poslal eva_angella Mlčeti stříbro, mluviti zlato…
Ž 32, 1-5 a 10-11
Když se dnes zeptáme svým přátel mimo církev na jejich víru, odpoví většinou, že věří také. Každý člověk něčemu (v něco) věří. Půjdeme-li dále a zeptáme se čemu v životě věří, odpoví většinou dvěma způsoby: buď v nějakou vyšší moc, blíže neurčenou, která ovšem má s tímto světem a naším životem málo společného, nebo – a to je možná ještě častější – odpoví, že věří sobě. V sebe. Sebedůvěra je tak položena do jistého protikladu křesťanství. Cítíme, že to je pro křesťanství docela nebezpečná poloha. Buď má člověk sebedůvěru, nebo je nucen věřit Bohu. Jakoby křesťanství a sebedůvěra nešly dohromady. Je to pohled zvenčí, není přesný, ale přesto je užitečné, vzít ho vážně a podívat se na to, zda jak je to s naší sebedůvěrou, se sebedůvěrou křesťanů (nebo, přesněji řečeno, se sebedůvěrou biblicky věřících).
Přivádí nás k tomu dnešní žalm. Je nazván “poučující”, přestože je to modlitba. Učí sám na sobě, co je to modlitba. Neříkejme, že se modlit umíme – na tomto poli je možné i nutné stále růst. Kromě toho mnozí přiznávají, že se modlit neumějí. Slyším to od mladých i starších – zpravidla to neříkáme nahlas a často. Tušíme, že se nějak automaticky předpokládá, že se modlit umíme a tahle nedostatečnost by mohla příliš “trčet” z “věřící většiny”. Ten žalm nám mnohé ukáže a napoví!
První, čeho si v něm můžeme všimnout je několikerá proměna “subjektu a objektu” modlitby, tedy toho, kdo mluví a ke komu mluví. V prvních třech verších žalmista mluví jakoby ke čtenáři, možná i sám k sobě. O Bohu mluví ve třetí osobě. Potom se obrací přímo k Hospodinu – až do verše sedmého. Od osmého verše najednou promlouvá sám Hospodin. V posledním verši se opět mluví o Bohu ve třetí osobě.
Tohle je modlitba – modlitebník chvíli přemýšlí, chvíli mluví, chvíli mluví přímo k Hospodinu a … chvíli mluví (kupodivu!) Hospodin k modlitebníkovi. To není modlitba jako ucelený projev, pevná literární či verbální forma. Modlitba je mnohotvarý děj, v němž žalmista svůj život nežije sám se sebou a pro sebe, v uzavření do sebe, nýbrž v kontextu se svým okolím, s minulostí přítomností a budoucností, s tím, co žalmistu předchází a co po něm následuje. Žalmista se zkrátka snaží být ve svém přemýšlení o životě co nejotevřenější, “nejširší a nejhlubší”. Tak se dostane k Bohu, který je jeho nejširším a nejhlubším kontextem.
Můžeme dokonce říci, že každé žalmistovo vážné přemýšlení nutně vede k modlitbě, protože v touze být správné, tudíž hluboké a široké na Hospodina prostě “narazí”. Však žalmista je – podle označení svého okolí - “věřící”.
Žalmista ovšem začíná u zkušenosti, kterou prožil již dříve, která je za ním. I proto je to žalm “poučující”. Ta zkušenost nebyla zpočátku příjemná, ba byla přímo hrozná. Začalo to u nějakých “nepravostí”. O jaké chyby, hříchy, lumpárny šlo, nevíme. Můžeme jen říci, že se žalmistovi vrátil nějaký jeho čin nebo rozhodnutí jako bumerang. Do svědomí, možná i s nějakým vnějším dopadem. Žalmista poznal své cesty jako vadné, chybné, nesprávné.
A chtěl si věřit, chtěl mít asi tu správnou víru v sebe: “tohle přece zmáknu a ustojím”. A mlčel, chtěl to zvládnout jako chlap, nechal svou “nepravost” být, komu by to taky říkal, jakápak komunikace! “To musím zvládnout sám!”
“Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru” (v.3-4). Kdo by to řekl, že “nekomunikovaná nepravost” dokáže člověka takhle zřídit? Kdy by čekal, že vina a těžké svědomí dovedou takto zbavit člověka rovnováhy? Víme, že svědomí dovede “hryzat”, ale tolik?
Možná si žalmista ono těžké svědomí uvědomil až po onom obratu. Možná že ještě ve chvíli, kdy mu jakoby vysýchal morek v kostech, kdy na něm jakoby ležela ruka Hospodinova, měl pocit, že to je normální, že takový je “holt” život! Možná člověk musí projít bodem obratu, aby teprve poznal, co je pravý, “odlehčený” život!
Ten zlom přišel. Když žalmista píše “blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt”, už pochopil, už ví. V té chvíli ale, v bodu obratu toto musel být zkušenost opravdu k údivu. Totiž že z toho, kdo se “vyzná Hospodinu ze své nevěrnosti, Pán světa opravdu sejme nepravost, jeho hřích” (v. 5.).
Psychologové by mnohé z žalmistových zkušeností potvrdili. Vědí, že člověk nemůže být dlouho se svými starostmi sám. Vědí, že i svědomí se může stát metlou, jíž organismus zatlačí do nevědomí, aby nebyla na očích. Ta metla však o to víc člověka švihá zevnitř na nejcitlivějších místech. Vědí, že svědomí ani v morálce nestačí, nemá-li možnost komunikovat. K tomu potřebuje jazyk, slovo, mluvu - a partnera. Přísloví “mluviti stříbro – mlčeti zlato” tady platí přesně obráceně. Požehnané mluvení, je-li cílem sdílení viny.
Jenže vedle jazyka je potřebný i partner. Tady se naše touha zastaví. Komu je možné sdílet se ze svých vin? Katolictví pro tento účel vytvořilo roli zpovědníka, chráněnou zpovědním tajemství. Zpovědním tajemstvím je ovšem chráněn i evangelický farář a jeho partneři. Nikdo však není uchráněn před úzkostí srdce tváří v tvář takovému sdílení. Vůbec to není snadné. Navíc nikdo nemůže být dopředu jist dobrým výsledkem této námahy! Proto žalmista sděluje tuto zkušenost, proto “poučující” žalm.
Ale kdo je člověku ten partner při zpovědním sdílení? Žalmista ponechává otázku bez odpovědi. Jestli jemu byl pomocí druhý člověk nebo ne, nevíme. Ale možné je obojí. Někdy – a často - je dobré vyhledat zpovědníka – člověka, který pomůže přes tu propast. Právě toto dobře znají psychologové. Na těžkou cestu potřebuje člověk doprovod.
Někdy však není takový zpovědník nablízku. Někdy ani nemůže být. Nemělo by to být často, je dobré hledat i na těžkých cestách přátele, bratry a sestry souputníky před Boží tváří, ale nejde to vždy. Cesty lidských “nepravostí” jsou tak spletité, že někdy zpovědník prostě není a nemůže být. Pak stojí člověk před Boží tvář úplně sám. V něčem je to snazší, v něčem obtížnější.
Ale právě tehdy člověk nejvíc porozumí vánočnímu a velikonočnímu evangeliu o Bohu, který vstoupil do světa, aby přinášel svobodu. O Bohu, který se divně stal člověkem aby byl při nás a s námi. Řekneme-li “Pán Ježíš se za nás přimlouvá u svého otce”, zní to trochu mýticky a také učebnicově. Ale ve chvíli, kdy člověk stojí v modlitbě jako před zpovědníkem a ví, že “Bůh stojí na obou stranách zpovědnice” – na straně zpovědníka jako zpovědník i na straně těžkého svědomí jako láskyplný doprovod, už mu nevadí, že výpověď je příliš dogmatická. Je tu živá zkušenost a na ostatním příliš nezáleží.
Kdy přišel onen bod zlomu? Ve chvíli, kdy “Hospodin sňal vinu ze žalmisty”? Tato chvíle má však svojí vstupní podmínku: “Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svou nepravost jsem nezakrýval.” (V.5.) Vinu z člověka snímá Hospodin, ale člověk musí udělat krok vpřed. Netřeba spekulovat, kdo učinil první krok – člověk nebo Hospodin? Takovou otázku nemůže člověk odpovědět – z lidské strany jde vždy jen o domněnku a jinou stranu k dispozici nemáme. Ale ten, kdo tuto zkušenost udělal, potvrdí – na počátku musí člověk sebrat veškerou odvahu a doufání. Teprve později člověk pozná, že Hospodin sám jde člověku vstříc.
Nakonec se můžeme vrátit k naší vstupní otázce sebedůvěry. Kdy projevil žalmista více statečnosti a více sebevědomí: ve chvíli, kdy “statečně” nese svou vinu sám a sám a nikomu ji nesvěří nebo ve chvíli, kdy promluví, a to před samotným Hospodinem?
I jako odpověď na tuto otázku se ozývá v 9. verši samotný Hospodin: “Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení, jinak ho u sebe neudržíš.” Kůň i mezek jsou silná zvířata, hodně unesou. Ale bez ohlávky zůstane jejich síla nevyužita a může být i nebezpečná. I sebedůvěra je síla, podobně jako inteligence, schopnosti nebo vzdělání. Každou sílu lze ovšem využít různým způsobem. A síla se také může nekontrolovaně vymknout a začít škodit. Také sebevědomí, sebedůvěra, podobně jako síla komplexů (ostatně kráčejí často spolu).
Biblická víra tedy není opakem nebo protikladem sebedůvěry. Nestojí proti sobě ve smyslu “buď – anebo”. Biblická víra je zdroj i směr sebedůvěry. Pochází z pokání – z pokory člověka před Pánem světa při vědomí všech lidských chyb a vin – a to zcela konkrétně. A biblická víra dává sebedůvěře i další směr: síla nechť je využita k dobrému. To je - řečeno docela prostě – ve směru Desatera, ve směru lásky, lidské vzájemné odpovědnosti i obětavosti.
Ještě před chvílí vzpomínal žalmista na to, jak mu “chřadly kosti a celé noci pronaříkal”. Nyní může zpívat: “Radujte se z Hospodina a jásejte, spravedliví, plesejte všichni, kdo máte přímé srdce!” (V.11) Ten obrat není snadno pochopitelný ani samozřejmý. Je ovšem možné žalmistovu cestu vyzkoušet. A kdo ji vyzkoušel, co poví? Amen.
Pavel Klinecký
