představitele velkých světových náboženství k modlitbě za mír: jeden vedle druhého, již nikdy jeden proti druhému…Měl jsem tehdy před mýma očima velikou vizi: veškerý lid celého světa kráčí z různých míst země, aby se shromáždil před Bohem jako jediná rodina. Toho památného večera se v rodišti sv. Františka stal tento sen skutečností… Prostředkem, jak překonávat konflikty, je dialog, neboť dialog neodebírá identitu žádnému z jeho účastníků…Tyto naše modlitby a přátelství nám pomáhají snít o novém století bez válek; století všeobecné úcty k člověku, péče o životní prostředí a jednotu v různosti…“ Týden nato se zřítily mrakodrapy v New Yorku a byla zahájena dlouhodobá „válka proti terorismu“.

Se vší úctou ke Svatému otci považuji tento jeho sen za utopický a modlím se, aby se představitelé katolické církve navrátili k postojům, které určovaly postoj Církve ke světu a nepravým vyznáním po celá dvě uplynulá tisíciletí křesťanského věku, tak jak je v ucelené podobě předkládá papež Pius XI. v encyklice, kterou ustavuje liturgický svátek Krista Krále Quas primas (1929): „Ve svém prvním okružním listě, který jsme vydali na začátku našeho pontifikátu ke všem biskupům, zkoumali jsme poslední příčiny těch pohrom, kterými bylo tísněno a zužováno lidské pokolení před našim zrakem. Vzpomínáme si, že jsme v něm jasně prohlásili, že taková záplava zla přišla na celý svět proto, že většina lidí vypudila Ježíše Krista a jeho přesvatý zákon jak ze svého osobního života, tak z života rodinného i ze života občanského. Jasně jsme tam dále prohlásili, že nebude žádné naděje na trvalý mír mezi národy, dokud jednotlivci i státy popírají a odmítají svrchovanost našeho Spasitele. Proto, když jsme připomenuli, že je třeba hledat mír Kristův v království Kristově, prohlásili jsme, že o něj budeme pracovat ze všech svých sil: pravíme "v království Kristově", neboť ke zjednání a upevnění míru nevidíme účinnějšího prostředku, než obnovu vlády Kristovy… Ostatně, velice by se mýlil, kdo by Kristu člověku upíral vládu nad jakýmikoli občanskými záležitostmi. On totiž obdržel od Otce naprosté právo nad všemi stvořenými věcmi, takže všechno je podrobeno jeho vůli…

Tak tedy království našeho Vykupitele zahrnuje v sobě všechny lidi. S radostí o té věci uvádíme slova našeho předchůdce nesmrtelné paměti, Lva XIII: “Jeho říše se totiž nevztahuje pouze na národy katolické, ani ne jenom na ty, kteří přijali křest, právně patří k Církvi, ačkoli je bludné názory svedly na scestí, nebo je od jejího společenství odloučilo schisma, nýbrž zasahuje bez výjimky také všechny ty, kteří nejsou účastni křesťanské víry, takže opravdu celé lidské pokolení je pod mocí Ježíše Krista” (Encyklika Annum sacrum z 25. května 1899).

V tomto směru není rozdílu mezi jednotlivci, rodinami a státy, protože lidé žijící ve společnosti nejsou o nic méně podrobeni moci Kristově než jednotlivci. Neboť je pouze jediný pramen štěstí pro jednotlivce i pro společnost: “A není v nikom jiném spásy; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli býti spaseni” (Sk 4, 12). Je pouze jediný původce blahobytu a pravého štěstí pro jednotlivé občany i pro stát: “Neboť není odjinud šťasten stát a odjinud jednotlivec, protože stát není nic jiného, než sjednocené množství jednotlivých lidí” (Sv. Augustin k Macedoniovi , kap. 3).

Proto ti, kdo řídí národy, sami i se svým lidem ať neodpírají veřejně prokazovati panství Kristovu povinnou úctu a poslušnost, chtějí-li si zachovat plně svoji autoritu a povznést blaho a štěstí vlasti. Neboť co jsme napsali na začátku našeho pontifikátu o velkém úpadku autority a úcty k představeným, to je neméně vhodné a časové i pro nynější dobu: “Je-li Bůh a Ježíš Kristus – tak jsme si tehdy stěžovali – vyhoštěn ze zákonodárství a z veřejného života a neodvozuje – li se už autorita od Boha, nýbrž od lidí, pak se stalo, že byly vyvráceny i základy autority, neboť byl odstraněn hlavní důvod, proč mají jedni právo poroučet, a druzí povinnost poslouchat. Pak se musela otřásti celá lidská společnost, protože již neměla žádné pevné opory a záštity” (Encyklika Ubi arcano z 23. prosince 1922)…

Jestliže tedy lidé soukromě i veřejně uznají královskou moc Kristovu, pak jistě celým občanským životem proniknou nesmírná dobrodiní: spravedlivá svoboda, kázeň a pořádek, svornost a mír.

Ó, jaké štěstí by zavládlo na světě, kdyby se všichni jednotliví lidé, rodiny i státy nechaly řídit Kristem! “Potom konečně – abychom užili slov, která pronesl náš předchůdce Lev XIII., před 25 lety ke všem biskupům – bude možno vyhojiti tolik ran; pak právo nalezne svou dřívější autoritu, obnoví se krásný mír, klesnou meče a zbraně vypadnou z rukou, když všichni ochotně přijmou vládu Kristovu a budou ho poslouchat, a každý jazyk bude vyznávat, že Pán Ježíš je ve slávě Boha Otce" (Encyklika Annum sacrum z 25. května 1899).

Vize, kterou sleduje „mezináboženský dialog“ a učení, obsažené v encyklice Quas Primas jsou diametrálně odlišné. Zatímco první staví na relativitě toho, v co „věřící“ věří a klade důraz na základní hodnotu osobního přesvědčení, druhé odvozuje řád životních hodnot, mezi které patří též společenský mír, od hodnoty pravdy. Jen v závislosti na rozšíření pravého náboženství a kvalitě jeho praktikování lze očekávat pravý mír a pravou spravedlnost.

Na závěr chci vyjádřit svůj údiv a rozhořčení nad tím, k jakým účelům je zneužíváno jméno sv. Františka. Odhlédnu-li od toho, že si jej svévolně přivlastňují vegetariáni a pacifisté, dnes je jeho jméno štítem mnoha organizací, propagujících relativistický ekumenismus a mezináboženský dialog. Sv. František však nebyl žádným bojovníkem za práva zvířat, středověkým prorokem hnutí „hippies“, ani nebyl stižen morem náboženského relativismu.

Ve své známé modlitbě volá: „Pane, učiň mne nástrojem Tvého pokoje“. Žádal, aby se mohl stát nástrojem Božího míru, ne míru, o který lidskými silami a v duchu agnostického naturalismu usiluje Organizace spojených národů, ani míru, založeného na bratrství náboženství pravého. Jeho „ekumenický“ postoj byl vždy neochvějně misijní, jak to dokládá následující příběh ze Života svatých:

„Také několikrát navštívil saracénského vůdce Melek-el-Kamila, sultána egyptského… Prvně vstoupil mezi nepřátele jen se svým spolubratrem Illuminatem, volajíce: „Sultáne! Sultáne!“

Když byl před sultána předveden, byl tázán, čeho se dožaduje. František statečně odpověděl: „Jsem poslán Nejvyšším Bohem, abych tobě i tvému lidu ukázal cestu ke spáse hlásáním pravd evangelia.“ Následovala diskuse a po ní další setkání. Sultán byl Františkem pohnut a učinil mu nabídku, aby zůstal v jeho zemi. František odpověděl: „Pokud ty a tvůj lid přijme slovo Boží, s radostí zde zůstanu. Pokud však stále ještě váháš mezi Kristem a Mohammedem, dej zapálit oheň, a já do něj spolu s tvými knězi vejdu, aby ses přesvědčil, která víra je pravá.“ Sultán odpověděl, že mezi jeho imámy není nikdo, kdo by se odvážil do ohně vkročit a ze strachu před možnými nepokoji lidu Fratiškovu nabídku odmítl.“

Sv. Františku, oroduj za nás a přimlouvej se za rozšíření „pokoje Kristova v království Kristově“.

Vyšlo v Mezinárodním reportu 2002/1.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace