poslal Pastýř SKUPINKOVÝ SBOR - 5. Reflexe z letniční perspektivy
Josef Marván
2005
Vedoucí práce: Aleš Franc
Reflexe z letniční perspektivy
V minulé kapitole jsme si udělali základní shrnutí učení „postkonfesjiního hnutí“ - neboli „apoštolsko - prorocké reformace“. Nyní se na jeho jednotlivé aspekty podíváme ve světle letničních pozic a výroků významných představitelů letničního hnutí.
5.1 Apoštolsko – prorocká reformace
Letniční hnutí si podobně jako apoštolsko - prorocká reformace připisuje titul „apoštolská“. Má pro to ovšem zásadně odlišné důvody. Největší světová letniční církev Assemblies of God, ke které se hlásí i Apoštolská církev, se ve svých věroučných pozicích důrazně od „apoštolsko - prorocké“ reformace distancuje, když uvádí:
„Letniční církve věří, že jsou apoštolské, protože:
1. učí to, co učili apoštolé, a
2. sdílí to v moci apoštolů skrze křest a plnost Ducha Svatého, který zmocňuje jejich životy a službu.
Věří, že není podstatný současný apoštolský úřad, ale učení a moc.“[108]
Značný rozdíl je i v pohledu na to, kdo je to apoštol. Apoštolsko - prorocká reformace vidí své apoštoly jako rovnocenné k apoštolům první církve, jako návrat ke správnému pojetí apoštolského úřadu po tom, co byl po staletí opomíjen. Letniční, ústy bývalého předsedy Svazu letničních sborů v Německu, a významného letničního teologa a apologeta Reinholda Ulonski jasně rozlišují mezi apoštoly první církve a současnými apoštoly:
„(Jsou) ... čtyři typy apoštolů v Novém Zákoně:
1. První apoštol: Ježíš Kristus ...
2. Druhá skupina: Dvanáct apoštolů ...
Tito jsou jedineční a neopakovatelní, protože museli být životními a očitými svědky Ježíšovy služby. ... Byli za Ježíšova pozemského života dáni Pánu Ježíši od Otce. (J 17,6-9)
3. Třetí skupina - Apoštolé Vzkříšeného ...
Po Ježíšově nanebevstoupení nastupuje nová generace apoštolů. tyto nedal Otec Synu, nýbrž je Syn dává lidstvu. (Ef 4,8.11) ...
4. Čtvrtá skupina - Apoštolé církve ...
To jsou církví vyslaní poslové s určitým úkolem. Dnes bychom je nazvali misionáři.
... Proč je jako apoštoly také nenazýváme? Apoštol ve dnech nového zákona znamenalo prostě „poslaný“. Dnes má však tento titul takovou svatozář, jakou by si pravý apoštol nikdy nenárokoval. Nejde přece o jméno ani titul, ale o poslání.“[109]
Letniční věří, že dnes existuje pouze čtvrtý druh apoštolů a varují před falešnými apoštoly. Ti se vyskytovali i v době apoštola Pavla a jistě se vyskytují i dnes. Assemblies of God k tomu ve svých věroučných pozicích uvádějí:
„Ne všichni lidé novozákonního období, kteří se nazývali apoštoly nebo jim byl ten titul udělen jejich následovníky, byli ve skutečnosti apoštolé. ... Učitelé, pravděpodobně putující helénističtí židé ze sboru v Jeruzalémě, přišli do Korintu zřejmě s doporučujícími listy. Zdá se, že se chvástali stejnou kvalitou jako Pavel, nebo dokonce ještě vyšší, ve snaze uchvátit vedení sboru. ... Pavel takové lidi rozpoznal takto: „Jsou to falešní apoštolé, nepoctiví dělníci, přestrojeni za apoštoly Kristovy.“ (2 K 11,13) ... mnoho těch, kteří se sami prohlásili za apoštoly, nebo měli tento titul chybně přisouzený, putovali mezi křesťanskými církvemi. Rozlišování bylo nezbytné.“[110]
Ve stejnému duchu pokračuje Ulonska:
„V dnešní době, kdy hrozí nebezpečí, že zplnomocnění k určitému povolání bude nahrazeno křesťanským manažerstvím, je nutno si připomenout povolání a ustanovení od Krista. Nový zákon říká: „On sám ustanovil ...“. Na tomto pozadí jsou jiné dnešní tendence odchýlením od pravdy.“[111]
To ovšem neznamená, že by se letniční stavěli negativně vůči projevům apoštolské a prorocké služby v církvi. Jejich negativní postoj se týká pouze nároků jednotlivců na příslušné úřady.
Více to Assemblies of God rozvádějí v další ze svých věroučných pozic, kterou vydali v souvislosti s příchodem Torontského požehnání do jejich církve a v souvislosti s novými nároky představitelů tohoto hnutí na biblické úřady:
„Vedení místních sborů, podle pastorálních epištol, je v rukou starších (presbyterů) a diákonů. Pastorální epištoly jsou poslední Pavlovy epištoly. Není v nich žádný náznak pokračování úřadu apoštolů a proroků, ačkoli služba s ním spojená stále pokračovala... Prohlašujeme, že jsou a měly by být apoštolské a prorocké druhy služeb v církvi, ale bez jedinců, o kterých by bylo rozpoznáno, že daný úřad zastávají.“ [112]
Jejich postoj k úřadu apoštolů a proroků je tedy jednoznačný:
„Protože nás Nový Zákon nepoučuje, abychom ustanovovali budoucí apoštoly, nejsou současné úřady nezbytné ke zdraví a růstu církve, ani k její apoštolské podstatě.“[113]
Assemblies of God jsou tedy ve své kritice úřadu novodobých apoštolů konzistentní a v podstatě tak navazují na svoji kritiku z roku 1949 v souvislosti s tehdejším růstem hnutí Pozdního deště. Tehdy je odsoudili dnes již legendárními šesti body, z nichž jeden zněl: „Chybné učení, že je církev založena na dnešních apoštolech a prorocích.”[114]
5.2 Odstranění starého řádu
Již na počátku jsme zmínili, že existuje mnoho druhů uspořádání církve a že postkonfesijní model je význačný tím, že svou strukturu jako jedinou považuje za „nový měch“, zatímco všechny ostatní za „starý měch“. Proto tvrdí, že současné struktury, které prý již ztratily všechny známky života a dělají z církve organizaci místo organismu, musí být plně nahrazeny jeho strukturou.
Letniční se k takovýmto postojům staví z principu kriticky a ve své oficiální Systematické teologii od profesora Hortona, kterou běžně uznává a k výuce svých duchovních používá i Apoštolská církev, poznamenávají:
„Někteří ... pevně věří, že organizační struktura je pro Církev nezbytná. Zacházejí někdy do krajností a učí, že Bible podává konkrétní podrobnosti církevního řádu a správy. (Naneštěstí podrývají vlastní argumentaci, jelikož se neshodují v tom, které konkrétní podobnosti jsou nařizovány.)“[115]
Letniční také u postkonfesijního modelu vnímají předpoklady pro to, aby se z něj velmi záhy vytratil život (pokud tam jaký je) a stal se pouhou strukturou, aniž by si to dokázal připustit. Assemblies of God toto nebezpečí zmiňují ve svých věroučných pozicích:
„Apoštolsko – prorocká... struktura, která je vybudována aby nahradila předchozí strukturu, se může brzy stát diktátorskou, arogantní a tělesnou, zatímco si nárokuje být více biblickou než stará struktura, která se nachází mimo nový řád a organizaci.“[116]
Z toho vyplývá i postoj ke snahám tuto strukturu zavést:
„Náhodná a chybná záměna Bohem stanoveného a řádně zvoleného vedení, za apoštoly a proroky, kteří se vzájemně ustanovili, je okolnost, která si koleduje o kritiku... Ačkoli je příklad Pavla, který vyučoval mladého Timotea, dobrým vzorem pro dnešek, neexistuje žádný biblický základ pro strukturu vyžadující, aby každý věřící měl svého pastýře.“[117])
Můžeme ještě doplnit postřeh bývalého předsedy Evropské letniční konference Jacoba Zopfiho ohledně situace švýcarské církve a vlivu skupinkového neboli postkonfesijního hnutí na ni:
„Zúčastnil jsem se spousty stanových evangelizací, sloužili jsme od města k městu. Ale pak přišel, dle mého pohledu, útlum a větší zaměření se na službu domácích skupinek. Netvrdím, že domácí skupinky jsou špatné, jen jsem postrádal ten důraz na veřejnou evangelizaci, ke které se pomalu vracíme.“ [118]
Zajímavá je v této souvislosti i Zopfiho odpověď ze stejného rozhovoru, který poskytl časopisu Apoštolské církve Život v Kristu.
Otázka: „S čím se letniční konference může nejvíce potýkat?“
Odpověď: „S tím, aby se snažila být více společenstvím než organizací vedenou papežským systémem.“[119]
Letniční obecně shrnují svůj pohled na problematiku struktury církve ve své Systematické teologii takto:
„Touha mít novozákonní Církev je v mnoha směrech důstojná a vznešená. Věřící by svou teologii měli neustále utvářet podle apoštolského učení a neustála by v životě měli hledat vedení Ducha svatého. Nový zákon ovšem vypovídá o organizační rozmanitosti, která umožňuje reagovat na to, co je potřeba. Církev například neměla diákony, dokud nebyli zapotřebí. Později se připojily i diákonky. V Novém zákoně existuje prostor pro rozmanitost, která vyhovuje potřebám rozdílné zeměpisné a kulturní situace. Nutno mít na mysli, že novozákonní zvěst je věčná a nesmí být předmětem kompromisů. Avšak aby se tato zvěst stávala účinnou, je zapotřebí ji uplatňovat v soudobém prostředí.“[120]
5.3 Učednictví
Novodobé učednictví je v postkonfesijní formě hluboce zakořeněno a je požadováno, aby se do něj zapojil každý, kdo chce v církvi fungující podle této formy být. Jeho vzorem je vztah Ježíše a jeho učedníků, který je do života postkonfesijního sboru aplikován tak, že každý člen má svého pastýře, který ho buduje a také sám se stává pastýřem někomu dalšímu. Letniční vztah pastýře a jeho žáka přímo nezavrhují, ovšem ve formě, v jaké ho prosazuje postkonfesijní model, je pro ně nepřijatelný. Vidí v něm totiž pastýře jako toho, kdo stojí mezi Bohem a svým žákem. Assemblies of God to ve svých věroučných pozicích vysvětlují:
„Bůh ustanovil pastory-učitele v Církvi jako součást rozmanitosti služeb celému tělu. (Ef 4,11) Odmítnout tyto služby znamená úmyslně odmítnout zaopatření od Hlavy Církve, která je dárcem těchto darů. Na druhou stranu ale tvrdit, že křesťan nemá přístup k Bohu nebo jeho vedení nezávisle na lidském pastýři, jde do druhého extrému a popírá, že Bible učí o přímém přístupu věřícího k Bohu.“[121]
Lidé potřebují mít v dnešní době vzory a učitele, které budou moct následovat. Tím prvním a hlavním vzorem ale musí zůstat Ježíš a jeho slovo, ne jednotliví lidští pastýři:
„Asi bychom měli uznat, že současné pastýřsko-učednicko-podřízenecké hnutí opravdu vyrostlo ze skutečných potřeb. V liberální společnosti lidé potřebují autority. Ale musíme je odkázat na základní autoritu Písma... V naší neosobní společnosti lidé potřebují užší společenství v menší skupině lidí... Způsoby řešení této potřeby se mohou lišit podle okolností. Ale musíme se vyvarovat rozdělení, které vidíme v Korintské církvi, založeném na následování lidského vůdce.“ [122]
Učitelé Assemblies of God dále vysvětlují slabiny novodobého učednictví:
„Je pravda, že mnozí nově věřící hledají někoho, kdo by je chránil od chyb a uváděl do pravdy. Avšak když budou plně spoléhat na nějakého člověka, že je ochrání ode všech chyb, přestanou studovat Písmo a selžou v budování své vlastní schopnosti odolat falešnému učení. Pavel i Petr varují před falešnými učiteli, ale Nový Zákon neukazuje jako řešení získat lidského pastýře, který by věřícího chránil. Písmo učí, že všichni musí bojovat dobrý boj víry (1Tm 6,12). Všichni si musí obléct celou Boží zbroj a naučit se ovládat štít víry a meč Ducha, aby mohli obstát. (Ef 6,10-18) Pavel uznával, že starší (pastoři) společenství v Efezu měli zodpovědnost krmit stádo - Boží církev (místní společenství). Varoval, že mezi ně přijdou vlci, kteří nebudou litovat ovce. Ale také varoval, že ze středu těchto starších, nebo pomocných pastýřů, povstanou muži a překroutí Písmo, aby za sebou obrátili učedníky. (Sk 20,28-30) To znamená, že budou vypadat jako dobří učitelé, ale v některých bodech překroutí Písmo s cílem získat si následovníky.
A tak věřící potřebují víc než jen ochranu od lidského pastýře. Potřebují si vybudovat svou vlastní schopnost hledat v Písmu a porozumět mu pod vedením Ducha, který jediný může uvádět do veškeré pravdy.(J 16,13)“ [123]
Pokud chceme být zdravými křesťany, odolnými vůči kdejakému učení, musíme se vyvarovat jakémukoli spoléhání na člověka a bezhlavé víře tomu, co nám přináší. Konečným měřítkem pro nás musí být Boží Slovo. Učitelé nás mohou vyučovat tomu, co sami získali, ale pokud jim dovolíme, aby tím ovládli naše smýšlení, ztrácíme tím pevný bod a je jen otázkou času, kdy nás přivedou na scestí.
Narozdíl od postkonfesijního modelu, kde se nejvíce hodnotí loajalita a ochota nechat se svým pastýřem formovat, se u klasických letničních nejvíce hodnotí schopnost rozsuzovat přinášené učení na základě Písma.
5.4 Předreformační pojetí autority
Pojetí nové struktury (nového měchu) je, jak jsme si dříve uvedli, hierarchické, s velikým důrazem na podřízenost a plnou poslušnost autoritě. Je tedy velmi blízké předreformační struktuře a tím i struktuře římskokatolické církve. Assemblies of God si toho jsou vědomi a proto před takovým pojetím jasně varují:
„Zároveň zde jsou určité tendence snížit demokracii v církvi v zájmu zastání se podřízenosti autoritě. Předpokládá se, že apoštolé a starší v Jeruzalémské církvi uplatňovali autoritu nad Jeruzalémskou církví i církvemi na jiných místech. Bližší zkoumání Písma ukáže, že když bylo vybíráno sedm mužů, aby se starali o pomoc vdovám, apoštolé jen stanovili podmínky a vyzvali lidi, aby zvolili sedm mužů (Sk 6,3.5). Ve Skutcích 14,23, kde Pavel a Barnabáš ustanovili starší v každém sboru, řecké slovo pro ustanovení znamená vybrat, nebo zvolit, pomocí zvedání rukou. Ačkoli je v 2. Korintským 8,19 správně přeloženo „zvoleni“, někteří říkají, že to nemůže znamenat volbu ve Skutcích 14,23, protože podmětem jsou apoštolé. Nicméně není žádný důvod, proč by to sloveso nemohlo naznačovat, že Pavel a Barnabáš stanovili podmínky pro starší (jako v 1Timoteově 3,1-7) a poté provedli volbu. V Novém Zákoně vidíme rozmanitost spíše než jeden neměnný typ organizace. Cíl organizace vždy byl naplnit potřebu a splnit úkol, nikdy
ne organizovat za účelem organizace. Nevidíme žádný náznak, že by Jeruzalémský sbor uplatňoval autoritu nad ostatními sbory. Když vyslali Petra a Jana do Samaří, bylo to za účelem vyjádření zájmu a poskytnutí pomoci.
Stejné to bylo, když byl Barnabáš vyslán do Antiochie. Je užitečné si všimnout, že se Barnabáš do Jeruzaléma nevrátil pro radu, když potřeboval pomoc. Šel přímo do Tarsu a přivedl Saula, aby s ním pracoval. Ale Saul nepodléhal autoritě Barnabáše, protože oba byli pod autoritou Krista a Ducha svatého. Barnabáš později ochotně Pavlovi umožnil převzít vedení. Navíc se Pavel při jedné příležitosti postavil proti Barnabášovi (Sk 15,36-41) a při jiné proti Petrovi a delegátům od Jakuba a Jeruzalémského sboru. (Ga 2,11-14) Jeho autoritou bylo Písmo a rádcem Duch a Písmo. Pavlova reakce na požadavek Jakuba v Jeruzalémě, aby se zúčastnil na posvěcujícím obřadu, vyjadřovala zájem o pravdu, ne jen pouhou absolutní podřízenost autoritě. (Sk 21,17-26) Bible vyučuje o poddanosti našim vedoucím a jednoho druhému v lásce. Ale to se týká vzájemného zájmu a
ohleduplnosti jednoho k druhému. Bible také rozpoznává potřebu vedení, ale Ježíš varoval, že kdo chce být první, bude služebníkem všech. V církvi není žádné místo pro někoho, kdo by chtěl panovat nad druhými nebo Božím dědictvím. (1Pt 5,3) Pavel a jeho spolupracovníci si nenárokovali vládu nad svými obrácenými. Spíše byli pomocníky jejich radosti, ale tito obrácení stáli na své vlastní víře. (2 K 1,23.24) Petr vybízel mladší, aby se podřizovali starším, ale hned dodal, že by měli být podřízeni jeden druhému a oděni pokorou. (1Pt 5,5) Nikdo nemá požadovat absolutní autoritu nad ostatními i kdyby to bylo s cílem je ochránit. Každý se má střežit, aby byl bdělý, aby měl vítězství nad Satanem. (1P 5,8)“ [124]
Letniční tedy věří, že struktura církve by neměla být ryze hierarchická, ale že by autority měly s těmi, kdo jim byli svěřeni, úzce spolupracovat, a to ne s postojem vládců, ale s postojem služebníků. Ustanovování služebníka do úřadu by nemělo být děláno bez porady s lidmi, kterým daný služebník bude sloužit. Měl by být nejprve podle daných kritérií navržen, zvolen a až poté uveden do úřadu. Autorita, kterou tímto způsobem získá, opět není absolutní. Služebník musí mít stále na mysli, že byl povolán sloužit a ne panovat. Podle toho by měl řídit všechna svá rozhodnutí i skutky.
5.5 Soteriologie
Apoštolsko – prorocká reformace má v oblasti soteriologie pohled, který je prakticky shodný s výkupnou teorií smíření. Tato teorie tvrdí, že Ježíš nepřinesl svou oběť Bohu, ale že jí přinesl Satanu jako výkupné za lidstvo, které po právu vlastní a sužuje díky pádu v ráji, kdy mu sám člověk předal vládu.
Letniční se ve své systematické teologii k výkupné teorii staví takto:
„Tato teorie předpokládá, že Satan má právo ovládat a utiskovat lidstvo na základě lidské vzpoury proti Bohu. Kristus byl poslán, aby zaplatil Satanovi výkupné za propuštění lidstva. Teorie výkupného však od počátku vylučuje každou skutečnou opozici mezi Bohem a Satanem. Předpokládá, že Bůh akceptuje Satanovu pozici a úlohu a že je ochoten jednat se Satanem podle jeho podmínek. Satanovi je dovoleno mít vlastní legitimní místo mimo vykupitelský Boží záměr, místo, které Bůh při svém úsilí vykoupit lidstvo musí respektovat. Proti této teorii výkupného stojí biblické učení, že pozice a úloha Satana jsou založeny na lži (J 8,44).
Nemají žádné oprávnění, které by musel Bůh uznávat a jemuž by se musel přizpůsobovat! Triumf Boží milosti nad silami temna neponechává jejich úloze a nárokům žádné místo pro legitimitu a respekt. Satan, jako „bůh tohoto věku“, má neoprávněné postavení, které mu uděluje lidstvo svou vlastní duchovní slepotou a vzpourou (2K 4,4). Kristus skutečně na kříži za lidstvo „zaplatil“, ovšem nikoli
Satanu, nýbrž Bohu.“ [125]
Ježíš tedy svou obětí zaplatil Bohu (a ne Satanu!), smířil nás s ním, a umožnil nám opět přijít do jeho blízkosti:
„Kristus nás vysvobodil od spravedlivého soudu Božího, který jsme si po právu zasloužili pro své hříchy (Ř 3,24-25).“ [126]
5.6 Démonologie a misiologie
Apoštolsko – prorocká reformace věří, že pádem v ráji člověk ztratil vládu nad světem a získal ji tak Satan se svými padlými anděly. Po Ježíšově zaplacení dluhu na něj již nemá právo a my svět máme skrze duchovní boj získat zpět. Tento boj by měl začít střetnutím s vládcem oblasti. Když ho porazíme, můžeme svobodně plenit všechny části jeho bývalé vlády.
Letniční se k této praxi staví odmítavě. Nepopírají sice vymítání démonů, ale snaží se vyhnout přílišnému zaměření na tuto oblast. Assemblies of God to vysvětlují ve svých věroučných pozicích:
„Účastníme se duchovní války. „Ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil“ (1Pt 5,8). Ale toto poselství nebylo dáno, aby vystrašilo věřící a přivedlo je do extrému, kdy se stane jejich hlavní denní aktivitou zápas s ďáblem. Když si oblečeme duchovní výzbroj, kterou by měl každý křesťan v duchovním konfliktu nosit, je nám zaslíbeno, že obstojíme před ďáblovými nástrahami (Ef 6,11-17). Přikryti Ježíšovou krví a oblečeni do naší výzbroje se můžeme soustředit na zadaný úkol - jít do světa s evangeliem. Po cestě můžeme zažít velké boje, ale ten, který jde před námi, už zvítězil.“[127]
Naše hlavní zaměření tedy má být na poslání, které jsme od Boha dostali, ne na vymítání démonů. To může být průvodní jev naší služby, ale ne způsob, jak velké poslání naplňujeme. Naše poslání je být bdělými, oblečenými do Boží zbroje a stát na svém místě:
„Zdá se zřejmé, že termín „posedlý“ by neměl být užíván na opravdové věřící. Bible ukazuje, že Satan a jeho skupina jsou vnější nepřátelé. Jsme ve válce proti Satanovým silám a ty hledají příležitost k útoku na nás. (Viz Ef 6,12.) Biblický důraz je na to, čemu musíme čelit v povětří kolem nás. Naše povolání nikdy není vymítat démony z našeho okolí. Jsou kolem nás a napadají nás, pokoušejí nás, ale nemohou nás posednout. Naše povolání je být bdělí, obléci si zbroj a zaujmout svou pozici (2K 10,3-6; Ef 6,10-18; 1Pt 5,8.9). Ježíš porazil Satana citováním Božího slova (Mt 4). My se také musíme postavit na Boží slovo a ve víře odolat Satanu a jeho démonům (Jk 4,7; Pt 5,8.9). Potom štít víry uhasí každý ohnivý šíp nepřítele (Ef 6,16). (Zde rozpoznáváme, že tak, jak Boží vysvobození občas přichází skrze anděly, Satanovy útoky mohou přijít skrze démony nebo skrze ty, kdo jsou démony posedlí.)“
[128]
Letniční věří, že démoni mohou ovládat jak jedince, tak i třeba města. Nemůžeme z toho ale udělat pravidlo. V boji proti démonům se nemůžeme řídit nějakými návody. Tím jediným, co nás může dobře vést, je zjevení od Ducha svatého:
„Démonská posedlost existuje - ne ve všem, co není v pořádku, ale určitě ve zvláštních případech, se kterými se musí jednat. A Bůh ve své moudrosti poskytnul nástroje pro tyto zvláštní potřeby. Zatímco opravdu mohou nad konkrétními městy stát vladaři temnoty, není žádný biblický důkaz, že každé město, nebo geografický celek, je ovládáno démonem. Duch svatý může dát Duchem naplněnému věřícímu slovo poznání, že démon kontroluje člověka, který potřebuje osvobození. A v případech zvláštního chování Duch rozpozná pro Duchem naplněného věřícího zdroj toho jednání. Ale usoudit, že každá nemoc, zranění, vrozená vada nebo negativní osobní rys je způsoben démonem, je špatné pochopení Písma. Hřích zanechal na světě své stopy, ale všechny nejsou ve formě démonů přítomných kamkoli se obrátíme, kteří by měli být pojmenováni a vymítáni.“ [129]
Respektovaný letniční teolog Frank Macchia, opět v knize Systematická teologie, k tomuto tématu uvádí:
„Osvobození bývá chápáno jako výsledek skrytého poznání (gnósis), které ostatní mimo hnutí osvobozování nemají. Bývají předkládány složité spekulace,jak jsou démoni organizováni, jaké mají charakteristiky a také v jakém jsou vztahu vůči lidským vládám a životu jednotlivců. Jakmile dojde k pochopení jejich skutečné pozice a funkce ve světě, provádějí se složité praktiky „svazování“ démonských mocností. Jenže je nápadné, že čteme-li Bibli, takové to spekulace a praktiky v ní úplně chybějí.“[130]
Annacondiovu a Wagnerovu doktrínu o přemožení silného muže pak explicitně odmítá děkan korejské letniční Bethesda Christian Univerzity, přináležející k Assemblies of God, John Stetz, z jehož rukou převzal diplom i legendární Yonggi Cho. Stetz mimo jiné uvádí, že tím, kdo má siláka spoutat není křesťan, ale Ježíš, který to již učinil.
„Ježíš tady mluví o svém vpádu na výsostné území satanovo, aby osvobodil posedlé, protože právě on je tím „ silnějším“ .[131]
Když Ježíš odcházel z této země, zanechal nám zde veliké poslání, a naším úkolem je ho naplňovat. K tomu jsme vyzbrojeni Božím slovem, zmocněni Duchem svatým a máme k dispozici plnou Boží zbroj. Proto se nemusíme sil temna obávat, ani se s nimi nijak zvlášť zabývat. Pokud je zapotřebí vůči nim jednat, Duch svatý nás povede. Nesmí se nám ale stát, že bychom svou hlavní pozornost obrátili od zvěstování evangelia k vymítání démonů ze všeho a ze všech. K tomu nás Bůh nepovolal.
5.7 Eschatologie
Apoštolsko – prorocká reformace věří, že je posledním stupněm reformace na zemi před příchodem Ježíše Krista. Věří tomu, že bude svět postupně dobývat a připravovat, až bude natolik posvěcen a proměněn, že se do něj Ježíš vrátí a ujme se skrze svou církev vlády.
Letniční se proti tomuto učení ve svých věroučných pozicích (pozicích Assemblies of God) jasně staví:
„Někteří učitelé tvrdí, že jejich poslání a poslání církve už není evangelizace, ale ustanovování nového řádu na zemi s vyhlídkou zavádění Království. Ale Nový Zákon nenaznačuje, že bychom v tomto věku mohli ustanovit čistý vnější řád. Církev roste a vyvíjí se, ale plevy budou mezi pšenicí až do žně. Soud, který zničí současný světový řád, je nezbytný před tím, než bude moci být na zemi ustanovena královská vláda, jak jasně naznačují Daniel 2; 2.Tesalonickým 1 a Zjevení 19. Je nezbytné se vyvarovat postmileniálnímu úhlu pohledu, který ignoruje evangelizační účel církve v současné době.“ [132]
Letniční věří tomu, že naším základním posláním je stále evangelizace. Jakékoli jiné cíle, které by si kladly ambice tento základní cíl nahradit, nejsou od Boha a ani nemohou být skrze jeho lid naplněny. Boží království bude na zemi ustanoveno až po druhém příchodu Ježíše Krista a soudu nad současným řádem.
Někteří letniční, zasažení tímto učením, by jistě nepřiznali, že budování skupinkové pyramidy je jim bližší než evangelizace. Nicméně se domnívají, že právě budování skupinkové struktury je -skrze přátelské a nekonfrontační evangelium- prostředkem k získání jejich okolí pro Krista. Bezděky tak skutečně přiznávají, že budování skupinkové struktury je jejich prioritou.
Právě ohledně nekonfrontačního evangelia, které ruku v ruce provází skupinkové hnutí jako jeho dvojče, si můžeme uvést úryvek z prorockého kázání letničního pastora Davida Wilkersona:
„Až doteď byl Pán zticha. Držel svůj hněv na uzdě, zatímco falešné doktríny, falešní proroci a vlci v rouše beránčím ničili zástupy v jeho církvi. Ale teď Bůh způsobí, že jeho hlas bude znám. Říká nám: „Pastýři proměnili můj dům v doupě nepravosti. Přesto jsem mlčel. Materialističtí kazatelé zkazili mou církev na celém světě hanebnými doktrínami. Přesto jsem byl zticha. Mlčel jsem, zatímco megacírkve odstranily ze svých sborů útočnou naléhavost Kříže. Krotil jsem se, když samolibí pastýři dovolili komediantům, aby vnesli do mého domu lehkost a povrchnost. Ale víckrát už ne! Teď jsem se rozlítil. A přicházím do svého domu, abych ho očistil dřív, než se vrátím pro svou nevěstu. Varuji vás, přicházím k vám se svatou horlivostí. Zničím všechny tyto falešné doktríny. Skoncuji s každým lupičem a zlodějem, který obsadil mé kazatelny. Vysuším všechny jejich zdroje a způsobím, že jejich řeky peněz vyschnou. „V pustinu obrátím hory i pahrbky, a všelikou bylinu jejich usuším, a obrátím řeky
v ostrovy, a jezera vysuším… Obrátí se zpět, zahanbeni budou ti, kteříž doufají v rytinu, kteříž říkají slitinám: Vy jste bohové naši“ (Izaiáš 42,15.17). Milovaný, toto je tou novou věcí, kterou Bůh činí ve své církvi. Říká: „Zničím a zahubím každou službu, která je tělesná, podvodná a materialistická. A já pozvednu pastýře podle mého srdce, věrné služebníky, kteří mě znají. Zničím všechna falešná evangelia, a zmátnu a zostudím každého falešného učitele. Ale nezřeknu se těch milionů upřímných lidí, kteří byli podvedeni falešnými doktrínami. Neměli vlastní rozum. A teď uslyší mé pravé evangelium. Až ho uslyší, budou činit pokání a budou se stydět za mělké, lehkomyslné evangelium, které je uvedlo v omyl. Já je povedu do pravdy.“ „I povedu slepé po cestě, kteréž neznali, a po stezkách, kterýchž neuměli, provedu je; obrátím před nimi tmu v světlo, a co nerovného, v rovinu. Toť jest, což jim učiním, a neopustím jich“ (Izaiáš 42,16).“[133]
Závěr
Seznámili jsme se s hlavními modely uspořádání církve. Prostudovali jsme si základní rysy skupinkového hnutí a jeho ideové předchůdce. Zběžně jsme prošli současnou scénou nejdůležitějších skupinkových megasborů a z prací jejich představitelů jsme načerpali materiál pro studium jejich učení. To jsme nakonec zhodnotili skrze pohled oficiálních věroučných pozic největší světové letniční denominace Assemblies of God, ke které se hlásí i Apoštolská církev. Věřím, že čtenář při tom mohl získat množství spolehlivého materiálu k tomu, aby si vytvořil jasný úsudek, případně alespoň získal podnět k dalšímu studiu této problematiky.
Závěrem si dovolím zmínit svůj osobní pohled na problematiku tzv. postkonfesijního uspořádání sborů. Jak přiznává i skupinkové hnutí, existují dva základní druhy aplikace skupinek do sborového života. Ten první jsme podrobně studovali v této práci a nazývá se „skupinkový sbor“. Ten druhý bychom mohli nazvat „sbor se skupinkami“. Skupinky v něm nejsou ústřední stavební jednotkou hierarchického uplatňování moci jedince na vrcholu pyramidy, na které by byl založen život sboru, ale jsou jen jednou z dobrovolných aktivit jako je mládež, biblické hodiny, modlitební setkání atd. Jsou to spíše skupinky, které vznikají přirozeně, podle konkrétních potřeb členů sboru, a pokud je potřeba naplněna, mohou zaniknout. K tomuto pojetí se protagonisté skupinkových sborů staví velmi kriticky. Mě naopak tento způsob organizování skupinek připadá mnohem přirozenější a zdravější a věřím tomu, že z něho může vzejít mnohé dobré ovoce.
Jsem vděčný Bohu, že mi v rámci mého studia VOŠMT v Kolíně umožnil skupinkové pojetí sboru studovat, neboť mi to v mnohém pomohlo pochopit principy, které jsem sice již dříve tušil, ale nedokázal pojmenovat. Je samozřejmě věcí každého člověka, jak se k této problematice postaví, a proto není cílem této práce kohokoliv odsuzovat. Ovšem já sám, po svých osobních zkušenostech, či zkušenostech jiných, které jsem mohl vidět okolo sebe, a samozřejmě na základě zpracovávání tohoto tématu nevěřím, že skupinkové pojetí sborů (a s ním apoštolsko – prorocká reformace) pochází od Boha. Dnes ho spíše chápu jako úskok nepřítele, který se snaží svést Boží lid, který se přitom domnívá, že slouží Bohu, od kterého pro své dílo přijímá vize, které však nejsou ničím jiným, než principy popsanými ve skupinkových manuálech.
Modlím se, aby Bůh dal své církvi milost.
Resumé
There have already been many various movements in the Church and we can expect that many will come yet. Movements come and go and the task of the Church is to check them and compare with the Bible and accept or reject them. One of the movements is a cell movement. Other names of this movement are Apostle-prophetic reformation or Postconfessional movement. This movement has already been rising up world-widely for many years and has touched the Church in the Czech Republic as well.
This paper is an analysis of cell churches and the cell movement. It starts with a short description of basic models of Church structure (Episcopal, Presbyterian and Congregational) and by a description of the Postconfessional system in the first chapter. The second chapter is a historical description of various ideological forerunners of the cell movement. They are: monastic order, pietism, Methodism, Latter rain movement, Charismatic movement and Catholic charismatic movement. The third chapter is a brief overview of large contemporary cell churches (megachurches), their history and noteworthy emphasis in doctrine. (Yoido Full Gospel Church, Touch Outreach ministries … ) The fourth chapter is a description of a general doctrine of the cell movement. This chapter is divided into seven parts: apostle-prophetic reformation, removement of an old order, discipleship, prereformational conception of authority, soteriology, demonology and missiology and eschatology. The doctrine
is described on the basis of books and propositions of prominent personalities of the cell movement. The last-fifth chapter is a refection of these doctrines from the pentecostal view. The basis of this reflection is the official doctrine of the world-wide Pentecostal denomination Assemblies of God, whose teachings are officially accepted by Apoštolská církev in the Czech republic – the church I come from.
The purpose of the whole work is to give to the reader enough material to think about this movement and make his own opinion. That’s why the work is written as a compilation of various historical information and quotations from books and similar sources.
Obsah:
1. Historické typy uspořádání církve
2. Postkonfesijní model - historická část
3. Postkonfesjiní model – současný přehled
4. Teologické vymezení postkonfesijních sborů
5. Reflexe z letniční perspektivy
6. Seznam použité literatury a pramenů, poznámky
