poslal abednego Spor o daň císaři
Vstupní slovo: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Otevřme své uši Božímu slovu a naději:
Slyš, můj lide, budu mluvit, Izraeli, svědčím proti tobě, já jsem Bůh, tvůj Bůh jsem. Má žaloba se netýká tvých obětí, tvé zápaly mám před sebou stále. Nevezmu si býčka z tvého domu, kozly ze tvých ohrad. Všechna lesní zvěř mi patří i dobytek na tisíci horách, v horách vím o každém ptáku, polní havěť též mám kolem sebe. Kdybych měl hlad, neřeknu si tobě, mně patří svět se vším, co je na něm. Přines Bohu oběť díků a plň svoje sliby Nejvyššímu!
Žalm 50, 7 – 12 a 14
Amen
Píseň 170 EZ
Modlitba: Náš Bože, Hospodine,
děkujeme, že sis zamiloval i křesťany a lidi vůbec z našeho národa. Děkujeme, že shlížíš milostivě na každé pokolení, dáváš se nám, ano i nám poznávat, děkujeme za to, že se stáváš naším Pánem. Chválíme Tě za to, kolik českých, slezských a moravských duší sis získal; Kriste Ježíši, chválíme Tě, že jsi dával svou sílu Janu Husovi i Miladě Horákové. Děkujeme Ti za mír v naší zemi, na tom nám všem ve státě záleží. My víme, že je potřeba jedno: mít mír i s Tebou. Prosíme Tě o to pro ostatní i pro nás v tomto nedělním jitru 60 let po válce, dva a půl generace, skoro celý lidský věk. Amen
Čtení z Písma sv.: Jb 34, 18-19 + 36, 22-25
Píseň 379 bez poslední sloky
Základ kázání: Marek 12, 13-17 (ČEP)
Bratři a sestry! Milý sbore, vážení hosté,
text, který jsem vybral, text Sporu o daň císaři, nás velmi zneklidňuje a usvědčuje. Znáte ho snad všichni od let konfirmace a mládí jako příklad Ježíšovy moudrosti až šalomounské. Ano, větší a hlubší! Příklad toho, jak dokonale nás Ježíš zná. Zná, co je v člověku a v lidech. Zná nás skrz naskrz, rub i líc, všechny naše hrany, kulatosti a vroubky. Ví o nás, že se velmi rádi vyhýbáme autoritám, zná naši neochotu nechat se vést. Také nás zná jakožto skupinu a dav. Věděl, co dokáže lůza v nejhorším slova smyslu. Od té zažil mnohohlasý posměch, pokřik. Od zástupů oprávněný nekritický obdiv.
Ježíš se zde ocitá v popředí zájmu farizeů a herodiánů. Schyluje se i k jiné učené rozpravě – se saduceji… Farizeové a herodiáni, v tomto pořadí, jak se je vám pokusit přiblížit? Lidé vzdělaní, snad mladí, horliví jako Pavel, už svou horlivostí mladí, ti, kteří vlastně cítili, že něco Bohu dluží, se protentokrát přimkli k lidem silným svou politickou spojeností s dvorem. K lidem statečným i intrikánským. Není řečeno, že to bylo něco jako stráž. Jestliže Herodes je ještě i pro nás synonymem krutosti, herodiáni nemohou v nás vzbudit dojem oveček. Obávali se, že by Ježíš mohl ohrozit Herodovu vládu, tedy i je. A tento Herodes, i když to byl prý člověk dobrosrdečný, asi něco zdědil po tom známějším Herodovi.
Obklíčili jej. Dostal se pod palbu jejich otázek. To, jak se chovali, připomíná novináře.
Do této ,,delegace“ byli vybráni jen ti nejschopnější, nejchytřejší, ti, co opravdu vynikali ve světské chytrosti, ti, co ,,jedli vtipnou kaši“, ti, co se nebáli zeptat. Ti, co měli dobrou vyřídilku a vyznali se. Byli posláni vyššími autoritami, politickou a duchovní. Poslušně šli. I synové tmy se dokážou někdy přestat svářit. Toť příklad pro nás, děti světla.
Museli se domnívat: ,,Ten snílek je spíš z venkova, pouhý syn tesaře, takového obyčejného člověka. Bratříčkuje se s jemu podobnými. Tuhle nedávno ho neuráželo, když jej ti nevzdělanci tak halasně vítali. Kopyta, hřbety… Jízdními zvířaty byli pouzí osli... On se nechal oslavovat…“
Ti lidé byli tedy posláni těmi, u kterých přetrvávala obava ze skandálu. Jinak by ani nešli, aby se vyhnuli témuž nebezpečí. Ježíšova osobnost v nich navíc vzbuzovala nejasnosti, otázky, pohoršení i respekt, jak v kom a kdy. Mnohé o něm slyšeli. ,,Za jeho slovy je cítit něco podivného a silného, nechceme domyslet.“
Po možná pro ně bezesné noci dávají se s ním teď do řeči. Vedli ji, aby jej nachytali… Chválí jej neobyčejně. Ale polibky nenávidícího jsou zákeřnější než kritika od milujícího. To Ježíš dobře ví. Vnitřně připraven na oslovení kýmkoli, kdekoli a kdykoli, i u studny, i Jidášem, mluví s těmito lidmi. Promodlil dopředu mnohé v svém životě, ničeho se nebojí. Co kdyby se nechali oslovit oni?...
Kristus neřekl jediného slova zbytečně ani tentokráte. V ,,Tomášově evangeliu“ prý řekne i ,,co je mého, mně dejte“.
Ejhle, člověk! Člověk, jehož Království není z tohoto světa, Král, již vstoupivší do Jeruzaléma na své poslední návštěvě, připravený zemřít jako syn vinaře, o kterém mluvil, Král, kterého onen Herodes kdysi nedokázal zabít. Člověk, a to zatím předbíhám otázku ,,Čí je tento obraz a nápis?“ –to je ,,Co vidíte?“, jenž často klade otázky. I celníkům a hříšníkům. Nevinně a upřímně a naléhavě, čistě. Teď herodiánům a farizeům, zběhlým v Zákoně. O asi dvacet jedna let dříve co dítě v chrámu kladl otázky učeným. Ještě dřív mu učení přinesli dary do kolébky… Co je důležité, také ve dvanácti letech rozumně odpovídal. Nesetkávají se tu teď za změněné situace s Pánem možná děti a vnuci oněch užaslých rabínů? A připomenu další Ježíšovu otázku, spjatou jak víte s Petrem, Ježíše vzkříšeného: Miluješ mne?
Takže nepředbíhejme. Vrátíme se: Pán poslouchal pozorně, postřehl jejich úskok, viděl jim prostě na očích, oč jde. Nedovedli tak lhát a přetvařovat se. Mluvili o pravdě padni komu padni, tj. upřímnosti. Také o uznání a cestě Boží, té úzké. Pro ně totiž vlastně jakbysmet, spoutané množstvím zákazů a příkazů jako řetězy. Když to vše odpřednášeli jako naučenou básničku, s penězi v kapse pokládají osudnou otázku. Mysleli, že bude pro Pána kamenem úrazu a že musí prostě i On odpovědět urážlivě pro tu či onu stranu. Herodiáni by to přece mohli donést až kdovíkam… Farizeové zas trvali na Mojžíšově Nezlořeč knížeti lidu svého… Mluví neupřímně o upřímnosti. Tito farizeové byli pokrytci, ostatně tuto dvojici přece máme nějak v podvědomí vytvořenu. Byl to úskok, co předvedli, a úlisné řeči à la Jákob – tj. Úskočný – před nevidomým Izákem. Ale Ježíš vidí do lidského srdce. Jinak dodávám, že ta oznamovací věta v promluvě farizeů a herodiánů je naprosto pravdivá. Pán Bůh ostatně vedl i Piláta k tomu, že napsal svým způsobem vyznávající nápis Ježíš Nazaretský Král Židovský… Kristus viděl také to, že tu nejde ve skutečnosti o císaře, ten byl daleko, ale o nás.
Láska a moc, tyto dvě se tu utkávají. Král lásky je dotazován na mocného císaře. Tazatelé, kteří si mohli sázet na to, koho urazí, urazí dřív, si nevzpomněli, že nad hladinou vody je nebe…. On, Ježíš, jim udělal čáru přes rozpočet a jeho odpověď obsahující i otázky a hlavně otázky byla, přicházela z absolutně jiného světa. Byla na jiné rovině, na té jedině důležité, nepovrchní. Tu rovinu skutečnosti pochopil třeba Lazar po tom, co byl vzkříšen, a v plnosti ji pochopíme my po setkání s Kristem na pravici Boží.
Pokušitel tentokrát nechtěl, aby Pán skákal, sestupoval, vyhnul se utrpení. Chtěl Ježíše zaplést do spekulací o příliš světském, považoval Jej za ješitného. Ale byl v osobách Ježíšových tazatelů zahanben. Asi bychom také neobstáli. Ježíš tu řeší spor podobně jako Šalomoun. Syn Davidův Ježíš s opravdu nadzemskou moudrostí odhaluje jádro problému, který vlastně máme i my. Platit daně nebylo tazatelům příliš po chuti, ale výhod, které státem, ba přímo císařem garantované peníze skýtaly, by bez vyčítajících zábran chtěli využívat. V tom se poznáváme. Ježíš jim a nám oznamuje, že stát a císař, potažmo vláda, vlastně v posledku jsou služebníci. Určitě mají býti. Bůh to všechno snáší. I my máme porozumět tomu, jak je uspořádán svět, a státu na věci solidarity přispívat. Smíme ve spoluobčanech spatřovat bližní. Společně s nimi plujeme životem a jsme s nimi spojeni mnohonásobně. Na státu je odpovědnost, na nás také. On je takovým velkým hospodářem, neberme mu snahu chovat se spravedlivě a rozdělovat finance, aby se dostalo všem. Potřebujeme přece ,,chléb náš zítřejší“, tedy i denár na něj.
Co konečně jim a nám ještě náš Mesiáš říká: ,,A, lépe ale, co je Božího, dejte Bohu.“ To je to ještě důležitější, to je vlastně jedno potřebné. Dát svou pozornost, sebe celé Bohu, nezbožňovat příliš stát, dát Bohu svou vnímavost, srdce, nedovolit třeba stalinský kult osobnosti, být proti němu. Text perikopy nás i uvádí do naděje a jistoty, že jsme Boží obraz. Na nás je Boží obraz. Na křesťanech Ježíšův, a po lásce nás poznají. Amen
Modlitba: Velmi si, Pane, vážíme toho, žes nám dal zrak a rozum a všechny smysly, žes změnil náš úděl. Jsme Tví, ať jsme kdokoli, ať máme na hlavě šediny nebo ne, ať jsme kdekoli, v dolinách či na horách, ve městě či na vesnici… Jsme Tví, Rytíři, který jsi za nás šel na popraviště. Děkujeme Ti, Bože, že se Tvému Synu mnozí divili a diví, tomu, co On říká, že se tím nechávají oslovovat. Prostíráš nám před jejich zraky stůl a plníš kalich. Děkujeme, že my můžeme být k Tvé slávě solí. Prošel jsi před námi, Pane, cestou života a zanechal jsi nám tu příklad. Bez Tvých myšlenek konečně by ani neexistovala tato civilizace s jejími státy. Děkujeme za svobodu. Ta pravá, tu pak spatřujeme v Tobě. Jakož i radost. Díky za evangelium, které Tě pravdivě zachycuje, tedy v okamžicích radosti i bolesti. Amen
Píseň 384
Přímluvy
Otčenáš
Sborová ohlášení
Poslání: Ř 13, 3-7 Kralický překlad
Požehnání:
Požehnej vám Hospodin a ostříhej vás. Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv. Obratiž Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj, v Kristu Ježíši, Pánu našem. Amen
Píseň 489
