Život církví: Protichůdné návrhy..
Vloženo Sobota, 12. březen 2005 @ 10:38:32 CET Vložil: Ferda |
Protichůdné návrhy na anglikánském synodu
Dne 17. 2. 2005 se na synodu anglikánské církve střetly protichůdné návrhy. Laičtí členové kritizovali liberální klérus, že zpochybňuje tradiční učení, a znovu vznesli loni zamítnutý návrh na obnovení procesů s heretiky. Členka laické komory synodu řekla: "K čemu je víra, když nekážeme Krista ukřižovaného, Krista zmrtvýchvstalého, Krista oslaveného?"
Z přehledu provedeného v roce 2002 vyplývá, že jen 76% duchovních věří, že Kristus zemřel za naše hříchy, 68% věří, že vstal z mrtvých, a 53%, že on je jedinou cestou spásy. U ženských duchovních jsou čísla ještě nižší. "Člověk nemusí být fundamentalista, myslí-li si, že Duch Svatý patrně nevede církev, která popírá jeho existenci," řekla jiná laická účastnice.
Současně duchovenské komory vznesly návrh, aby homosexuální partneři zesnulých duchovních pobírali penzi.
daroval s Tebou těm, kteří mne obklopují, abych se celý rozdal všem.
Pane, obětuji Ti dnes mnoho úkonů velkodušnosti ve prospěch Tvé Církve.
Ježíši, rozmnož v rodinách lásku k Eucharistii a živ je stále tímto nebeským Chlebem.
Biskup Andreas Laun
Kde byl Bůh v den katastrofy?
Jako křesťané musíme být schopni zaujmout stanovisko ke katastrofě, ke které došlo v jihovýchodní Asii. To, co se zde událo, zůstane sice hlubokým tajemstvím. Ale Kristus svým radostným poselstvím vnáší světlo i do této temnoty. Biskup Andreas Laun ze Salcburku nám ukazuje, jak může evangelium vyjasnit řadu otázek, které toto neštěstí na celém světě vyvolalo. Jeho úvahy nám pomáhají, abychom přes všechnu bezradnost zachovali lásku k Bohu a důvěřovali plánům jeho milosrdenství. Současně se můžeme vyvarovat toho, abychom se nedali strhnout k překotným banálním odpovědím. Příspěvek biskupa Launa se však vyslovuje také proti tomu, aby se všechny mravní a teologicko vykupitelské významy tabuizovaly. Neboť již apoštol Pavel dosvědčuje, že "celé stvořené sténá v porodních bolestech a čeká na zjevení synů Božích" (srov. Řím 8,19-22).
Když pomineme odborníky, nikdo v Evropě nevěděl ještě přednedávnem, co je to tsunami. Nyní to všichni víme: je to něco smrtícího jako lavina, ale mnohem, mnohem nebezpečnější. "Nemohl nebo nechtěl Bůh této katastrofě zabránit? Jestliže nemohl, není všemohoucí. Jestliže nechtěl, je krutý," jak mi napsal jeden muž a domníval se jako už kdysi Voltaire a mnoho jiných před ním, že může ty, kteří věří v Boží lásku, přivést do nevyhnutelných obtíží. Ať už nikoliv všemohoucí nebo krutý, tak či onak Bůh není Bůh - heč, vy hloupí křesťané!
Poněkud mírnější, ale stejně provokativní a obviňující je jiná otázka: Trest za hříchy? Jestliže ano, za jaké hříchy a kdo je spáchal? A pak otázka, která má definitivně vyvrátit víru v Boha a v ospravedlnění: "A co s nevinnými dětmi?"
Aniž by byl ovlivněn takovými názory, domnívá se Favzan Al-Favzan na Al-Imam univerzitě v interview s MEMRI-TV, že mořské zemětřesení a následné tsunami jsou Alláhovým trestem. Neboť pobřežní pláže byly místem sexuálních hříchů, obzvláště zlé jsou homosexualita a smilstvo. I doba neštěstí se ukazuje jako znamení Alláha: Stalo se to právě o Vánocích, kdy smilníci a zkorumpovaní lidé z celého světa přišli do Asie, aby se zde oddávali smilnění a sexuálním zvrácenostem. AL-Favzan vyzval všechny muslimy těchto zemí, aby za to činili pokání.
Společným jmenovatelem obou pojetí je: tsunami nás staví před otázku Boha.
Jedni říkají: tsunami dokazuje, že Bůh židů a křesťanů neexistuje. Z odpovědnosti Boha za tsunami se vyvozuje důkaz pro jeho neexistenci.
Druzí k tomu naopak míní: Bůh přece existuje, tsunami to dokazuje, zjevuje se v něm jako soudce nad hříšníky, zvláště jako soudce nad sexuálními zvrhlíky.
Čím je tedy tsunami pro Boha? Je to důkaz o Bohu, nebo důkaz, že neexistuje? Ani jedno ani druhé. Tsunami zanechává Boha takového, jakým byl: Bůh je láska, ale současně zůstává tajemstvím. To, co můžeme říct, je následující:
1. Tsunami jako Boží obžaloba?
Nezřídka, každý den umírají nesčetní lidé v důsledku hladu, nemocí a válek. O tom se ví, ale lidi to nevzrušuje. Kromě toho každý den mnoho lidí zabíjí jiné lidi, utrácejí nenarozené děti, usmrcují staré lidi a usmrcují je jako embrya kvůli vědě, která jim už dlouho říká, že "to jsou lidé", ale jak se zdá, nikdo to nebere na vědomí.
Bůh však nesmí smrt připustit? Jako bychom nevěděli, že každý den umírají tisíce a nakonec zemřeme všichni. To je také skandál? Anebo je tomu tak jen tehdy, když příčina smrti je tak neobvyklá, když umře velmi mnoho lidí a především - když je mezi nimi mnoho Evropanů? Je to velmi choulostivá otázka, ale jaká by byla reakce světa, kdyby tsunami postihlo jen bezejmenné barevné obyvatelstvo?
Tomu, kdo říká, že smrt skrze tsunami před nás staví otázku o existenci Boha, bych chtěl odpovědět - k tomu stačí smrt i jediného člověka: Čím je člověk tváří v tvář jisté smrti, která postihne jednoho každého, chytré i hloupé, dobré i zlé, bohaté i chudé?
Tsunami velmi sugestivně připomnělo, že smrt může člověka postihnout kdykoliv, nečekaně a neodvratně. Tak snad aspoň na čas bylo odstraněno tabuizování a zastírání smrti. Jestliže se však mnoho lidí "probudilo", a vydali se za hledáním pravdy, jestliže se obrátí, pak tsunami navzdory utrpení mnoha postižených bylo pro svět i spásnou vlnou, ne pouze neštěstím.
Jistě, to je úvaha, která předpokládá víru. Pro nevěřícího je "dobrá" smrt rychlá, nečekaná a pokud možno bezbolestná. Pro věřícího naopak je dobrá smrt ta, na kterou je připraven. Proto se křesťané modlí, aby je Bůh ochránil od "nenadálé smrti".
2. Tsunami jako důkaz, že Bůh neexistuje?
Dokazuje tsunami, že Bůh je bez lásky a že tedy neexistuje, alespoň ne takový, jako to hlásá židovství a křesťanství, tedy jako Bůh lidí, Otec, který miluje své děti? Také v argumentu, že není všemohoucí, když "nemohl" zabránit tsunami, je obsaženo: "jestliže by byl schopen zabránit, musel by zabránit, tedy…"
Pokud je pro někoho tento pozemský život "všechno", může být nakloněn k tomu, smýšlet takovým způsobem, ale na tuto otázku je třeba odpovědět rozhodným NE, když pomyslíme na to, že v ní je neznámá označena za známou, když se totiž tvrdí, že smrt je zlo a tudíž je s Boží láskou neslučitelná. Právě toto tvrzení totiž nesouhlasí, protože my neznáme stav duše těch, kteří byli oběťmi, a neznáme jejich věčný osud.
V jedné své povídce relativizuje Mark Twain hodnocení lidského osudu asi takto: "Pan Müller měl smrtelnou nehodu v autě. Je to smutné? Ne, je to pro něho dobré, protože v té době o něm ještě nikdo nevěděl, že má rakovinu žaludku a že by zemřel za strašných bolestí." Podobně také zde: My víme - smrt je normální pochod. Věříme, že po smrti upadnou lidé do Božích rukou a on jediný ví, v jakém stavu byly právě jejich duše, a ví také, proč je vzal k sobě právě tak a právě nyní. Jisté je: Bůh, který nás volá, abychom přišli k němu, je Bůh, který nás miluje. Ve vzpomínce na Petra, který šel na Pánovo zavolání po vlnách, mohli bychom smrt popsat křesťansky takto: I oběti tsunami mohou vystoupit z lodičky života, jít po moři zoufalství, protože tsunami je sice usmrcuje, ale současně přivádí k Bohu.
Před a po tsunami zůstává svět takový, jaký je. Bůh miluje lidi, a to i ty, kteří v důsledku neštěstí přijdou o život. Ať je neštěstí jakkoliv otřesné, vyvozovat z toho, že Bůh neexistuje, je chybné. Bůh volá lidi k sobě každý den, volá všechny, volá je rozličným způsobem a volá je také skrze tsunami. Důkazem proti jeho existenci není ani smrt ve vlnách, ani smrt na lůžku.
3. Tsunami jako Boží trest?
Je tsunami Boží trest za hříchy, zvláště za sexuální? Tak zní otázka citovaného muslimského profesora a v tomto směru se ptá také nemálo křesťanů.
Položme proti otázku: Co je to "trest" a co je to "Boží trest"? Odpověď se skládá z několika hledisek:
Svatý Tomáš učí: Když pomineme peklo jakožto "trest", je trest vždy zlo, ale současně také dobro, protože umožňuje hříšníkovi, aby dělal za zlo pokání, a tak je odčinil a po absolvování pokání se opět vrátil do lidské společnosti. Trest od pomsty se kromě jiného liší takto: Ten, kdo se mstí, nechce pro oběť nic dobrého, nýbrž chce jen ukojit svou pomstu. Spravedlivý soudce však není nepřítelem pachatele, nýbrž chce pro něho, ať to zní jakkoliv paradoxně, dokonce blaho - pokáním se má osvobodit od zlého.
V příběhu o slepci od narození odmítá Ježíš kategoricky, že by jeho slepota byla trestajícím zlem za určitý hřích postiženého nebo jeho bezprostředních příbuzných. Takové rovnice, jako malý hřích - trest rýmou, velký hřích - zápal plic, homosexualita - trest AIDS, neplatí.
Ale když jsme to všechno řekli, tak také platí, že "tsunami" všeho druhu je nějakým způsobem následkem hříchu, tak jako smrt přišla na svět skrze hřích (jak říká sv. Pavel). Jak přijímá křesťan smrt a utrpení? Doplňuje svým utrpením to, co chybí do plnosti Kristových útrap (opět Pavel), tedy k odpuštění hříchů, k pokání. Doplňují křesťané Kristovo utrpení jen pro hříchy jiných - jako Kristus, který byl bez viny - nebo trpí i pro své hříchy? Přirozeně také a v prvé řadě pro své vlastní hříchy. Přitom nemají pro své vlastní viny žádný metr ani váhu, aby mohli navzájem propočítat, odvážit a poměřit hříchy a odpovídající utrpení. Co však mohou a mají udělat, je toto: Vloží své utrpení do Božích rukou na odpuštění hříchů celého světa. Konkrétně řečeno - proč by neměl člověk, který ruinuje svá játra alkoholem, pokorně přijmout utrpení, které z toho následuje, jako pokání za svou nestřídmost? Utrpení se snáze přijímá, když v něm může trpící rozpoznat určitý smysl.
Ostatně, je skupina obětí, vzhledem ke kterým jsou lidé velice rychle ochotni chápat jejich smrt jako trest. Jsou to oni turisté, kteří skutečně přijeli do Asie proto, aby zde uspokojili své zvrácené tužby, a zde ti, kteří na místě prováděli obchod s dětským sexem a zvláště s levnými ženami.
4. Otázka těch, kteří přežili - Jobové tsunami?
Přesto jsou lidé, kteří z lidského hlediska mají "právo" položit Bohu a jeho lásce otázku, jsou to ony oběti v postižených zemích, které nemohly uprchnout do evropského blahobytu a které doslova a do písmene všechno pozbyly. Ti mohou jako Jossel Rakover ve slavné povídce Zvi Kolitz říct: "Bože, ty jsi udělal všechno, abych se v tobě zklamal, abych v tebe nevěřil." Vzhledem k jejich utrpení můžeme jim jen přát, aby za prvé našli pomoc, a za druhé aby ji našli k tomu, co autor vkládá Josselovi dále do úst: "Věřím v Boha Izraelova, i kdyby udělal všechno, abych v něho nevěřil." A dále: "Žiji a umírám právě proto, že jsem žil jako ten, který v tebe neochvějně věřil. Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Do tvých rukou poroučím svého ducha."
5. Tsunami jako katalyzátor dobra
Záběry vlnobití a zkázy doprovázejí dva druhy komentářů:
Jedny vypravují o propasti lidské nehoráznosti, o lidech, kteří se zmocňují věcí určených k pomoci a sami se z nich obohacují, a o druhých, což je ještě horší, kteří se zmocňují osiřelých dětí, aby je zneužili k pedofilním cílům nebo z nich udělali vojáky. Je to tak těžké, tváří v tvář těmto skutečnostem uvěřit v ďábla a hřích, který vede do pekla?
Druhé zprávy jsou naopak plné světla. Vyprávějí o lásce a celosvětové solidaritě. "Nouze učí nejen prosit, ale i pomáhat," píšou předsedové misijních organizací z Cách a Mnichova, a mají pravdu. Smrtící mořskou vlnu následuje vlna dobročinnosti a lásky - lidé, kteří jsou ochotni pomáhat. K dobrým důsledkům neštěstí je třeba přičíst i rozhodnutí rebelů, že alespoň prozatím dopřejí zbraním klid.
Bez falešné pýchy můžeme říct, že jsou to především křesťané, kteří projevují velkou solidaritu s oběťmi. Pravděpodobně lidé lépe chápou, než jak je tomu obvykle: myšlenka celosvětové solidarity s nouzí bližních má svůj původ v židovsko-křesťanské tradici. Jelikož je tomu tak, můžeme porozumět obrannému reflexu: V Indonésii vyzvaly islámské autority své přívržence, aby nepřijímali křesťanskou pomoc - s odůvodněním, že by to mohlo ohrozit jejich muslimskou víru.
Když tsunami zpustošilo první pláže, byli jsme všichni otřeseni. Ptát se, proč Bůh toto neštěstí připustil, nemá smyslu. Neexistuje žádná odpověď, žádné "vysvětlení", po kterém bychom mohli říct s ulehčením: "Přirozeně, teď chápu, proč!" Jisté však je, že tsunami neotřásá vírou v Boha. Ti, kteří věří, si vzpomenou na Ježíšova slova: "Nenechte se zastrašit, když uslyšíte o válkách a zemětřeseních, zůstaňte bdělí!" Proto jdou i po "tsunami" (ať už má jakoukoliv podobu) po své cestě ještě s větší bdělostí, neboť vědí, že je vede k Bohu.
Kirche heute 2/2005
překlad -lš-čas.Světlo-vložil Ferda
|
