Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

MALÝ KŘESŤANSKÝ HERETIKON - 7. PAŠIJE PODLE EVANGELIÍ ten pašijový příběh o posledních dnech Ježíše Nazaretského (název „pašije“ je od latinského „passio“ což znamená utrpení) je popsán se značnou podrobností ve všech čtyřech evangeliích, která mu věnují skoro 20% své plochy. Text pak zahrnuje řadu za­jímavých a pozornost zasluhujících detailů a zvratů, které jsou zajímavé historicky, psychologicky, společensky, nábožensky i právně.

Jednotlivé výpovědi připomínají postupně hněv, který Ježíš vyvolával mezi ctnost­nými a ušlechtilými lidmi, plán kněží a farizeů jak se Ježíše zbavit, triumfálně- paro­dický vjezd Ježíšův do Jeruzaléma jak si jej připomínáme na Květnou neděli, zrazující jednání Jidášovo, poslední večeři podle židovského ritu jak ji vzpomínáme ve čtvrtek, odchod do zahrady Getsemanské, marnou modlitbu Ježíšovu, příchod biřiců, zatčení, soud, zapření Petrovo, výslech Ježíšův před místodržitelem Pilátem a králem Hero­dem,- (což byl ale jiný Herodes než ten údajný v době narození) a pak opět před Pilá­tem, mučení, hlas davu že Ježíš má být popraven, cestu na Golgotu, ukřižování, slova na kříži, smrt, sejmutí s kříže a spěšný pohřeb do jeskynního hrobu. Je to sevřené drama s množstvím provokujících podrobností, kterému byly věnovány tisíce výkladů, studií a knih, jehož forma podání však připomíná strohý protokol. Nelze přitom nezdůraznit skutečnost, že celé toto pašijové drama se v plném svém rozsahu odehrává na zemi jako lidský příběh. Lidský člověk zde prohrává svůj lidský život v lidském konfliktu s druhými lidmi. S druhými lidmi, s jejich zájmy osobními a politickými, a s jejich názory filosofickými a náboženskými. Nenajdete tam žádné nadpřirozeno ani tajemno. Žádný zázrak a žádné mystérium. A jen dvakrát je tu zmínka o Bohu. Poprvé v zoufalé modlitbě Ježíšově o vlastní zá­chranu. Ježíš se vzdálil od učedníků co by kamenem dohodil, klekl a modlil se „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň... Ježíš v úz­kostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve. Pak vstal od modlitby, přišel k učedníkům a se zármutkem shledal, že usnuli...“ Ale Bůh Ježíše nevyslyší. Podruhé zaznívá slovo Bůh v okamžiku Ježíšova umírání, když si uvědomuje svou prohru: V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem „Eli, Eli, lema sabachthani..“, to jest „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil...“. Pak znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. A dost. Bůh opět mlčí. Příběh děsivý, krutý a beznadějný. Ve kterém není vůbec nic hezkého. Tam doo­pravdy nenajdete řádečku potěšení. Jeden zradí, a ti ostatní utečou. I ten nejbližší za­pře, i ti nejbližší se dívají povětšině jenom z povzdálí. A bůh mlčí. A pak konec a tma. A všechno se odehrává na zemi. Nejsou tam žádná nebesa. Není tam žádné nábožen­ství, žádné zázraky, není tam nic duchovního, není tam nic o víře, žádná naděje, žádná útěcha. Nic. Vlastní pašijový příběh o utrpení Ježíše z Nazaréta končí uložením do hrobu. Dvě ženy tělo provázejí, účastní se uložení, a rychle se vracejí domů, aby připravily po­hřební masti. Je totiž pátek večer, za chvíli nastane sabat,- a to již nikdo nesmí být přistižen na cestě tím méně s prací. První den po sobotě,- to je naše neděle,- se ženy vracejí s mastmi k hrobu, aby tělo upravily. A začíná nový příběh: Příběh, který již není tak jednoznačný a v jehož vy­právění se evangelisté liší. Je to příběh o prázdném hrobu. Přečtu Vám záznam podle Lukáše: Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu s vonnými mastmi, které připravily. Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Je­žíše nenašly. A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. Zachvátil je strach a sklonily tvář k zemi. Ale oni jim řekli:“Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát“. Tu se rozpomenuly na jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily všechno je­denácti učedníkům i všem ostatním. Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jaku­bova a s nimi ještě jiné, které to pověděly apoštolům. Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim. Petr se rozběhl k hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo. Já zde, milí přátelé, pouze referuji o tom, co je psáno v Bibli. A nemohu tedy ne­připomenout, že těmi prvními, kdo byli bezradní když uviděli prázdný hrob, a kdo ne­věřili, a kdo byli v údivu a brali zprávu žen jako blouznění,- byli právě učedníci v čele s Petrem. Tak to píše Lukáš. Matouš uvádí vysvětlení, které se prý rozšířilo po Jeruzalémě: Když se ženy vzdá­lily, někteří ze stráže ( Pilát prý dal podle Lukáše hrob na radu kněží hlídat) tedy ně­kteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo. Ti se sešli se staršími, poradili se, a dali vojákům značné peníze s pokynem: “Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme, abyste neměli těžkosti“. Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes. Nicméně pak následují zprávy, se kterými si sotva kdo víme rady. A nejlépe je snad uvádí nejstručnější a nejstřídmější Marek: Když Ježíš ráno prvního dne po sobotě vstal, zjevil se nejprve Marii z Magdaly, z níž kdysi vyhnal sedm démonů. Ona to šla oznámit těm, kteří bývali s ním a nyní truchlili a plakali. Ti, když uslyšeli, že žije a že se jí ukázal, nevěřili. Potom se zjevil v jiné podobě dvěma z nich cestou, když šli na venkov. Ti to šli oznámit ostatním; ale ani těm nevěřili. Konečně se zjevil samým je­denácti, když byli u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného. A řekl jim, „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření...“ Markova stručná slova dokládají ostatní evangelisté konkrétnějšími zprávami. Nicméně ten punc nejistoty provází ona svědectví od samého počátku: Matouš napří­klad píše „Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se jemu, ale někteří pochybovali....“. Téhož dne se dva učedníci ubírali do vsi jménem Emauz... a rozmlouvali o všem tom co se stalo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi, ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali... A Maria, ještě u hrobu spatřila za sebou Ježíše, ale nepoznala, že je to on. V do­mnění, že je to zahradník, jej poprosila, „Jestliže tys pane Ježíše odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil...“ Když učedníci řekli Tomášovi, že viděli Pána, odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku neuvěřím...“ Potom Šimon s některým dalšími šel lovit ryby. Té noci však nic neulovili. Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on... Ježíš jim řekl, „pojďte jíst“... a nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán... Vy víte, milí přátelé, jak snadné je nevěřit bombastickým výmyslům a zázračivým historkám, které nespoutaná fantasie předkládá bez jakéhokoliv ohledu a úcty k důvě­řivým posluchačům. Naproti tomu není snadné zaujmout racionální stanovisko ke střídmým a zaraženým svědectvím o věcech, nad kterými sám vyprávěč stojí v údivu a rozpacích. A to je, myslím, případ většiny vyprávění o prázdném hrobu a o oněch div­ných setkáních, tak jak jsem je zčásti přečetl. Přejděme však historicky o kus dál: Jsme u apoštola Pavla. Pro něj není vzkříšení žádným problémem, protože jako fa­rizeus vyznával vzkříšení již před svým obrácením (Sk.23/8) Ve svém prvním dopise pak do Korintu píše: „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Pí­sem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří na­jednou, z nichž většina je dosud naživu.Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apošto­lům. Naposledy ze všech jako nedochůdčeti ukázal se i mně...“ Tím bolestněji nese pochybnosti ostatních: „Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrt­výchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu; dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí..“ Ovšem jistota věřících, že Kristus je živ, vyvolávala asi hned zpočátku u některých novozákonních skeptiků novou teorii: Pakliže je Ježíš dosud živ,- pak zřejmě vůbec nezemřel. Proti čemuž zase polemizuje evangelista Jan, když až s trochu nechutnou jistotou dosvědčuje Ježíšovu smrt: „Když přišli vojáci k Ježíšovi, a viděli, že je již mr­tev, kosti mu nelámali, ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok a vyšla krev a voda; a ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili...“ Proč by byl Jan tak zdůrazňoval masivnost Je­žíšovy smrti, kdyby o ní nebyly vyjádřeny pochyby? Tím se nám uzavírá i druhý příběh velikonoční, příběh o prázdném hrobě. A my si nemůžeme nevšimnout, jak je i toto druhé vyprávění neuvěřitelně přízemní, realistické, cudné a prosté. Žádná mystéria, žádná velká slova, naopak rozpaky a pochybnosti. Hrob byl prázdný. Tělo bylo ukradeno,- říkali někteří... Byl vzkříšen,- hlásali jiní. Co tím však mínili?... Vůbec nezemřel,- říkali třetí,.. ačkoliv byl probodnut.. Někteří pak tvrdili, že se s ním setkali,- ale jak to, když ho ve skutečnosti vůbec nepoznali a jen něco známého jako by jim ho připomenulo? Jiní se netajili pochybnostmi. A někteří nevěřili a nikdy neuvěřili. Tak končí druhý příběh velikonoční, příběh o prázdném hrobě. A já sám zůstávám pak stát se svou osobní otázkou, o čem vlastně Velikonoce jsou? Jistě, já znám křesťanskou dogmatiku a vím, co bych nyní měl říci. Ale to theo­logizující domyšlení o Kristově smrti jako oběti, kterou bůh „sám sebe sobě“ oběto­val, aby krutě dokázal svou lásku a nespravedlivě uspokojil svou vlastní spravedlnost, to přichází až později, někdy s apoštolem Pavlem, a já jsem mu nikdy neporozuměl a vždy jsem se mu bránil. Ale o čem tedy doopravdy Velikonoce jsou? Snad je ten pašijový příběh dokladem o krajnosti lidského myšlení a síly. Snad je varováním pro ty kdo by chtěli Ježíše příliš snadno následovat. Nebo je ten příběh svědectvím o tom, že až teprve krajní oběť může dát slovům jejich plnou věrohodnost, stát se puncem pravdy a ryzosti,- a být tedy korunou života. Ať tak či onak, stává se to pašijové vyprávění především úvodem k následnému vy­právění o prázdném hrobu. Vyvolávajícím bludičku naděje,- ale doopravdy jen blu­dičku, kterou nelze zastírat žádnou falešnou jistotou,- že skutečnost je jiná. Že smrt nemá poslední slovo.. ať již si to představíme nebo nepředstavíme jakkoliv. Já chci pak v tomto okamžiku a s těmito slovy zmlknout. Nemohu nic vysvětlovat, a nemám vás o čem přesvědčovat. Jenom bych si přál, aby do té temnoty, hrůzy a beznaděje pa­šijního vyprávění nám všem a každému z nás blikala ta bludička naděje prázdného hrobu,- že ve skutečnosti je to možná s pašijemi jinak... a že ježíšovská prohra třeba nebyla tím posledním. A že ani naše prohry tam kde se pokoušíme jít evangelijní ces­tou, i když jsou to prohry doopravdické, nemusejí být prohrami konečnými a posled­ními. A že ve skutečnosti nezmírá a nezapadá do nicoty nic z toho, co bylo provedeno s opravdovostí, upřímností, láskou a ochotou. Velikonoce jsou zvláštní svátky... Nesou na sobě znamení dávných oslav jara, sa­ha­jí­cích u nás daleko před dobu křesťanskou,- a pro­střed­nictvím svátků židovských až do doby předbib­lické. Ale křesťanské Velikonoce mají navíc své zcela osobité posel­ství. Poselství, o kterém smíme, a to ještě jen s bázní a třesením, pouze šeptat: Posel­ství o naději, že smrt může být ko­runou života, a že oběť se může stát vítězstvím. Ten podivný a podivuhodný příběh Jednoho života, končícího v hektických dnech židov­ských velikonoc v době Pilátově slavnostním vjezdem do Jeru­zaléma, poslední večeří, zradou a zatčením v zahradě, karikaturou soudu, mučením, ukřižováním, smrtí,... a zvláštní na­dějí, že konečné vítězství nepa­tří této smrti, ale životu. Biblické Velikonoce nejsou svátky veselými. Mohou však být svátky vděčně ra­dostnými všude tam, kde hodno­tami života se stávají láska, radost, pokoj, trpělivost, laska­vost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.  (15/04/01 )   Obsah: 1. JE BIBLE SVATÁ?
2. O PŘEDSTAVĚ BOHA
3. O KRÁLOVSTVÍ BOŽÍM
4. O VÍŘE
5. ODKUD JE ZLO?
6. PROČ BYL UKŘIŽOVÁN JEŽÍŠ KRISTUS?
7. PAŠIJE PODLE EVANGELIÍ
8. O DUCHU A DUŠI PODLE BIBLE
9. JEŽÍŠ A KŘESŤANSTVÍ
    ------------------------------------------------------------------------------------------------------ Malý křesťanský heretikon - sbírka několika vybraných výkladů Bible, přednesených mezi přáteli v průběhu posledních let. Vydal vlastním nákladem  v roce 2005 Ilja Herold, Čajkovského 10, 130 00 Praha 3,  e-mail i.herold@quick.cz >.